NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
33 Odo 699/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče
a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Č.
r. – K. v. s. p. K. k. proti žalované C. – S., společnost s ručením omezeným
(s r. o.) o zaplacení částky 44.312,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Trutnově pod sp. zn. 36 Ro 1575/2003, o dovolání žalobkyně proti
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. března 2004, č. j. 26 Co
422/2003-33, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. března 2004, č. j. 26 Co
422/2003-33, a usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 17. září 2003, č. j.
36 Ro 1575/2003-26, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Trutnově k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 17.
září 2003, č. j. 36 Ro 1575/2003-26, zastavil řízení o žalobě, jíž se
žalobkyně, označená jako Okresní veterinární správa v Trutnově se sídlem v
Trutnově, Spojovací 570, IČ: 00019046, domáhala proti žalované zaplacení částky
44.312,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, a rozhodl o nákladech
řízení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně provedla pro žalovanou
prohlídku jatečných zvířat a masa podle zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární
péči a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „veterinární zákon“) a
vyhlášky č. 287/1999 Sb., o veterinárních požadavcích na živočišné produkty, a
požaduje nyní zaplacení za úkony, které s prohlídkou souvisely. Soud prvního
stupně vyšel především z toho, že žalobkyně tak, jak je označena, je pouze
organizační složkou státu bez právní subjektivity a nemá proto způsobilost být
účastníkem řízení ve smyslu § 19 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“).
Kromě toho věc nespadá do pravomoci soudu tak, jak je vymezena v § 7 OSŘ. Výkon
veterinárního dozoru je totiž jednou z činností státní správy ve věcech
veterinární péče [§ 49 odst. 1 písm. g) veterinárního zákona] a podle § 75
odst. 2 až 4 téhož zákona je k rozhodování dána pravomoc orgánu státní správy.
Proto soud prvního stupně rozhodl podle § 104 OSŘ.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením
ze dne 30. března 2004, č. j. 26 Co 422/2003-33, usnesení soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem o
nedostatku pravomoci soudu s tím, že z § 75 odst. 3 a 4 veterinárního zákona
vyplývá, že náhradu nákladů spojených s výkonem prohlídky jatečních zvířat a
masa vybírá a vymáhá orgán veterinární správy a ten je tedy jiným orgánem,
který (na rozdíl od soudu – § 7 odst. 1 OSŘ) je oprávněn ve věci rozhodnout.
Pokud jde o otázku způsobilosti žalobkyně být účastníkem řízení, poukázal na §
3 odst. 1 a 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím
vystupování v právních vztazích, a dovodil, že okresní veterinární správa
(která později zanikla a jejím nástupcem se stala k. v. s.) jako organizační
složka státu nebyla v době podání žaloby právnickou osobou a neměla tudíž ve
smyslu § 18 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) způsobilost mít
práva a povinnosti. Nebyla tak splněna jedna z podmínek občanského soudního
řízení a soud prvního stupně správně podle § 104 odst. 1 věty prvé OSŘ řízení
zastavil, neboť byl-li v žalobě jako účastník označen ten, kdo nemá způsobilost
být účastníkem řízení, jde o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. V této
souvislosti odvolací soud odkázal na publikované usnesení Nejvyššího soudu ČR
ze dne 22. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 366/2002. Vzhledem k nedostatku
způsobilosti žalobkyně být účastníkem řízení pak nebylo na místě postoupení
věci příslušnému orgánu, do jehož pravomoci věc patří.
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně, označená již jako Č. r. – K. v. s. p.
K. k., dovolání, v němž namítla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. V prvé řadě poukázala na to, že k chybnému označení
žalující strany došlo jen v důsledku administrativní chyby, neboť byla
opomenuta slova „Č. r.“. Tento nedostatek nelze vykládat tak, že žalobu podala
osoba bez právní subjektivity, ale jen jako vadu žaloby, která založila
povinnost soudu vyzvat žalobkyni k její opravě či doplnění (§ 43 odst. 1 OSŘ),
a to tím spíše, že žaloba jinak splňovala všechny další náležitosti uvedené v §
42 odst. 4 a § 79 odst. 1 OSŘ. Soudy obou stupňů však takto nepostupovaly a
navíc se nevypořádaly ani s tím, že v průběhu řízení zanikly na základě zákona
č. 131/2003 Sb. okresní veterinární správy a do jejich práv a povinností
vstoupily veterinární správy krajské. Pokud jde o otázku pravomoci, žalobkyně
zdůraznila, že se jedná o náhradu nákladů spojených s výkonem prohlídky
jatečných zvířat a masa a s vyšetřením a posouzením živočišných produktů, které
je povinen hradit (ve výši stanovené prováděcím předpisem) provozovatel jatek
nebo jiného zařízení, v němž nebo pro něž se vyšetření a posouzení provádí.
Jedná se o občanskoprávní závazkový vztah, vzniklý – ve smyslu § 489 ObčZ – ze
skutečností uvedených ve veterinárním zákoně. Podle § 49 odst. 1 písm. m)
veterinárního zákona provádí orgán veterinární správy obligatorně prohlídku
jatečných zvířat a masa jako „službu“, za niž je provozovatel jatek či jiného
zařízení podle § 75 odst. 3 téhož zákona povinen platit. Ustanovení § 75 odst.
4 veterinárního zákona stanoví, že náhradu nákladů vybírá a vymáhá orgán
veterinární správy, který náklady vynaložil, a že tato náhrada je jeho příjmem;
z toho však nelze dovodit, že tomuto orgánu přísluší o povinnosti k úhradě
uvedených nákladů též rozhodnout. Kompetenci orgánu veterinární správy k vydání
takovéhoto rozhodnutí veterinární zákon nezakládá a pokud by takovéto
rozhodnutí bylo vydáno, odporovalo by článku 2 odst. 3 Ústavy ČR, podle nějž
lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví
zákon. Znění § 75 odst. 4 veterinárního zákona je podle názoru žalobkyně možno
vykládat jen tak, že orgán veterinární správy v případě dobrovolného plnění
přijímá peníze za provedené prohlídky na svůj účet a v ostatních případech
podává žalobu s cílem dosáhnout vydání rozsudku, t. j. exekučního titulu.
Žalobkyně navrhla, aby bylo napadené usnesení, případně i usnesení soudu
prvního stupně zrušeno a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu nebo soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k
novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
(t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních
předpisů. S ohledem na den vydání napadeného usnesení proto bylo v řízení o
dovolání proti němu postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „OSŘ“).
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle § 239 odst. 2 písm.
a) OSŘ a že jsou splněny i podmínky uvedené v § 241 odst. 2 písm. b), odst. 4 a
v § 241a odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadené usnesení podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ
a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalobkyně spatřuje takovouto vadu především ve skutečnosti, že odvolací soud
(stejně jako před ním soud prvního stupně) shledal v označení žalující strany v
žalobě jako O. v. s. v T. neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, pro který
je nutno řízení podle § 104 odst. 1 věty prvé OSŘ zastavit, nikoli nedostatek
žaloby, který odstranit lze, a proto nepostupoval podle § 43 OSŘ. S touto
výhradou se dovolací soud ztotožňuje.
Podle § 43 odst. 1 OSŘ předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo
opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti
nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí
lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Není-li
přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze
pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje
řízení, odmítne. O těchto následcích musí být účastník poučen. V usnesení ze
dne 22. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 366/2002, uveřejněném v časopise Soudní
judikatura č. 11/2002 pod označením SJ 211/2002, Nejvyšší soud ČR vyslovil
názor, že podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2001 (tedy od účinnosti zákona
č. 219/2000 Sb.) se stát jako účastník řízení uvádí v žalobě označením „Č. r.“
a příslušné organizační složky, která za něj před soudem vystupuje, a že
organizační složka státu nemá způsobilost být účastníkem řízení. V tomtéž
usnesení vyjádřil dovolací soud stanovisko, že o vadné podání ve smyslu § 43
odst. 1 OSŘ jde i tehdy, došlo-li v označení žalovaného v žalobě k chybě v
psaní nebo k jiné zřejmé nesprávnosti nebo je-li údaj označující žalovaného v
logickém rozporu s vylíčením rozhodujících skutečností nebo s údajem o tom,
čeho se žalobce domáhá. O vadu žaloby však nejde, vychází-li žalobce při podání
žaloby z předpokladu, že ten, koho označil jako žalovaného, je povinen jeho
nárok uspokojit, a tento předpoklad byl nesprávný. Právě o tuto poslední větu
opřel odvolací soud svůj závěr, že byla-li v této věci označena jako žalobkyně
organizační složka státu bez právní subjektivity, nelze postupovat jinak než
zastavit řízení pro nedostatek jedné z jeho podmínek. Citovaný právní názor
dovolacího soudu však byl shledán nesprávným, když usnesení z 22. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 366/2002, bylo spolu s předchozími usneseními Městského soudu v
Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7 zrušeno Nálezem Ústavního soudu ČR ze dne
6. dubna 2004, sp. zn. IV. ÚS 22/03, publikovaným ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu České republiky, svazku 33, pod č. 51. V něm Ústavní soud ČR
uvedl, že pokud je v podání jako účastník označen někdo, kdo účastníkem řízení
být nemůže, má podání vadu, k jejímuž odstranění musí být účastník vyzván. Je-li účastníkem řízení stát, musí žaloba obsahovat označení státu a příslušné
organizační složky, která za stát vystupuje. Jestliže v souzené věci z obsahu
žaloby bylo zřejmé, že žaloba směřuje proti státu a nikoli proti organizační
složce, která za něj jedná, ale sama nemůže být účastníkem řízení, bylo zjevné,
že podání nemá náležitosti stanovené v § 79 odst. 1 OSŘ, a bylo povinností
soudu účastníka řízení podle § 43 odst. 1 OSŘ vyzvat k odstranění této vady
podání a současně ho poučit podle § 43 odst. 2 OSŘ o následcích nevyhovění této
výzvě. Postup soudů, které řízení zastavily, aniž by daly žalobci příležitost
vadu žaloby odstranit, se jeví jako příliš formalistický, nerespektující právo
na spravedlivý proces. Citovaný právní názor Ústavního soudu ČR lze aplikovat i
v této věci.
Z obsahu žaloby, zejména z odkazu na právní předpisy, podle nichž
byla pro žalovanou provedena prohlídka jatečných zvířat a masa, se podává, že
předmětem sporu je nárok státu vyplývající z plnění jeho povinností na úseku
veterinární péče a že orgán, který byl označen jako žalující strana (tehdy O. v. s. v T.) je tím, kdo má jménem státu tento nárok uplatnit. Pak ovšem byl
soud prvního stupně povinen žalobkyni vyzvat k odstranění rozporu mezi tímto
obsahem žaloby a způsobem, jakým byla žalující strana označena, a poučit ji
jednak o tom, jak má doplnění žaloby provést, jednak o následcích, které by
mělo neuposlechnutí této výzvy. To, že tak neučinil, je tedy nesprávným
procesním postupem a pokud odvolací soud tento nedostatek nenapravil a usnesení
soudu prvního stupně potvrdil, zatížil řízení vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Naproti tomu nelze odvolacímu soudu vytýkat, že
za situace, kdy zaujal názor, že nemá-li označená žalobkyně způsobilost být
účastníkem řízení, je jediným možným postupem zastavení řízení, nereagoval
nikterak na zánik okresních veterinárních správ na základě zákona č. 131/2003
Sb., neboť pokud by tento jeho právní názor byl správný, neměla by novelizace
zákona o veterinární péči zákonem č. 131/2003 Sb. na jeho rozhodnutí žádný vliv.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je
omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O
mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který
měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně
jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní
závěry.
Dovolatelka spatřuje nesprávné právní posouzení věci v nesprávnosti závěru, že
projednání této věci nepatří do pravomoci soudu, který vychází především z
výkladu § 75 odst. 4 veterinárního zákona. Rovněž této dovolací námitce lze
přisvědčit.
Podle § 7 odst. 1 OSŘ v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy
spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních,
rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a
nerozhodují o nich jiné orgány.
Podle § 1 odst. 2 ObčZ jsou občanským zákoníkem upraveny majetkové vztahy
fyzických a právnických osob, majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem,
jakož i vztahy vyplývající z práva na ochranu osob, pokud tyto občanskoprávní
vztahy neupravují jiné zákony.
Podle § 75 odst. 3 veterinárního zákona náklady spojené s výkonem prohlídky
jatečných zvířat a masa a s vyšetřením a s posouzením živočišných produktů je
povinen hradit provozovatel jatek nebo jiného zařízení, v němž nebo pro něž se
vyšetření a posouzení provádí. Tuto náhradu nákladů vybírá a vymáhá orgán
veterinární správy, který náklady vynaložil; tato náhrada je jeho příjmem
(odst. 4 téhož ustanovení).
Žalobkyně tvrdí, že nárok, jehož se v tomto řízení domáhá, je nárokem ze
závazkového právního vztahu, který je založen zákonem o veterinární péči,
konkrétně citovanými ustanoveními § 75 odst. 3 a 4, a že tento závazkový právní
vztah má – ve smyslu § 489 ObčZ – občanskoprávní povahu. Občanský zákoník – ve
spojení § 1 s § 2 odst. 2 a 3 – vychází z teoretického kritéria vymezení
občanskoprávních vztahů, podle kterého v občanskoprávních vztazích žádný z
jejich subjektů nevystupuje – na rozdíl od vztahů veřejnoprávních – v pozici
nositele autoritativně vykonávané svrchované veřejné moci. V důsledku toho se
jako ústřední princip ovládající oblast občanskoprávních vztahů prosazuje
zásada rovného právního postavení jejich subjektů, tedy jak fyzických, tak
právnických osob (včetně státu, který má v občanskoprávních vztazích postavení
jako kterákoli jiná právnická osoba – srov. § 21 ObčZ). Občanskoprávní vztahy
jako obecné soukromoprávní vztahy jsou založeny na právní rovnosti jejich
subjektů, kdy jejich práva a povinnosti vznikají zásadně na základě projevů
vůle vyplývajících z principu jejich autonomie vůle. Naproti tomu vztahy
veřejnoprávní jsou založeny na právním postavení nerovném, kdy orgány veřejné
moci rozhodují o právech a povinnostech subjektů autoritativně, t. j. rozhodnutí těchto orgánů nejsou na vůli subjektů závislá (srov. blíže Jehlička/
Švestka/Škárová a kolektiv: Občanský zákoník, komentář, C. H. Beck, 9. vydání
2004, str. 19 – 20, a řada nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR publikovaných
ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky – např. usnesení ze
dne 23. června 1995, sp. zn. II. ÚS 86/95, svazek 3, č. 15, Nález ze dne 1. prosince 1998, sp. zn. I. ÚS 41/98, svazek 12, č. 147, Nález ze dne 10. listopadu 1998, sp. zn. I. ÚS 229/98, svazek 12, č. 138, či usnesení ze dne
25. listopadu 1993, sp. zn. II. ÚS 75/93, svazek 2, č. 3). Právě posledně
uvedené usnesení definuje veřejnou moc jako takovou moc, která autoritativně
rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech a povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není v
rovnoprávném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu
nezávisí na vůli subjektu. V současné společnosti se ovšem často prolínají
prvky veřejného a soukromého práva tak, že nelze zcela jednoznačně veškerou
činnost té či oné instituce označit pouze za veřejnoprávní nebo za
soukromoprávní. Některé instituce mohou podle povahy konkrétní činnosti v
určitých vztazích vystupovat jako soukromoprávní subjekt, v jiných jako subjekt
veřejnoprávní. Proto je třeba vážit, o jaký druh konkrétní činnosti té které
instituce se jedná (viz již zmiňovaný Nález Ústavního soudu ČR z 1. 12. 1998,
sp. zn. I. ÚS 41/98). Z pohledu toho, jak je shora definována veřejná moc, je
zřejmé, že organizační složka státu vystupuje jako orgán veřejné moci tehdy,
je-li povolána k tomu, aby autoritativně rozhodovala o právech a povinnostech
jiného subjektu. Přitom s ohledem na zásadu, zakotvenou v článku 2 odst. 3
Ústavy ČR a článku 2 odst.
2 Listiny základních práv a svobod, podle níž
veřejnoprávní osoby uplatňující státní moc mohou činit pouze to, co zákon
stanoví (na rozdíl od zásady „co není zákonem výslovně zakázáno, je povoleno“,
uvedené v článku 2 odst. 4 Ústavy ČR a v článku 2 odst. 3 Listiny a vztahující
se na osoby soukromého práva), musí právo takto rozhodovat vyplývat ze zákona.
Pro posouzení, zda je právní vztah, z něhož vyplývá žalobkyní uplatněný nárok,
občanskoprávní povahy či nikoli, je tedy podstatné, zda v něm orgán veterinární
správy vystupuje jako instituce veřejné moci, která je zákonem povolána svým
rozhodnutím autoritativně založit práva a povinnosti, které z tohoto vztahu pro
jeho účastníky vyplývají. Odpověď na tuto otázku je třeba hledat ve
veterinárním zákoně. Není pochyb o tom, že vůle subjektu, který je podle § 75
odst. 3 tohoto zákona povinen nést náklady spojené s výkonem prohlídky
jatečných zvířat a masa a s vyšetřením a s posouzením živočišných produktů, je
veřejnoprávním předpisem omezena potud, že je ze zákona povinen prohlídku a
vyšetření podstoupit a její náklady hradit. Pro závěr, že v tomto právním
vztahu nevystupují jeho subjekty v rovnoprávném postavení, to však nestačí. Aby
bylo možno konstatovat, že orgán veterinární správy je „nadřazen“ provozovateli
jatek nebo jiného zařízení v tom smyslu, že je sám povolán rozhodnout o jeho
povinnosti platit náhradu nákladů prohlídky a o výši této náhrady, muselo by
jeho oprávnění vydat takovéto rozhodnutí vyplývat výslovně ze zákona. Tak tomu
ale v tomto případě není.
Orgány státní správy ve věcech veterinární péče uvedené v § 43 veterinárního
zákona, jejichž kompetence jsou vymezeny v dalších ustanoveních, vystupují vůči
fyzickým a právnickým osobám zpravidla z pozice orgánů veřejné moci. To vyplývá
především z vymezení působnosti krajských veterinárních správ v § 49 odst. 1,
podle kterého krajská veterinární správa mimo jiné vyhlašuje mimořádná
veterinární opatření [písm. c)], rozhoduje o nařízení mimořádných veterinárních
opatřeních vůči individuálně určeným subjektům [písm. d)], nařizuje chovateli
předvedení zvířete k veterinárnímu vyšetření [písm. e)], vydává, mění a odnímá
povolení k výkonu veterinární asanační činnosti [písm. r)], ukládá pokuty za
nesplnění nebo porušení povinností, požadavků nebo podmínek stanovených
veterinárním zákonem [písm. s)] apod. Řada kompetencí, jimiž jsou orgány státní
veterinární správy vybaveny, dokonce předpokládá vydání rozhodnutí podle
správního řádu (srov. § 76 odst. 1, 2 veterinárního zákona). Ze znění zmíněných
ustanovení je vůle zákonodárce založit nerovné postavení fyzických a
právnických osob vůči orgánům státní veterinární správy zcela zřejmá. Naproti
tomu z formulace § 75 odst. 4 veterinárního zákona používajícího pouze výrazy
„vybírá“ a „vymáhá“, nikoli „ukládá“ či „rozhoduje“, takovýto úmysl nevyplývá.
Navíc lze předpokládat, že pokud by zákonodárce hodlal svěřit krajským
veterinárním správám též rozhodování o povinnosti k náhradě podle § 75 odst. 3
veterinárního zákona, zařadil by tuto činnost výslovně do výčtu uvedeného v §
49 odst. 1. Výklad, že ustanovení § 75 odst. 4 zakládá pravomoc krajské
veterinární správy rozhodovat autoritativně o povinnosti k náhradě podle odst.
3 a o výši této náhrady, jde nad rámec znění zákona a lze souhlasit se
žalobkyní, že k vydání takového rozhodnutí orgán veterinární správy zákonem
povolán není. Za této situace ale nezbývá než uzavřít, že závazkové vztahy,
jejichž obsahem je právo orgánu státní veterinární správy na zaplacení náhrady
nákladů spojených s výkonem prohlídky jatečných zvířat a masa a s vyšetřením a
s posouzením živočišných produktů a jemu odpovídající povinnost provozovatele
jatek nebo jiného zařízení tyto náklady nahradit, nejsou vztahy, v nichž mají
jejich subjekty nerovné postavení. Proto je nutno je považovat za vztahy
občanskoprávního charakteru, konkrétně za závazkové vztahy, které vznikly na
základě plnění povinností, jež jejich subjektům ukládá veterinární zákon, t. j.
z jiných skutečností uvedených v zákoně (§ 489 ObčZ). Projednání a rozhodnutí
sporů z těchto právních vztahů pak podle § 7 odst. 1 OSŘ náleží do pravomoci
soudů.
Jestliže odvolací soud a před ním i soud prvního stupně vyložily § 75 odst. 4
veterinárního zákona tak, že zakládá pravomoc orgánu veterinární správy
rozhodovat o náhradách uvedených v odst. 3, a v důsledku toho shodně dospěly k
závěru, že věc nespadá do pravomoci soudů, jak je vymezena v § 7 odst. 1 OSŘ,
jde o nesprávný výklad jinak správně použitého právního předpisu, čili jejich
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je tedy naplněn i
druhý žalobkyní uplatněný dovolací důvod.
Dovolacímu soudu proto nezbylo, než podle § 243b odst. 2 věty za středníkem OSŘ
napadené usnesení zrušit. Jelikož důvody zrušení platí i pro usnesení soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto usnesení a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá OSŘ).
V dalším průběhu řízení budou soud prvního stupně, případně i soud odvolací
vázány právním názorem, který byl vysloven v tomto usnesení (§ 243d odst. 1
věta prvá ve spojení s § 226 odst. 1 OSŘ). O náhradě nákladů řízení včetně
nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d
odst. 1 věta druhá OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. června 2005
Vít Jakšič, v. r.
předseda senátu