33 Odo 693/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobce Mgr. D. T., správce konkursní podstaty úpadce K. s., a. s., proti
žalovanému Ing. J. S., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 27 319 Kč,
vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 12 C 2689/97, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. května 2000 č.
j. 9 Co 201/98-31, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. května 2000 č.
j. 9 Co 201/98-31 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 12. listopadu 1997 č. j. 12 C 2689/97-17
uložil žalovanému, aby zaplatil K. s., a. s., částku 27 319 Kč a nahradil jim
náklady řízení, to vše v měsíčních splátkách ve výši 1 500 Kč. Soud prvního
stupně zjistil, že žalobce uzavřel podle tehdy platné vyhlášky č. 1/1982 Sb., o
finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě, s
žalovaným dne 22. 3. 1985 smlouvu o poskytnutí stabilizačního
příspěvku na splacení členského podílu ve stavebním bytovém družstvu ve výši 27
319 Kč. V této smlouvě se žalovaný mimo jiné zavázal u žalobce po dobu 15 let
nepřetržitě pracovat. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalovaný tento svůj
závazek nesplnil, neboť ukončil s žalobcem z organizačních důvodů na straně
žalobce pracovní poměr. Dovodil, že žalovaný za této situace je podle smlouvy i
citované vyhlášky příspěvek povinen vrátit.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 31. května 2000 č. j. 9 Co 201/98-31 rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že návrh, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit
žalobci částku 27 319 Kč, zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení,
včetně nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního
stupně, že mezi právním předchůdcem žalobce (S. – K. s., k. p., K.) a žalovaným
byla dne 22. 3. 1985 uzavřena smlouva o poskytnutí stabilizačního
příspěvku na splacení členského podílu ve S. b. d. K. M. Pracovní poměr
žalovaného u žalobce skončil ke dni 21. 8. 1994 na základě dohody o
rozvázání pracovního poměru. Jako důvod rozvázání pracovního poměru je v dohodě
uvedeno provádění vnitřních organizačních změn u žalobce, přičemž
je konstatováno, že k jejímu uzavření dochází z podnětu žalobce. Odvolací soud
zdůraznil, že předmětný vztah účastníků řízení je vztahem
občanskoprávním s tím, že předpisy upravující podmínky poskytování a vracení
těchto příspěvků jsou k občanskému zákoníku v poměru speciality. Původní
vyhláška č. 1/1982 Sb. výslovnou úpravu podmínek vrácení poskytnutých
stabilizačních příspěvků v případě nesplnění závazků pracovníka neobsahovala.
Tyto podmínky byly po jejím zrušení stanoveny až § 34 odst. 10 vyhlášky č.
136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a
individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků, ve znění jejích
novel č. 73/1991 Sb. a č. 398/1992 Sb., účinných v době, kdy došlo k rozvázání
pracovního poměru mezi účastníky řízení. Podle citovaného ustanovení zůstalo na
vůli subjektu oprávněného, zda bude požadovat vrácení stabilizačního příspěvku
nebo od tohoto požadavku upustí. Odvolací soud přijal právní závěr, že v
případě nesplnění stabilizačního závazku v důsledku skončení pracovního poměru
výpovědí zaměstnavatele z důvodů organizačních změn [§ 46 odst. 1 písm. a), b)
nebo c) zákoníku práce] nebo dohodou uzavřenou z těchto důvodů zaniká povinnost
zaměstnance vrátit stabilizační příspěvek, a to pro nemožnost splnění
stanovenou v § 575 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). Dále odvolací
soud přihlédl k tomu, že výběr zaměstnance, s nímž má být rozvázán pracovní
poměr, spočívá vždy výlučně na vůli zaměstnavatele, jakož i k tomu, že žalovaný
sám nezavdal svým jednáním k rozvázání pracovního poměru žádnou příčinu. Za
takových okolností uplatnění nároku na vrácení stabilizačního příspěvku shledal
odvolací soud v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť se
domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci a je tudíž dán dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm.
d) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Namítl, že
žádné jednání nemůže být v rozporu s dobrými mravy, pokud k němu došlo v
souladu s platným právním předpisy, v jeho mezích a způsobem, který tento
předpis stanoví. Dále namítl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v
rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. listopadu
1996 sp. zn. 3 Cdon 1064/96, podle něhož představuje § 34 odst. 10 vyhlášky č.
136/1985 Sb., ve znění pozdějších předpisů, klasický příklad právní úpravy,
která určitý subjekt povolává k uplatnění určitého nároku a ponechává
na vůli tohoto subjektu, zda k uplatnění takového nároku skutečně přistoupí.
Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Po podání dovolání byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 1. února 2002 č. j. 45 K 69/2001-159 prohlášen na majetek
žalobce konkurs a správcem konkursní podstaty byl ustaven Mgr. D. T., Ú., M.
43. Právní účinky konkursu nastaly dne 1. února 2002. Na základě výzvy
Nejvyššího soudu České republiky sdělil správce konkursní podstaty, že ve
smyslu § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991, o konkursu a vyrovnání, ve
znění pozdějších předpisů, navrhuje, aby se v řízení pokračovalo; podle téhož
ustanovení se v důsledku tohoto návrhu stal účastníkem řízení na straně
žalobce správce konkursní podstaty úpadce K. s., a. s., Mgr. D. T., s nímž
dovolací soud v řízení pokračoval. Na skutečnosti, že se správce konkursní
podstaty úpadce K. s., a. s., stal ve smyslu § 14 odst. 1 písm. c) zákona č.
328/1991 Sb. účastníkem řízení, nemění nic ani okolnost, že ve smyslu § 34
odst. 1 vyhl. č. 136/1985 Sb. (podle něhož se pro družstevní bytovou výstavbu
zahájenou před 1. srpnem 1992 použije dosavadních předpisů s
přihlédnutím ke zvláštní úpravě uvedené v odstavcích 2, 3, 4, 6, 10 a 11 a v §
34a), § 11 odst. 10 vyhl. č. 1/1982 Sb. (podle něhož vrácený příspěvek
organizace odvede na zvláštní účet Ministerstva financí, z něhož byl příspěvek
při poskytnutí čerpán) a § 33 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb. je správce
konkursní podstaty povinen s vráceným stabilizačním příspěvkem se souhlasem
soudu naložit v souladu s jeho účelovým určením.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001)
nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů
projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o. s.
ř.“).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou
osobou, obsahuje stanovené náležitosti a je podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s.
ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1
a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 237 odst.
1 o. s. ř. či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.]. Tyto vady se ze spisu
nepodávají a ani dovolatel netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.
Nejvyšší soud poté posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů, jimiž je vázán, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení
v dovolání.
Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jímž
lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo aplikoval sice správný
právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Odvolací soud dospěl k závěru, že vztah organizace a jejího pracovníka
vzniklý na základě smlouvy o poskytnutí stabilizačního příspěvku
uzavřené podle vyhlášky 1/1982 Sb., o finanční, úvěrové a jiné
pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě, je vztahem
občanskoprávním. Tento závěr je ve stávající rozhodovací praxi soudů závěrem
standardním (srov. např. výklad ze dne 25. dubna 1973 podaný bývalým Nejvyšším
soudem ČSR pod sp. zn. Cpj 65/73, uveřejněný ve Sborníku IV Nejvyššího soudu,
SEVT Praha, 1986, str. 396 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 22. 6. 2000 pod sp. zn. 20 Cdo 1165/2000). O uvedeném závěru
odvolacího soudu, že právní vztah založený smlouvou o poskytnutí stabilizačního
příspěvku je vztahem občanskoprávním, přičemž ustanovení vyhlášky jsou vůči
občanskému zákoníku v poměru speciality, není již v soudní praxi pochybností a
Nejvyšší soud jej – ve shodě s vyslovenými úvahami – formuloval také ve svém
rozsudku ze dne 27. února 1996 sp. zn. 3 Cdon 1019/96; není důvod se od tohoto
závěru odchýlit ani v této věci.
Smlouvy o poskytnutí stabilizačního příspěvku na „družstevní bytovou
výstavbu“ a na „individuální bytovou výstavbu“ podle vyhlášky č.
1/1982 Sb. byly uzavírány mezi rovnoprávnými občanskoprávními
subjekty; do obsahu těchto smluv však byl citovanou vyhláškou inkorporován
nepominutelný veřejnoprávní prvek spočívající v povinnosti „organizace“ dle
terminologie této vyhlášky zajistit určitou část výkonu veřejné
správy na úseku podpory bytové výstavby, a to především uzavřením
smlouvy, jejíž podstatné náležitosti byly uvedenou vyhláškou obligatorně
stanoveny, vyplacením stabilizačního příspěvku a dále kontrolou splnění
smluvních povinností, včetně povinnosti vymáhat jeho vrácení při nesplnění
smluvních podmínek. Tento závěr zcela nepopiratelně plyne nejen ze
skutečnosti, že finanční prostředky na poskytování „stabilizačních příspěvků“
byly organizacím poskytovány ze státního rozpočtu, do kterého se při nedosažení
stanoveného účelu a jejich vymožení od pracovníků, kteří sjednané závazky
nesplnili, také vracely, ale i z vlastního právním předpisem
obligatorně stanoveného obsahu smlouvy. Tyto smlouvy je tak možno hodnotit jako
institut obdobný tzv. veřejnoprávním smlouvám, které jsou v právní teorii
označovány jako „veřejnoprávní smlouvy bez účasti subjektů veřejné správy“.
Uzavřením takové smlouvy vzniká veřejnoprávní vztah mezi dvěma subjekty, které
nejsou nositeli veřejné správy. Možnost uzavřít takovou smlouvu musí být vždy
uvedena v zákoně; jejím obsahem může být přenos veřejnoprávní povinnosti,
součinnost při plnění veřejnoprávní povinnosti, ale také smír či jiná dohoda k
odstranění rozporů nebo nejasností mezi stranami. V našem právu (s výjimkou
smíru ve správním řízení, který vyžaduje schválení a má potom účinky
vykonatelného správního aktu) nejsou takové smlouvy jako veřejnoprávní
instituty přímo upraveny. Lze proto uvažovat pouze o veřejnoprávních obsahových
prvcích ve smlouvě, která má soukromoprávní charakter.
Uvedený výklad zcela nepochybně modifikuje přijatý závěr o občanskoprávním
charakteru vztahu účastníků smlouvy uzavřené podle vyhlášky č. 1/1982 Sb.
Ustanovení občanského zákoníku lze samozřejmě na předmětný vztah podpůrně
aplikovat, nicméně je třeba posoudit celý obsah daného závazkového
vztahu v souladu s poměrem předpisu obecného a speciálního. Podle § 34 odst. 1
vyhl. č. 136/1985 Sb., ve znění účinném k datu 21. 8. 1994, tj. k datu
ukončení pracovního poměru žalovaného u právního předchůdce žalobce (dále též
„vyhláška“), se pro družstevní bytovou výstavbu zahájenou před
1. srpnem 1992 použije dosavadních předpisů s přihlédnutím ke zvláštní úpravě
uvedené v odstavcích 2, 3, 4, 6 10 a 11 a v § 34a. Podle § 34 odst. 10 vyhlášky
právnické osoby, které uzavřely se svými pracovníky smlouvu o poskytnutí
stabilizačního příspěvku, nebo stabilizační půjčky, popřípadě
bezúročné půjčky na složení členského podílu na družstevní byt
podle dříve platných předpisů nevyžadují vrácení stabilizačního příspěvku v
případě, že pracovník v důsledku pracovního úrazu, za který právnická osoba
odpovídá, nebo v důsledku nemoci z povolání zemře nebo se stane invalidním,
nebo v případě, že pracovník se stane vzhledem ke svému zdravotnímu
stavu trvale nezpůsobilým k dosavadní práci v důsledku výkonu této
práce, a to pro onemocnění nemocí z povolání nebo ohrožení touto nemocí,
nebo pro dosažení nejvyšší přípustné expozice, nebo pracovní úraz, za který
právnická osoba odpovídá, nebo jiné onemocnění, vznikající nebo
podstatně se zhoršující vlivem pracovního prostředí. Pokud k nesplnění
stabilizačního závazku došlo v důsledku organizačních změn, mohou
právnické osoby postupovat obdobně. V ostatních případech nesplnění
stabilizačního závazku lze od vymáhání splnění povinnosti vrátit stabilizační
příspěvek, nebo stabilizační půjčku, popřípadě bezúročnou půjčku na složení
členského podílu na družstevní byt, nebo stabilizační příspěvek, popřípadě
bezúročnou půjčku na individuální bytovou výstavbu nebo příspěvek na
modernizaci, zcela nebo zčásti upustit po projednání s příslušným odborovým
orgánem. Podmínka, že občan rodinný domek (obytnou část zemědělské usedlosti,
byt ve vlastnictví) nepřevede na jiného a bude jej užívat k trvalému bydlení,
však musí být plněna a její plnění sledováno do uplynutí původně smluvené doby
stabilizačního závazku, s výjimkou případů úmrtí pracovníka. Pro smlouvy
o poskytnutí stabilizačního příspěvku, nebo stabilizační půjčky, popřípadě
bezúročné půjčky na složení členského podílu na družstevní byt platí plnění
podmínky členství v družstvu a užívání družstevního bytu obdobně.
Vyhláška č. 136/1985 Sb. a vyhláška č. 1/1982 Sb. upravují podmínky vrácení
příspěvku komplexně, a proto v tomto rozsahu vylučují použití obecných předpisů
(včetně § 3 ObčZ). Toto vyloučení je současně dále podporováno také
tím, že zmíněná komplexní úprava speciálního předpisu má veřejnoprávní povahu.
V tomto smyslu je proto nutno vykládat také ustanovení § 34 odst. 10 vyhlášky
č. 136/1985 Sb. umožňující zaměstnavateli postupovat v případě nesplnění
podmínek smlouvy o poskytnutí stabilizačního příspěvku z důvodu organizačních
změn na straně zaměstnavatele stejně jako v taxativně stanovených případech
daných uvedenou vyhláškou; rozhodnutí o uplatnění tohoto nároku je přitom
ponecháno na vůli zaměstnavatele. V takových případech je potom soud
rozhodnutím zaměstnavatele jako oprávněného subjektu vymáhat nárok vázán potud,
že mu nepřísluší zkoumat, zda pro takový postup měl důvody. Konečně rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. listopadu 1996 č.j. 3 Cdon 1064/96, na
které dovolatel poukázal, respektuje tyto úvahy a Nejvyšší soud neshledal žádný
důvod, který by mohl vést k jiným závěrům.
Pro úplnost je třeba ještě podotknout, že ukončením pracovního poměru
žalovaného u právního předchůdce žalobce v důsledku organizačních změn
nedošlo k zániku závazku žalovaného pro nemožnost plnění ve smyslu § 575 odst.
1 Občz, jak dovodil odvolací soud, ale v souladu s uzavřenou smlouvou a
vyhláškami č. 1/1982 Sb. a č. 136/1985 Sb. mu vznikla povinnost stabilizační
příspěvek vrátit.
Rozsudek odvolacího soudu tedy není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
správný a Nejvyšší soud jej proto podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o. s.
ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d
odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. listopadu 2003
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu