NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 77/2002-83
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka
Dese ve věci žalobců A) J. K., a B) V. K., obou zastoupených JUDr. V. K.,
advokátem , proti žalované A.-S. CS, spol. s r. o., o 70.696,80 Kč, vedené u
Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 70/99, o dovolání
žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. září 2001, č. j.
27 Co 361/2001-65, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 9. 2001, č. j. 27 Co
361/2001-65, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 4. 2001,
č. j. 14 C 70/99-51, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalované bylo uloženo
zaplatit žalobcům 70.696,80 Kč, a rozhodnuto, že žalované nepřísluší náhrada
nákladů řízení. Současně rozhodl odvolací soud o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud - shodně jako před ním soud prvního stupně - vycházel ze
zjištění, že účastníci řízení uzavřeli dne 6. dubna 1995 nájemní smlouvu o
pronájmu nemovitostí, v níž se žalovaná jako nájemce zavázala v případě
prodlení s placením měsíčního nájemného ve výši 12.000 Kč (v roce 1996 a 1997
zvýšeno o inflační nárůst - na 13.092 Kč) s lhůtou splatnosti vždy nejpozději
do 15. dne následujícího měsíce zaplatit žalobcům jako pronajímatelům smluvní
pokutu ve výši 3 % z neuhrazené částky za každý den prodlení. Žalovaná se
dostala do prodlení se zaplacením nájemného za únor a březen 1997 a
žalobci jí proto vyfakturovali smluvní pokutu za období od 1.
ledna do 31. ledna 1998 ve výši 24.351,12 Kč a za období od 1. února do 31.
března 1998 ve výši 46.345,68. Žalovaná smluvní pokutu nezaplatila. Na podkladě
těchto zjištění odvolací soud uzavřel, že smluvní ujednání o výši smluvní
pokuty ve výši 3 % denně z dlužné částky je v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1
občanského zákoníku, protože sjednaná výše smluvní pokuty je nepřiměřená, a to
„jak s ohledem na význam a hodnotu zajišťované povinnosti, tak na výši
úroku z prodlení, který by v daném případě při prodlení s placením nájemného
přicházel v úvahu“. Vzhledem k tomu je ujednání o smluvní pokutě absolutně
neplatné a nelze se proto domáhat plnění. Ve smyslu ustanovení §
239 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud ve výroku svého rozsudku připustil dovolání
k „otázce přiměřenosti výše sjednané smluvní pokuty z hlediska dobrých mravů“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání s tím, že
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítají, že v
příslušných ustanoveních občanského zákoníku není rozsah smluvní pokuty nijak
limitován, nelze proto akceptovat odvozování její výše od výše úroků z
prodlení, které by v daném případě přicházely v úvahu. Jde o dva odlišné
instituty plnicí v právních vztazích odlišnou funkci. Rozpor s dobrými mravy
nelze dovodit ani ze srovnání s výší zajišťovaného plnění, neboť to bylo v
předmětné nájemní smlouvě stanoveno úmyslně nižší, přičemž stanovením smluvní
pokuty v uvedené výši byl kladen důraz na řádné placení sjednaného nájemného.
Není tak podle jejich názoru rozhodné, jaké hodnoty dosahovalo zajišťované
plnění, neboť výše smluvní pokuty s ní není ani občanským zákoníkem, ani svým
smyslem nijak spojována – neboli občanský zákoník žádný poměr mezi sjednanou
smluvní pokutou a výší zajišťovaného plnění nestanoví. Ujednání o smluvní
pokutě tak není postiženo absolutní neplatností a rozhodnutí odvolacího soudu
je nesprávné. Na podporu svého názoru dovolatelé argumentují rovněž
usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 7. 2000, č.j. 30 Cdo
2247/99-97 a navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) projednal věc
podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále opět jen
„o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. k tomu oprávněným
subjektem (žalobci) řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), a že
jde o rozsudek, proti němuž je podle ustanovení § 239 odst. 1
o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „ObčZ“), je neplatný právní úkon, který
svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým
mravům. Výkon práv vyplývající z občanskoprávních vztahů nesmí být mimo jiné v
rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 ObčZ).
V posuzovaném případě smluvní strany sjednaly ve smyslu ustanovení § 544 ObčZ v
článku IV. nájemní smlouvy ze dne 6. dubna 1995 smluvní pokutu ve výši 3 % z
neuhrazené částky nájemného za každý den prodlení. Při prodlení s placením
nájemného za měsíce únor a březen 1997 představuje smluvní pokuta za
období od 1. 1. 1998 do 31. 1. 1998 částku 24.351,12 Kč a za
období od 1. 2. 1998 do 31. 3. 1998 částku 46.345,68 Kč.
Lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že v tomto konkrétním případě
se dohoda účastníků o výši smluvní pokuty příčí dobrým mravům ve smyslu
ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ. Sjednaná výše smluvní pokuty je
nepřiměřená jak s ohledem na význam a hodnotu zajišťované povinnosti, tak i s
ohledem na výši úroku z prodlení, který by v daném případě při prodlení se
zaplacením nájemného přicházel v úvahu. Již při prodlení v trvání zhruba 30
dnů totiž dosahuje smluvní pokuta výši nájemného a za celý kalendářní rok
představuje více než desetinásobek dlužné částky. Sjednaná smluvní pokuta
rovněž mnohonásobně převyšuje úrok z prodlení stanovený jako sankční postih za
prodlení s plněním peněžitého závazku, což platí i pro úroky požadované
peněžními ústavy při poskytnutí finančních prostředků na základě úvěrové
smlouvy.
Námitka dovolatelů, že na přiměřenost výše smluvní pokuty z hlediska dobrých
mravů nelze usuzovat z výše úroku z prodlení, ani z výše smluvní pokutou
zajištěného plnění, není důvodná. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn
společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují
jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny
rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ke konkretizaci
takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze
usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými,
kulturními a mravními normami. Tyto normy je třeba poznat a lze na ně usoudit
jak z výše úroků z prodlení, které představují rovněž sankci za nikoli řádné
plnění povinnosti, tak i z výše zajištěné částky, z níž lze usoudit na
nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční
povinnosti. Ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ dává svým obecným zněním prostor
soudnímu výkladu pojmu dobrých mravů. Tento výklad se ve vztahu k výši sjednané
smluvní pokuty ustálil právě na posouzení výše smluvní pokuty vzhledem k úrokům
z prodlení a výši smluvní pokutou zajištěné částky. Protože odvolací soud při
posuzování přiměřenosti výše sjednané smluvní pokuty vycházel z ustálené
judikatury, není – jak bylo výše konstatováno - námitka dovolatelů v tomto
směru opodstatněná. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že část nájemní
smlouvy ze dne 6. dubna 1995 v části týkající se ujednání o smluvní pokutě, je
absolutně neplatná (§ 39 ObčZ) a rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Opírají-li dovolatelé svá tvrzení o nesprávnosti rozhodnutí odvolacího
soudu o jiné rozhodnutí dovolacího soudu, v němž bylo vysloveno, že
sjednaná smluvní pokuta ve stejné výši v rozporu s dobrými mravy není, je třeba
konstatovat, že při aplikaci právní normy na zjištěný skutkový
stav není soud vázán tím, jak v jiné věci posoudil po právní stránce důvodnost
obdobného nároku. Posouzení přiměřenosti výše smluvní pokuty z hlediska souladu
s dobrými mravy je vždy závislé od všech individuálních okolností posuzovaného
případu. Z hlediska obecných principů právního posuzování obdobných případů je
právní názor odvolacího soudu prezentovaný v dané věci, s nímž se dovolací soud
ztotožnil, v souladu s předchozí judikaturou dovolacího soudu (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 1998, sp. zn. 33 Cdo 237/98 a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2000, sp. zn. 29 Cdo 1589/2000).
Lze uzavřít, že v mezích dovolacího přezkumu daných obsahovou formulací
dovolacího důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. je napadené
rozhodnutí odvolacího soudu správné a dovolací důvod, který vycházel z
argumentu nesprávné ho právního posouzení věci, nebyl uplatněn důvodně.
Protože žalobci netvrdí a ani ze spisu se nepodává, že by řízení trpělo
některou z vad uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), k
nimž soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.), Nejvyšší
soud České republiky dovolání žalobců jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 1
věta před středníkem o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobci nemají právo na náhradu
nákladů a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2002
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu