33 Odo 70/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany
Zlatohlávkové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně
Č. t., proti žalované V. š. e. v P., zastoupené, advokátem, o zaplacení
částky 1,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 26/2002, o dovolání žalované
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.
září 2003, č. j. 36 Co 63/2003-122, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2003, č. j. 36 Co
63/2003-122, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. června
2003, č. j. 7 C 26/2002-105, se zrušují a věc se vrací soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení dlužných televizních poplatků za
367 televizních přijímačů v celkové výši 27.525,- Kč a přirážky ve výši
3,670.000,- Kč za jejich nepřihlášení do evidence.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 17. června 2003, č. j. 7 C
26/2002-105, uložil žalované povinnost do 15 dnů od právní moci rozsudku
zaplatit žalobkyni částku 1,000.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 7.
9. 2000 do zaplacení, zamítl žalobu o zaplacení další částky 2,697.525,- Kč s
10% úrokem z prodlení od 7. 9. 2000 do zaplacení, a rozhodl o
nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že k 7. září 2000 byla žalovaná držitelkou
celkem 138 televizních přijímačů. Ačkoli za všechny zaplatila televizní
poplatky (a žalobkyni žádnou částku z tohoto titulu nedlužila), k evidenci
přihlásila pouze 38 televizních přijímačů. Zbylých 100 televizních přijímačů
přihlásila do evidence až poté, co od žalobkyně obdržela výzvu
ze 7. 9. 2000 k zaplacení dlužných televizních poplatků a přirážky 10.000 Kč za
každý nepřihlášený televizní přijímač. Z takto zjištěného skutkového stavu věci
dovodil, že žalovaná nesplnila svou evidenční povinnost ohledně 100 televizních
přijímačů ve smyslu § 6 zákona č. 252/1994 Sb., o rozhlasových a
televizních poplatcích, v platném znění (dále jen
„zák. č. 252/94 Sb.“), a stíhá ji proto podle § 8 zák. č. 252/94 Sb. sankce v
podobě příplatku ve výši 10.000,- Kč za každý nepřihlášený televizní přijímač;
okolnost, že žalovaná zaplatila televizní poplatky i za nepřihlášené televizní
přijímače, posoudil jako právně bezvýznamnou.
Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 18. září 2003, č.
j. 36 Co 63/2003-122, rozsudek soudu prvního stupně v
napadeném žalobě vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech
řízení jej změnil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Zcela se ztotožnil
se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Konstatoval, že
ustanovení § 8 zák. č. 252/94 Sb., přímo neřeší případ, kdy poplatník sice
televizní přijímač nezaeviduje, ale televizní poplatek za něj zaplatí, avšak
jeho jazykovým a logickým výkladem lze dovodit, že
„povinnost zaplatit má i takový poplatník, který přijímač do evidence
nepřihlásí, ale poplatek řádně zaplatí. Ustanovení § 8 zák. č. 252/1994
Sb. bez dalšího počítá s tím, že poplatník, který
přijímač nepřihlásí do evidence, z něj ani nezaplatí
poplatek. Ze zákonné dikce § 8 odst. 1 zák. č. 252/1994 Sb. však jednoznačně
vyplývá, že povinnost zaplatit přirážku ve výši 10.000,- Kč za každý televizní
přijímač se vztahuje na toho poplatníka, který nepřihlásí
přijímač do evidence.“ Uzavřel, že poplatníku,
který poplatek z nepřihlášeného přijímače poplatek zaplatil, zbývá pouze
povinnost zaplatit přirážku ve výši 10.000,- Kč za každý nepřihlášený přijímač.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), s odůvodněním,
že napadené rozhodnutí je založeno na právní otázce judikaturou vyšších soudů
dosud neřešené a má proto ve věci samé zásadní právní význam. Zpochybnil
správnost výkladu ustanovení § 8 zák. č. 252/94 Sb. odvolacím
soudem, neboť (jak vyplývá i z důvodové zprávy k němu),
jeho účelem je postihnout pouze ty držitele televizních přijímačů, kteří se
povinnosti platit televizní poplatky vyhýbají a v souvislosti s tím uvedou
nesprávné údaje nebo neprovedou ohlášení do evidence. Pouze v případě existence
dlužných poplatků je povinen poplatník uhradit i přirážku. Poukázala na vládní
návrh novely zák. č. 252/94 Sb., která má upřesnit a odstranit nedostatky
dosavadního zákona, v němž se uvádí, že přirážka se platí za každý televizní
přijímač, za který nebyla splněna povinnost platit televizní poplatek. Kromě
toho je přesvědčena, že žalobkyni byl znám počet televizních přijímačů v držení
dovolatelky podle částky zaplacené na televizních poplatcích. Navrhla rozsudky
soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou
osobou (žalovanou), která byla řádně zastoupena advokátem (§ 240 odst. 1, §
241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se v prvé řadě zabýval jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, se řídí § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Protože dovoláním je v tomto případě napaden rozsudek odvolacího soudu, jímž
byl ve věci samé potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, může
být přípustnost dovolání založena pouze za podmínek § 237 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí
soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Je tomu tak
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 o. s. ř.). Předpokladem je, že řešená právní otázka
měla zásadní význam nejen pro meritorní rozhodnutí v projednávané věci, ale že
má zásadní význam i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Otázku, zda
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné
rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává
přípustným.
Se zřetelem k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř. půjde o posouzení, zda je správný právní názor
odvolacího soudu, že přirážka (sankce) není spojena pouze s
neplacením poplatku za televizní přijímač, ale také s pouhým porušením
povinnosti ho evidovat. Jelikož uvedená otázka nebyla
dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, lze
pro její řešení přiznat dovolání přípustnost ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť činí rozhodnutí odvolacího soudu zásadně
právně významným.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní
posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil,
případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 8 odst. 1 zák. č. 252/94 Sb. poplatník, který a) nepřihlásil
přijímač do evidence, b) uvedením nepravdivých údajů
dosáhl neoprávněného osvobození od povinnosti
platit za přijímač poplatek, c) uvedením nepravdivých údajů dosáhl
neoprávněného odhlášení přijímače z evidence, je povinen zaplatit provozovateli
ze zákona kromě dlužných poplatků i přirážku ve výši 5000,- Kč za každý takový
rozhlasový přijímač, nebo přirážku ve výši 10.000,- Kč za každý takový
televizní přijímač.
Jednou z podmínek vzniku sankční povinnosti poplatníka zaplatit kromě dlužných
poplatků i přirážku je v hypotéze citovaného ustanovení uvedeno nepřihlášení
přijímače do evidence poplatníkem. Odvolací soud (shodně jako
před ním i soud prvního stupně) i přes konstatování,
že uvedené ustanovení přímo neřeší případ, kdy poplatník sice přijímač
nezaeviduje, ale poplatek za něj zaplatí, a že bez dalšího počítá s tím, že
poplatník, který přijímač nepřihlásí do evidence, z něj ani nezaplatí poplatek,
dovodil (s odkazem na jazykový a logický výklad) vznik povinnosti zaplatit
přirážku i toho poplatníka, který zaplatil poplatek z nepřihlášeného přijímače
(tj. poplatníka, který nesplnil svou evidenční povinnost, aniž zároveň nesplnil
i povinnost poplatkovou). Takovouto interpretaci ustanovení § 8 odst.
1 zák. č. 252/94 Sb. nelze pokládat za správnou, neboť nebyla
provedena s použitím všech druhů výkladu a v jejich vzájemné spojitosti.
V případě pochybností o obsahu konkrétní právní normy, pod níž se subsumuje
zjištěný skutkový stav věci, je třeba vzniklou pochybnost odstranit výkladem, a
to zejména gramatickým, logickým, systematickým i historickým. Výkladem
gramatickým (jazykovým) se právní norma vysvětluje podle zásad gramatiky s
cílem vystihnout slovní znění právní normy a význam použitých pojmů. I když je
gramatický výklad důležitý, nelze vystačit pouze s ním. Logický výklad sleduje
vysvětlit zkoumanou právní normu podle zásad formální logiky s cílem objasnit
její smysl, účel a vzájemnou vazbu použitých pojmů. Systematický výklad sleduje
vykládat hlavní smysl a účel právní normy podle jejího řazení v systému
ostatních právních norem. Historický výklad sleduje osvětlit zkoumanou právní
normu podle doby jejího vzniku. Zde významnou roli hraje zejména důvodová
zpráva příslušné právní normy. V konkrétním případě pak je vždy třeba použít
všechny druhy výkladu v jejich vzájemné souvislosti.
Podle doslovného znění předmětného ustanovení není vznik sankční povinnosti
sice výslovně vázán na porušení poplatkové povinnosti, nýbrž povinnosti
evidenční (doslova se v něm uvádí „poplatník, který nepřihlásil
přijímač do evidence…“), avšak v dalším jeho textu se zároveň předpokládá, že
poplatník provozovateli dluží poplatky, tedy že nesplnil svou poplatkovou
povinnost (srovnej pokračování textu „…je povinen zaplatit
provozovateli ze zákona kromě dlužných poplatků i přirážku…“).
Logickým výkladem daného ustanovení lze dojít k závěru, že pokud má být
přirážka placena „kromě dlužných poplatků,“ může sankční povinnost vzniknout
pouze tehdy, jestliže držitel přijímače dluží poplatek. V této souvislosti není
od věci si uvědomit, že povinnost platit poplatek vzniká již držbou přijímače,
a nikoli jeho evidencí (srovnej § 2 odst. 1 a § 6 odst. 2 a 5 zák. č. 252/94
Sb.). Přitom evidenční povinnost držitele vlastně představuje povinnost ohlásit
skutečnosti zakládající jeho povinnost platit poplatek. Evidenční povinnost
proto slouží jako prostředek k zajištění splnění povinnosti poplatkové. Smyslem
a účelem ustanovení § 8 odst. 1 zák. č. 252/94 Sb. je proto postihnout ty
poplatníky, kteří nesplnili svou poplatkovou povinnost. Tomuto závěru odpovídá
jednak celkové pojetí samotného zákona č. 252/1994 Sb., jehož smysl a účel
spočívá ve zpoplatnění držitelů rozhlasových a televizních přijímačů (jak
vyplývá již ze samotného názvu zákona, jakož i z
předmětu jeho úpravy), a jednak též systematické zařazení zkoumaného
ustanovení, jež bezprostředně navazuje na úpravu
vztahující se k dlužným poplatkům (srovnej § 7 zák.
č. 252/94 Sb.). Prezentovaný závěr koresponduje též s historickým výkladem
předmětného ustanovení, neboť v důvodové zprávě k zákonu - konkrétně k jeho § 8
- se uvádí: „Jako sankce pro ty, kteří se povinnosti platit poplatky vyhýbají
neplněním evidenčních povinností, se stanoví poměrně vysoká přirážka k
poplatkům, jež má plnit především výstražnou funkci“.
Lze proto uzavřít, že povinnost zaplatit přirážku vzniká pouze jako důsledek
porušení poplatkové povinnosti. Porušení evidenční povinnosti za situace, kdy
držitel přijímače plní vůči provozovateli poplatkovou povinnost, nemůže vést
tudíž ke vzniku této sankce. Tak je tomu v posuzované
věci, kdy žalovaná sice evidenční povinnost porušila, ale televizní poplatek
zaplatila za všechny televizní přijímače, které měla v držení.
Protože odvolací soud vyložil ustanovení § 8 odst. 1 zák. č. 252/94 Sb. odlišně
a proto nesprávně, byl dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
užit opodstatněně, a dovolacímu soudu nezbylo
než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§ 243b odst. 2 věta
za středníkem o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i
toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 věta
první o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně
nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst.
1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. července 2004
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu