33 Odo 692/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci
žalobkyně S. O., s.r.o. zastoupené advokátem, proti žalovanému Z. T.,
zastoupenému advokátkou, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu
Praha-západ pod sp. zn. 6 C 1714/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2005, č. j. 28 Co 504/2004-119, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2005, č. j. 28 Co
504/2004-119, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud Praha–západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16.
června 2004, č. j. 6 C 1714/2002-51, určil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí
bytové jednotky - zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P..
Poté, co dospěl k závěru, že žalobkyně má ve smyslu § 80 písm. c) občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) naléhavý právní zájem na požadovaném
určení, žalobu věcně projednal a zcela jí vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. ledna 2005, č.
j. 28 Co 504/2004-119, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu
zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Konstatoval, že soud prvního stupně při hodnocení otázky naléhavosti právního
zájmu na požadovaném určení nepřihlédl k tomu, že žalobkyně přijala od
žalovaného podstatnou část sjednané kupní ceny, kterou mu dosud nevrátila. S
odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. června 2003, sp. zn. 22 Cdo
534/2002, zaujal názor, že žalobkyně (prodávající) může mít naléhavý právní
zájem na určení svého vlastnického práva k nemovitosti podle § 80 písm. c) o.
s. ř. vůči žalovanému (kupujícímu) jen tehdy, jestliže sama plnění, které podle
smlouvy dostala, tj. kupní cenu, vrátila nebo jestliže současně s určovací
žalobou podá žalobu na vyklizení předmětné nemovitosti žalovaným oproti vrácení
kupní ceny. Nevrátila-li žalobkyně po odstoupení od kupní smlouvy uzavřené dne
27. 3. 2002 kupní cenu ani nepodala žalobu na vyklizení podmíněnou vrácením
kupní ceny, nemá naléhavý právní zájem na určení podle § 80 písm. c) o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“)
dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a
důvodnost opírá o § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť má zato, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ztotožňuje se s
rozhodnutím soudu prvního stupně, pokud dospěl k závěru o existenci naléhavého
právního zájmu na určení jejího vlastnictví ke sporné nemovitosti. Naopak není
srozuměna se závěry, jež vedly odvolací soud k úvaze o podmíněnosti určovací
žaloby vrácením kupní ceny, v důsledku kterých změnil prvostupňové rozhodnutí a
zamítl určovací žalobu. Došlo-li k platnému odstoupení od kupní smlouvy, má
žalobkyně naléhavý právní zájem na určení svého vlastnictví k nemovitosti,
neboť jedině tak lze dosáhnout souladu faktického stavu se stavem katastrálním.
Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí, event. zamítnutí dovolání. Rozhodnutí odvolacího
soudu považuje za správné, neboť respektuje právní názor vyslovený Nejvyšším
soudem ČR ve věci sp. zn. 22 Cdo 534/2002.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo
v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. a že jsou splněny i podmínky uvedené v § 241 odst. 1
a 4 a v § 241a odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst.
3 o. s. ř. Žalobkyně nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně
jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z
obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně
uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobkyně vymezila, a dospěl k závěru, že
její dovolání je opodstatněné.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice
správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Výhrady žalobkyně k právnímu posouzení věci se týkají závěru odvolacího
soudu o neexistenci naléhavého právního závěru na určení vlastnického práva
podle § 80 písm. c) o. s. ř. Odvolací soud založil své rozhodnutí na právním
názoru, podle něhož odstoupil-li prodávající od kupní smlouvy, přičemž již
dříve přijal od kupujícího kupní cenu (nebo její část), nemůže mít naléhavý
právní zájem na určení svého vlastnického práva, dokud kupujícímu kupní cenu
nevrátí nebo nepodá žalobu na vyklizení nemovitosti podmíněnou povinností
vrátit kupujícímu kupní cenu. S tímto názorem ovšem nelze souhlasit.
Podle § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení)
uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či
není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo
je či není (určovací žaloby), je po procesní stránce především skutečnost, že
na požadovaném určení je naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu
právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto
určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní
postavení stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne
24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Naléhavý právní zájem na určení
vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí ve smyslu
ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. je dán, jestliže žalobce, který tvrdí, že je
vlastníkem nemovitostí, není jako jejich vlastník v katastru nemovitostí zapsán
(srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 10. 1994, sp. zn. 7 Co 2368/94, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 2/95, str. 25). V
takovém případě je naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. dán
již existencí rozporu ve vlastnictví předmětných nemovitostí podle stavu
vyplývajícího ze zápisu v katastru nemovitostí a podle stavu, který nastal v
důsledku platného odstoupení od kupní smlouvy (srov. též rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1094/97, či ze dne 24. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 756/97, v nichž byl vysloven právní názor, že v případě zrušení
kupní smlouvy, jíž se převádí nemovitost, odstoupením převodce od této smlouvy,
s nímž nabyvatel nesouhlasí, je žaloba převodce na určení vlastnictví k
nemovitosti ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. na místě). Právní
názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 534/2002, na
kterém odvolací soud založil své rozhodnutí, byl překonán rozsudkem velkého
senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, publikovaným pod R 53/2007 ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek. V něm bylo dovozeno, že existence naléhavého právního zájmu na
určení vlastnictví prodávajícího k nemovitosti po odstoupení od kupní smlouvy
ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. není podmíněna tím, zda sám kupní
cenu vrátil kupujícímu anebo zda podal žalobu na vyklizení kupujícího oproti
vrácení kupní ceny. Zrušením kupní smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti
s účinky ex tunc (od počátku) zaniká právní titul, na základě kterého kupující
(nabyvatel) nabyl vlastnické právo k nemovitosti. Mezi účastníky kupní smlouvy
je po zrušení smlouvy takový právní stav, jaký byl před uzavřením smlouvy, a to
nejen z hlediska obligačních účinků smlouvy, ale i účinků věcněprávních. To se
projevuje zejména tím, že prodávající (převodce) je nadále vlastníkem
nemovitosti a že - bez zřetele k uzavřené kupní smlouvě - vlastně nikdy
nepřestal být vlastníkem smlouvou převáděné nemovitosti. Na tomto závěru nic
nemění ani to, že podle kupní smlouvy (později zrušené) bylo pro kupujícího
(nabyvatele) vloženo do katastru nemovitostí vlastnické právo.
Byla-li zrušena
smlouva s účinky „od počátku“ a nastává-li proto stejný právní stav, jako kdyby
ke smlouvě vůbec nedošlo, i z hlediska věcněprávních účinků smlouvy ztrácí
vlastnické právo vložené do katastru nemovitostí svůj právní podklad. Protože
nabyvatel není vlastníkem nemovitosti a protože - z důvodu zrušení kupní
smlouvy s účinky „od počátku“ - se jím vlastně ani nikdy nestal, byly zrušením
kupní smlouvy „od počátku“ odklizeny účinky vkladu vlastnického práva,
provedeného na základě takové smlouvy. Není-li tu právní titul, na základě
kterého kupující (nabyvatel) nabyl vlastnické právo k nemovitosti, nemůže mít
vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, provedený na jeho základě,
jakékoliv právní účinky pro právní poměry účastníků zrušené smlouvy - zaniklého
právního titulu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 1998, sp. zn. 1 Odon 26/97, uveřejněný pod č. 77 v časopise Soudní judikatura, ročník
1998, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99, a
Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2006 k výkladu ustanovení § 48 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
ve znění pozdějších předpisů, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 40). K tomu, aby obnovené vlastnické právo prodávajícího k
nemovitostem bylo zapsáno v katastru nemovitostí, je podle § 5 odst. 4 zákona
č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění novely provedené zákonem č. 89/1996 Sb., potřeba součinnosti kupujícího k sepisu souhlasného prohlášení
účastníků smlouvy o obnovení vlastnického práva převodce (prodávajícího) na
základě odstoupení od smlouvy ve smyslu ustanovení § 36 odst. 5 písm. a) a
odst. 6 vyhlášky č. 190/1996 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., a
zákon č. 344/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o tom, že odstoupením
kupujícího od kupní smlouvy byla smlouva zrušena, a splňující náležitosti
uvedené v ustanovení § 36 odst. 6 vyhlášky č. 190/1996 Sb. a opatřené ve smyslu
ustanovení § 36 odst. 9 této vyhlášky úředně ověřenými podpisy všech
zúčastněných. Na základě tohoto prohlášení provede katastrální úřad zápis
obnoveného vlastnického práva prodávajícího záznamem. Pokud ovšem kupující
takovou součinnost prodávajícímu neposkytne, může prodávající dosáhnout zápisu
obnoveného vlastnického práva k nemovitostem jen prostřednictvím soudního
rozhodnutí, kterým bude určeno, že je vlastníkem nemovitosti, a na jehož
základě bude proveden nový zápis v katastru nemovitostí. Zápis vlastnického
práva prodávajícího do katastru nemovitostí, vzhledem k tomu, že k obnovení
vlastnického práva převodce dochází ze zákona, má pouze deklaratorní účinky a
provádí se záznamem podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. (srov. rozhodnutí NS ČR ze dne 11. 3. 1998, sp. zn. 1 Odo 26/97, publikovaný v
časopise Právní rozhledy č. 8/1998, ev. rozsudek NS ČR uveřejněný v časopise
Soudní rozhledy pod č. 10/2003). K existenci naléhavého právního zájmu na
určení vlastnického práva převodce k nemovitosti ve smyslu ustanovení § 80
písm. c) o. s. ř.
postačuje skutečnost, že žalobce, který tvrdí, že je
vlastníkem nemovitosti, není jako vlastník nemovitosti v katastru nemovitostí
zapsán. Jestliže se totiž vlastnické právo k nemovitosti obnovilo platným
odstoupením od smlouvy a zápis má pouze deklaratorní účinky, nelze možnost
prodávajícího na podání žaloby o určení vlastnického práva vázat na nutnost
podání jiné související žaloby, jak dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 534/2002, publikovaném v Souboru rozhodnutí NS ČR č. 26, pod C 1992, nýbrž prodávající musí mít možnost dosáhnout vydání rozsudku
soudu, na základě kterého bude jeho existující vlastnické právo zapsáno do
katastru nemovitostí.
Lze uzavřít, že existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví
žalobkyně (převodce) k nemovitosti po odstoupení od kupní smlouvy, které
učinila po právu, není podmíněna tím, že sama plnění, které z této smlouvy
dostala, tj. kupní cenu, vrátila kupujícímu, případně jestliže s žalobou na
určení podala žalobu na vyklizení kupujícího z nemovitosti oproti vrácení kupní
ceny. Žalovaný, který na základě zrušené smlouvy plnil, má totiž právo, došlo-
li k platnému odstoupení od kupní smlouvy, domáhat se soudní cestou vrácení
zaplacené kupní ceny na prodávajícím z důvodu bezdůvodného obohacení, jímž je i
majetkový prospěch získaný plněním z právního důvodu, který odpadl (§ 451 odst.
2 obč. zák.); tím jsou jeho práva vyplývající z povinnosti vrátit si vzájemná
plnění v případě zrušení kupní smlouvy dostatečně ochráněna.
Žalobkyní uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je
tudíž naplněn. Proto dovolací soudu podle § 243b odst. 2 části věty za
středníkem a odst. 3 věty prvé o. s. ř. napadený rozsudek (včetně akcesorického
výroku o nákladech řízení) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
V dalším průběhu řízení bude odvolací soud vázán právním názorem, který byl
vysloven v tomto rozsudku (§ 243d odst. 1 věta prvá ve spojení s § 226 odst. 1
o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího bude rozhodnuto v
novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. července 2007
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu