33 Odo 771/2001- 40
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátě
složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr.
Zdeňka Dese a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobců A) Ing. P. S. a
B) MVDr. V. S., zastoupených advokátem, proti žalované K. T. s. r. o.,
zastoupené advokátem, o zaplacení částky 72.384,- Kč s příslušenstvím, o
dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2001,
č. j. 20 Co 519/2000 - 23, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna uhradit společně a nerozdílně žalobcům na náhradě
nákladů dovolacího řízení 9.295,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k
rukám advokáta.
o přiznání vyššího úroku z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel
ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 8. června 1999 uzavřena
příkazní smlouva, jíž žalobci zmocnili žalovanou jako mandatářku, aby je
zastupovala ve všech věcech potřebných k získání jejich členství v rekreačním
klubu v Rakousku za sjednanou cenu, přičemž mandatářka se zavázala získat
jménem mandantů členství v klubu okamžitě po uhrazení celkové ceny. Žalobci dne
9. 6. 1999 zaplatili na účet žalované částku 72.384,- Kč a poté dopisem ze
dne 10. 8. 1999 odvolali zmocnění udělené ve smlouvě k naplnění
jejího předmětu a vyzvali žalovanou k vrácení jím přijaté zálohy ve výši
72.384,- Kč, což žalovaná odmítla. Soud dovodil, že odvoláním zmocnění podle §
731 a § 33b odst. 1 písm. b) obč. zák. příkazní smlouva uzavřená mezi účastníky
podle § 724 a násl. obč. zák. byla zrušena a tudíž došlo k zániku závazku.
Žalovaná byla proto povinna vrátit žalobcům přijatou zálohu na plnění,
neboť by na její straně došlo k bezdůvodnému obohacení podle § 451 a násl. obč.
zák. Povinnost žalované zajistit žalobcům členství v klubu měla vzniknout
teprve po zaplacení celkové ceny, proto nezaplacením ceny povinnost plnit podle
smlouvy žalované nevznikla, a jelikož žalovaná ani nenamítala, že by jí nějaké
náklady se zajištěním členství pro žalobce vznikly, není podle
§ 732 obč. zák. důvod k náhradě nákladů vzniklých do odvolání příkazu. Soud
odmítl námitku žalované, že přijatá záloha připadá žalované z titulu smluvní
pokuty podle bodu 4. Všeobecných smluvních podmínek, které jsou součástí
smlouvy, neboť tak by tomu bylo jen v případě, že by žalovaná odstoupila od
smlouvy pro neplnění povinností ze strany žalobců a k takovému odstoupení od
smlouvy ze strany žalované v daném případě nedošlo. Úroky z prodlení požadované
žalobci ve výši nad 12 % zamítl, neboť podle § 1 nař. vl. 142/1994 Sb. náleží
jen ve výši 12 %.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. února 2001 č. j. 20
Co 519/2000 – 23 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku
o věci samé změnil tak, že žalovaná je povinna splnit uloženou povinnost oběma
žalobcům společně a nerozdílně, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil;
zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti svému rozsudku
připustil dovolání. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry
soudu prvního stupně, když považoval za nepochybné, že mezi
účastníky došlo k uzavření příkazní smlouvy podle § 724 obč. zák.,
neboť obsah smlouvy i její formální označení smluvních stran zcela odpovídá
tomuto smluvnímu vztahu. Dopis žalobců ze dne 10. 8. 1999 je odvoláním zmocnění
pro žalovanou a odstoupením od příkazní smlouvy, čímž žalobci pouze vykonali
své právo, které jim náleželo podle § 33b odst. 1 písm. b) obč. zák. Tento
úkon není možno považovat za porušení smluvní povinnosti. Dopis žalované ze dne
11. 8. 1999 není obsahově ani pojmově odstoupením od smlouvy a mimoto soud
dovodil, že následné odstoupení žalovanou od smlouvy, která již úkonem žalobců
předtím zanikla, nemůže mít žádné právní účinky. Uzavřel, že odstoupení od
smlouvy není porušením žádné smluvní povinnosti, jakožto předpokladu pro
uplatnění práva na zaplacení smluvní pokuty podle § 544 obč. zák., a že
žalovaná od smlouvy ani platně neodstoupila, tudíž jí takové právo nevzniklo.
Soud odmítl i námitku žalované, že by se daný právní vztah měl řídit právem
Rakouské republiky. Změnou výroku soudu prvního stupně ve věci samé soud
odstranil zřejmou nesprávnost, že plnění bylo přisouzeno jen ve vztahu k
žalobkyni, nikoliv k oběma žalobcům. Proti svému rozsudku připustil
dovolání bez specifikace otázky zásadního významu.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 239 odst. 1 o. s. ř., a odůvodňuje nesprávným právním
posouzením dané věci odvolacím soudem. Dovolatelka zdůraznila, že právní vztah
účastníků není založen příkazní smlouvou, nýbrž smlouvou nepojmenovanou. Tomu
nasvědčuje skutečnost, že za obstarání členství v klubu není sjednána
odměna, protože odměnu vyplácí žalované straně přímo klub a dále i skutečnost,
že případné náklady žalované podle § 732 obč. zák., které nelze bez
mimořádné účetní uzávěrky s rozpočítáním na jednoho klienta vyčíslit, jsou pro
případ odstoupení od smlouvy kompenzovány sjednáním smluvní pokuty. Smlouva má
zvláštní povahu i v tom, že žalobci ve smlouvě pověřili notáře v Rakousku jako
svého zástupce, který podle tohoto zmocnění má provádět jménem žalobců činnost
spojenou s podáním členské přihlášky do klubu, proto žalovaná nesouhlasí se
závěrem odvolacího soudu, že v dané věci nelze uplatnit právní režim zákona č.
97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších
předpisů. Žalovaná odmítá právní závěr, že ujednání v bodě 6. Všeobecných
smluvních podmínek (smlouva nemůže být zrušena, odvolána či
prohlášena za neplatnou, s výjimkou případů, kdy se tak
obě strany písemně dohodly), je pro rozpor s § 33b odst. 3 obč. zák. neplatné.
Takový závěr zbavuje de facto každého klienta společnosti, která obstarává
pobyty v zahraničí, jakékoliv odpovědnosti při odstoupení od smlouvy a
prakticky znemožní podnikatelskou činnost v této oblasti, neboť riziko, které
by z uplatnění § 33b odst. 3 obč. zák. plynulo, by žádný podnikatel nemohl
podstoupit. Na základě takové právní kvalifikace se pak postavení žalované
stává ve smyslu § 2 odst. 2 obč. zák. nerovným a podle § 3 odst. 1
obč. zák. v rozporu s dobrými mravy. Účastníci si sjednali dobrovolně podmínky,
za kterých žalovaná členství v klubu žalobcům obstará, a je třeba zdůraznit
prioritu sjednaných smluvních podmínek podle zásady pacta sunt servanda.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná nemohla
odstoupit od smlouvy později, než odstoupili žalobci, a že projev vůle žalované
ze dne 11. 8. 1999 nelze ani za odstoupení od smlouvy
považovat. Odkázal na čl. 6 Všeobecných smluvních podmínek, podle kterého se
váže zrušení smlouvy na souhlas obou smluvních stran. Žalovaná navrhla, aby
Nejvyšší soud České republiky rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
41
K dovolání žalované podali žalobci vyjádření, ve kterém navrhli
zamítnutí dovolání. Nesouhlasí s námitkou dovolatelky, že příkazní smlouva je
pojmově smlouvou úplatnou. Mají za to, že soud prvního stupně i odvolací soud
rozhodly správně na základě řádně a úplně zjištěného skutkového stavu. Rovněž
se ztotožnili s právním posouzením odvolacího soudu, že uplatnění práva odvolat
plnou moc podle § 33b odst. 1 písm. b) obč. zák nelze hodnotit jako
znevýhodnění a nerovnost postavení druhého účastníka smlouvy.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001)
nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů
projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle
občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s.
ř.”).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací /§ 10a o. s. ř./ po
zjištění, že dovolání je podle § 239 odst. 1 o. s. ř. přípustné, bylo
podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupenou advokátem podle
§ 241 odst. 1 o. s. ř., včas ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s.
ř., splňuje formální i obsahové náležitosti předepsané § 241 odst. 2 o. s. ř. a
vychází z dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., přezkoumal
dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s.
ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu § 241
odst. 3 písm. d) o. s. ř. se jedná v případě, že odvolací soud na zjištěný
skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně nesprávně aplikoval.
Především lze konstatovat, že v dané věci soud správně aplikoval český právní
řád, neboť i v případě, že mezi účastníky řízení je založen občanskoprávní
vztah s mezinárodním prvkem, jak namítá dovolatelka, je ve smyslu § 10 odst. 2
písm. e) zák. č. 97/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů rozhodné
právo místa, kde má sídlo ten, kdo provádí příkaz v době uzavření příkazní
smlouvy, tj. právo České republiky.
Podle § 33b odst. 1 písm. b) obč. zák. plná moc zanikne, je-li odvolána
zmocnitelem. Zmocnitel se nemůže podle § 33b odst. 3 obč. zák. platně vzdát
práva plnou moc kdykoliv odvolat.
V daném případě žalobci udělili ve smlouvě ze dne 8. 6. 1999 žalované plnou moc
k zastupování ve všech věcech potřebných k získání členství v klubu v Rakousku.
Dopisem ze dne 10. 8. 1999 podle § 731 a § 33b obč. zák. odvolali zmocnění k
zastupování udělené žalované dne 8. 6. 1999, čímž plná moc k naplnění předmětu
smlouvy ze dne 8. 6. 1999 zanikla. Ustanovení § 33b odst. 3 obč. zák. je
kogentní povahy, přičemž je nezbytné mít na zřeteli, že smlouvy pojmenované i
smlouvy nepojmenované, které nejsou v zákoně upraveny, jsou právním důvodem
vzniku platných závazků za podmínky, že neodporují obsahu nebo účelu zákona (§
39, § 5l obč. zák.). Pro pojmenované i nepojmenované smlouvy platí nejen
ustanovení § 39 obč. zák., ale i další ustanovení o platnosti právních
úkonů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 4. 1998 sp.
zn. 25 Cdo 628/98). Ujednání v článku 6. Všeobecných smluvních podmínek, že
smlouva nemůže být zrušena, odvolána či prohlášena za neplatnou, s výjimkou
případů, kdy se tak obě strany písemně dohodly, nemůže vyloučit možnost
aplikace těch ustanovení občanského zákoníku, které zakotvují obecně důvody
neplatnosti právních úkonů. Ustanovení § 33b odst. 1 písm. b) a § 33b odst. 3
obč. zák. bylo tedy aplikováno na daný případ správně. Nebyl-li
pro zánik plné moci předmět sjednaného plnění realizován, pak je povinností
žalované vrátit žalobcům přijatou zálohu, neboť jinak by na straně žalované
došlo k bezdůvodnému obohacení ve smyslu § 451 a násl. obč. zák.
Rovněž právní závěr odvolacího soudu, že žalovaná nemá právo na zaplacení
smluvní pokuty podle článku 4. Všeobecných smluvních podmínek, je správný.
V uvedeném článku si strany sjednaly, že ocitne-li se mandant (žalobci) v
prodlení s kteroukoli splátkou uvedenou v čl. 4. smlouvy a strany se
nedohodnou na novém splátkovém kalendáři, je mandatář (žalovaná)
oprávněna od smlouvy odstoupit. Odstoupí-li takto mandatář (žalovaná) od
smlouvy, mandant (žalobci) se zavazuje zaplatit mandatáři smluvní pokutu, jejíž
výše se rovná součtu dosud zaplacených splátek.
Podle § 544 odst. l obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní
povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán
pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne
škoda.
Institut smluvní pokuty zakotvený v 544 a § 545 obč. zák. je jedním z právních
prostředků zajištění závazků, jehož účelem je donutit dlužníka pohrůžkou
majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Smluvní pokuta je tedy peněžitá
částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou
smluvní povinnost, a to bez ohledu na to, zda porušením povinnosti vznikla
věřiteli škoda. Pokutu lze dohodnout jak pro případ nesplnění vůbec, tak pro
případ porušení jakékoliv jiné smluvní povinnosti. Ustanovení § 544 odst. l
obč. zák., jež je kogentní povahy, tedy umožňuje sjednání smluvní pokuty pro
případ porušení povinnosti ze smlouvy vyplývající. Odstoupení od
smlouvy, ať již ze zákona nebo na základě ujednání účastníků (§ 48 odst. l obč.
zák.), nerozhodno, zda k tomuto odstoupení (majícímu za následek zrušení
smlouvy - § 48 odst. 2 obč. zák.) dojde jednostranným úkonem nebo na základě
dohody účastníků, nemůže být porušením povinnosti (srov. rozsudky Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 31. 3. 1998 sp. zn. 3 Cdon 1398/96,
publikovaný v časopise Právní rozhledy ročník 1999, sešit č. 4, a ze dne 20. 9.
2000 sp. zn. 25 Cdo 2577/98).
42
V daném případě nebylo nezaplacení splátek povinnými žalobci (které je
porušením povinnosti), důvodem pro zaplacení smluvní pokuty, ale
důvodem pro odstoupení od smlouvy druhou smluvní stranou -
žalovanou. Zaplacení smluvní pokuty bylo vázáno na odstoupení od smlouvy
protistranou, nikoliv na protiprávní úkon povinného. V okamžiku porušení
povinnosti žalobci ještě nevzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty, když
podle ujednání v čl. 4. Všeobecných smluvních podmínek bylo právo na zaplacení
smluvní pokuty spojeno až s následným odstoupení od smlouvy žalovanou.
Odvolací soud tedy učinil správný právní závěr, že odstoupení od smlouvy není
porušením žádné smluvní povinnosti, jakožto předpokladu pro uplatnění
práva na zaplacení smluvní pokuty podle § 544 odst. 1 obč.
zák.
Vzhledem k tomu, že dovolací důvod uplatněný dovolatelkou nebyl naplněn
a nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou
uvedenou v § 237 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud ČR dovolání
žalované podle ustanovení § 243b odst.1 o. s. ř. zamítl.
Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo zamítnuto, takže
žalobcům vzniklo ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2, věty první (per
analogiam), § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Náklady žalobců sestávají z odměny ve výši jednoho úkonu právní služby
(vyjádření k dovolání). Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 10. zákona č.
30/2000 Sb. platí, že odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních v
jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona,
se stanoví podle dosavadních právních předpisů. V intencích § 82 odst. 1 a §
243c o. s. ř. je dovolací řízení zahájeno dnem, kdy soudu dojde návrh na jeho
zahájení, tedy dnem, kdy soudu dojde dovolání (den případného předání dovolání
orgánu, který má povinnost je doručit srov. § 57 odst. 3 o. s. ř. z tohoto
hlediska dnem zahájení řízení není). Jelikož dovolání v této věci došlo
soudu 14. 5. 2001 a dovolací řízení tak bylo zahájeno po 1. lednu 2001, určuje
se výše odměny za zastupování advokáta podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou
se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo
notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudních řízení a kterou
se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „vyhláška”).
Podle ustanovení § 2 vyhlášky sazby odměny se stanoví pro řízení v jednom
stupni z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu
projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle odstavce 1 jsou zahrnuty všechny
úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem s výjimkou odměny za
úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud
rozhoduje podle § 147 o. s. ř. (odstavec 2).
Podle § 10 odst. 3 vyhlášky pak ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny
posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního
stupně, není-li stanoveno jinak.
V intencích § 3 odst. 1 bodu 5 a odst. 3 a § 16 vyhlášky se další úvahy o sazbě
odměny podle shora cit. ustanovení v dané věci odvíjejí od částky 15.360,- Kč.
Zastupuje-li advokát v řízení ve stejné věci společně více osob,
zvyšuje se sazba odměny podle § 17 odst. 2 vyhlášky o 20 %.
Protože v daném řízení advokát zastupoval dva žalobce, zvyšuje se sazba (s
ohledem na § 16 odst. 2 vyhlášky) na 18.440,- Kč.
Z ustanovení § 18 odst. 1, věty první, vyhlášky se dále podává, že učinil-li
advokát v řízení pouze jediný úkon právní služby, soud sníží sazbu odměny o
50%, nejméně na částku 250,- Kč.
Vzhledem k tomu, že zástupce žalobců učinil v dovolacím řízení toliko jediný
úkon - vyjádření k dovolání (není rozhodné, že podané vyjádření později
advokát ještě doplnil), snižuje se sazba odměny na konečných 9.220,- Kč.
Jelikož vyhláška č. 484/2000 Sb. dle svého § 1 odst. 1 upravuje pouze paušální
sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, a nikoli již nároky
advokáta na náhradu hotových výdajů a na náhradu za promeškaný
čas, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /
advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů), přísluší zástupci žalované též
náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu za každý
úkon právní služby, který v řízení v jednom stupni učinil, bez zřetele k tomu,
že samotná odměna za zastupování v řízení v jednom stupni se podle počtu úkonů
právní služby neurčuje. V dané věci jde o paušální částku náhrady hotových
výdajů advokáta ve výši 75,-Kč za jeden úkon právní služby. Konečnou částku
9.295,- Kč tedy soud žalobcům k tíži dovolatelky také přiznal.
Ve smyslu § 149 odst. 1 o. s. ř. soud uložil žalované, aby náhradu nákladů
řízení zaplatila společně a nerozdílně žalobcům k rukám advokáta, který je v
tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 21. ledna 2002
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á , v. r.
předsedkyně senátu