33 Odo 773/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ivany
Zlatohlávkové ve věci žalobce I. R., proti žalovaným 1) Č. H., 2)
Z. H., zastoupenými, advokátkou, o zaplacení částky 367 058,25 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 5 C
236/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 9. listopadu 2001 č. j. 18 Co 306/01 - 80, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2001 č.
j. 18 Co 306/01 – 80 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k
dalšímu řízení.
zaplacení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že
žalovaní mají ve společném jmění objekt k bydlení čp. 66, umístěný na stavební
parcele č. 134 v katastrálním území a obci B. u S., zapsaný v katastru
nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu v S. na LV č. 151 pro k. ú. obec B. u
S., a že žalobce a první žalovaný uzavřeli dne 10. 2. 1992 dohodu, podle níž
žalobce předal žalovaným částku 18 000 DM jako zálohu na koupi uvedeného domu,
přičemž zbývající část kupní ceny ve výši 2 475 DM zaplatil žalobce
žalovaným po uzavření této dohody. První žalovaný se předmětnou
dohodou zavázal, že po uplynutí doby, kterou si stanoví žalobce, předá
předmětný dům do vlastnictví žalobce nebo jeho zástupce, a v případě, že nebude
chtít nebo moci dům předat, zavázal se, že žalobci částku 20 475 DM celou vrátí
zpět. Zároveň do doby, než dojde ke koupi domu, se první žalovaný zavázal
respektovat skutečnost, že žalobce v domě zcela dle své vůle bydlí a hradí
veškeré finanční pohledávky spojené s jeho provozem. Dopisem ze dne 29. 4. 1997
byl žalobci sdělen požadavek vyklidit užívaný dům, a proto žalobce vyzval
prvního žalovaného k vrácení jemu předané finanční částky na koupi domu.
Nepožadoval úhradu 139 579 Kč, jako náhradu za rekonstrukci domu. Na podkladě
těchto zjištění soud dospěl k závěru, že dohoda uzavřená dne 10. 2.
1992 je podle § 145 odst. 1 obč. zák., platného v době uzavření předmětné
dohody, neplatným právním úkonem pro chybějící souhlas druhého manžela. Dohoda
je neplatná i podle § 37 odst. 1 obč. zák., neboť je právním úkonem
nesrozumitelným a neurčitým, z dohody nevyplývají jednoznačně práva a
povinnosti účastníků, a plnění z tohoto úkonu by nebylo možné, neboť je vázáno
na podmínku stanovení lhůty, která nebyla ze strany žalobce nikde
specifikována. Dohoda není ani kupní smlouvou, protože postrádá její základní
náležitosti, a nemůže být z tohoto důvodu ani platnou smlouvou o budoucí kupní
smlouvě. Z neplatného právního úkonu se žalobce mohl domáhat jen vydání
bezdůvodného obohacení, avšak s ohledem na žalovanými vznesenou
námitku promlčení soud dovodil, že nárok žalobce je promlčen, jestliže jej
uplatnil až v roce 1999, po uplynutí obecné tříleté promlčecí doby, jež počala
plynout dnem 11. 2. 1992.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. listopadu 2001 č.
j. 18 Co 306/01 - 80 rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku o věci samé co do částky 367 058,25 Kč s 12 % úrokem z prodlení od 16.
4. 1999 do zaplacení změnil tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně
zaplatit žalobci částku 367 058,25 Kč s 12 % úrokem z prodlení od 16. 4.
1999 do zaplacení; část výroku týkající se úroků z prodlení ve výši 26 % z
částky 367 058,25 Kč od 16. 10. 1997 do 15. 4. 1999 a ve výši 14 % z téže
částky od 16. 4. 1999 do zaplacení potvrdil. V návaznosti na rozhodnutí
o věci samé změnil výroky soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně, že předmětná dohoda ze dne 10. 2. 1992 je neplatným
právním úkonem, a že žalobce uplatnil nárok na vydání bezdůvodného obohacení.
Neztotožnil se však se závěrem, že nárok žalobce je promlčen. Odvolací
soud uzavřel, že v daném případě je namístě aplikovat § 107 odst. 3 obč. zák.,
podle něhož nelze přihlédnout k vznesené námitce promlčení, jestliže na základě
uzavřené neplatné dohody každá ze smluvních stran je s ohledem na § 457
obč. zák. povinna vrátit druhé vše, co podle neplatné dohody získala, a zároveň
pro nepromlčitelnost vlastnického práva jedné strany (žalovaných) oproti vydání
peněžitého plnění, které promlčení podléhá, na druhé straně (žalobce), by
vznikla nepřípustná nerovnováha, které čelí právní úprava § 107 odst. 3 obč.
zák. Úroky z prodlení ve výši 12% přiznal odvolací soud od 16. 4 1999 s
ohledem na 6 % diskontní sazbu stanovenou Č. n. b. k datu počátku
prodlení a s ohledem na zjištění, že žalobce vyzval jednoznačně žalované
ke splnění až dopisem ze dne 29. 3. 1999, v němž určil lhůtu k plnění do 15. 4.
1999.
Měnící výrok rozsudku odvolacího soudu napadli žalovaní dovoláním. Domnívají
se, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení.
Vadu řízení spatřují v tom, že oba soudy nejednaly o vzneseném vzájemném
návrhu na náhradu škody způsobené žalobcem na nemovitosti
žalovaných, a ani se nevypořádaly s jeho existencí. Za
nesprávný považují závěr odvolacího soudu o společné odpovědnosti obou
žalovaných, když předmětnou dohodu uzavřel jen první žalovaný, který také sám
převzal od žalobce žalovanou částku. Mají za to, že druhá žalovaná není ve
sporu pasivně legitimována. Žalovaní dále namítají, že v dané věci není namístě
aplikovat § 107 odst. 3 obč. zák., neboť plnění z neplatné smlouvy nebylo
plněním vzájemným. Na základě dohody ze dne 10. 2. 1992 měl plnit jen žalobce
(uhradit zálohu na kupní cenu za dům a jeho zařízení) a měl právo uplatnit (v
době jím stanovené) převedení domu do vlastnictví, zatímco žalovaní neměli
plnit ničeho; právo žalobce na vrácení zálohy na kupní cenu je s ohledem na
dobu uplatnění promlčeno. Protože předmětná dohoda je neplatná, užíval žalobce
nemovitost bez právního důvodu a získal tak neoprávněný majetkový prospěch. Z
uvedených důvodů žalovaní navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky napadený
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl jeho zamítnutí, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu považuje za věcně správné. Podle jeho názoru se soud prvního
stupně s návrhem žalovaných vypořádal, přičemž odkazuje na odůvodnění rozsudku,
podle kterého žalovaní po vypracování znaleckého posudku ohledně
zhodnocení či znehodnocení nemovitosti na tvrzení škody dále
netrvali, a závěr posudku již dále nevyužili pro případný protinávrh. Žalobce
nesouhlasí s názorem žalovaných, že druhá žalovaná není ve sporu pasivně
legitimována, přičemž poukazuje na skutečnost, že druhá žalovaná byla
přítomna jednání svého manžela - prvního žalovaného s žalobcem o prodeji
nemovitosti a předmětnou dohodu i podepsala. Aplikaci § 107 odst. 3 obč. zák.
odvolacím soudem shledává za správnou, neboť oproti zaplacení zálohy ve výši
kupní ceny stálo právo žalobce na převedení nemovitosti a jejího zařízení do
vlastnictví žalobce nebo jeho zástupce, dále právo v nemovitosti bydlet a
neplatit posléze další náklady spojené s prodejem nemovitosti.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001)
nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů
projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle
občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále
jen „o. s. ř.”).
Dovolání je v dané věci přípustné (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť bylo
podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně [§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], bylo
podáno včas, osobami oprávněnými (účastníky řízení), řádně zastoupenými
advokátkou (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), splňuje formální i obsahové
znaky předepsané ustanovením § 241 odst. 2 o. s. ř. a vychází z
dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. b), d) o. s. ř.
Dovolací soud se nejprve zabýval uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu § 241
odst. 3 písm. b) o. s. ř., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelé spatřovali vadu řízení v tom,
že soudy nejednaly o vzneseném vzájemném návrhu na náhradu škody způsobené
žalobcem na nemovitosti žalovaných, a ani se nevypořádaly s jeho
existencí.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm.
b) o. s. ř. není v dané věci naplněn. Ze spisového materiálu nevyplývá,
že by žalovaní uplatnili protinávrh podle § 97 ve spojení s § 79 odst. 1 a 2 o.
s. ř. Pouze v odporu proti platebnímu rozkazu uvedli, že jsou
připraveni vrátit žalobci požadovanou částku, sníženou o škody způsobené
žalobcem na jejich majetku a o majetkový prospěch získaný žalobcem z pronájmu
nemovitosti třetím osobám. Ze spisu vyplývá, že za souhlasu obou
stran byl ve věci ustaven soudní znalec k vypracování znaleckého posudku o
stavu předmětné nemovitosti, který měl být podkladem pro výpočet případného
uplatnění náhrady škody ze strany žalovaných, neboť obsah odporu, podaného
žalovanými, nebylo možno považovat za případnou obranu nebo protinávrh,
nebyla-li kvantifikována škoda. Po vypracování znaleckého posudku, jímž byl
proveden důkaz na jednání soudu 25. 9. 2000, žalovaní žádná další práva proti
žalobci protinávrhem neuplatnili a navrhli zamítnutí žaloby proto, že nárok
žalobce je promlčen.
Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci,
tak jak byl vytvořen v důkazním řízení, nemůže být v rámci dovolacího řízení
rozšiřován, nemohou být uplatňovány nové skutečnosti nebo důkazy. Sám charakter
přezkumné činnosti dovolacího soudu nepřipouští, aby správnost rozhodnutí
odvolacího soudu byla hodnocena s přihlédnutím k novým skutečnostem nebo
důkazům, které nebyly provedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo před
soudem odvolacím. Nejvyšší soud proto nemohl přihlížet k nové námitce
žalovaných, uplatněné až v dovolání, že druhá žalovaná předmětnou
dohodu z 10. 2. 1992 neuzavřela, žalovanou částku nepřevzala, a proto není ve
sporu pasivně legitimována. Jestliže v rámci dovolacího důvodu podle
§ 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. žalovaní brojí proti závěru odvolacího soudu,
že oba žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 367
058,25 Kč s 12 % úrokem z prodlení od 16. 4. 1999 do zaplacení, není jejich
námitka ohledně jejich společné odpovědnosti důvodná, neboť uvedenou částku
poskytl žalobce jako zálohu na koupi nemovitosti, která byla v té době v
bezpodílovém spoluvlastnictví obou žalovaných, proto z povahy plnění
vyplývá, že podle § 511 odst. 1 obč. zák. jsou oba žalovaní zavázáni
společně a nerozdílně k vrácení zálohy.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s.
ř. se dovolací soud dále zabýval námitkou žalovaných ohledně posouzení
promlčení žalobcem uplatněného nároku odvolacím soudem, který v dané věci
aplikoval § 107 odst. 3 obč. zák.
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že odvolací soud učinil sice
správný závěr, že dohoda ze dne 10. 2. 1992 je neplatným právním úkonem,
nesprávně však neplatnost tohoto úkonu odůvodnil. V daném případě je třeba
pohlížet na finanční částku, poskytnutou žalobcem žalovaným, jako na zálohu
před uzavřením smlouvy ve smyslu § 498 obč. zák. Jestliže ale záloha
byla poskytnuta na koupi domu na území tehdejší České a Slovenské Federativní
Republiky, jehož kupujícím měl být cizí státní příslušník, je tento úkon
neplatný podle § 39 obč. zák., neboť svým účelem odporoval tehdy platnému
devizovému zákonu č. 528/1990 Sb., podle jehož § 25 mohl devizový cizozemec
(fyzická osoba, která nemá v tuzemsku trvalý pobyt - § 5 cit. devizového
zákona) nabývat vlastnické právo k nemovitostem v České a Slovenské Federativní
Republice pouze děděním nebo pokud to stanovil zvláštní zákon (např. tzv.
restituční zákony). Pokud bylo v předmětné dohodě uvedeno, že dům bude předán
do vlastnictví zástupci žalobce s úmyslem převést vlastnictví k uvedenému domu
na českého občana, jakožto prostředníka žalobce, pak poskytnutí zálohy
směřovalo k právnímu úkonu, který svým účelem obchází zákon, a je proto rovněž
podle § 39 obč. zák. neplatný.
Podle § 451 odst. 2 obč. zák. je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo
plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch
získaný z nepoctivých zdrojů.
V daném případě odvolací soud učinil správný závěr, že na základě neplatné
dohody ze dne 10. 2. 1992 se žalovaným dostalo finančního plnění a žalobce
získal možnost uvedenou nemovitost užívat. Není však namístě aplikovat § 107
odst. 3 obč. zák. Toto ustanovení míří pouze na případy
synalagmatických závazků, kdy na jedné straně stojí právo, které se
promlčuje, a na druhé straně právo nepromlčitelné, tedy především na případy,
kdy oproti sobě stojí právo na vydání peněžitého plnění vůči vlastnickému
právu. V dané věci stojí proti sobě dvě práva na peněžité plnění, tedy dvě
promlčitelná práva. Na straně žalobce je to právo na vydání plnění z
bezdůvodného obohacení ve výši finanční částky poskytnuté žalobcem žalovaným na
budoucí koupi domu, na straně žalovaných právo na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení spočívající v náhradě za užívání nemovitosti žalobcem. Pro
daný případ tedy odvolací soud při řešení otázky promlčení nesprávně
aplikoval § 107 odst. 3 obč. zák.
Dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci
ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., byl tudíž uplatněn důvodně. Nelze-li
dospět k závěru, že dovoláním napadený rozsudek je správný, dovolací soud jej
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 o.
s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d odst.
1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst.
1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. ledna 2003
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu