33 Odo 778/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce
J. F., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. R., o zaplacení 135.000,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8 C
68/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11.
ledna 2005, č. j. 23 Co 540/2004-76, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2005, č. j. 23 Co
540/2004-76, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou v konečném znění domáhal po žalovaném zaplacení 140.000,- Kč
s příslušenstvím. Uváděl, že o tuto částku se žalovaný na jeho úkor bezdůvodně
obohatil, neboť užívá společné nemovitosti účastníků nad rozsah svého
spoluvlastnického podílu a odmítá mu hradit měsíčně částku 5.000,- Kč
představující polovinu nájemného, které je v místě obvyklé.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 16. srpna 2004, č.
j. 8 C 68/2004-49, uznal žalovaného povinným
zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 135.000,- Kč se zde
specifikovaným příslušenstvím, žalobu o zaplacení dalších 5.000,- Kč s 2 %
úrokem z prodlení od 23. 12. 2003 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech
řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. ledna 2005, č.
j. 23 Co 540/2004-76, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím
výroku změnil tak, že se žaloba o zaplacení 135.000,- Kč s příslušenstvím
zamítá. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Stejně jako
soud prvního stupně vyšel z relevantních zjištění, že účastníci jsou podílovými
spoluvlastníky domu čp. 117 a stavební parcely č. 16/2 v S. H., a to každý
jednou ideální polovinou. Nemovitosti užívá výlučně žalovaný se svou současnou
rodinou. Dům čp. 117 je starší venkovské stavení z roku 1920 a sestává ze dvou
podlaží. V prvním nadzemní podlaží se nachází kuchyně, dva pokoje, spíž,
veranda a chodba, v podkroví jsou tři pokoje, sociální zařízení, chodba, půda a
sklad. Součástí domu je dále garáž, tři chlévy, kotelna a vodárna. Vnitřní
části domu byly v roce 1995 rekonstruovány. Pozemek je využíván jako
předzahrádka, dvůr a zelinářská zahrada bez ovocných stromů. Dopisem z 28. 11.
2003 vyzval žalobce žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v
tom, že od července 2001 žalovaný společné nemovitosti výhradně užívá a
neposkytuje žalobci žádnou finanční protihodnotu. Podle vyjádření různých
realitních kanceláří působících v okrese M. B. lze za užívání obdobných
nemovitostí v daném místě a čase požadovat přibližně 10.000,- Kč měsíčně.
Zatímco soud prvního stupně na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci
uzavřel, že užíváním společných nemovitostí nad rámec svého spoluvlastnického
podílu se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatil a je povinen mu toto
obohacení podle § 451 odst. 1 obč. zák. vydat ve formě peněžité náhrady (§ 458
odst. 1 obč. zák.), odvolací soud shledal žalobu „předčasnou“, resp.
nedůvodnou. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky dovodil,
že požaduje-li žalobce (podílový spoluvlastník) po žalovaném (podílovém
spoluvlastníku) peněžité plnění za užívání společných nemovitostí, musí
prokázat, že s žalovaným uzavřel smlouvu o úplatném užívání těchto nemovitostí,
kterou žalovaný neplní či porušuje. Požadavku na vydání bezdůvodného obohacení
rovněž musí předcházet dohoda podílových spoluvlastníků o způsobu užívání
společné věci, jinak je žaloba předčasná. Odkaz žalobce na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2616/99, shledal odvolací
soud nepřiléhavým mimo jiné s tím, že dovolací soud „tehdy vycházel ze
zjištění, že účastníci neuzavřeli smlouvu o bezúplatném užívání společných
nemovitostí jedním ze spoluvlastníků“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž vytýká
odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že ze žádného
ustanovení zákona nevyplývá povinnost spoluvlastníka uzavřít dohodu o
hospodaření se společnou věcí, ani povinnost domáhat se úpravy hospodaření
rozhodnutím soudu. Připomíná, že z jeho výpovědi navíc vyplynuto, že dohoda o
užívání společných nemovitostí není reálná právě pro postoj žalovaného. Je
přesvědčen, že je omezován ve výkonu svého vlastnického práva, konkrétně práva
věc užívat v rozsahu svého spoluvlastnického podílu, a že má právo požadovat po
žalovaném, který společnou věc výlučně užívá, aby mu vydal to, oč se na jeho
úkor bezdůvodně obohatil, resp. aby mu poskytl peněžitou náhradu za to, co již
nemůže být vráceno. Připomíná, že se nedomáhal plnění ze smluvního vztahu se
žalovaným. Znovu odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, která obdobou
problematiku řeší, a namítá, že rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2616/99 bylo
odvolacím soudem nesprávně interpretováno. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem k datu vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu bylo v řízení o
dovolání postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění před 1. dubnem 2005 – dále opět jen o. s. ř. (srovnej článek II, bod 3.
přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) při splnění
zákonné podmínky jeho advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4
o. s. ř.) a že je podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, přezkoumal
napadený rozsudek podle § 242 odst. 3 o. s. ř.
Žalobce nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, §
229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jinou vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a z obsahu spisu nic
takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněným
dovolacím důvodem tak, jak jej žalobce v dovolání obsahově vymezil, a shledal
dovolání opodstatněným.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním
posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou
aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis,
než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale
nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné
právní závěry.
V rámci citovaného dovolacího důvodu žalobce zpochybnil závěry odvolacího soudu
dovozující, že žaloba je předčasná, neboť účastníci dosud neuzavřeli dohodu o
způsobu užívání jejich společné věci, a že požaduje-li žalobce po žalovaném
peněžité plnění jako ekonomickou protihodnotu toho, že užíval společné
nemovitosti nad rozsah svého spoluvlastnického podílu, aniž za to žalobci
cokoli hradil, musí prokázat, že s žalovaným uzavřel smlouvu o úplatném užívání
společných nemovitostí, kterou žalovaný neplní, resp. porušuje.
Podle § 137 odst. 1 obč. zák. podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci
podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke
společné věci. Podle § 139 odst. 2 věta první obč. zák. o hospodaření se
společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti
podílů.
Právo spoluvlastníka na náhradu za to, že neužívá společnou věc v rozsahu
odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, je dáno zákonem - vyplývá z výše
citovaného § 137 odst. 1 obč. zák., z práva spoluvlastníka podílet se na
užívání společné věci v míře odpovídající jeho podílu. Neumožňují-li existující
poměry některému spoluvlastníkovi plnou realizaci tohoto práva, náleží mu za to
odpovídající náhrada.
Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení
vydat (odst. 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním
bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z
právního důvodu, který opadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých
zdrojů (odst. 2). Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo
nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že
obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného
obohacení, jejímž důsledkem je povinnost vydat vše, čeho bylo plněním při
absenci právního titulu nabyto. Problémy s vydáním předmětu bezdůvodného
obohacení zpravidla nenastávají v případech, kdy plnění bylo poskytnuto ve
věcech či penězích, neboť způsob a rozsah plnění, které má být vydáno, je
zřejmý. Jiná je situace tam, kde plnění má charakter nehmotný, takže je nelze
vydat. Ustanovení § 458 odst. 1 věta druhá obč. zák. výslovně upravuje, že
tehdy se poskytuje peněžitá náhrada, která musí odpovídat peněžitému ocenění
získaného obohacení. V případě, že spoluvlastník neužívá (nemůže užívat)
společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu bez toho,
že by mezi ním a druhým spoluvlastníkem (ostatními spoluvlastníky) byla
uzavřena nájemní či jiná smlouva, spočívá obohacení druhého spoluvlastníka
(ostatních spoluvlastníků) v užívání většího rozsahu předmětu spoluvlastnictví
(než který odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu) bez placení úhrady za
užívání tohoto podílu. Vzhledem k tomu, že spoluvlastník, který takto věc užívá
nad rozsah svého spoluvlastnického podílu, není schopen takto spotřebované
plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit, musí poskytnout peněžitou náhradu
jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vydáno.
V posuzované věci ze skutkových zjištění vyplynulo, že v rozhodném období byli
účastníci podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, a to v rozsahu
každý jednou ideální polovinou, a že společné nemovitosti užíval výlučně
žalovaný se svou současnou rodinou. Protože z provedeného dokazování nevyplývá,
že by mezi účastníky bylo dohodnuto, že žalovaný bude společné nemovitosti
užívat nad rámec svého spoluvlastnického podílu bezúplatně, naopak žalobce
prokázal, že žalovaného o placení náhrady za užívání opakovaně žádal, je na
místě uzavřít, že co do jedné ideální poloviny užíval žalovaný (se svojí
rodinou) nemovitosti, aniž v tomto rozsahu poskytoval žalobci finanční
protihodnotu, bez právního důvodu (§ 451 odst. 1 obč. zák.), a že tedy na jeho
straně za stavu, kdy žalobce neměl možnost nemovitosti užívat (resp. neužíval
je), došlo k bezdůvodnému obohacení, které je povinen žalobci vydat způsobem
uvedeným v § 458 odst. 1 obč. zák., tj. poskytnutím finanční náhrady. Z
hlediska citovaných ustanovení hmotného práva (§ 137 odst. 1, § 451 odst. 1 a §
458 odst. 1 obč. zák.) není proto významné, že žalobce se jiné úpravy užívání
nemovitosti nedomáhal, jak nesprávně uzavřel odvolací soud.
Lze rovněž přisvědčit námitce dovolatele, že odvolací soud zcela nesprávně
interpretoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo
2616/99, dovodil-li z něho, že chce-li spoluvlastník po spoluvlastníkovi, který
společné nemovitosti užívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu, požadovat
peněžité plnění, musí prokázat, že s ním uzavřel smlouvu o úplatném užívání
nemovitosti a že tato smlouva jím není plněna, resp. jím je porušována. Takové
závěry Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí neučinil. Naopak uzavřel, že
spoluvlastník, který společnou nemovitost užívá nad rámec svého
spoluvlastnického podílu, nemusí ostatním spoluvlastníků poskytovat peněžitou
náhradu (ekonomickou protihodnotu užívání) pouze tehdy, prokáže-li existenci
smlouvy o bezúplatném užívání společné nemovitosti. Neprokáže-li, že je
oprávněn společnou nemovitost užívat nad rámec svého spoluvlastnického podílu
bezúplatně, vzniká mu bezdůvodné obohacení, za které musí ostatním
spoluvlastníkům poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu
toho, co nemůže být vráceno.
Závěry, které jsou Nejvyššímu soudu s odkazem na jeho shora citované rozhodnutí
odvolacím soudem podsouvány a které dovodil odvolací soud v posuzované věci,
nemohou obstát. Jestliže by totiž existovala mezi účastníky (spoluvlastníky)
platná smlouva o úplatném užívání jejich společných nemovitostí, neměl by
žalobce důvodu požadovat vydání bezdůvodného obohacení, nýbrž žaloval by na
splnění závazku ze smlouvy. V dané věci je však žalováno z odpovědnosti za
bezdůvodné obohacení právě proto, že smlouva o užívání společných nemovitostí
účastníky (spoluvlastníky) uzavřena nebyla.
Lze uzavřít, že dovolací důvod vycházející z argumentu nesprávného právního
posouzení věci byl dovolatelem uplatněn důvodně; Nejvyšší soud ČR proto
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (
(§ 243b odst. 2 věta za středníkem a odst. 3 o. s. ř.). V jeho průběhu bude
odvolací soud (s výhradou změny skutkových zjištění) vázán právním názorem,
který byl vysloven v tomto rozsudku (§ 243d odst. 1 věta prvá ve spojení s §
226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího
řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.
s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. ledna 2007
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu