NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 753/2001-111
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ivany
Zlatohlávkové ve věci žalobce R. V., zastoupeného JUDr. V. K.,
advokátem , proti žalovaným 1) Ing. J. Č. a 2) Ing. H. Č., oběma
zastoupeným JUDr. M. Š. advokátkou , o zaplacení 1,000.000,- Kč, vedené u
Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 281/98, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. června 2001 č.
j. 28 Co 204/2001 - 88, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit společně a nerozdílně oprávněným žalovaným
na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 27.975,- Kč do tří dnů od právní
moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupkyně JUDr. M. Š.
Kč do 30-ti dnů od právní moci rozhodnutí a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že dne 19. 1. 1995 uzavřeli
účastníci smlouvu o postoupení pohledávky žalobce ve výši 1.000.000,- Kč,
kterou měl za L. Š. – C. T., žalovaným pro částku 1,150.000,- Kč. Žalovaní se
zavázali zaplatit částku 1,150.000,- Kč do 5 měsíců ode dne podpisu smlouvy.
Dne 19. 1. 1995 účastníci uzavřeli též dohodu o uznání dluhu, v níž žalovaní
prohlásili, že na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 19. 1. 1995
dluží částku 1,150.000,-Kč, kterou se zavázali zaplatit žalobci do
48 hodin po podpisu kupní smlouvy k rekreačnímu zařízení „Z.“, nejpozději však
do 5 měsíců po podpisu dohody. Žalovaní se dále zavázali při nedodržení termínu
zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 16% ročně a smluvní pokutu ve
výši 1,000.000,- Kč splatnou do 1 měsíce po marném uplynutí lhůt uvedených v
dohodě. Žalobce mimo jiné půjčil L. Š. 1,000.000,- Kč, přičemž tyto půjčky
zajišťoval převodem vlastnického práva k rekreačnímu zařízení „Z.“ - kupními
smlouvami ze dne 11. 3. 1993 a 11. 8. 1993. Tyto nemovitosti však L. Š. kupní
smlouvou ze dne 8. 10. 1993 prodal žalovaným; Katastrální úřad v Příbrami vklad
práva povolil s právními účinky dne 12. 10. 1993. Žalovaní pak 27. dubna 1995
převedli nemovitosti kupní smlouvou na jinou osobu. V souvislosti s vkladem
žalovaní zjistili, že v katastru nemovitosti je vyznačena pro nemovitosti
plomba v souvislosti s návrhem žalobce na vydání předběžného opatření. Proto se
žalobcem jednali o odstranění této plomby. Žalobce souhlasil s
jejím odstraněním za podmínek uzavření výše uvedených smluv se žalovanými.
Provedeným dokazováním soud prvního stupně dále zjistil, že žalovaní
nezaplatili žalobci částku 1,150.000,- Kč, neboť se dozvěděli, že postoupená
pohledávka byla žalobci částečně panem L. Š. zaplacena. Zaplacení této
částky je předmětem řízení vedeného u Okresního soudu v Příbrami pod sp.
zn. 5 C 112/98.
Soud prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že účastníci si dohodli
podle § 544 a násl. obč. zák. smluvní pokutu. Protože tato dohoda není
neplatná ani podle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy a žalovaní
zajišťovanou pohledávku ve výši 1,150.000,- Kč žalobci nezaplatili, má žalobce
nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1,000.000,-Kč.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. června
2001 č. j. 28 Co 204/2001 - 88 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalobu na zaplacení 1,000.000,- Kč zamítl, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení včetně nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková
zjištění soudu prvního stupně, dospěl však k odlišnému právnímu závěru. Oproti
soudu prvního stupně posoudil odvolací soud smluvní pokutu ve výši 1,000.000,-
Kč za situace, kdy zajišťovaná pohledávka je ve výši 1,150.000,-Kč při
nedodržení sjednané splatnosti v maximální délce pěti měsíců a jsou-li
ujednány ještě úroky z prodlení ve výši 16%, jako neúměrně vysokou. Dovodil,
že dohoda účastníků o smluvní pokutě je tak pro rozpor s dobrými mravy (§
3 odst. 1 obč. zák.) absolutně neplatná ve smyslu § 39 obč. zák.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, v němž
namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu, že dohoda o
smluvní pokutě je absolutně neplatná pro její neúměrnou výši.
Podle dovolatele výše dohodnuté smluvní pokuty zcela jednoznačně odpovídá
hodnotě a významu povinnosti zajištěné smluvní pokutou. Odvolací soud
nepřihlédl ke skutečnosti, že žalovaný porušil smluvní povinnosti, když žalobci
nezaplatil nejen smluvní pokutu, ale ani zajišťovanou pohledávku ve výši
1,150.000,- Kč. Z tohoto důvodu dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání navrhli jeho zamítnutí, neboť
rozhodnutí odvolacího soudu považují za věcně správné. Zdůrazňují, že žalobce
je fakticky donutil k podepsání dohod (smlouvy o postoupení pohledávky, dohody
o uznání dluhu), aniž si mohli ověřit faktický stav věci. Žalobce jim
zatajil, že v této době již na postupovanou pohledávku
obdržel 60 % až 70% plnění od pana Š. Z tohoto důvodu je neplatná rovněž dohoda
o postoupení pohledávky. Pokud tedy platně nevznikl hlavní závazek, nemohou ani
nastat účinky smluvní pokuty.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.)
projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o. s.
ř.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle
§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek
odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k
závěru, že dovolání není důvodné.
Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným
dovolacím důvodem - v posuzovaném případě byl uplatněn dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Předmětem daného odvolacího přezkumu je proto
správnost právního posouzení ve věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je
nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu určil sice správně, ale
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Předmětem dovolacího přezkumu je otázka posouzení, zda výše smluvní
pokuty se nepříčí dobrým mravům ve smyslu § 39 obč. zák.
Určení výše smluvní pokuty je zásadně věcí vzájemné dohody stran.
Neznamená to však, že by v každém jednotlivém případě mohla být sjednána pokuta
v neomezené výši. Protože zákon výslovně neupravuje omezení výše smluvní pokuty
je nutné toto omezení zkoumat při posuzování souladu ujednání o smluvní pokutě
s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák.
Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo
účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům Výkon práv
vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být mj. v rozporu s dobrými
mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).
Je nepochybné, že „dobrými mravy“ je nutno chápat souhrn určitých
etických a kulturních norem společnosti, z nichž některé jsou trvalou a
neměnnou součástí lidské společnosti, zatímco jiné spolu se součástí
společnosti podléhají vývoji. Vše, co je skutečně v dané době a v
dané společnosti považováno za nemorální a co se skutečně podstatné části
společnosti příčí, je v rozporu s dobrými mravy. Při zkoumání platnosti smlouvy
o pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (funkce
preventivní, uhrazovací a sankční). V souvislosti s výší smluvní pokuty je
třeba, aby pokuta zahrnovala všechny škody, které lze rozumně v daném
konkrétním vztahu s porušením určité povinnosti očekávat, musí mít dostatečnou,
nikoliv však přemrštěnou pobídkovou výši a pro případ nesplnění povinnosti nad
odškodnění přiměřeně trestat. Výše smluvní pokuty, která výrazně převyšuje výši
skutečně vzniklé škody je nepřiměřená a pro rozpor s dobrými
mravy neplatná.
Při posouzení přiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty je třeba
přihlédnout k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který
sledoval. Ze skutkových zjištění vyplývá, že žalovaní uzavírali smlouvu o
postoupení pohledávky a dohodu o smluvní pokutě s žalobcem dne 19. 1.
1995 v nevýhodné situaci, kdy byly okolnostmi nuceni přistoupit na návrhy
žalobce, neboť žalobce požadoval za odstranění plomby v katastru nemovitostí,
aby žalování mohli převést vlastnické právo ke svým nemovitostem, postoupení
pohledávky ve výši 1,000.000,- Kč, kterou měl žalobce za panem Š. z
titulu půjčky, žalovaným za úplatu ve výši 1,150.000,- Kč. Půjčky panu Š.
zajišťoval žalobce kupními smlouvami (11. 3. 1993 a 11. 8. 1993), jejímž účelem
nebyl převod vlastnického práva k nemovitostem na žalobce, ale pouze zajištění
půjčky. Nemovitosti, které byly předmětem těchto kupních smluv, prodal L. Š.
žalovaným kupní smlouvou dne 8. 10. 1993. Vklad vlastnického práva žalovaných k
nemovitostem byl zapsán do katastru nemovitostí ke dni 12. 10. 1993.
Žalobce si rovněž vymínil zajištění pohledávky 1,150.000,- Kč dohodou
o uznání dluhu. Součástí této dohody ze dne 19. 1. 1995 byl závazek žalovaných
v případě nezaplacení částky 1,150.000,- Kč nejpozději do pěti měsíců od
podpisu smlouvy uhradit žalobci navíc úroky z prodlení ve výši 16% a smluvní
pokutu ve výši 1,000.000,- Kč. Teprve po uzavření těchto smluv se žalovaní
dozvěděli, že L. Š. zaplatil již před postoupením
pohledávky žalovaným určitou část svého dluhu a měli tak oprávněné obavy o
dobytnosti postoupené pohledávky. Z těchto okolností lze dovodit, že žalobce
využil situace žalovaných k ujednání nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty.
Dále se dovolací soud zabýval v souvislosti s výší sjednané smluvní
pokuty poměrem vlivu nesplnění povinností žalovaných zaplatit částku
1,150.000,- Kč na žalobce a vlivu zaplacení z toho vyplývající
smluvní pokuty ve výši 1,000.000,- Kč na žalované.
V průběhu řízení nebylo zjištěno, že nezaplacením 1,150.000,- Kč mohla
vzniknout žalobci škoda dosahující 1,000.000,- Kč, tedy částku téměř dosahující
dluh sám. V posuzovaném případě, kdy si účastníci navíc sjednali 16% úroky z
prodlení, tyto sankční úroky dostatečně kryjí možnou újmu žalobce. Výše smluvní
pokuty tak zřetelně a výrazně převyšuje výši skutečně vzniklé škody a je proto
nepřiměřená.
Dovolací soud shodně s názorem odvolacího soudu dospěl k závěru, že v
tomto konkrétním případě dohoda účastníků o výši smluvní pokuty se příčí dobrým
mravům (§ 3 odst. 1 obč. zák.) a toto ujednání je ve smyslu § 39 obč. zák.
neplatné. Sjednaná výše smluvní pokuty je nepřiměřená, a to jak s ohledem na
význam a hodnotu zajišťované povinnosti, tak s ohledem na sjednanou výši úroků
z prodlení. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správné; Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř.
dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. l, § 151
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení mají
žalovaní právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které sestávají z
odměny advokáta ve výši 27.900,- Kč (§ 1 odst. 2vyhl. č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, § 3
odst. 1, 10 odst. 3 § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/200Sb. ve znění
pozdějších změn a doplňků) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta
ve výši 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 1977/1996 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. února 2002
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu