NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 777/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně Z. H., proti žalovanému V. B., o zaplacení 130.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 270/98, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března
2004, č. j. 55 Co 8/2004-189, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se žalobou v konečném znění domáhala po žalovaném zaplacení
částky 130.000,- Kč s tím, že tato částka představuje dosud neuhrazenou kupní
cenu za vybavení dílny, které si od ní žalovaný dne 16. 9. 1998 koupil.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 19. září 2003, č. j. 18 C
270/98-64, ve znění opravného usnesení ze dne 19. listopadu 2003, č. j. 18 C
270/98-178 (poté, co jeho předchozí žalobu zamítající rozsudek ze dne 12. 2.
2003, č. j. 18 C 270/98-138, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 6.
2003, č. j. 58 Co 208/2003-154, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení),
uznal žalovaného povinným do jednoho měsíce od právní moci rozsudku zaplatit
žalobkyni částku 130.000,.- Kč spolu s 8% úrokem z prodlení od 24. 9. 1998 do
zaplacení; v části, jíž bylo požadováno zaplacení 8% úroku z prodlení za dobu
od 16. 9. 1998 do 23. 9. 1998, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Vycházel ze zjištění, že žalovaný a manžel žalobkyně J. H. spolu s J. N. a M.
T. podnikali v dílně na otevírání, opravu a údržbu trezorů v Praze 2. Žalovaný
byl zetěm J. H. a do dílny přišel počátkem 90. let, kdy již byla zařízena a
užívána J. H. a jeho dvěma spolupracovníky. Ještě za života J. H. odešel z
dílny ze zdravotních důvodů M. T. J. H. dne 7. 2. 1996 zemřel, po jeho smrti v
dílně podnikal žalovaný spolu s J. N. a posléze již pouze sám žalovaný. Dílna
byla zařízena stroji a nástroji, jejichž dědičkou se stala žalobkyně na základě
dodatečného projednání dědictví. Dne 16. 9. 1998 si žalobkyně přijela pro
zděděné věci, jejichž písemný seznam měla k dispozici. Tyto věci však
neodvezla, neboť mezi ní a žalovaným došlo k dohodě, podle které žalovaný
veškeré vybavení dílny, jež tu zůstalo po J. H., od žalobkyně odkoupil za
sjednanou kupní cenu 130.000,- Kč. Ve vzrušené atmosféře bylo o této dohodě za
přítomnosti J. L., J. N., M. T. a dvou pracovníků stěhovací firmy sepsáno a
podepsáno potvrzení, v němž je uveden závazek žalovaného zaplatit žalobkyni za
vybavení dílny 130.000,- Kč do 23. 9. 1998. Žalovaného nikdo psychicky ani
fyzicky nenutil k uzavření kupní smlouvy. Sjednanou kupní cenu žalovaný
žalobkyni dosud nezaplatil. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci
soud prvního stupně posoudil věc podle § 588 občanského zákoníku; uzavřel, že
žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 16. 9. 1998 platnou kupní smlouvu, podle níž
žalovaný koupil od žalobkyně zařízení dílny po jejím zemřelém manželovi J. H.
tak, jak se zde nacházelo v době uzavření smlouvy, a zavázal se za něj zaplatit
sjednanou kupní cenu 130.000,- Kč. Protože svůj smluvní závazek ani zčásti
nesplnil, je žaloba důvodná.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. března 2004, č. j. 55 Co
8/2004-189, ve výroku, kterým bylo žalobě vyhověno, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil, v nákladovém výroku jej změnil ve vyčíslení nákladů řízení a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutková zjištění soudu prvního stupně
shledal úplnými a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením věci. Dovodil,
že pro právní posouzení věci bylo podstatné, zda smlouva uzavřená mezi
účastníky dne 19. 6. 1998, je platná, neboť žalovaný namítal, že tuto smlouvu
neuzavřel svobodně, nýbrž pod nátlakem, a že předmět smlouvy nebyl stanoven
určitě. Ani jednu z těchto námitek neshledal odvolací soud - stejně jako před
ním soud prvního stupně - důvodnou. V řízení nebylo prokázáno, že na žalovaného
bylo vyvíjeno jakékoli násilí či že byl k uzavření smlouvy psychicky donucen.
Skutečnost, že žalobkyně si pro vybavení dílny přijela s úmyslem si ho odvézt,
pakliže ho žalovaný neodkoupí, nelze hodnotit jako bezprávnou výhrůžku, neboť
šlo o výkon vlastnického práva. Žalovaný si nemusel věci kupovat a mohl strpět,
aby si je vlastnice odvezla, neboť k tomu byla oprávněna. Předmět kupní smlouvy
nebyl neurčitý. Ve smlouvě bylo jednoznačně stanoveno místo, kde se převáděné
věci nacházejí, přičemž žalovanému byly věci tvořící zařízení dílny dobře
známy, neboť v dílně delší dobu podnikal sám. V této souvislosti odkázal
odvolací soud na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 441/2003 (správně 32
Odo 441/2003), v němž je vysloven závěr, že určitým předmětem kupní smlouvy
mohou být věci „jak stojí a leží“, to jest bez určení druhu, množství a jakosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Vytýká
odvolacímu soudu, že v důvodech svého rozhodnutí odkázal na rozsudek soudu
prvního stupně, ačkoli v něm jsou rozpory a nejasnosti, na které žalovaný
poukazoval již ve svém odvolání (a na jehož obsah sám odkazuje). Nesprávným
shledává právní závěr dovozující, že dohoda, kterou účastníci uzavřeli dne 16.
9. 1998, není neplatná, přestože žalobkyně před jejím podpisem žalovanému
hrozila tím, že jestliže tuto dohodu nepodepíše, demontuje zařízení a stroje v
dílně a odveze si je. Takové zjištění totiž podle názoru žalovaného umožňuje
uzavřít, že šlo o bezprávnou výhrůžku. Žalobkyně nebyla v době dohody
majitelkou věcí, neboť rozhodnutí o dědictví bylo vydáno a nabylo právní moci
později, a i kdyby jí svědčilo vlastnické právo, nebyla oprávněna si věci
svémocně odvézt, protože k tomu neměla rozsudek o vydání. Žalovaný, kterému
bylo ve vzrušené debatě sděleno, že buď koupí zařízení dílny nebo budou stroje
odvezeny, „tyto věci užíval spolu se zůstavitelem a užíval je v souladu se
zákonem a nikým mu nebyl prokázán opak“. Žalobkyně jako bývalá tchýně znala
poměry žalovaného, věděla, že musí platit výživné na děti, a že nemá jiné
příjmy. Odvolací soud „v souvislosti s nesvobodou vůle žalovaného“ nevzal v
úvahu, že hodnota prodávaných věcí byla ve výrazném nepoměru ke sjednané kupní
ceně. Stroje a nástroje byly opotřebované, avšak žalovaný je nezbytně
potřeboval k výkonu své činnosti a na nové neměl dostatek finančních
prostředků. Srozuměn není žalovaný rovněž se závěrem odvolacího soudu, že
předmět kupní smlouvy byl dostatečně určitý. Nebylo totiž nade vší pochybnost
prokázáno, co bylo skutečně v dílně ve vlastnictví zůstavitele, a sám žalovaný
nevěděl, ke kterým věcem má on sám vlastnické právo. Ani žalobkyně nevěděla, „o
jaký soubor věcí se jedná, neboť v dílně se nacházelo mnoho věcí, které nebyly
součástí prodeje a nebylo možné je, vzhledem k okolnostem, dostatečně odlišit“.
Žalovaný „nikdy nepopíral, že by nevěděl, co v dílně má za věci, ale tvrdil, že
u mnohých nevěděl a ani vědět nemohl, že nejsou jeho“. Dílna totiž byla
zařízena a provozována ještě dříve než přišel, spolupracovníci si při odchodu
své věci odvezli a některé věci jim žalovaný vyplatil. Věci byly společně
užívány, část zařízení byla získána darem či jako nepeněžitá odměna. Žalovaný
je přesvědčen, že rozsudky soudů obou stupňů „jsou v rozporu s právem a
spravedlností“ a proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil „příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí“.
Podle článku II. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k
novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
(tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních
právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem
na den vydání napadeného usnesení bylo proto v řízení o dovolání proti němu
postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací po zjištění, že dovolaní bylo podáno včas k
tomu legitimovaným subjektem, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.
s. ř. a že jsou splněny i podmínky uvedené v § 241 odst. 1 a 4 a v § 241a odst.
1 o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl napaden. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř.
rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. či jiným vadám,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v
dovolání uplatněny. Žalovaný žádnou z uvedených vad ve skutečnosti ve svém
dovolání nenamítá a existence těchto vad se nepodává ani z obsahu spisu.
Nesouhlas žalovaného se závěrem odvolacího soudu, že kupní smlouva,
kterou účastníci uzavřeli dne 16. 9. 1998, je platným právním úkonem, je
uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze
namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže
soud použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo sice aplikoval
správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Žalovaný oproti názoru odvolacího soudu prosazuje vlastní představu
právního zhodnocení věci, která ústí především v závěr, že kupní smlouvu
uzavřel dne 16. 9. 1998 pod tlakem bezprávné výhrůžky. Bezprávná výhrůžka (tzv.
psychické donucení, vis compulsiva) je bezprávné působení na vůli člověka, jež
v něm vzbuzuje důvodný strach z újmy, které se hrozí, takže se jeho vůle,
projevená v právním úkonu, utváří pod vlivem tohoto strachu. Výhrůžka musí být
bezprávná, tj. vzbuzení strachu, pod jehož vlivem se vytváří vůle jednajícího,
musí být protiprávní. Bezprávnost výhrůžky spočívá v tom, že se jí vynucuje
něco, co takto nesmí být vynucováno, vyhrožováno je něčím, co hrozící vůbec
není oprávněn provést. Bezprávnost výhrůžky může spočívat dále v tom, že je
vyhrožováno něčím, co je hrozící sice oprávněn provést, ale čím není oprávněn
hrozit za tím účelem, aby pohnul jiného k určitému právnímu úkonu (např. je.-li
někomu vyhrožováno, že na něho bude podáno trestní oznámení pro skutečně
spáchaný trestný čin, neuzavře.-li smlouvu). Hrozí-li však někdo tím, co je
oprávněn provést a čím je oprávněn hrozit za tím účelem, aby druhou stranu
přiměl k určitému jednání, nejde o bezprávnou výhrůžku, ale o oprávněný nátlak,
který nemůže být důvodem neplatnosti právního úkonu uzavřeného pod jeho vlivem.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že v řízení zjištěné počínání žalobkyně, které
bezprostředně předcházelo uzavření kupní smlouvy, nelze kvalifikovat jako
bezprávnou výhrůžku již proto, že nešlo o jednání protiprávní. Lichá je
především námitka žalovaného, že žalobkyně nebyla v době uzavření kupní smlouvy
vlastnicí strojů a nástrojů, které patřily jejímu zemřelému manželovi, „když
usnesení o dědictví bylo vydáno a nabylo právní moci o několik let později“. Dědictví se ve smyslu ustanovení § 460 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“)
nabývá smrtí zůstavitele, což znamená, že k přechodu práv a povinností
tvořících předmět dědictví dochází - přes nezbytnost ingerence státu při
nabývání dědictví (rozhodné skutečnosti jsou předmětem zjištění před státním
orgánem k této činnosti a rozhodování povolaným) - již v okamžiku a
bezprostředně smrtí fyzické osoby. Nesprávný je rovněž názor žalovaného, že
žalobkyně k tomu, aby mohla disponovat se svými věcmi potřebovala soudní
rozhodnutí o vydání těchto věcí. K subjektivnímu právu vlastnickému náleží
oprávnění věc užívat, disponovat s ní a držet ji (ius utendi, ius disponendi a
ius possidendi), přičemž k výkonu všech těchto oprávnění nejenže vlastník
nepotřebuje souhlasu soudu, ale je právem chráněn. Žalovaný věci žalobkyně
užíval bez jakéhokoli právního důvodu (v řízení totiž nebylo zjištěno a ostatně
ani žalovaným namítáno, že by mu nějaký právní důvod užívání, ať již nájemní či
jiná smlouva, svědčil); sama skutečnost, že věci zůstaly po smrti manžela
žalobkyně v dílně a žalovaný je i nadále, tedy již bez souhlasu nového
vlastníka, užíval, nezaložila žalovanému právní důvod jejich užívání. Jestliže
si tudíž žalobkyně pro své věci přijela a hodlala si je odvézt, jednala v rámci
výkonu svého vlastnického práva, tedy počínala si oprávněně. Neměla přitom
žádnou právní povinnost své počínání žalovanému zdůvodňovat či ho předem na něj
upozornit. „Hrozba“ žalobkyně, že si své věci odveze, pakliže si je žalovaný od
ní neodkoupí, není bezprávou výhrůžkou ve smyslu shora podaného výkladu a na
žalovaném bylo, zda se žalobkyní za této situace kupní smlouvu uzavře či
nikoli. Pohnutky, které žalovaného vedly k uzavření kupní smlouvy (stroje a
nástroje nezbytně potřeboval pro výkon své činnosti a na nové neměl dostatek
finančních prostředků), stejně jako jím zdůrazňovaná skutečnost, že žalobkyně
byla v době uzavření kupní smlouvy obeznámena s jeho poměry a věděla, že má
vyživovací povinnosti k nezletilým dětem a že nemá jiné příjmy, nežli příjmy z
podnikatelské činnosti, jsou z hlediska právního posouzení věci bezvýznamné. I
když subjekty jsou k právním úkonům vedeny určitými pohnutkami, pohnutky
zásadně nemají právní relevanci, protože v opačném případě by důvěra v učiněné
projevy byla zcela znevěrohodněna. Pohnutka může nabýt právního významu jenom
tím, že je zahrnuta do projevené vůle, že se stala její složkou; zůstane-li
mimo obsah projevené vůle, nemá právní význam a nelze se jí dovolávat.
Žalovanému nelze přisvědčit ani v tom, že na nedostatek svobody vůle lze v
posuzovaném případě usuzovat z „výrazného nepoměru“ mezi hodnotou převáděných
věcí tak, jak byla zjištěna v dědickém řízení a sjednanou kupní cenou. Dvoustranné právní úkony (mezi které patří i kupní smlouva) vznikají ze dvou
jednostranných právních úkonů různých stran, přičemž musí jít o úkony navzájem
adresované a obsahově shodné. Postup při uzavírání smlouvy je takový, že jedna
strana navrhne druhé straně uzavření smlouvy určitého obsahu a druhá - v
případě, že s uzavřením smlouvy souhlasí - návrh smlouvy přijme. Smlouva tedy
vzniká tím, že se dosáhne shody pokud jde o obsah návrhu a přijetí, čili
smluvního souhlasu (konsensu). Ke vzniku kupní smlouvy je třeba, aby se její
účastníci dohodli na předmětu koupě a na kupní ceně. Vzhledem k tomu, že ceny
nejsou, pokud jde o předmětné převáděné věci, nikterak regulovány, bylo jen
věcí účastníků kupní smlouvy, jakou cenu si sjednají. Takto dohodnutá cena
nebyla nikterak závislá na tom, jak byly věci oceněny pro potřeby dědického
řízení. Je ostatně podstatou obchodování maximalizovat výnos z prodeje věci a
přiměřenost ceny poměřuje jen nabídka a poptávka.
Správný je rovněž právní závěr odvolacího soudu, že kupní smlouva, kterou
účastníci uzavřeli dne 16. 9. 1998, obstojí i pokud jde o určitost jejího
předmětu. Již ve svém rozsudku ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 32 Odo 441/2003,
Nejvyšší soud ČR konstatoval, že předmětem kupní smlouvy mohou být věci určené
individuálně, druhově, hromadně nebo úhrnně („jak stojí a leží“), to jest bez
určení druhu, množství a jakosti, a vyslovil zde názor, že dostatečné určení
předmětu kupní smlouvy, jako podmínku její platnosti podle § 37 odst. 1 ObčZ,
nelze v případě prodeje věcí úhrnem ztotožňovat s konkretizací
(individualizací) jednotlivých věcí, které předmět takové smlouvy tvoří. Určení
předmětu je v takovém případě nutno vztahovat k vymezení tohoto „úhrnu“, za
použití údajů určujících např. místo, kde se věci k datu uzavření smlouvy
nacházejí, jejich druhové vymezení bez současného určení množství, a podobně.
Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod se odchylovat ani v posuzovaném
případě. Žalovaný dílnu v době uzavření kupní smlouvy jako jediný užíval a její
vybavenost tak musel znát. Měl povědomost o tom, čím byla dílna vybavena v době
jeho nástupu a zažil odchod obou spolupracovníků J. H., kteří (jak vyplynulo z
jejich výpovědi) si věci, jež pokládali za svůj majetek, odnesli. Nelze rovněž
předpokládat, že by žalovaný nevěděl, které věci, jimiž byla dílna vybavena, si
pořídil on sám, popř. které věci spoluvlastnil. Jestliže se účastníci řízení za
této situace dohodli, že žalovaný od žalobkyně odkoupí všechny stroje a
nástroje, jimiž byla dílna v té době vybavena a jež náležely zemřelému manželu
žalobkyně, pak ve smlouvě vymezený předmět prodeje podmínku určitosti předmětu
závazku splňuje.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správný. Dovolací soud proto
dovolání žalovaného podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.
zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem
na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni, která měla
v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak měla právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů tohoto řízení, v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. července 2005
JUDr. Ivana Zlatohlávková,v.r.
předsedkyně senátu