33 Odo 725/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce Mgr. M. N., zastoupeného advokátem, proti žalovanému D. i. d. - K.,
družstvu zastoupenému advokátkou, o zaplacení 163.970,50,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 5 C 391/98, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v
Liberci ze dne 29. září 2004, č. j. 30 Co 245/2003-196, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad
Nisou ze dne 18. prosince 2002, č. j. 5C 391/98-176, ve znění opravného
usnesení ze dne 27. března 2003, č. j. 5C 391/98-177, se zastavuje.
II. Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
- pobočky v Liberci ze dne 29. září 2004, č. j. 30 Co 245/2003-196, jímž bylo
rozhodnuto ve věci samé, se zamítá; jinak se odmítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení 16.403,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Původní žalobce JUDr. A. P., se po žalovaném domáhal zaplacení
227.388,50 Kč s příslušenstvím s tím, že tato částka představuje jeho odměnu za
právní služby, které žalovanému jako advokát poskytl podle smlouvy uzavřené dne
26. 11. 1996. V důsledku postoupení pohledávky za žalovaným smlouvou ze dne 11.
12. 1998 došlo k singulární sukcesi a právním nástupcem původního žalobce se
stal Mgr. M. N..
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 31. května 1999, č.
j. 5 C 391/98-47, žalobu o zaplacení 227.388,50 Kč s příslušenstvím zamítl a
rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci
usnesením ze dne 31. března 2000, č . j. 35 Co 84/99-71, tento rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním
názorem.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou poté rozsudkem ze dne 18. prosince 2002, č. j. 5 C 391/98-176, ve znění opravného usnesení ze dne 27. března 2003, č. j. 5
C 391/98-177, uznal žalovaného povinným do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku zaplatit žalobci 97.668,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 1. 5. 1997 do
zaplacení (výrok I.), v části, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení
dalších 129.720,50 Kč s 21 % úrokem z prodlení od 1. 5. 1997 do zaplacení,
žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Vycházel
ze zjištění, že žalovaný dne 14. 11. 1996 udělil advokátu JUDr. P. plnou moc k
zastupování v řízení o vydání předběžného opatření vedeném u Okresního soudu v
Jablonci nad Nisou pod sp. zn. Nc 1770/96; v této věci učinil advokát dva úkony
právní služby – sepsal návrh na vydání předběžného opatření a vyjádření k
odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Dne 26. 11. 1996 udělil
žalovaný témuž advokátu plnou moc k zastupování v řízení vedeném u Okresního
soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 11 C 984/96 o určení vlastnictví k
nemovitostem, jejichž tržní (obvyklá) cena byla zjištěna znaleckým posudkem a
činila 28,000.000,- Kč; v této věci učinil advokát tři úkony právní služby –
převzal a připravil zastoupení, sepsal žalobu a zúčastnil se jednání u soudu
dne 29. 1. 1997, při kterém byl vyhlášen rozsudek, jímž bylo určeno, že
žalovaný je vlastníkem v žalobě specifikované nemovitosti. Tvrzení žalobce, že
byl učiněn ještě další úkon právní služby, a to porada s klientem (žalovaným)
dne 26. 2. 1997, která trvala déle než hodinu, nebylo v řízení prokázáno. K
ujednání o částce, za níž bude právní služba poskytnuta, nebo o způsobu jejího
určení, mezi účastníky nedošlo; žalovaný zaplatil právnímu předchůdci žalobce
zálohově 10.000,- Kč. Na podkladě těchto zjištění - vázán právním názorem
odvolacího soudu – soud prvního stupně uzavřel, že právní předchůdce žalobce
zastupoval žalovaného ve dvou řízeních s odlišným předmětem, přičemž žalovaný
zčásti nesplnil svou povinnost zaplatit odměnu za poskytnutou právní službu. Protože mezi účastníky nedošlo k ujednání o výši odměny, je namístě vycházet z
odměny mimosmluvní. Při výpočtu výše mimosmluvní odměny za zastupování
žalovaného v řízení o vydání předběžného opatření spočívajícího v omezení
protistrany nakládat se spoluvlastnickým podílem na domě v katastrálním území
J. vycházel z tarifní hodnoty 1.000,- Kč s odůvodněním, že právní pomoc se
týkala práva penězi neocenitelného. Aplikoval tak § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 30. 9. 1997 (dále jen „vyhláška
č. 177/1997 Sb.“), a uzavřel, že žalobci náleží za právní službu v této věci
odměna podle § 7 této vyhlášky ve výši 500,- Kč za každý úkon (tedy při dvou
úkonech podle § 11 odst. 1 písm. j/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. celkem
1.000,- Kč), 2 režijní paušály po 75,- Kč a hotové výdaje za soudní poplatek ve
výši 500,- Kč.
Při výpočtu mimosmluvní odměny za zastupování žalovaného v
řízení o určení vlastnictví k nemovitosti vycházel soud z tarifní hodnoty
tvořené cenou věci, jíž se právo týkalo, tedy z částky 28,000.000,- Kč. Aplikoval tak ustanovení § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a dovodil, že
žalobci náleží odměna ve výši 34.750,- Kč za každý úkon (tedy při třech úkonech
celkem 104.250,- Kč), tři režijní paušály po 75,- Kč, hotové výdaje v částce
1.210,- Kč sestávající ze soudního poplatku a poplatku za výpis z obchodního
rejstříku, náklady cestovného ve výši 183,- Kč a náhrada za promeškaný čas v
částce 150,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný měl žalobci zaplatit celkem
107.668,- Kč a zaplatil pouze 10.000,- Kč, zbývá k úhradě 97.668,- Kč; v této
části soud žalobě vyhověl a ve zbytku žalobu zamítl. Úrok z prodlení žalobci
přiznal podle § 517 obč. zák.
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Ústí nad Labem -
pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 29. září 2004, č. j. 30 Co 245/2003-196,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., jímž bylo žalobě vyhověno
co do částky 34.250,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 1. 5. 1997 do zaplacení a
ve výroku II., pokud jím byla žaloba o zaplacení 65.870,50 Kč s příslušenstvím
zamítnuta. Ve výroku II., jímž byla žaloba zamítnuta i co do částky 63.850,- Kč
s 21 % úrokem z prodlení od 1. 5. 1997, rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že uznal žalovaného povinným tuto částku s příslušenstvím žalobci zaplatit
do tří dnů od právní moci rozsudku. Současně rozhodl o nákladech řízení před
soudy obou stupňů. Vycházel ze zjištění učiněných již soudem prvního stupně a
ztotožnil se s jeho skutkovými i právními závěry (které respektovaly závazný
právní názor vyslovený v usnesení, jímž byl v pořadí první rozsudek soudu
prvního stupně zrušen), s výjimkou vyčíslení odměny za poskytnutí právní služby
při zastoupení žalovaného v řízení o vydání předběžného opatření. Konstatoval,
že předběžné opatření se týkalo zákazu disponovat se spoluvlastnickým podílem v
rozsahu dvou třetin konkrétně určené nemovitosti, jejíž cena je zjistitelná,
resp. byla zjištěna znaleckým posudkem a činila 28.000.000,- Kč. Je tudíž
namístě vycházet z tarifní hodnoty 18.666.667,- Kč, jíž podle § 7 vyhlášky č.
177/1996 Sb. odpovídá odměna za úkon právní služby ve výši 32.425,- Kč za úkon.
Při dvou úkonech právní služby tak náležela právnímu předchůdci žalobce odměna
za zastupování žalovaného v řízení o vydání předběžného opatření v celkové výši
64.850,- Kč, nikoli ve výši 1.000,- Kč, jak dovodil soud prvního stupně.
Zjištěné pochybení soudu prvního stupně odvolací soud sám napravil tím, že
odvoláním napadený rozsudek změnil tak, že žalobci přiznal dalších 63.850,- Kč
(tedy rozdíl mezi 64.850,- Kč a 1.000,- Kč) s příslušenstvím.
Proti rozsudku soudu prvního stupně a proti rozsudku odvolacího soudu
podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a/ a
b/ o. s. ř. V dovolání vytýká odvolacímu soudu, že věc nesprávně právně
posoudil, neboť nesprávně aplikoval vyhlášku č. 177/1996 Sb. Má zato, že
odvolací soud pochybil při úvaze o ocenitelnosti předmětu právní služby, kterou
právní předchůdce žalobce žalovanému na základě plných mocí ze dne 14. 11.
1996 26. 11. 1996 poskytl. Zdůrazňuje, že mu právním předchůdcem žalobce
nebylo při převzetí zastoupení poskytnuto poučení o způsobu stanovení ceny
právní služby (předmět sporu byl vymezen jako určení vlastnictví) a vůči
protistraně pak byly účtovány náklady pouze ve výši 1.000,- Kč za úkon, které
také byly soudem přiznány. Připomíná, že i Nejvyšší soud ve věcech o určení
vlastnictví rozhoduje běžně o nákladech řízení „s odkazem na skutečnost, že
hodnota sporu nebyla uvedena“. Protože cena nemovitosti, jíž se právo na určení
týkalo, nebyla ve sporu o určení vlastnictví zmíněna a znalecký posudek
neodstranil rozpory účastníků, (zůstalo sporné, zda tento důkaz „je vůbec
objektivní pro účel, k němuž byl pořízen“), mělo být i v předmětné věci
dovozeno, že cena věci byla určitelná pouze s nepoměrnými obtížemi a měl být
aplikován § 9 odst. 1, resp. odst. 3 písm. a/ a nikoli § 8 odst. 1 vyhlášky č.
177/1996 Sb. Na podporu tohoto názoru žalovaný odkazuje na konkrétní rozhodnutí
Ústavního soudu ČR. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů
obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.
Žalobce s dovoláním žalovaného nesouhlasil a navrhl, aby bylo jako
nepřípustné odmítnuto, příp. jako nedůvodné zamítnuto. Připomíná, že mezi
účastníky bylo sporné pouze to, zda žalobci přísluší odměna za další úkon
právní služby. Použití § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. při vyčíslení
odměny advokáta za zastupování v řízení o určení vlastnictví nečiní podle jeho
názoru v soudním rozhodování potíže a rovněž Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze
dne 4. 1. 2001, sp. zn. II ÚS 598/2000 dovodil stejné závěry, jako soudy v
posuzované věci.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s.
ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů a některé další zákony).
Dovolání žalovaného směřuje v prvé řadě výslovně proti rozsudku soudu prvního
stupně. Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o
mimořádném opravném prostředku – dovolání – proti pravomocnému rozhodnutí
odvolacího soudu (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.). Rozsudek Okresního soudu v
Jablonci nad Nisou ze dne 18. prosince 2002, č. j. 5 C 391/98-176, ve znění
opravného usnesení ze dne 27. března 2003, č. j. 5 C 391/98-177, není v této
věci rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již
z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen. Občanský soudní řád
proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného
proti takovému rozhodnutí soudu prvního stupně. Protože nedostatek funkční
příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, dovolacímu soudu
nezbylo než řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně
zastavit (§ 104 odst. 1 o. s. ř.).
Dále se dovolací soud zabýval dovoláním žalovaného směřujícímu proti rozsudku,
jímž odvolací soud rozhodl o věci samé. Po zjištění, že bylo podáno včas k tomu
oprávněným subjektem (žalovaným), řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, §
241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.
s. ř., dospěl k závěru, že není důvodné.
Dovolací soud je ve smyslu § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán
uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Prostřednictvím
dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze
namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci, zpochybnil žalovaný závěr, že při výpočtu mimosmluvní odměny právního
předchůdce žalobce za poskytnutí právních služeb žalovanému v řízeních o vydání
předběžného opatření a o určení vlastnického práva k nemovitostem je namístě
vycházet z tarifní hodnoty stanovené podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Dovolatel je přesvědčen, že měl být aplikován § 9 odst. 1 uvedené vyhlášky.
Obecně je právní posouzení věci nesprávné, jestliže odvolací soud použil na
správně zjištěný skutkový stav nesprávnou právní normu, nebo právní normu sice
správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Vyhláška ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění účinném do 30. 9. 1997 – dále opět jen „vyhláška č. 177/1996 Sb.“ – ve
svém § 1 odst. 1 stanoví, že odměna advokáta za poskytování právních služeb se
řídí jeho smlouvou s klientem (smluvní odměna), a není-li odměna advokáta takto
určena, řídí se ustanoveními této vyhlášky o mimosoudní odměně. Závěr
odvolacího soudu, že odměna za poskytnutí právních služeb nebyla v intencích §
3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. účastníky sjednána, a proto se řídí ustanoveními
vyhlášky č. 177/1996 Sb. o mimosmluvní odměně, nebyl v dovolání zpochybněn a je
namístě z něho vycházet. Právně bezvýznamné jsou v tomto směru námitky
dovolatele, že právní předchůdce žalobce ho v době převzetí zastoupení o výši
odměny, resp. o způsobu jejího stanovení nepoučil.
Výše mimosmluvní odměny se stanoví podle sazby mimosmluvní odměny za
jeden úkon právní služby a podle počtu úkonů právní služby, které advokát ve
věci vykonal (§ 6 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. sazba mimosmluvní odměny za jeden
úkon právní služby činí z tarifní hodnoty: do 500,- Kč 250,- Kč, přes 500,- Kč
do 1.000,- Kč 500,- Kč, přes 1.000,- Kč do 5.000,- Kč 750,- Kč, přes 5.000,- Kč
do 10.000,- Kč 1.000,- Kč, přes 10.000,- Kč do 200.000,- Kč 1.000,- Kč a 25,-
Kč za každých započatých 1.000,- Kč, o které hodnota převyšuje 10.000,- Kč,
přes 200.000,- Kč 5.750,- Kč a 25,- za každých započatých 10.000,- Kč, o které
hodnota převyšuje 200.000,- Kč a přes 10,000.000,- Kč 30.250,- Kč a 25,- Kč za
každých započatých 100.000,- Kč, o které hodnota převyšuje 10,000.000,- Kč.
Podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., není-li stanoveno jinak,
považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo
práva a jejich příslušenství v době započetí úkonu právní služby, jichž se
právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i
závazku.
Podle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., nelze-li hodnotu věci nebo
práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a
není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 1000 Kč. V
§ 9 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. jsou vyjmenovány věci, v nichž se za
tarifní hodnotu považuje částka 10 000 Kč; tak je tomu mimo jiné i ve věcech
určení, zda tu je právní vztah nebo právo, neplatnosti právního úkonu,
nejde-li o určení práva k věci penězi ocenitelné nebo nejde-li o určení
neplatnosti právního úkonu, jehož předmětem je věc nebo plnění penězi
ocenitelné, nebo u žalob na projev vůle, nejde-li o předmět právního
úkonu, k jehož vzniku, změně nebo zániku má projev vůle směřovat, penězi
ocenitelný.
Patří-li věci určení, zda tu je právní vztah nebo právo, mezi věci, které jsou
taxativně vyjmenovány v § 9 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (tedy „dále je
stanoveno jinak“), může se mimosmluvní odměna za úkony učiněné advokátem v
takových věcech odvíjet minimálně z tarifní hodnoty zde uvedené (tj. z 10.000,-
Kč); aplikace § 9 odst. 1 citované vyhlášky (tzn. použití tarifní hodnoty
1.000,- Kč) je ve věcech určení, zda tu je právní vztah nebo právo, vyloučena.
Zatímco ve věcech uvedených v 9 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. pod písm. c/
až g/ se „ocenitelnost“ vůbec nepředpokládá a je nutné - nebyla-li účastníky
smlouvy o právní pomoci sjednána smluvní odměna - vycházet při stanovení výše
mimosmluvní odměny za právní službu z tarifní hodnoty 10.000,- Kč, ve věcech
vyjmenovaných pod písm. a/ a b/ citovaného ustanovení lze tarifní hodnotu
stanovit postupem podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a určujícím pro
stanovení výše odměny za právní službu je posouzení „ocenitelnosti“ věci nebo
plnění, resp. předmětu právního úkonu.
Právní předchůdce žalobce zastupoval žalovaného v řízení o vydání předběžného
opatření spočívajícího v omezení protistrany v právu nakládat se
spoluvlastnickým podílem nemovitosti a v řízení o určení práva k nemovitosti,
tedy v řízeních o určení práva k věci penězi ocenitelné. Cena věci byla
zjištěna znaleckým posudkem za situace, kdy žalobce tvrdil, že činí
38.000.000,- Kč (argumentoval účetní hodnotou stanovenou ekonomickým
hodnocením), žalovaný s takovým vyčíslením nesouhlasil a při jednání soudu dne
20. 9. 2000 navrhl, aby cena nemovitosti byla zjištěna znaleckým posudkem.
Znaleckým posudkem vypracovaným Ing. J. P. znalcem z oboru ekonomika, ceny a
odhady nemovitostí, pak byla obvyklá cena nemovitosti stanovena částkou
28,000.000,- Kč a z ní soudy obou stupňů při rozhodování také vycházely.
Znalecký posudek patří mezi důkazy, tedy prostředky, jimiž lze zjistit stav
věci (§ 125 o. s. ř.). Soud ustanoví po slyšení účastníků znalce, závisí-li
rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí (§ 127
o. s. ř.). V dané věci záviselo rozhodnutí na skutečnosti, k níž je třeba
odborných znalostí (tj. znalostí z oboru ekonomiky, odhadu cen), neboť cena
nemovitosti byla rozhodující pro posouzení výše uplatněného nároku. Zjištění
ceny pomocí znaleckého posudku vylučuje pochybnost o samotné „ocenitelnosti“
předmětu řízení a byl-li znalecký posudek podán, nelze již s úspěchem
argumentovat ani tím, že cenu lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi.
Týkala-li se právní služba určení práva k věci, jejíž hodnotu lze vyjádřit v
penězích (a takto i vyjádřena byla), považuje se ve smyslu § 8 odst. 1 vyhlášky
č. 177/1996 Sb. za tarifní hodnotu právě tato hodnota věci a výši odměny za
poskytnutí právní služby bylo namístě stanovit z tarifní hodnoty podle § 7
vyhlášky č. 177/1996. Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu je tudíž
správný.
Dovolal-li se žalovaný na podporu svého názoru nálezu Ústavního soudu ČR ze dne
4. 1. 2001, sp. zn. II ÚS 589/2000, je jeho odkaz nepřípadný; v tomto
rozhodnutí byl totiž podán výklad § 9 odst. 3 písm. a/ vyhlášky č. 177/1996
Sb., který aplikovatelnost § 8 odst. 1 cit. vyhlášky nevylučuje, naopak ji
preferuje.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a jeho obsahové
konkretizace správný. Žalovaný v dovolání sice deklaruje současné použití
dovolacích důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř., žádné
konkrétní výhrady podřaditelné těmto dovolacím důvodům však v dovolání
neuplatnil. Protože nebylo zjištěno, že by v řízení došlo k vadám uvedeným v §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k
jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k
nimž je dovolací soud povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny,
dovolací soud dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé
podle § 243b odst. 2 věty před středníkem zamítl.
Dovoláním jsou napadány výslovně i výroky rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo
rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Rozhodnutí o nákladech
řízení má - jde-li o jeho formu - vždy povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o. s. ř.
ve spojení s § 211 o. s. ř.), byť je začleněno do rozsudku soudu a stává se
proto formálně jeho součástí. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují
ustanovení § 237 až 239 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 o. s.
ř. nepřichází v úvahu, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve
věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29
Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. není přípustnost dovolání proti
nákladovým výrokům rovněž založena, neboť je nelze podřadit žádnému z tam
taxativně vyjmenovaných případů.
Podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. má
v dovolacím řízení úspěšný žalobce právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Tyto
náklady sestávají z odměny advokáta za vyjádření k dovolání ve výši 14.550,- Kč
(§ 3 odst. 1, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění
účinném do 31. 8. 2006), z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta
ve výši 75,- Kč (§ 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do
31. 8. 2006) a z částky 1.778,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou
je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č.
235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Platební místo
a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1
o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. července 2007
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu