NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 755/2001-87
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v
právní věci žalobkyně Z. I. s. r. o., zastoupené Mgr. Z. D., advokátem ,
proti žalované E. V., zastoupené JUDr. K. K., advokátem, o zaplacení 28
723,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 7 C
774/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26.
června 2001 č. j. 22 Co 189/2001 - 67, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne
7. 12. 1993 kupní smlouvu, jejímž předmětem je sada nádobí, přičemž žalovaná
jako kupující se zavázala zaplatit kupní cenu ve výši 1.548,- DM ve dvaceti
čtyřech měsíčních splátkách vždy každého 25. dne v měsíci, a to od 25. 1. 1994
do 25. 1. 1995, splatné v Kč podle kurzovního lístku ČNB – kurs valuta prodej.
Účastníci ve smlouvě dohodli, že v případě zrušení kupní smlouvy ze strany
kupujícího je tento povinen zaplatit smluvní pokutu podle § 544 obč. zák. ve
výši 25% smluvní ceny zboží. Soud učinil závěr, že kupní smlouva byla ve smyslu
§ 588 obč. zák. uzavřena platně, pouze ujednání o smluvní pokutě je neplatné
pro rozpor se zákonem podle § 39 obč. zák. a aplikoval § 41a obč. zák.
(konverze právního úkonu), že si smluvní strany sjednaly možnost odstoupení od
smlouvy kupujícím za současného vzniku nároku na odstupné ve výši 25 % kupní
ceny pro prodávajícího až do doby, než jedna ze stran smlouvy počne z této
smlouvy plnit (§ 497 věta druhá obč. zák. a contrario). Protože žalovaná
dopisem adresovaným žalobkyni dne 12. 5. 2000 (ještě předtím než bylo započato
s plněním podle smlouvy) od předmětné kupní smlouvy odstoupila, došlo tím ke
zrušení kupní smlouvy ex tunc, proto žalobkyně již není oprávněna požadovat po
žalované zaplacení kupní ceny.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne ze dne 26.
června 2001 č. j. 22 Co 189/2001 - 67 rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 28 723,90 Kč s 19 % úrokem
z prodlení od 21. 12. 1995 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů. Vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil
se závěrem soudu prvního stupně, že kupní smlouva byla dne 7. 12. 1993 uzavřena
mezi účastníky platně. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vznesla námitku promlčení
práva žalované na odstoupení od smlouvy, zabýval se soud nejprve vyřešením této
otázky a dospěl k závěru, že právo na odstoupení od smlouvy je promlčitelné a
mohlo být uplatněno následující den po uzavření smlouvy, tedy dne 8. 12. 1993,
tudíž obecná tříletá promlčecí doba uplynula 8. 12. 1996, proto úkon žalované
dne 12. 5. 2000 směřující k odstoupení od smlouvy byl učiněn až poté, co toto
právo na odstoupení od smlouvy již bylo promlčeno. Žalovaná je proto povinna
zaplatit žalobkyni kupní cenu podle uzavřené kupní smlouvy společně s úroky z
prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které
odůvodnila tím, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění,
které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Poukazuje, že možnost odstoupení od smlouvy
byla mezi účastníky sjednána, a jestliže si smluvní strany sjednaly majetkovou
sankci pro případ odstoupení od smlouvy ve formě smluvní pokuty podle § 544
obč. zák., souhlasí dovolatelka se závěrem, že toto ujednání je neplatné pro
rozpor se zákonem podle § 39 obč. zák., ale zároveň je v daném
případě nepochybná vůle stran, aby se v případě, že kupující od smlouvy
odstoupí, dostalo prodávajícímu peněžního plnění ve výši 25 % smluvní ceny.
Proto považuje ze nesprávný právní závěr soudu, že neaplikoval § 41a obč. zák.
(konverze právního úkonu) a věc neposoudil podle § 497 obč. zák., kdy z jeho
věty druhé a contrario vyplývá možnost odstoupit od smlouvy až do doby, než
jedna ze stran počala podle smlouvy plnit. Protože v dané věci žádná ze stran
do dne odstoupení od smlouvy ze strany žalované plnit nezačala, bylo právo
realizováno včas a námitka promlčení vznesená žalobkyní byla jako důvodná
posouzena odvolacím soudem nesprávně. Žalovaná je názoru, že se obecná tříletá
promlčecí lhůta na případ odstoupení od smlouvy nevztahuje. Má za to, že
žalovaná účinně od smlouvy odstoupila, došlo ke zrušení smlouvy ex tunc a
žalobkyně není oprávněna požadovat po žalované zaplacení kupní ceny.
Dovolatelka navrhla, aby rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně
byly zrušeny a věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního
řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud jako soud dovolací ( § 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou ( § 240 odst. 1 o. s. ř.),
účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), je
přípustné podle § 238 odst. 1 písm.a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací
důvody podle § 241 odst. 3 písm. c), d) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu
přezkoumal podle § 242 o. s. ř. a neshledal dovolání důvodným.
Podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který
neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal
v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů nevyplynuly ani
jinak nevyšly najevo, nebo protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které
byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v
hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení
důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z § 133 až
135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné
části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva.
V posuzovaném případě dovolání ve skutečnosti neobsahuje námitky, že by
odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že
naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány
nebo vyšly za řízení najevo. Odvolací soud se v daném případě ztotožnil se
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně; oba nalézací soudy při právním
posouzení odstoupení od smlouvy vycházely ze skutkového zjištění, že účastníci
uzavřeli dne 7. 12. 1993 kupní smlouvu, v níž si smluvní strany dohodly, že v
případě zrušení kupní smlouvy ze strany kupujícího je tento povinen zaplatit
smluvní pokutu podle § 544 obč. zák. ve výši 25 % smluvní ceny, a že žalovaná
učinila dne 12. 5. 2000 projev vůle směřující k odstoupení od uzavřené smlouvy.
Skutková zjištění soudu pak žalovaná ve svém dovolání nijak nenapadá a její
argumentace, odrážející nesouhlas se skutkovými zjištěními, vedoucími k
(následnému) závěru o včasném uplatnění práva žalované odstoupit od kupní
smlouvy, směřuje výlučně k nesprávnému právnímu posouzení věci – odstoupení od
smlouvy žalovanou, zejména promlčení tohoto práva, proto se dovolací soud ve
smyslu § 242 odst. 1 o. s. ř. nadále zabýval jen dovolacím důvodem podle § 241
odst. 3 písm.d) o. s. ř.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm.d) o. s.
ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci
aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis
nesprávně vyložil.
Podle § 48 odst. 1 obč. zák. může účastník od smlouvy odstoupit, jen
jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Podle odst. 2
tohoto ustanovení odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li
právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.
Pokud oprávnění od smlouvy odstoupit není založeno zákonem, lze možnost
odstoupení dohodnout. V kupní smlouvě ze dne 7. 12. 1993 si smluvní strany
dohodly, že v případě zrušení kupní smlouvy ze strany kupujícího je tento
povinen zaplatit smluvní pokutu podle § 544 obč. zák. ve výši 25 % smluvní
ceny. Ujednání o případném zrušení kupní smlouvy ze strany kupujícího je ve
skutečnosti sjednáním možnosti od smlouvy odstoupit. V tomto směru nezanechává
projev vůle účastníků pochybnosti a jeho obsah je dostatečně srozumitelný a
určitý. Zrušením kupní smlouvy zaniká závazkový právní vztah touto smlouvou
založený a zanikají i práva a povinnosti obou stran, která byla obsahem tohoto
právního vztahu. Právo odstoupit od smlouvy je právem, které se promlčuje v
obecné tříleté promlčecí době ve smyslu § 101 obč. zák. Při určení, je-li právo
promlčeno či nikoliv, je rozhodující počátek běhu promlčení.
Podle § 101 obč. zák. běží tříletá promlčecí doba ode dne, kdy právo
mohlo být vykonáno poprvé, pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak.
Žalovaná v dovolání poukazuje na § 497 obč. zák. (odstoupení od
smlouvy), podle něhož každý z účastníků si může vymínit odstoupení od smlouvy a
sjednat pro tento případ odstupné a kdo smlouvu splní alespoň zčásti nebo
přijme třeba jen částečné plnění, nemůže již od smlouvy odstoupit, ani
poskytne-li odstupné. Z uvedeného ustanovení dovodila, že právo odstoupit od
smlouvy bylo žalovanou realizováno včas, jestliže odstoupila od smlouvy v době,
kdy žádná ze stran dosud s plněním kupní smlouvy nezačala. Dovolatelka však
pominula skutečnost, že § 497 obč. zák. zakotvuje, kdy už není možno od smlouvy
odstoupit, nestanoví ale s ohledem na § 101 obč. zák. jinak počátek běhu
promlčecí doby. V daném případě tedy podmínka pro uplatnění práva odstoupit od
smlouvy ve smyslu § 101 obč. zák. nastala dnem následujícím po uzavření kupní
smlouvy, to je dnem 8. 12. 1993 a tříletá promlčecí doba skončila dne 8. 12.
1996. Protože žalovaná učinila úkon směřující k odstoupení od smlouvy až dne
12. 5. 2000 odesláním dopisu na adresu žalobkyně, učinila tak až poté, kdy její
právo odstoupit od smlouvy již bylo promlčeno. Právnímu posouzení odvolacím
soudem není možno v tomto směru vytknout žádné pochybení.
Z uvedeného vyplývá, že právní názor, na němž rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá, je správný, a dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm.d) o. s.
ř. není naplněn. Protože nebylo zjištěno a ani dovolatelkou tvrzeno, že by
rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst.
1 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, Nejvyšší soud České republiky, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s.
ř. ), dovolání žalované podle § 243b odst. 1 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o. s. ř. v
návaznosti na § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná
neměla v dovolacím řízení úspěch a žalobkyni, podle obsahu spisu, v řízení o
dovolání náklady, na jejichž náhradu by měla právo, nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 4. února 2002
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á, v. r.
předsedkyně senátu