33 Odo 753/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče
a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce RNDr.
V. V., CSc., proti žalované Tělocvičné jednotě S. K., o nahrazení projevu vůle,
vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 191/2000, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. ledna 2004, č. j. 11
Co 350/2003-286, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. ledna 2004, č. j. 11 Co
350/2003-286, se ve výroku I., jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v
Klatovech ze dne 30. dubna 2003, č. j. 6 C 191/2000-272, tak, že žalovaná
vyslovuje žalobci souhlas k provedení výstavby parkoviště, a ve výrocích III. a
IV. o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v
Plzni k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalované proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
27. ledna 2004, č. j. 11 Co 350/2003-286, jímž byla zamítnuta žaloba, aby
udělení souhlasu s výstavbou parkoviště bylo vázáno na studii Ing. arch. P. L.,
se odmítá.
Okresní soud v Klatovech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30.
dubna 2003, č. j. 6 C 191/2000-272, výrokem I. zamítl žalobu, jíž se žalobce
domáhal nahrazení projevu vůle žalované tak, že žalovaná souhlasí, aby žalobce
provedl sám na své náklady výstavbu trvalé stavby – parkoviště na pozemcích
parc. č. st. 203 a parc. č. 3409/5 v kat. úz. K. podle studie Ing. arch. P. L.
na základě smlouvy o spolupráci při stavebních pracích ze dne 22. dubna 1998, a
výrokem II. rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze smlouvy z 22. 4. 1998, v níž
se účastníci mimo jiné „… k prohloubení sousedské spolupráce a v zájmu jich
obou dohodli na vybudování parkoviště na pozemku S. parc. č. st. 203 a č.
3409/5 …“, a to tak, že se žalovaná zavázala vybudovat parkoviště ze svých
prostředků podle studie Ing. arch. L. a uvést je do provozu nejpozději do šesti
měsíců po kolaudaci rekonstrukce a opravy domu č. p. 50 ve vlastnictví žalobce.
Pro případ, že by výstavbu parkoviště neprovedla a neuvedla je do provozu,
zavázala se žalovaná, že udělí žalobci ve stavebním řízení souhlas s tím, aby
provedl výstavbu parkoviště sám na své náklady. Pro ten případ bylo dále
dohodnuto, že žalobce bude po dobu 5 let od kolaudace parkoviště provozovat ve
své režii a žalovaná od něho nebude požadovat nájemné. Mezi účastníky nebylo
sporu o tom, že žalovaná ve sjednané lhůtě parkoviště nevybudovala. Soud
prvního stupně však vzal za prokázané, že měla v úmyslu tak učinit, ale
dohodnuté smluvní podmínky byly s ohledem na umístění zamýšleného parkoviště
nesplnitelné. V šestiměsíční lhůtě totiž objektivně nemohlo proběhnout u všech
příslušných správních orgánů složité schvalovací řízení a nakonec ani stavební
povolení na výstavbu parkoviště nebylo vydáno. Plnění, k němuž se žalovaná
zavázala, je tudíž plněním nemožným ve smyslu § 575 občanského zákoníku (dále
jen „ObčZ“) a z tohoto důvodu nebylo možno žalobě vyhovět.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27.
ledna 2004, č. j. 11 Co 350/2003-286, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak,
že žalovaná vyslovuje žalobci souhlas, aby sám a na své náklady provedl
výstavbu trvalé stavby – parkoviště na shora uvedených pozemcích (výrok I.),
zamítl návrh, aby udělení souhlasu bylo vázáno na studii Ing. arch. P. L.
(výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a
IV.). Rovněž tento soud vyšel především ze znění smlouvy uzavřené mezi
účastníky 22. 4. 1998, ale dospěl k závěru, že nastaly v ní dohodnuté podmínky
pro to, aby žalovaná žalobci ve stavebním řízení souhlas udělila. Žalobce totiž
v souladu se svým závazkem ve smlouvě provedl uvažovanou rekonstrukci a opravu
domu č. p. 50, zatímco žalovaná svůj závazek vybudovat parkoviště nesplnila.
Požádala sice o vydání stavebního povolení, ale stavební úřad nepovažoval
žádost za dostatečnou a vyzval žalovanou k jejímu doplnění o příslušné listiny.
Žalovaná však zůstala nečinná, a proto bylo stavební řízení pravomocně
zastaveno. Tvrzení žalované, že příčinou zastavení stavebního řízení byly
především vady projektu, který v souladu se svým závazkem ve smlouvě dodal
žalobce, a že důsledku toho nemohlo ve smyslu § 520 ObčZ dojít k jejímu
prodlení, zůstalo neprokázáno. Pokud jde o nemožnost plnění, odvolací soud
konstatoval, že je-li plnění nemožné od počátku, nemůže vzniknout platný
závazek, neboť takováto smlouva je absolutně neplatná podle § 37 odst. 2 ObčZ.
Stane-li se plnění nemožným až za trvání závazku, závazek tímto okamžikem podle
§ 575 ObčZ zaniká. Nemožnost plnění je však třeba zkoumat jen ve vztahu k tomu
plnění, které má být uskutečněno, a tím je v daném případě udělení souhlasu
žalované jako vlastníka pozemku ke zřízení stavby na tomto pozemku žalovaným,
který je nevlastníkem. Posuzování nemožnosti plnění nelze vztahovat k otázce,
zda stavební úřad vydá stavební povolení či nikoli, neboť otázka nemožnosti
vybudování parkoviště není předmětem tohoto řízení. Nahrazení požadovaného
projevu vůle žalované je z občanskoprávního hlediska možné a jestliže žalobce
podal žádost o vydání stavebního povolení na stavbu parkoviště, nic nebrání
tomu, aby žalobě bylo vyhověno. Žaloba není důvodná pouze v části, v níž se
žalobce domáhá, aby bylo udělení souhlasu vázáno na studii Ing. arch. L., neboť
takováto podmínka ze smlouvy účastníků nevyplývá.
Proti tomuto rozsudku, a to proti všem jeho výrokům, podala žalovaná dovolání,
v němž namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Je přesvědčena, že to, k čemu se ve smlouvě zavázala, nemohla
ona ani nikdo jiný splnit, neboť z důkazů je zřejmé, že orgány, které měly být
výstavbou parkoviště dotčeny, s ní nevyslovily souhlas. Ve splnění závazku jí
tedy bránily okolnosti, které stály zcela mimo její osobu. Za této situace by
bylo naprostou formalitou žádat přesto o vydání stavebního povolení. Smlouva
zavazující k nemožnému plnění je absolutně neplatná a i kdyby tomu tak nebylo,
je zřejmé, že její závazek zanikl okamžikem, kdy se plnění stalo nemožným. Na
nemožnosti plnění pak se žalovaná žádným způsobem nepodílela a nezpůsobila ji.
Kromě toho odvolací soud pominul, že souhlas s výstavbou měla žalovaná udělit
ve stavebním řízení pro žalobce. To má význam v tom, že ve stavebním řízení je
nutno předložit projektovou dokumentaci, kde má být uvedeno, jak má parkoviště
vypadat. Kdyby žalovaná dala souhlas mimo stavební řízení, musela by strpět
jakoukoli stavbu, kterou by žalobce na jejím pozemku vystavěl, byla by
vystavena jeho libovůli a to je závěr nelogický a nepraktický. Žalovaná
navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl zamítnutí dovolání. Zdůraznil, že žalovanou požádal o souhlas k
výstavbě parkoviště až v rámci zahájeného stavebního řízení zcela v souladu se
smluvním ujednáním. Podle jeho přesvědčení nemůže soud předem posuzovat, zda
jsou splněny podmínky pro vydání stavebního povolení, neboť tuto otázku
přísluší řešit výlučně stavebnímu úřadu. Souhlas vlastníka pozemku je jedinou
náležitostí, která žalobci chybí k vydání rozhodnutí ve stavebním řízení, a
právě proto se obrátil se žalobou na soud.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo
tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud
dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, zabýval nejprve
tím, zda jde o dovolání přípustné.
Již v usnesení z 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise
Soudní judikatura č. 3/1998, Nejvyšší soud ČR vyslovil názor, že stejně jako u
dalších opravných prostředků i u dovolání platí, že k jeho podání je
subjektivně oprávněn jen ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím
odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že bude opravnému prostředku vyhověno
(tzv. subjektivní přípustnost dovolání). Stejný názor pak zaujal i v rozsudku z
1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 2, pod č. C 154.
Z tohoto pohledu je třeba posuzovat přípustnost dovolání žalované proti výroku
rozsudku odvolacího soudu, jímž byla zamítnuta žaloba, aby bylo udělení jejího
souhlasu k výstavbě parkoviště vázáno na studii Ing. arch. L. Jestliže tímto
výrokem nebylo žalobě vyhověno, t. j. žalovaná byla v této části sporu úspěšná,
nedošlo rozhodnutím odvolacího soudu v tomto ohledu k újmě v jejích poměrech,
kterou by bylo možno zrušením uvedeného výroku odstranit. Dovolacímu soudu tedy
nezbylo než konstatovat, že k dovolání proti tomuto výroku není žalovaná
subjektivně oprávněna bez ohledu na to, zda jde o dovolání objektivně přípustné
či nikoli. Proto bylo dovolání proti němu podle § 243b odst. 5 věty prvé a §
218 písm. b) OSŘ odmítnuto.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Proto je dána přípustnost
dovolání proti výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že
byl nahrazen souhlas žalované se zbudováním parkoviště žalobcem. Naproti tomu
nepřichází v úvahu přípustnost dovolání proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o
nákladech řízení a které žalovaná svým mimořádným opravným prostředkem též
napadla. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v
případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§
167 odst. 1 OSŘ). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z
hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v
ustanoveních § 237 až § 239 OSŘ. Přípustnost podle § 237 OSŘ dána být nemůže,
neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003). Přípustnost
dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními § 238, §
238a a § 239 OSŘ, jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně
vyjmenovaných případů. Nákladové výroky tedy samy o sobě nepodléhají dovolacímu
přezkumu. Pouze v případě, že by bylo shledáno důvodným dovolání proti výroku,
na rozhodnutí o němž jsou výroky o nákladech řízení ve smyslu § 242 odst. 2
písm. b) OSŘ závislé, a tento výrok by byl podle § 243b odst. 2 části věty za
středníkem OSŘ zrušen, projevila by se tato závislost tím, že by byly zrušeny i
akcesorické nákladové výroky (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze
dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/1996, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. R 27/1999).
Nejvyšší soud ČR proto přezkoumal postupem podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ pouze
měnící výrok napadeného rozsudku. Žalovaná nenamítá, že řízení bylo postiženo
vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
OSŘ, případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání
uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Dovolací soud se tedy
zabýval jen výslovně uplatněnými výhradami žalované proti právnímu posouzení
věci odvolacím soudem a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je
omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O
mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který
měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně
jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní
závěry.
Podle § 37 odst. 2 ObčZ právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, je
neplatný.
Podle § 575 odst. 1 ObčZ stane-li se plnění nemožným, povinnost dlužníka plnit
zanikne.
Podle § 36 odst. 1 ObčZ lze vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti vázat
na splnění podmínky. K podmínce nemožné, na kterou je vázán zánik práva nebo
povinnosti, se nepřihlíží. Podle odst. 2 téhož ustanovení je podmínka
odkládací, jestliže na jejím splnění závisí, zda právní následky úkonu
nastanou. Podmínka je rozvazovací, jestliže na jejím splnění závisí, zda
následky již nastalé pominou.
Odvolací soud vybudoval své rozhodnutí na právním názoru, že tvrzenou nemožnost
plnění, která podle žalované měla za následek neplatnost smlouvy účastníků,
případně zánik v ní dohodnuté povinnosti žalované udělit žalobci souhlas s
výstavbou parkoviště, nelze posuzovat ve vztahu k závazku žalované ve sjednané
době vybudovat parkoviště, ale pouze ve vztahu k předmětu sporu, jímž je
udělení jejího souhlasu žalobci. Udělení tohoto souhlasu pak není plněním
nemožným. S tímto závěrem odvolacího soudu však není možno souhlasit.
V bodě III. odst. 1) smlouvy z 22. 4. 1998 se uvádí, že žalovaná ve sjednané
době vybuduje na svých pozemcích vlastním nákladem parkoviště. I když toto
smluvní ujednání je formulováno jako povinnost žalované, je zcela zřejmé, že
nejde o závazek, jehož splnění by se mohl žalobce případně domáhat, tedy o
právní vztah, v němž vystupuje žalobce vůči žalované jako oprávněný subjekt.
Naproti tomu ujednání v bodě III. odst. 5) smlouvy, podle kterého žalovaná
udělí žalobci souhlas k vybudování parkoviště na jeho náklad v případě, že
neprovede jeho výstavbu v dohodnuté době sama, je ujednáním, ze kterého vyplývá
konkrétní povinnost žalované vůči žalobci a naopak právo žalobce na splnění
této povinnosti, pokud nastanou předpoklady jejího vzniku. Ujednáním bodu III.
odst. 1) smlouvy tedy byla sjednána podmínka, na jejímž splnění závisí, zda
vznikne povinnost žalované udělit žalobci souhlas k výstavbě parkoviště, t. j.
podmínka odkládací.
Závisí-li právní následky (účinky) právního úkonu (smlouvy) na splnění
podmínky, platí, že podmínka nesmí být v době právního úkonu nemožná
(nesplnitelná). Zatímco k nemožné podmínce rozvazovací se nepřihlíží a právní
úkon jako celek zůstává nedotčen (srov. § 36 odst. 1 věta druhá ObčZ),
důsledkem nemožnosti (nesplnitelnosti) odkládací podmínky je neplatnost
právního úkonu jako celku. V dané věci soud prvního stupně vyšel ze skutkového
závěru, že v už době uzavření smlouvy nebylo objektivně možné, aby žalovaná ve
lhůtě šesti měsíců od kolaudace stavebních úprav domu žalobce parkoviště
vybudovala a uvedla do provozu, a z tohoto závěru dovodil (byť zjevně
nesprávným odkazem na § 575 ObčZ), že žalobě nelze vyhovět. Odvolací soud však
zvažoval nemožnost plnění pouze ve vztahu k povinnosti žalované udělit žalobci
souhlas k vybudování parkoviště a z tohoto důvodu otázku splnitelnosti
podmínky, za níž tato povinnost žalované měla vzniknout, pominul. Vzhledem k
tomu, co je shora uvedeno, je ovšem tato otázka zásadní, neboť kdyby byl vznik
povinnosti žalované, jejíhož splnění se žalobce domáhá, vázán na nemožnou
odkládací podmínku, byla by smlouva v tomto směru absolutně neplatná.
Z uvedeného vyplývá, že pokud odvolací soud neposuzoval vznik povinnosti
žalované k udělení souhlasu žalobci podle § 36 odst. 1 ObčZ, tedy z pohledu
splnitelnosti podmínky, na niž byl vázán, nýbrž pouze podle § 37 odst. 2 ObčZ a
dospěl v důsledku toho k závěru, že tato povinnost žalované platně vznikla,
jedná se o nesprávnou aplikaci zmíněných právních předpisů, t. j. o nesprávné
právní posouzení věci. Tím je naplněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.
b) OSŘ. Proto Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než podle § 243b odst. 2 části věty
za středníkem OSŘ napadený rozsudek v přezkoumávaném výroku a v závislých
výrocích o nákladech řízení zrušit a podle odst. 3 věty prvé téhož ustanovení
vrátit věc v uvedeném rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K námitce žalované, že odvolací soud pominul skutečnost, že udělení souhlasu ke
stavbě parkoviště je smluvně vázáno na stavební řízení pro žalobce, je třeba
poznamenat, že z odůvodnění napadeného rozsudku jasně vyplývá, že odvolací soud
měl za prokázáno, že žalobce žádost o zahájení stavebního řízení a o vydání
stavebního povolení podal. Žalovaná tento skutkový závěr v dovolání
nezpochybnila, a proto – vzhledem k vázanosti dovolacími důvody podle § 242
odst. 3 věty druhé OSŘ – se dovolací soud jeho správností nemůže zabývat.
V dalším průběhu řízení bude odvolací soud vázán právním názorem, který byl
vysloven v tomto rozsudku (§ 243d odst. 1 věta prvá ve spojení s § 226 odst. 1
OSŘ). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto
v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2006
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu