33 Odo 706/2001-72
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v
právní věci žalobkyň: A) S.Ch., zastoupené advokátkou, B) M.N., proti
žalované D.L., zastoupené advokátem, o 43.040,- Kč s přísl., vedené u
Okresního soudu v Litoměřicích pod spis. zn. 10 C 279/97, o dovolání
žalobkyně A) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29.
března 2001 č. j. 12 Co 52/2000 - 54, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. března 2001 č. j. 12 Co
52/2000 – 54 se zrušuje ve vztahu k žalobkyni A) a věc se vrací tomuto soudu k
dalšímu řízení.
o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že mezi žalobkyněmi a žalovanou
došlo v únoru 1997 podáním závazné přihlášky na zájezd a zaplacením ceny
zájezdu žalované k uzavření smlouvy o obstarání věci - zájezdu do T. v období
od 27. 9. 1997 do 11. 10. 1997. Nepovažoval za rozhodující, že žalovaná použila
k obstarání zájezdu jinou cestovní kancelář – P. s. r. o., proto žalobkyně byly
v právním vztahu pouze se žalovanou, a nikoliv s cestovní kanceláří P.
s. r. o. Dále vyšel ze zjištění, že žalobkyně oznámily žalované dopisem ze dne
9. 7. 1997, že ruší účast na objednaném zájezdu, čímž odstoupily od sjednané
smlouvy podle § 735 obč. zák., tudíž se podle § 48 odst. 2 obč. zák.
smlouva od počátku zrušila a účastníci jsou povinni podle § 457 obč. zák.
si vrátit zpět plnění.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 29. března 2001 č. j. 12 Co
52/2000 – 54 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalobu
zamítl a zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud na rozdíl od
soudu prvního stupně dospěl k závěru, že z předmětné přihlášky na zájezd se
zřetelným uvedením cestovní kanceláře P. a ze Všeobecných podmínek účasti na
zájezdu společnosti P. s. r. o., se kterými byly žalobkyně seznámeny, což
žalobkyně A) stvrdila svým podpisem, vyplývá, že smlouvu neuzavřely žalobkyně
se žalovanou, nýbrž ve smyslu § 733 obč. zák. se společností P. s. r. o.,
specializovanou cestovní kanceláří se sídlem v P. Tato společnost
„P.“ je uvedena i v příjmových pokladních dokladech platby za zájezd společně s
účelem platby. Soud dovodil, že žalovaná nejednala v dané věci vlastním jménem,
ale za cestovní kancelář P., která se zavázala obstarat zájezd prostřednictvím
žalované. Žalobkyním tak vznikl smluvní vztah se společností P. s. r. o. Mezi
žalobkyněmi a žalovanou smluvní vztah v dané věci nevznikl, proto žalovaná není
pasivně věcně legitimována k vrácení zaplacené ceny služby.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně A) dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2000,
a dovolává se důvodů uvedených v § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř., v tomtéž
znění. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení, které
vychází z nesprávného skutkového zjištění. Namítá, že z provedeného dokazování
nevyplývá, že žalovaná jednala za společnost P., když přihlášku podepsala přímo
žalovaná, aniž by z přihlášky nějak vyplývalo, že žalovaná
jednala za společnost P. Závěr, že žalovaná jednala za
společnost P. s. r. o. nelze dovozovat z údaje „P.“ uvedeného v pravém horním
rohu přihlášky v kolonce označené „T.“. Tento údaj nesplňuje požadavek
určitosti v označení smluvní strany, proto dovolatelka nesouhlasí se závěrem
soudu o zřetelném uvedení cestovní kanceláře P. s. r. o. Závěr,
že žalovaná jednala za společnost P. s. r. o. nelze dovozovat ani z údaje „P.“
vepsaného do kolonky „účel platby“ v příjmových dokladech o zaplacení
zájezdu. Za nesprávný dále považuje závěr, že odsouhlasení „Všeobecných
podmínek účasti na zájezdu společnosti P.“ je důkazem, že smlouva byla
uzavřena se společností P. s. r. o. I kdyby se přihlédlo k těmto všeobecným
podmínkám, nemohla mezi žalobkyněmi a společností P.. s. r. o. vzniknout platná
smlouva, když podle Všeobecných podmínek cestovní kanceláře P. s. r. o. vznikne
smluvní vztah mezi zákazníkem a P. vyplněním a podepsáním přihlášky zákazníkem,
a jejím potvrzením P., neboť k tomuto potvrzení přihlášky P. nedošlo.
Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla
vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná k dovolání žalobkyně A) podala vyjádření, v němž navrhuje zamítnutí
dovolání, neboť považuje rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné.
Zdůrazňuje, že zájezd si žalobkyně vybraly z katalogu společnosti P., jejíž
identifikace a sídlo je uvedeno ve Všeobecných podmínkách cestovní kanceláře P.
s. r. o., jež dovolatelka podepsala, a je k její tíži, že se s nimi
neseznámila. Na závěr uvedla, že se na úkor žalobkyň nijak neobohatila.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001)
nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů
projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle
občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s.
ř.”).
Dovolání je v dané věci přípustné (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť bylo podáno
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, do výroku, jímž byl změněn
rozsudek soudu I. stupně ve věci samé /§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř./.
Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1
o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), splňuje
formální i obsahové znaky předepsané § 241 odst. 2 o. s. ř. a vychází z
dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř.
Dovolací soud pak přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad
Labem v souladu s § 242 odst. 1 a 3 o. s . ř. a dospěl k závěru, že dovolání je
důvodné.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat
jen z důvodů uplatněných v dovolání. Z této zásady vázanosti užitými
dovolacími důvody představují výjimku vady řízení podle § 237 odst. 1 o. s. ř.
a je-li dovolání přípustné i jiné vady řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ke kterým dovolací soud přihlédne z
úřední povinnosti bez ohledu na to, zda byly v dovolání uplatněny (§ 241 odst.
3 písm. b) o. s. ř.).
Vady řízení uvedené v § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolatelka nenamítá a ani z
obsahu spisu se nepodávají.
Vadou řízení ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. je například neúplnost
nebo nesprávnost zjištění skutkového stavu z pohledu postupu soudu v důkazním
procesu, zejména není-li v důkazním řízení postupováno v souladu s § 120 o. s.
ř. Aplikováno na daný případ, mělo být předmětem zjišťování nalézacího soudu
odstranění rozporuplnosti ve výpovědi žalované, která při výslechu podle § 131
o. s. ř. dne 28. 5. 1998 uvedla, že s tour operátory má podepsánu
zprostředkovatelskou smlouvu, závaznou přihlášku na zájezd žalobkyň
podepisovala ne za P., ale na základě zprostředkovatelské smlouvy, přičemž
konkrétně s P. měla, podle své následující výpovědi, uzavřenu komisionářskou
smlouvu. Rozpor ve výpovědi žalované nebyl dalším dokazováním, především
listinným důkazem smlouvou uzavřenou mezi žalovanou a společností P. s. r. o.,
odstraněn. Skutečnost, jakou smlouvu žalovaná se společností P. s. r. o.
uzavřela, nebyla soudem dále zjišťována, přestože tato skutečnost byla pro
právní posouzení, zda žalovaná jednala vlastním jménem a na účet zastoupeného -
společnosti P. s. r. o. /zastoupení nepřímé/ nebo jménem zastoupeného a na jeho
účet /zastoupení přímé/, rozhodující pro posouzení pasivní legitimace žalované.
Po zjištění, jaká smlouva byla mezi žalovanou a P. s. r. o. uzavřena, je třeba
se zabývat i otázkou platnosti takové smlouvy. Pokud by soud dospěl ke
zjištění, že mezi žalovanou a společností P. s. r. o. byl platně uzavřen typ
smlouvy se znaky přímého zastoupení, je třeba provést dokazování, zda žalované
jakožto zmocněnci byla udělena zmocnitelem-společností P. s. r. o. písemná plná
moc k jednání za tuto společnost. V případě zjištění, že žalovaná jednala bez
plné moci, je třeba se zabývat otázkou, zda není společnost P. s. r. o.
zavázána z jednání žalované ve smyslu § 33 odst. 2 obč. zák., schválila-li
dodatečně právní úkon žalované.
Založení účinků přímého zastoupení předpokládá kromě vedle objektivně daných
znaků přímého zastoupení a plné moci dále to, aby zmocněnec s třetí osobou jako
takový jednal, jménem zastoupeného, „způsobem zjevným a za jejího alespoň
konkludentního souhlasu\", s tím, že celý kontext jednání zmocněnce a třetí
osoby je obrácen k zastoupenému /zmocniteli/ jakožto ke smluvní straně. Jinak
řečeno, zastoupení je tehdy přímé, když třetí osoba ví, resp. z okolností musí
vědět, že s ní jednající subjekt jedná za jiného, že smluvní stranou je osoba
jiná, a že jednání je vedeno se zástupcem - zmocněncem. Není-li splněna tato
podmínka, pak se může jednat jen o zastoupení nepřímé /srov. např. rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1994 sp. zn. 7 Cdo 23/92, publikovaný v
časopise Soudní judikatura, roč. 1999, sešit č. 5, a dále rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 2000 sp. zn. 25 Cdo 631/98, publikovaný v
časopise Soudní rozhledy roč. 2000, sešit č. 9/.
Podle § 120 odst. 1 o. s. ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání
svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Nejde-li o
řízení uvedená v § 120 odst. 2 o. s. ř. (a o takový případ v posuzované věci se
nejedná), může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy
potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo (§
120 odst. 3, věta první o. s. ř.). Uvedené oprávnění souvisí s povinností
soudu při volném hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř. Soud
totiž hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž pečlivě přihlíží ke všemu, co
vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Kromě toho shora
zmíněná povinnost soudu provést i „další důkazy, jejichž potřeba vyšla
v řízení najevo” navazuje rovněž na povinnost soudu vyplývající z ustanovení §
157 odst. 2 o. s. ř. Podle § 129 odst. 2 o. s. ř. předseda senátu může uložit
tomu, kdo má listinu potřebnou k důkazu, aby ji předložil.
Odvolací soud v tomto směru však povinnostem vyplývajícím pro něj z § 120 odst.
1, věty druhé o. s. ř., § 120 odst. 3, věty první o. s. ř., § 129 o. s. ř., §
157 odst. 2 o. s. ř. a za přiměřeného použití § 211 o. s. ř. zcela nedostál.
Rozhodnutí odvolacího soudu tedy trpí vadou podřaditelnou pod § 241 odst. 3
písm. b) o. s. ř., /k níž musí dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti (§
242 odst.3 o. s. ř.)/.
Protože rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku je zatížen
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud
České republiky rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc vrátil
v tomto rozsahu Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení (§ 243b
odst.1, část věty za středníkem o. s. ř. a § 243b odst. 2, věta první o. s.
ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud ve vztahu k žalobkyni A) a žalované nejen o náhradě nákladů
nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§
243d odst.1, věta druhá a třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. listopadu 2001
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á, v. r.
předsedkyně senátu