33 Odo 764/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně
České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, proti
žalovanému Z. Š., o zaplacení částky 60.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 6 C 167/2003, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. června 2004, č. j. 12 Co
148/2004-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 3. února 2004, č. j. 6 C
167/2003-59, uložil žalovanému povinnost do jednoho měsíce od právní moci
rozsudku zaplatit žalobkyni částku 60.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 4.
11. 2003 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. června 2004, č.
j. 12 Co 148/2004-75, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé
potvrdil, ve výroku o soudním poplatku jej změnil a rozhodl o nákladech řízení
před soudy obou stupňů.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že na základě smlouvy o poskytnutí státního
příspěvku na individuální bytovou výstavbu (dále jen „smlouva“) ze dne 27. 9.
1990, kterou se žalovaným uzavřel tehdejší Okresní národní výbor v D. (dále jen
„národní výbor“), byl žalovanému podle § 17 vyhlášky č. 136/1985 Sb., o
finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a
modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, v tehdy platném znění,
poskytnut státní příspěvek ve výši 60.000,- Kč na přestavbu a nástavbu
rodinného domu č.p. 24 ve S. Žalovaný se ve smlouvě zavázal provést přestavbu a
nástavbu rodinného domu včetně stavby septiku, elektrické přípojky a ústředního
topení tak, že těmito stavebními úpravami vznikne v patře domu nová bytová
jednotka. Současně se zavázal stavbu provést tak, aby kolaudační rozhodnutí
nabylo právní moci nejpozději do 10 let od uzavření smlouvy, dům po dobu 8 let
od kolaudace nepřevést na jiného a užívat ho po tuto dobu k trvalému bydlení.
Pro případ nedodržení některé z těchto sjednaných podmínek se žalovaný zavázal
poskytnutý příspěvek do 30 dnů vrátit. Na výše uvedenou přestavbu a modernizaci
rodinného domu bylo před samotným uzavřením smlouvy vydáno Městským národním
výborem ve S. (stavebním úřadem) dne 24. 8. 1990, č. j. 786/90, stavební
povolení, přičemž přestavba a modernizace rodinného domu nebyla dosud
kolaudována. Žalovaný navíc porušil stavební povolení tím, že poskytnutý
příspěvek použil k jinému účelu. Původní dům z jedné poloviny zboural až na
jeho základy a na nich postavil totéž s tím, že místo střechy sedlové vybudoval
střechu rovnou.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu soudy obou stupňů shodně dovodily,
že žalovanému vznikla povinnost poskytnutý státní příspěvek vrátit, neboť
nesplnil podmínku stavební úpravy dokončit tak, aby do deseti let od uzavření
smlouvy, tj. do 27. 9. 2000, bylo vydáno pravomocné kolaudační rozhodnutí.
Podotkl, že tato podmínka nebyla splněna ani v prodloužené lhůtě 13 let (§ 34
odst. 14 vyhlášky č. 385/2000 Sb., kterou se mění vyhláška č. 136/1985 Sb.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž především
namítl, že nebyl soudy obou stupňů řádně poučen ve smyslu § 30 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“),
přestože v průběhu řízení u něho byly dány předpoklady pro přiznání osvobození
od soudních poplatků. V důsledku toho mu nebyl k ochraně jeho zájmů ustanoven
právní zástupce, přičemž jako osoba práva neznalá nevyužil svých zákonných práv
a nevznesl ani námitku promlčení nároku na vrácení poskytnutého příspěvku.
Uvedenou námitku proto vznáší až nyní. Odvolacímu soudu vytkl, že na
posuzovanou věc nesprávně aplikoval vyhlášku č. 385/2000 Sb. a prodloužil tím
lhůtu k vrácení příspěvku na 13 let. Poukázal na to, že jeho povinnost vrátit
příspěvek by pak vznikla dříve, než uvedená vyhláška nabyla účinnosti, a
vyslovil názor, že promlčecí doba začala běžet ode dne 28. 9. 2000. Z uvedených
důvodů navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a rozhodl podle zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem
č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího
soudu bylo vydáno dne 14. června 2004, tedy před 1. 4. 2005, kdy uvedená novela
nabyla účinnosti (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č.
59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným -
účastníkem řízení při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení
dovolatele (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení
jeho přípustnosti.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, se řídí § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. tu nepřichází v
úvahu, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek
soudu prvního stupně, který byl ve věci vydán. Dovolacímu soudu tedy zbývá
posoudit přípustnost dovolání v intencích § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Je tomu tak zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž výlučně důvod podle §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zcela vyloučeno je
uplatnění dovolacího důvodu, kterým je možno namítat nesprávnost skutkových
zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (srovnej výslovné
znění § 241a odst. 3 o. s. ř.). Znamená to, že dovolací soud musí vycházet ze
skutkového stavu, z něhož při rozhodování vycházel soud odvolací. Úspěšné
uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze
namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, přichází v takovémto dovolání v úvahu jen za situace, kdy
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam, tedy že je dovolání přípustné. Sám o sobě
uvedený dovolací důvod přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s.
ř. založit nemůže. Dovolací soud je přitom ve smyslu § 242 odst. 3 věty první
o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace.
Tato vázanost se projevuje nejen v tom, který ze zákonných dovolacích důvodů
byl v dovolání uplatněn, ale především v tom, jak byl dovolací důvod vylíčen,
tzn. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění. Pro jeho úsudek,
zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
jsou relevantní jen ty právní otázky, na kterých napadené rozhodnutí spočívá
(tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí o věci určující význam), které
mají obecný přesah, a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel současně
napadl.
S přihlédnutím k výše uvedenému jsou z hlediska posouzení otázky přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zcela bez významu námitky
žalovaného, jimiž vytýká soudům, že nesplnily svou poučovací povinnost o jeho
právech ve smyslu § 30 o. s. ř. Uvedené výhrady totiž představují uplatnění
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jenž není způsobilý
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit.
Žalovaný teprve v dovolání vznesl námitku promlčení žalobou uplatňovaného
nároku. Je obecně známo, že promlčení nároku je upraveno hmotným právem
(zejména obchodním a občanským zákoníkem), přičemž účastník řízení může vznést
námitku promlčení kdykoli za řízení (až do jeho pravomocného skončení), s
určitým omezením vztahujícím se na odvolací řízení, které vyplývá z § 205a, §
211a o. s. ř. Jelikož žalovaný námitku promlčení do pravomocného skončení
řízení neuplatnil, soudy se logicky posouzením otázky promlčení nároku
nezabývaly a na takovém právním posouzení věci své rozhodnutí nezaložily.
Vzhledem k tomu, že činnost dovolacího soudu má pouze přezkumnou povahu,
nepřísluší mu zabývat se námitkou promlčení vznesenou až v dovolacím řízení.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
žalovaný odvolacímu soudu vytkl, že na posuzovanou věc nesprávně aplikoval
vyhlášku č. 385/2000 Sb. V posuzovaném případě rozhodnutí odvolacího soudu, jak
vyplývá z jeho odůvodnění, spočívá na právním závěru, že žalovanému vznikla ve
smyslu § 17 odst. 3 písm. d/ vyhlášky č. 136/1985 Sb. povinnost poskytnutý
státní příspěvek vrátit, neboť nedodržel závazky, k nimž se při poskytnutí
příspěvku zavázal (§ 17 odst. 3 písm. a/ a b/ vyhlášky č. 136/1985 Sb.). Pokud
ve svém rozhodnutí odvolací soud zmiňoval vyhlášku č. 385/2000 Sb., pak pouze v
té souvislosti, kdy dovodil, že žalovaný nesplnil závazek podle § 17 odst. 3
písm. b/ vyhlášky č. 136/1985 Sb. stavební úpravy dokončit tak, aby kolaudační
rozhodnutí nabylo právní moci do deseti let ode dne uzavření smlouvy o
poskytnutí státního příspěvku. Mimo rámec tohoto učiněného závěru pouze
připomenul, že žalovaný uvedenou podmínku nesplnil ani v prodloužené lhůtě 13
let ve smyslu § 34 odst. 14 vyhlášky č. 385/2000 Sb., kterou se mění vyhláška
č. 136/1985 Sb. Zmiňované ustanovení přitom pouze dává možnost příslušnému
úřadu upustit od vymáhání vrácení příspěvku v případě, kdy u individuální
bytové výstavby zahájené na základě stavebního povolení vydaného od 20. 4. 1989
dojde k porušení podmínek smlouvy o poskytnutí státního příspěvku tím, že
nebyla dodržena doba výstavby uvedená v § 17 odst. 3 písm. b/ vyhlášky č.
136/1985 Sb., a to za předpokladu, že kolaudační rozhodnutí nabude právní moci
nejpozději do 13 let ode dne uzavření smlouvy. Je tedy zjevné, že odvolací soud
na zjištěný skutkový stav aplikoval správný právní předpis - vyhlášku č.
136/1985 Sb., a nikoli vyhlášku č. 385/2000 Sb., jak je mylně přesvědčen
žalovaný. Nelze mu proto přisvědčit, že odvolací soud řešil právní otázku v
rozporu s hmotným právem a že jeho rozhodnutí tedy spočívá na nesprávném
právním posouzení, jak má na mysli § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Protože žádná z námitek uplatněných v dovolání nečiní rozhodnutí odvolacího
soudu zásadně právně významným, dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání
žalovaného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné není, a proto je
podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobkyni v
dovolacím řízení nevznikly žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měla vůči žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. října 2005
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu