33 Odo 744/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně D. Š., zastoupené JUDr. T. M., Ph.D., advokátem proti žalované M. R.,
s. r. o. zastoupené Mgr. J. Z., advokátem o zaplacení 65.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 223/2003,
o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince
2005, č. j. 20 Co 415/2005-87, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 7.205,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr.
T. M., Ph.D., advokáta.
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 65.000,- Kč s 15 % úrokem z
prodlení od 15. 9. 2003 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaná se na její úkor
bezdůvodně obohatila, neboť zadržuje tuto částku na základě neplatného
smluvního ujednání.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 2. března 2005, č. j. 24 C
223/2003-64, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Vycházel ze zjištění, že žalovaná na základě smlouvy zprostředkovávala pro K.
D. převod jejích členských práv a povinností a členského podílu k družstevnímu
bytu č. 14 ve čtvrtém nadzemním podlaží domu č.p. 579 v S. ulici. Žalobkyně
projevila zájem o koupi tohoto bytu (inzerován byl „prodej bytu s anuitou“).
Dne 18. 8. 2003 uzavřely účastnice dohodu „o složení zálohy na rezervační
poplatek na (budoucí) převod členských práv a povinností spojených s nájmem
družstevního bytu“ a podle ní žalobkyně zaplatila žalované 65.000,- Kč, přičemž
bylo sjednáno, že „nedojde-li ze strany nabyvatele k realizaci předmětného
prodeje, bude záloha započtena ve prospěch zajišťovatele jako náhrada škody a
úhrada ušlého zisku“. Dále bylo sjednáno, že dohoda o podmínkách převodu
členských práv a povinností bude podepsána do 15. 9. 2003 a sama dohoda o
převodu členských práv a povinností do 31. 12. 2003. Žalobkyně od svého úmyslu
získat práva k družstevnímu bytu následně upustila a členka bytového družstva a
nájemkyně družstevního bytu postoupila svá práva třetí osobě bez účasti
žalované. Žalobkyně žalovanou dne 15. 10. 2003 vyzvala k vrácení složené
zálohy. Ta dne 29. 10. 2003 odmítla výzvě vyhovět s odůvodněním, že si zálohu
započetla na ušlý zisk. Žalobkyni se v řízení nepodařilo prokázat, že byla
žalovanou uvedena v omyl ohledně právního vztahu k bytu. Na základě těchto
zjištění soud prvního stupně dovodil, že účastnice uzavřely platnou „inominátní
spotřebitelskou smlouvu“, jejíž obsah není v rozporu s příslušnými ustanoveními
o spotřebitelských smlouvách; námitky žalobkyně ohledně nepřesností v obsahu
smlouvy posoudil z hlediska její platnosti jako nepodstatné. Důvody pro
aplikaci § 3 odst. 1 a § 39 obč. zák. neshledal. Uzavřel, že žalovaná byla
oprávněna si složenou zálohu ponechat, neboť jí z důvodu na straně žalobkyně
ušel zisk, který by jinak získala jako odměnu ze zprostředkovatelské smlouvy.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 12. 2005, č. j.
20 Co 415/2005-87, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované
zaplatit žalobkyni 65.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 26. 10. 2003 do
zaplacení; ohledně zbývající výše žalovaného úroku z prodlení zamítavý výrok
rozsudku soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o nákladech řízení
před soudy obou stupňů. Vycházeje ze shodných skutkových zjištění jako soud
prvního stupně a ve shodě s ním uzavřel, že právní úkon účastnic lze posoudit
podle ustanoveních o nepojmenované smlouvě a zároveň o smlouvách
spotřebitelských. Dovodil, že výlučným smyslem této dohody bylo složení tzv.
„rezervačního poplatku“ žalobkyní, neboť neformuluje žádnou povinnost žalobkyně
ani žalované, zejména neobsahuje závazek žalobkyně uzavřít do určité doby
dohodu o převodu členských práv a povinností či o podmínkách převodu bytu,
jemuž by odpovídal jasně formulovaný závazek žalované; žalovaná se ostatně ani
nemohla k převodu bytu, resp. členských práv v bytovém družstvu zavázat, neboť
jej pouze zprostředkovávala. Ujednání o „započtení složené zálohy na náhradu
škody“ odvolací soud posoudil jako ujednání o smluvní pokutě, která plní funkci
paušalizované náhrady škody a dospěl k závěru, že jde o ujednání podle § 39
obč. zák. neplatné, neboť ve smlouvě nebyl jasně definován hlavní závazek,
který měla smluvní pokuta zajišťovat. Plnění, které žalobkyně žalované podle
dohody poskytla, je tak třeba považovat za zálohu ceny za převod bytu, resp.
členských práv k němu. Protože k uzavření smlouvy o převodu bytu, resp.
členských práv nedošlo, je žalovaná povinna zálohu žalobkyni vrátit jako
bezdůvodné obohacení. Odvolací soud nadto konstatoval, že jednostranný závazek
žalobkyně uzavřít v budoucnu smlouvu týkající se převodu členských práv k
předmětnému bytu by byl v rozporu s § 56 odst. 1 obč. zák., neboť by mu
neodpovídala žádná povinnost žalované, tím méně povinnost sankcionovaná;
spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která jsou v rozporu s
požadavkem dobré víry a znamenají značnou nerovnováhu v právech a povinnostech
k újmě spotřebitele.
Proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé a rozhodl o nákladech řízení, podala žalovaná dovolání, v němž vytýká
nesprávné právní posouzení věci, konkrétně „chybnou interpretaci podstaty tzv.
rezervační smlouvy a v ní obsaženého ujednání o náhradě škody“. Je přesvědčena,
že dohoda o složení rezervačního poplatku obsahuje vyvážená práva a povinnosti
účastnic. Přestože to není v dohodě výslovně uvedeno, z jejího smyslu (z úmyslu
smluvních stran a projevu jejich vůle a z jejich následného chování) vyplývá,
že se zavázala „rezervovat“ pro žalobkyni předmětný byt, tedy nenabízet jej
dalším potencionálním zájemcům až do doby uzavření smlouvy o převodu členských
práv a povinností. Tomuto jejímu splněnému závazku pak odpovídala dohoda, podle
níž zmaří-li žalobkyně uzavření smlouvy o převodu bytu, resp. o převodu
členských práv k němu, bude z rezervačního poplatku nahrazena škoda (ušlý zisk)
z případné ztráty provize za zprostředkování. Ujednání o náhradě škody bylo
„logickou pojistkou proti spotřebitelům, kteří zablokují nabízenou nemovitost
zkusmo a až poté zjišťují, zda je v jejich možnostech si ji koupit“.
Nerovnováhu nelze podle jejího názoru spatřovat ani v různém zajištění splnění
povinností účastnic dohody, neboť případné porušení závazku „rezervovat byt“ by
nepřivodilo žalobkyni takovou škodu, jaká vzniká jí ztrátou provize za
zprostředkování v případě nesplnění závazku žalobkyní. Nejde tudíž o rozpor s §
56 odst. 1 obč. zák. Žalovaná nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že
ujednání o náhradě škody je svou povahou ujednáním o smluvní pokutě. Má zato,
že jde o ujednání o způsobu náhrady škody, která zprostředkovateli vzniká
ztrátou provize; takové ujednání není v rozporu se zákonnou úpravou náhrady
škody. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla dovolání žalované zamítnout. Ve svém vyjádření argumentuje ve
prospěch závěru, že předmětná dohoda účastnic je v rozporu s ustanoveními,
jimiž jsou regulovány spotřebitelské smlouvy.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej
článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony).
Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovanou osobou (žalovanou), je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a jsou splněny i podmínky uvedené v § 241
odst. 1 a 4 o. s. ř. Žalovaná nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami
uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s.
ř., případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání
uplatněny, a ani z obsahu spisu se existence takových vad nepodává. Proto se
dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej
žalovaná v dovolání obsahově vymezila (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolatelkou zpochybněný závěr o neplatnosti „dohody o složení rezervačního
poplatku“, resp. jejího ujednání, které opravňovalo žalovanou ponechat si
65.000.- Kč, založil odvolací soud na dvou právních úvahách. V prvé řadě
dovodil, že ujednání o započtení složené částky 65.000,- Kč na případnou
náhradu škody, které je svou povahou ujednáním o smluvní pokutě plnící funkci
paušalizované náhrady škody, je neplatné proto, že smluvní pokuta zajišťovala
neexistující hlavní závazek. Vedle toho prezentoval právní názor, že neplatnost
předmětné dohody účastnic lze dovodit rovněž z její kolize s ustanoveními,
jimiž jsou upraveny spotřebitelské smlouvy. Zmíněné právní závěry jsou na sobě
nezávislé a při správnosti kteréhokoliv z nich nelze než uzavřít, že žalovaná
zadržuje částku 65.000,- Kč neoprávněně a rozsudek odvolacího soudu je správný.
V pořadí prvý závěr odvolacího soudu zpochybnila dovolatelka toliko námitkou,
že ujednání, z něhož dovozuje své oprávnění ponechat si částku 65.000,- Kč,
není ujednáním o smluvní pokutě, nýbrž ujednáním o náhradě škody. Proti
hodnocení platnosti tohoto ujednání v dovolání nebrojí. Uvedenou námitkou
vystihla dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož
prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávné,
jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 544 odst. 1 obč. zák., sjednají-li strany pro případ porušení smluvní
povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán
pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne
škoda.
Ve smlouvě, kterou účastnice uzavřely dne 18. 8. 2003 a označily jako „Dohodu o
složení zálohy na rezervační poplatek formou směnky na převod členských práv a
povinností spojených s nájmem družstevního bytu“, bylo deklarováno, že „v
případě, že ze strany nabyvatele nedojde k realizaci převodu členských práv a
povinností, bude celá výše zálohy na rezervační poplatek započtena ve prospěch
zajišťovatele jako náhrada škody a úhrada ušlého zisku (podle § 442 obč.
zák.)“.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že citované ujednání je ujednáním o smluvní
pokutě (splňuje všechny zákonem vyžadované podstatné náležitosti podle § 544
obč. zák.). Není totiž rozhodující, zda smluvní strany ve svém ujednání použily
termín „smluvní pokuta“, rozhodující je jeho obsah. Posuzované ujednání dohody
ze dne 18. 8. 2003 je typickým příkladem majetkové sankce pro případ nesplnění
určité povinnosti, určitého závazku. Majetkovou sankci, která plní funkci
paušalizované náhrady škody, v daném případě představuje propadnutí složeného
„rezervačního poplatku“ ve prospěch zajišťovatele (tj. žalované) při nesplnění
povinnosti (budoucího) nabyvatele (tj. žalobkyně) ve stanovené lhůtě
„realizovat převod členských práv a povinností“, tedy uzavřít s třetí osobou
smlouvu o postoupení jejích členských práv a povinností v bytovém družstvu.
Dovolací soud shodně se soudem odvolacím dospěl k závěru, že žalobkyni
povinnost uzavřít smlouvu o převodu členských práv a povinností nevznikla (a
nemohla ji logicky vzato tudíž ani porušit), a to již proto, že v dohodě,
kterou účastnice uzavřely dne 18. 8. 2003, není formulován závazek žalobkyně
takovou smlouvu uzavřít (k platnosti závazku žalované jako zprostředkovatele
srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2004, sp. zn. 33 Odo
330/2002). Nevznikl-li platně závazek, jehož splnění má být smluvní pokutou
zajištěno, je ujednání o smluvní pokutě neplatné. Jen pro úplnost je vhodné
dodat, že žalované by podle sporného ujednání nesvědčilo oprávnění ponechat si
částku 65.000,- Kč ani v případě, že by ujednání bylo posouzeno jako ujednání o
způsobu náhrady škody. V takovém případě by totiž musely být splněny všechny
předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu (včetně protiprávního jednání
žalobkyně) a jak bylo výše vyloženo, žalobkyně žádnou smluvní povinnost
neporušila. Z toho, co bylo uvedeno, tedy vyplývá, že dovolání není
opodstatněné a nemohlo by být ani v případě, že by prvý ze závěrů, na němž
odvolací soud založil své rozhodnutí, žalovaná zpochybnila v plném rozsahu.
Protože revidovaný právní závěr odvolacího soudu, jímž je dovozena neplatnost
ujednání o smluvní pokutě obsažené v dohodě účastnic ze dne 18. 8. 2003, je
správný, jeví se nehospodárným vyjadřovat se rovněž ke správnosti právního
závěru, že sporné ujednání je neplatné rovněž pro rozpor s pravidly
spotřebitelských smluv. Případná nesprávnost tohoto závěru, jímž odvolací soud
podpořil své úvahy o neplatnosti smluvního ujednání, totiž nemůže správnost
jeho rozsudku, jímž ve věci samé změnil rozsudek soudu prvního stupně, zvrátit.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle
§ 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalované, jejíž dovolání
bylo zamítnuto, uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení,
jež jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím
advokáta. Tyto účelně vynaložené náklady sestávají z odměny advokáta ve výši
7.130,- Kč (§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006), a z paušální částky náhrad
hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006). Platební místo a lhůta ke
splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. února 2008
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu