33 Odo 720/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a
JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce P. B., zastoupeného,
advokátem, proti žalovanému Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1,
Letenská č. 15, o zaplacení 60 000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 77/2002, o dovolání žalobce proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2002 č. j. 13 Co 533/2002 -
27, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
77/2002-14 zastavil řízení, rozhodl o náhradě nákladů řízení. Svoje rozhodnutí
odůvodnil tím, že žalobce podal žalobu již za účinnosti zákona č. 219/2000 Sb.,
o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, podle
kterého již žalovaný nemá právní subjektivitu. Tento orgán je nyní pouze
organizační složkou státu bez způsobilosti být účastníkem řízení. Jedná se
o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, který nezbytně musí vést k
zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. října 2002 č.
j. 13 Co 533/2002-27 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem
soudu prvního stupně, že nedostatek právní subjektivity na straně žalovaného je
důvodem k zastavení řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že soudy obou
stupňů pochybily, když ho nepoučily o možnosti požádat o ustanovení advokáta
soudem na náklady státu podle § 30 o. s. ř., neboť žalobce je osoba
českého práva neznalá, dlouhodobě žijící v zahraničí. Z tohoto důvodu se
domníval, že pasívně legitimovanou osobou je Ministerstvo financí ČR, s níž ve
věci vždy jednal. Poučení soudu prvního stupně ze dne 17. 1. 2000 č. j. 33 Nc
1802/2002-3 neporozuměl. Dovolatel navrhl zrušení usnesení soudů obou stupňů a
vrácení věci k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud„) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou
a že je podle § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadené
usnesení podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že
dovolání není důvodné.
Podle ustanovení § 19 o. s. ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má
způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.
Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní
práva a povinnosti, která zákon přiznává účastníkům. Způsobilost být
účastníkem řízení má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít
práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu). Způsobilost být účastníkem
řízení tedy mají fyzické osoby, právnické osoby a stát (Česká
republika), přičemž za něj jedná příslušná organizační složka státu. Ten, kdo
nemá podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní
subjektivitu), je způsobilým účastníkem řízení, jen jestliže mu zákon tuto
způsobilost přiznává.
Ministerstvo je - jak výslovně uvádí ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 219/2000
Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích,
který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2001 - organizační složkou státu. Jako
organizační složka státu není právnickou osobou (srov. § 3 odst. 2 větu první
zákona č. 219/2000 Sb.); protože ani zákon nepřiznává ministerstvu způsobilost
být účastníkem řízení, není způsobilým účastníkem občanského soudního řízení.
Podle ustanovení § 90 o. s. ř. účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný.
Vymezení účastníků řízení se v tomto případě zakládá čistě procesním způsobem;
žalobcem je ten, kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení (žalobu), a
žalovaným je ten, koho žalobce v žalobě za tohoto účastníka řízení (za
žalovaného) označil.
Z ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé a třetí o. s. ř. vyplývá, že žalobce musí
v žalobě označit účastníky řízení tak, aby bylo nepochybné, kdo je účastníkem
řízení, aby ho nebylo možné zaměnit s někým jiným (s jinou osobou), a aby s ním
soud mohl jednat. Fyzickou osobu jako účastníka řízení je proto třeba označit
jménem, příjmením a bydlištěm, popřípadě dalšími údaji umožňujícími její
přesnou identifikaci (datem narození, místem podnikání, apod.). Právnická osoba
se jako účastník řízení označuje uvedením obchodní firmy nebo názvu a adresy
sídla; jde-li o právnickou osobu, která se zapisuje do obchodního
rejstříku, je součástí obchodní firmy právnické osoby - kromě jejího
názvu - i dodatek označující její právní formu (§ 9 odst. 2 obchodního
zákoníku).
Ve vztahu ke státu se v ustanovení § 79 odst. 1 větě druhé o. s. ř. uvádí, že
jeho označení jako účastníka řízení obsahuje \"označení státu a příslušného
státního orgánu, který za stát před soudem vystupuje\". Uvedená dikce
vystihuje situaci, jaká tu byla před přijetím zákona č. 219/2000
Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních
vztazích, a zákona č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb.,
zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Ode dne
účinností těchto zákonů (tj. od 1. 1. 2001) je nepochybné, že za stát může v
právních vztazích (včetně pracovněprávních vztahů) jednat a v řízení před
soudem vystupovat jeho organizační složka. I když uvedené změny v právní
úpravě nebyly výslovně promítnuty do znění ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. (k
tomu došlo až zákonem č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v
souvislosti s přijetím soudního řádu správního, který nabyl účinnosti dnem 1.
1. 2003), je třeba dovodit, že již od 1. 1. 2001 se stát v žalobě uváděl
\"označením státu a příslušné organizační složky, která za stát před soudem
vystupuje\".
Jestliže žaloba neobsahuje označení účastníků řízení, všechny údaje
potřebné k označení účastníků řízení nebo je-li žaloba v označení
účastníků řízení neurčitá nebo nesrozumitelná (tj. obsahuje-li
takové označení účastníků řízení, které neumožňuje jejich přesnou identifikaci
nebo je-li zjevný logický rozpor mezi označením účastníka řízení a
jinými údaji o tomto účastníku obsaženými v žalobě), je soud povinen pokusit se
takovéto vady podání odstranit - neučinil-li tak žalobce dříve sám (z vlastní
iniciativy) - postupem podle ustanovení § 43 o. s. ř.
Příčinou toho, proč je žaloba v označení účastníků řízení vadná, mohou být i
chyby v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti, které se žalobci přihodily
při vyhotovení žaloby. O odstranění tímto způsobem vzniklých vad
podání je soud povinen se pokusit postupem podle ustanovení § 43 o. s. ř. - jak
vyplývá z jejich povahy - jen tehdy, jsou-li z obsahu žaloby zjevné; není-li
chyba v psaní nebo jiná zřejmá nesprávnost z obsahu žaloby nepochybná, lze ji
zohlednit, jen jestliže ji žalobce odstraní sám (tj. sdělí-li soudu, že v
označení účastníků došlo k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti a
současně uvede správné znění opravovaného údaje).
Označí-li však žalobce v žalobě účastníky řízení úplně (přesně), určitě a
srozumitelně, není vadou podání skutečnost, že nemají (všichni nebo někteří z
nich) způsobilost být účastníkem řízení. Byl-li v žalobě označen za účastníka
řízení ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, jde o nedostatek
podmínky řízení, který nelze odstranit. Ten, kdo nemá způsobilost být
účastníkem řízení, nemůže v občanském soudním řízení vstoupit do
procesních vztahů. V takto vadně zahájeném řízení nemůže vzniknout
procesněprávní vztah, neboť zde chybí jeden z jeho základních prvků - jeden ze
subjektů procesněprávního vztahu (způsobilá strana sporu). Soud je proto
povinen v kterémkoliv stadiu řízení k tomuto nedostatku podmínky řízení
přihlédnout a řízení zastavit (§ 103, § 104 odst. 1 o. s. ř.). Způsobilost být
účastníkem řízení je přitom procesní podmínkou, kterou soud zkoumá z
úřední povinnosti a jejíž nedostatek vždy vede k zastavení řízení.
Vzhledem k tomu, že soud v případě neodstranitelného nedostatku podmínky řízení
nemůže v řízení pokračovat a je povinen řízení zastavit, nemůže do takto vadně
zahájeného řízení přistoupit další účastník (§ 92 odst. 1 o. s. ř.) a nemůže
ani dojít k záměně účastníka (§ 92 odst. 2 o. s. ř.). V řízení není možné
ani pokračovat s právním nástupcem účastníka, který v době zahájení řízení
neměl způsobilost být účastníkem řízení; procesní nástupnictví se uplatní
- jak vyplývá z ustanovení 107 odst. 1 o. s. ř. - jen tehdy, jestliže účastník
alespoň v den podání žaloby měl způsobilost být účastníkem řízení a tuto
způsobilost ztratil až po zahájení řízení (v jeho průběhu).
Uvedené platí nejen tehdy, označil-li žalobce za účastníka řízení toho, kdo
nikdy neměl způsobilost být účastníkem řízení, nebo někoho, kdo sice byl
způsobilý mít práva a povinnosti nebo jemuž zákon přiznával
způsobilost být účastníkem řízení, avšak před zahájením řízení tuto
způsobilost ztratil, ale i v případě, že žalobce označil za účastníka řízení
organizační složku právnické osoby, která nemá tzv. právní subjektivitu, nebo
organizační složku státu (srov. též názor vyjádřený ve Stanovisku
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 3. 9.
1997 Cpjn 30/97, které bylo uveřejněno pod č. 41 ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, roč. 1997).
V projednávané věci žalobce - jak je nepochybné z obsahu žaloby -
označil za žalovaného \"Ministerstvo financí ČR, Letenská 15, Praha
1\". Uvedené označení žalovaného bylo úplné (přesné), určité a srozumitelné a
nevzbuzovalo žádné pochybnosti o tom, kdo se měl podle údajů v žalobě
řízení jako žalovaný účastnit. Vzhledem k tomu, že z obsahu žaloby
nevyplývá, že by v označení žalovaného v žalobě došlo (mohlo dojít) k
chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti (a nic takového netvrdil žalobce
ani v dovolání) nebo že by údaj označující žalovaného byl v logickém rozporu s
vylíčením rozhodujících skutečností, popřípadě údajem o tom, čeho se žalobce
domáhá (žalobním petitem), neměl soud prvního stupně důvod postupovat podle
ustanovení § 43 o. s. ř., ačkoliv tak soud prvního stupně učinil, neboť žaloba
neobsahovala v označení žalovaného žádné vady, o jejichž odstranění byl povinen
se pokusit způsobem uvedeným v ustanovení § 43 o. s. ř.
Žalobu nebylo možné projednat a rozhodnout ve věci samé proto, že žalobce úplně
(přesně), určitě a srozumitelně označený žalovaný neměl způsobilost být
účastníkem řízení. Uvedená skutečnost není - jak uvedeno již výše - vadou
žaloby, ale nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit a který vede bez
dalšího k zastavení řízení. Označil-li žalobce za žalovaného
Ministerstvo financí ČR, nešlo tedy o procesní úkon neúplný (nepřesný),
neurčitý nebo nesrozumitelný. Žaloba je jako procesní úkon projevem vůle
žalobce; projevil-li žalobce v žalobě (v označení žalovaného) takovou vůli,
kterou v ní skutečně projevit chtěl, tedy uvedl-li v ní to, k čemu jeho vůle
skutečně směřovala, nelze ji považovat za vadný procesní úkon proto, že při
jejím podání vycházela z předpokladu (z právního názoru), že
ministerstvo je subjekt, který je povinen jeho nárok uspokojit, a že se tento
předpoklad (právní názor) ukázal jako nesprávný (chybný). Případný omyl v
právním názoru, který vedl žalobce k tomu, že v žalobě označil žalovaného v té
podobě, jak došla soudu prvního stupně dne 2. 1. 2002, tedy nezpůsobuje vadu
žaloby ve smyslu ustanovení § 43 o. s. ř.
Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že soud prvního stupně věděl, že
Ministerstvo financí ČR jako organizační složka státu nemá tzv. právní
subjektivitu a že dovolatel měl, pokud chtěl, aby jako žalovaný vystupoval v
řízení ten, kdo má způsobilost být účastníkem řízení, žalovaného označit jako
„Českou republiku - Ministerstvo financí a v tomto směru žalobce poučil. O
tomto svém závěru však soud prvního stupně neměl povinnost dovolatele poučit,
neboť nešlo o poučení o jeho procesních právech a povinnostech, ale o tom,
kdo je povinen uspokojit nárok, kterého se dovolatel domáhá žalobou,
tedy by šlo o poučení o hmotném právu, které je v občanském soudním
řízení nepřípustné. Navíc v tomto usnesení ze dne 17. ledna 2002 č. j. 33 Nc
1802/2002 soud prvního stupně žalobce poučil, že jsou-li u účastníka
řízení splněny předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků,
předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to třeba k
ochraně jeho zájmů (§30 odst. 1 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správné.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. dovolání
žalobce zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť v řízení, v
němž jeden z účastníků nemá způsobilost být účastníkem řízení, je pojmově
vyloučeno přiznat některému z účastníků náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. prosince 2003
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu