NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 77/2003-207
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ivany
Zlatohlávkové v právní věci žalobce M. M., zastoupeného JUDr. J.
A., advokátem, proti žalovanému A. Ch., zastoupenému JUDr. B. T., advokátem, o
zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém
Krumlově pod sp. zn. 9 C 715/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. září 2002 č. j. 8 Co 1789/2002 - 188,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
příslušenstvím a zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze
zjištění, že účastníci (jako dlužníci) společně uzavřeli s
věřitelem F. M. dne 9. 7. 1993 smlouvu o půjčce ve výši 200 000 Kč a oba se
zavázali ji vrátit do 31. 7. 1993. Celou částku převzal, spotřeboval a vrátil
věřiteli žalobce. Pokud žalobce tvrdil, že z převzaté půjčky od věřitele
uhradil pohledávku za žalovaným ve výši 100 000 Kč, spočívající v tom, že za
něho doplatil úvěr na dům v P. a půjčil mu pro J. K. obnos 50 000 Kč,
nepovažoval soud prvního stupně tato tvrzení za prokázaná. Dospěl k závěru, že
mezi účastníky se jedná o solidární závazek dlužníků vůči věřiteli ve smyslu §
511 odst. 1 obč. zák., a jestliže žalobce v rozsahu uplatněného nároku dluh sám
splnil, je oprávněn požadovat náhradu po žalovaném podle jeho podílu (§ 511
odst. 3 obč. zák.). Soud dovodil, že v daném případě ale regres nepřichází v
úvahu, protože půjčku, kterou žalobce věřiteli splatil, také sám spotřeboval.
Neexistuje tedy podíl (povinnost) žalovaného vrátit žalobci 100 000 Kč, a to
ani z neprokázaných pohledávek žalobce.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. září 2002 č.
j. 8 Co 1789/2002 - 188 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 100 000 Kč s 21 % úrokem z
prodlení od 16. 12. 1996 do zaplacení a zamítl žalobu na zaplacení
21 % úroku z prodlení z částky 50 000 Kč od 20. 9. 1996 do 16. 10.
1996 a 21 % úroku z prodlení z částky 100 000 Kč od 17. 10. 1996 do 15. 12.
1996; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i
soudem odvolacím. Krajský soud se ztotožnil se skutkovými závěry okresního
soudu, souhlasil i s jeho právním závěrem, že v dané věci je namístě aplikovat
§ 511 odst. 3 obč. zák., podle něhož dlužník, který splní v rozsahu uplatněného
nároku dluh sám, je oprávněn požadovat náhradu po ostatních dlužnících podle
jejich podílů. Nesouhlasil však se závěrem soudu prvního stupně, že v dané věci
regres ve smyslu § 511 odst. 3 obč. zák. nepřichází v úvahu, protože
půjčku, kterou vrátil sám žalobce, tak ji také sám spotřeboval. Odvolací soud
dovodil, že ve smyslu § 511 odst. 2 obč. zák. nebyla v daném případě stanovena
velikost podílu jednotlivých dlužníků na dluhu právním předpisem ani
rozhodnutím soudu a nebylo prokázáno, že by mezi účastníky byly dohodnuty jiné
podíly; proto jsou podíly obou dlužníků stejné, tj. u každého z nich 100 000
Kč, a žalobce je oprávněn podle § 511 odst. 3 obč. zák. požadovat
na žalovaném náhradu podle jeho podílu. Tento závěr nemůže zpochybnit
zjištění, že půjčku spotřeboval sám žalobce, když náležitostí
platně uzavřené smlouvy o půjčce nemusí být uvedení jejího důvodu či použití, a
byla-li půjčka spotřebována pouze žalobcem, stalo se tak na základě dohody
účastníků, resp. nestalo se tak v rozporu s projevem vůle účastníků. Protože v
odvolacím řízení bylo účastníky nesporně tvrzeno, že žalobce vyzval žalovaného
k zaplacení částky 100 000 Kč nejpozději dne 15. 12. 1996, je žalovaný v
prodlení se zaplacením dluhu od 16. 12. 1996, a od tohoto data náleží žalobci i
úroky z prodlení ve výši podle § 1 vládního nařízení č. 142/1994 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť má za to, že rozsudek
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení a z důvodu podle §
241a odst. 3 o. s. ř. s tím, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Nesouhlasí se závěrem obou soudů, že smlouva o půjčce ze
dne 9. 7. 1993 je úkon nezpochybnitelný, když podle znaleckého posudku je na
předmětné smlouvě podpis žalovaného pouze pravděpodobně jeho podpisem, z čehož
vyplývá, že soud se měl zabývat mírou této pravděpodobnosti, aby bylo možno z
tohoto skutkového zjištění vycházet, což neučinil. Dovolatel nesouhlasí se
závěry soudů o charakteru společného závazku účastníků, za
správný však považuje závěr soudu prvního stupně (když jiný závěr by byl podle
dovolatele v rozporu s dobrými mravy), že byla-li půjčka spotřebována
žalobcem, regres vůči žalovanému nepřichází v úvahu. Má za to, že teprve v
případě, že by bylo prokázáno, že půjčené finanční prostředky byly použity pro
společné záměry účastníků či dílčí plnění, každému jednou polovinou, pak teprve
tehdy by toto zjištění mohlo zakládat úvahy o solidární odpovědnosti účastníků.
Dovolatel nepovažuje rozsudek odvolacího soudu ani rozsudek soudu prvního
stupně s ohledem na dovolací důvody za správný a navrhl, aby rozsudek
odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Za důvod ke zrušení rozsudků obou stupňů
považuje dovolatel i procesní námitku promlčení nároku z půjčky vůči
žalovanému, když tvrzená smlouva byla uzavřena dne 9. 7. 1993 s datem
splatnosti dne 31. 7. 1993 a žaloba byla podána teprve 3. 3. 1997.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně
zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle § 237 odst.
1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle § 241a odst. 2
písm. b) a odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle § 242
o. s. ř. a neshledal dovolání důvodným.
Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází
ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel svými námitkami
brojí proti správnosti skutkových zjištění významných pro rozhodnutí věci,
zejména nesouhlasí se závěrem obou soudů, že žalovaný uzavřel společně s
žalobcem jako společný dlužník smlouvu o půjčce ze dne 9. 7. 1993.
Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou
námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení významné
jsou jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze
kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v
podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má
odvolací soud za prokázané a které byly významné pro
rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá
tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom,
co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky
bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové
závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst.
3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní
dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených
důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo,
nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy
prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna
výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů
účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich
závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že
výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem
vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř.
Dovolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nenastala situace, jež by
naplňovala předpoklady uvedeného dovolacího důvodu. Skutkové zjištění soudu
prvního stupně, s nímž odvolací soud vyslovil souhlas, a ze kterého napadené
rozhodnutí vychází - že žalovaný uzavřel společně s žalobcem jako společný
dlužník smlouvu o půjčce ze dne 9. 7. 1993 - má oporu v provedeném dokazování,
neboť soud vycházel ze znaleckého posudku PhDr. M. N., podle něhož je míra
pravděpodobnosti podpisu žalovaného na předmětné smlouvě o půjčce určena
převažující mírou shodných znaků sporných podpisů žalovaného s jeho pravými
podpisy. Až na jeden částečně rozdílný, resp. i nesrovnatelný znak (což mohlo
být způsobeno podle znalce i omezeným rozsahem srovnávacího materiálu), bylo
totiž mezi podpisy pravými a spornými znalcem shledáno deset znaků shodných.
Není možno proto konstatovat, že by soudy vzaly v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, či že by
pominuly rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. tedy nebyl uplatněn právem.
Dovolací soud se dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení, dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobce je oprávněn podle § 511
odst. 3 obč. zák. požadovat na žalovaném náhradu podle jeho podílu ve výši 100
000 Kč.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného
právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován
správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil
nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku
toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Podle § 511 odst. 1 obč. zák. jestliže je právním předpisem nebo rozhodnutím
soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy
plnění, že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a
nerozdílně, je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z nich. Jestliže
dluh splní jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne.
V daném případě účastníci (jako dlužníci) společně uzavřeli s věřitelem
dne 9. 7. 1993 smlouvu o půjčce ve výši 200 000 Kč a oba se zavázali ji
vrátit do 31. 7. 1993. Jestliže odvolací soud na základě takto zjištěného
skutkového stavu dospěl k závěru, že mezi účastníky se jedná o solidární
závazek dlužníků vůči věřiteli ve smyslu § 511 odst. 1 obč. zák., nelze
odvolacímu soudu vytknout nesprávné právní posouzení dané věci. Povinnost k
plnění mezi společnými dlužníky je dělená jedině tehdy, nebylo-li dohodnuto, že
dlužníci jsou povinni plnit společně a nerozdílně (srov. stanovisko Nejvyššího
soudu ČSR ze dne 21. 12. 1973, sp. zn. 3 Cz 57/73, uveřejněné ve Sborníku
stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů
ČSSR, ČSR a SSR 1970 – 1983, str. 495). Pokud tedy v daném případě se oba
účastníci zavázali vrátit dlužnou částku věřiteli jako společní dlužníci a
současně se jako spoludlužníci zavázali, že zaplatí věřiteli úrok ve výši 5 000
Kč za každý další týden od data půjčky, uzavřeli dohodu o společném a
nerozdílném plnění a vznikl mezi nimi vztah solidárních dlužníků, byť to
výslovně ve smlouvě o půjčce nebylo ujednáno.
Podle § 511 odst. 2 obč. zák., není-li právním předpisem nebo rozhodnutím soudu
stanoveno, anebo účastníky dohodnuto jinak, jsou podíly na dluhu všech dlužníků
ve vzájemném poměru stejné.
Protože v dané věci nebyla velikost podílu stanovena právním předpisem ani
rozhodnutím soudu a nebylo prokázáno, že by mezi účastníky jako solidárními
dlužníky byly dohodnuty jiné podíly, nelze ani v tomto směru vytknout
odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení, uzavřel-li, že podíly účastníků na
dluhu jsou stejné, tj. u každého z účastníků 100 000 Kč.
Podle § 511 odst. 3 obč. zák. jestliže dlužník v rozsahu uplatněného nároku
dluh sám splnil, je oprávněn požadovat náhradu na ostatních podle jejich
podílů. V dané věci dluh splnil žalobce, proto odvolací soud správně uzavřel,
že ve smyslu uvedeného ustanovení vzniklo žalobci vůči žalovanému jako
spoludlužníku právo na zaplacení náhrady jeho podílu na dluhu. Smyslem tohoto
následného regresu je totiž odstranit nepříznivé důsledky pasivní solidarity.
Odvolací soud poté rovněž správně dovodil, že pro oprávněné uplatnění
regresu není rozhodující, spotřeboval-li půjčku sám žalobce. Na základě smlouvy
o půjčce společnému dlužníkovi nevznikne jen povinnost podílet se na
zaplacení dluhu, ale zároveň mu vznikne i oprávnění půjčku použít a konzumovat.
Jedná se o dva odlišné právní vztahy. V jednom právním vztahu, který je
předmětem dané věci, vystupuje žalobce jako věřitel, který sám zaplatil půjčku,
a žalovaný jako jeho dlužník, který je povinen podílet se na úhradě dluhu
(zaplacení půjčky) podle svého podílu. V druhém právním vztahu vystupuje
žalovaný jako věřitel, který je oprávněn požadovat po žalobci jako dlužníku
zaplacení částky odpovídající jeho podílu na půjčce, resp. spotřebování jeho
podílu z půjčky ve výši jedné poloviny. Jestliže dlužník (žalovaný) nevyužije
možnosti podílet se na právech spoludlužníka, nemůže tato skutečnost omezit
nebo úplně vyloučit plnění jeho povinností jakožto spoludlužníka plynoucí ze
závazkového vztahu solidárních dlužníků, v daném případě vůči žalobci. Dlužníku
(žalobci), který dluh sám splnil, by tak bylo neprávem odepřeno právo regresu
ve smyslu § 511 odst. 3 obč. zák. Bylo na žalovaném, aby svůj nárok vůči
žalobci uplatnil, jak to učinil žalobce. Není v rozporu s dobrými mravy ve
smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., když spoludlužník je povinen zaplatit
spoludlužníku svůj podíl na zaplacené půjčce, ač se na spotřebování půjčky
nijak nepodílel, protože bylo jen jeho věcí, aby využil svého práva podílet se
na spotřebování půjčky. Uplatnil-li následně spoludlužník své zákonné právo na
náhradu podílu na dluhu po spoludlužníku ve smyslu § 511 odst. 3 obč.
zák. za situace, že tento své právo na čerpání půjčky neuplatnil, nemůže tato
skutečnost vést k závěru, že by přiznání nároku (uplatnění regresu) bylo v
rozporu s dobrými mravy.
K námitce promlčení, která byla uplatněna až v dovolání, nemůže dovolací soud
přihlížet. Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový
základ věci, tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení, nemůže být v rámci
dovolacího řízení rozšiřován, nemohou být uplatňovány nové skutečnosti nebo
důkazy. Sám charakter přezkumné činnosti dovolacího soudu nepřipouští, aby
správnost rozhodnutí odvolacího soudu byla hodnocena s přihlédnutím k novým
skutečnostem nebo důkazům, které nebyly provedeny v nalézacím řízení. Podle §
100 odst. 1 obč. zák. může námitka promlčení vznesená dlužníkem vyvolat právní
účinky jedině za předpokladu, že dlužník vznese námitku
promlčení v rámci soudního řízení a ještě před právní mocí rozsudku. V dané
věci ze spisového materiálu však vyplývá, že žalovaný tak
neučinil, čímž se vzdal oprávnění namítat promlčení ještě před právní mocí
rozsudku.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat
jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v
dovolání uplatněny. Protože nebylo zjištěno a ani dovolatelem tvrzeno, že by
rozsudek odvolacího soudu byl postižen takovými vadami, Nejvyšší soud České
republiky, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalovaného
podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšný žalovaný
nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobci v souvislosti s tímto řízením
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. května 2003
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu