ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ivany
Zlatohlávkové ve věci žalobce JUDr. K. K., správce konkurzní podstaty úpadce D.
T., proti žalovaným 1. V. J., 2. M. J., 3. V. H., zastoupeným,
advokátem, o 7,889.806,95 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 519/99, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2001 č. j. 64 Co
277/2001 - 123, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2001 č.
j. 64 Co 277/2001 - 123 a rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 5 ze dne 19. ledna 2001 č. j. 8 C 519/99 – 42, se zrušují a věc se vrací
Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 19. ledna 2001, č.
j. 8 C 519/99 - 42 zamítl žalobu, aby žalovaní zaplatili
žalobci částku 7,889.806,95 Kč s úrokem z prodlení ve výši 26% od 1. 11. 1997
do zaplacení ve prospěch konkurzní podstaty, tj. na účet konkurzní podstaty č.
… vedený u G. C. B., a. s., pobočka P. tak, že prvý žalovaný zaplatí částku
3,944.903,47 Kč s příslušenstvím, prvý žalovaný a druhá žalovaná společně a
nerozdílně zaplatí částku 986.225,87 Kč s příslušenstvím a třetí žalovaná
zaplatí částku 2,958.677,61 Kč s příslušenstvím. Současně rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že, na majetek žalobce
byl usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 16. 4. 1998 č. j. 89 K
15/97-26 prohlášen konkurz a JUDr. K. K. byl ustanoven správcem konkurzní
podstaty. Žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí č. p. 484 -
objekt bydlení se st. p. č. 298 v P., J. Z. č. 22, k. ú. B. Úpadce a žalovaní
uzavřeli dne 1. 1. 1993 bez souhlasu příslušného úřadu smlouvu o nájmu
předmětných nemovitostí, v níž si dohodli, že žalobce provede na svůj
náklad rekonstrukční a dostavbové práce s tím, že po dohodnutou
dobu nebude zvyšováno nájemné. Dne 1. 6. 1998 převzal úpadce dílo (rekonstrukci
nemovitosti) provedené na základě smlouvy o dílo uzavřené dne 5.
5. 1994 mezi žalobcem a společností S., spol. s r. o. Cena provedených prací
činila 7,889.809,65 Kč. Kolaudačním rozhodnutím, které nabylo právní moci
dne 9. 1. 1997, bylo povoleno užívání rekonstruované nemovitosti.
Úpadce prostory vyklidil ke dni 31. 10. 1997. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že nájemní smlouva uzavřená mezi účastníky řízení je neplatná ve smyslu
§ 3 odst. 4 zák. č. 116/1990 Sb. Pokud úpadce na základě neplatné smlouvy
uzavřel s obchodní společností smlouvu o dílo, je tato smlouva ve
vztahu k žalovaným smlouvou ve prospěch třetí osoby, přičemž v důsledku
provedených stavebních prací došlo ke zvětšení majetku žalovaných a
ke zmenšení majetku úpadce. Plnění na základě smlouvy o dílo je důvodem vzniku
bezdůvodného obohacení na straně žalovaných. Jedná se o majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu podle § 451 odst. 2 obč. zák., neboť
žalobci v důsledku neplatnosti nájemní smlouvy neplynul ze zhodnocení majetku
žalovaných žádný prospěch. Právo na vydání majetkového prospěchu však žalobci
nepřiznal, protože došlo podle § 107 odst. 1 obč. zák. k jeho promlčení ve
dvouleté subjektivní promlčecí lhůtě, která počíná běžet ode dne, kdy se
oprávněný dozví, že k bezdůvodnému obohacení došlo a kdo se na jeho úkor
obohatil. Žalobce podle názoru soudu prvního stupně musel vědět o bezdůvodném
obohacení nejpozději dnem kolaudace, tj. dnem právní moci kolaudačního
rozhodnutí 9. 1. 1997. Pokud podal žalobu až 29. 10. 1999, učinil tak až
po uplynutí dvouleté promlčecí doby (10. 1. 1999).
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a
ztotožnil se i s jeho právními závěry. K námitce žalobce ohledně platnosti
smluvního ujednání o investicích žalobce obsažené v nájemní smlouvě odvolací
soud uvedl, že na toto ujednání nelze pohlížet jako na právní důvod
plnění, neboť je neplatné, protože toto ujednání neobstojí samostatně bez
provázanosti na neplatnou nájemní smlouvu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání
dovozuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.”), neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu má
zásadní právní význam. Vytýká soudům obou stupňů, že nesprávně, tj. v rozporu s
§ 100 odst. 1 a § 107 odst. 1 ObčZ, posoudily počátek běhu dvouleté
subjektivní promlčecí doby pro vydání bezdůvodného obohacení. Počátek
běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby je vázán na subjektivní okamžik, kdy
se žalobce dozvěděl o skutečnostech rozhodných pro uplatnění svého práva. V
žádném případě nemůže být běh dvouleté promlčecí doby vztahován k okamžiku
právní moci kolaudačního rozhodnutí, kdy se podle ničím nepodloženého názoru
soudů obou stupňů žalobce o bezdůvodném obohacení žalovaných dozvěděl. Žalobce
se v předmětném případě dozvěděl o bezdůvodném obohacení žalovaných až na
základě námitky neplatnosti nájemní smlouvy vznesené správcem konkurzní
podstaty, tedy po prohlášení konkurzu dne 16. 4. 1998; do této doby považoval
nájemní smlouvu za platnou a v době kolaudace se domníval, že plní na
základě platné smlouvy. Dovolatel dále namítl , že je nesprávný závěr
odvolacího soudu o neplatnosti smluvního ujednání o investicích obsaženého v
neplatné nájemní smlouvě, neboť neexistuje žádný zákonný důvod, o který by bylo
možné neplatnost takové dohody opřít. Dovolatel navrhl zrušení rozsudků soudů
obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno
oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve posuzoval, zda je
dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně, je dovolání přípustné za podmínek upravených v ustanoveních § 237 odst.
1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil. Taková situace v dané věci nenastala.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního
stupně potvrzeno, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.]. Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu se
příkladmo uvádí v § 237 odst. 3 o. s. ř. O takový rozsudek jde zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem. Předpokladem je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí
o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na
níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Zásadní právní význam současně má rozsudek odvolacího soudu pouze tehdy,
jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro
rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Řeší-li napadené
rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem, má vždy - bez
ohledu na výše uvedené předpoklady - po právní stránce zásadní význam. Úkolem
dovolacího soudu bylo proto posoudit, zda napadené rozhodnutí má
skutečně zásadní právní význam ve výše uvedeném smyslu.
V dané věci dovolatel napadá určení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí
doby stanovené v § 107 odst. 1 ObčZ pro promlčení práva na vydání bezdůvodného
obohacení s tím, že tento počátek určil odvolací soud v rozporu s hmotným
právem
Podle § 107 odst. 1 ObčZ se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení
promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému
obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle druhého odstavce téhož
ustanovení se nejpozději právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení
promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohaceni, za deset
let ode dne, kdy k němu došlo.
U práva na vydání bezdůvodného obohacení je stejně jako u práva na náhradu
škody stanovena dvojí, kombinovaná promlčecí doba, tj. subjektivní a
objektivní. Jejich počátek je upraven odlišně. Tyto dvě promlčecí doby
počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Subjektivní promlčecí doba je kratší
- dvouletá, objektivní promlčecí doba je buď tříletá u bezdůvodného obohacení
vzniklého z nedbalosti nebo desetiletá, jde-li o úmyslně způsobené bezdůvodné
obohacení. Vzájemný vztah těchto dvou promlčecích dob je takový, že skončí-li
běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě
běží i druhá promlčecí doba. Pokud marně uplynula aspoň jedna z uvedených dob a
je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat.
V posuzovaném případě je řešena právní otázka, kdy počíná běžet dvouletá
subjektivní promlčecí doba. Za rozhodný je nutno považovat den, kdy se
oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho
úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Není přitom rozhodné, že
měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět již dříve. V daném
případě tedy není podstatná okolnost, kdy se žalobce při řádné péči musel,
resp. mohl dozvědět, že na jeho úkor došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení,
ale kdy se o tom skutečně dozvěděl. Z § 107 odst. 1 Obč. Z. vyplývá, že pro
počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání
bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se
oprávněný dozví o okolnostech, které jsou rozhodující pro uplatnění jeho práva.
Tato vědomost oprávněného o tom, že na jeho úkor se někdo obohatil a o
tom, v čí prospěch k tomuto obohacení došlo, přitom musí být
skutečná. Není přitom rozhodující, jestli se oprávněný o svém právu nedozvěděl
vlastním zaviněním, tedy jestli se mohl o svém právu dozvědět anebo
měl dozvědět při vynaložení potřebné péče.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu při posuzování vědomosti žalobce
je třeba vycházet ze dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o
kolaudaci, bez ohledu na skutečnost, zda žalobce skutečně věděl o
neplatnosti nájemní smlouvy a tedy o tom, že obohacuje žalované, není
správný. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně okamžik, kdy se žalobce
dozvěděl o vzniku bezdůvodného obohacení nesprávně ztotožnil s okamžikem, kdy
se podle soudu při potřebné péči o vzniku tohoto bezdůvodného obohacení
dozvědět musel.
Protože odvolací soud posoudil počátek běhu dvouleté subjektivní
promlčecí doby stanovené v § 107 odst. 1 ObčZ pro vydání bezdůvodného obohacení
v rozporu s konstantní judikaturou vyšších soudů (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu SSR ze 17. 2. 1978 č. j. 2 Cz 35/77, publikovaný ve
Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních
rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR ve svazku IV, rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky z 31. 8. 2000 č. j. 25 Cdo
2581/98), má rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní právní
význam, dovolání je proto přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a
současně je i důvodné.
Správným shledal dovolací soud právní závěre odvolacího soudu o neplatnosti
smluvního ujednání v neplatné nájemní smlouvě o investicích žalobce v
souvislosti s rekonstrukcí pronajaté nemovitosti žalovaných.
Částečná neplatnost právního úkonu je upravena v § 41 ObčZ, který
stanoví, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního
úkonu, je neplatnou jen tato část právního úkonu, pokud z povahy právního úkonu
nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto
část nelze oddělit od ostatního obsahu. Při posuzování otázky, zda část
právního úkonu postiženou důvodem neplatnosti lze oddělit od ostatního obsahu
tohoto úkonu je třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků právního úkonu
s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon sledovala. Na
základě výkladu projevu vůle účastníků smlouvy (§ 35 ObčZ) a z
okolností, za nichž byla smlouva uzavřena je třeba dovodit, že účelem ujednání
rekonstrukce pronajaté nemovitosti na náklad žalobce bylo zamezit možnosti
zvyšování nájemného po dobu nájmu a z povahy tohoto ujednání, které se vztahuje
ke sjednanému nájemnému, vyplývá, že tuto část právního úkonu nelze od
ostatního obsahu oddělit, což rovněž vyplývá z ujednání smlouvy v bodu
IV., kde se uvádí, že v případě zániku nájemního vztahu jednostrannou výpovědí
nájemcem neplatí ujednání o vypořádání vložených investic žalobce do majetku
žalovaných.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů podle § 243b odst. 2 věta za středníkem
o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a protože důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil Nejvyšší soud také toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2002
JUDr. Kateřina Hornochová, v. r.
předsedkyně senátu