33 Odo 779/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče
a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Z.
K., proti žalovanému M. K., o zaplacení částky 58.500,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 17 C 338/97, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 25. dubna 2002, č.
j. 17 C 338/97-249, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. března
2004, č. j. 57 Co 8/2004-326, takto:
I. Řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze
dne 25. dubna 2002, č. j. 17 C 338/97-249, se zastavuje.
II. Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3.
března 2004, č. j. 57 Co 8/2004-326, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Bruntále (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25.
dubna 2002, č. j. 17 C 338/97-249, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni
částku 58.500,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 12. 9. 1997 do zaplacení do tří
dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi
účastníky a o nákladech vynaložených státem.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze
dne 3. března 2004, č. j. 57 Co 8/2004-326, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že na základě dohody účastníků, kteří
tehdy žili ve společné domácnosti, prodal žalovaný osobní automobil patřící
žalobkyni a dne 27. června 1992 převzal od kupujícího J. L. kupní cenu ve výši
58.500,- Kč, kterou si – z titulu půjčky od žalobkyně – ponechal. Původně
nebyla dohodnuta doba splatnosti, později, po zhoršení vztahů mezi účastníky,
byla (dne 27. března 1995) uzavřena dohoda, jíž byla splatnost půjčky stanovena
do jednoho roku po rozchodu účastníků nebo po odstěhování žalobkyně z trvalého
bydliště. Žalobkyně se přihlásila k trvalému pobytu na současné adrese 11. 9.
1996, a proto se půjčka stala splatnou 11. 9. 1997. Soud prvního stupně
posoudil právní vztah účastníků podle § 657 občanského zákoníku (dále jen
„ObčZ“) s tím, že mezi nimi došlo k uzavření smlouvy o půjčce nejprve ústně,
posléze v písemné formě. Žalovaný po splatnosti půjčené částky odmítl svůj dluh
splnit, a tak je žaloba důvodná včetně požadavku na úrok z prodlení podle § 517
odst. 2 ObčZ a nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Rovněž odvolací soud dospěl k
závěru, že účastníci uzavřeli ústně smlouvu o půjčce, naproti tomu listinu z
27. 3. 1995 nepovažoval za písemnou smlouvu o půjčce, nýbrž za „dlužní úpis“,
jímž žalovaný potvrdil, že žalovanou částku dluží, a současně za dohodu, kterou
byla jednoznačně sjednána splatnost půjčky. Byla splněna i podmínka předání a
převzetí půjčené částky, jelikož postačí, že ji žalovaný převzal od kupujícího
J. L. Odevzdání peněžních prostředků lze totiž uskutečnit i jinak než přímým
předáním mezi věřitelem a dlužníkem, a to např. bezhotovostním převodem na účet
dlužníka nebo i tzv. předáním krátkou cestou, při němž má dlužník předmět
půjčky v dispozici z jiného právního titulu a s věřitelem se dohodne, že si jej
ponechá z titulu půjčky. Dluh se stal splatným, jak správně dovodil soud
prvního stupně, 11. 9. 1997 a od 12. 9. 1997 je žalovaný v prodlení. Proto bylo
žalobě právem vyhověno.
Proti oběma shora uvedeným rozsudkům, a to proti všem jejich výrokům, podal
žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) a v němž namítl, že napadená
rozhodnutí nemohou obstát ani z pohledu právního posouzení věci, ani z pohledu
„podkladu skutkových zjištění ve výsledcích dokazování a zákonnosti procesního
postupu“. Své výhrady ke skutkovým otázkám konkretizoval tak, že soudy
nevyhodnotily řádně věrohodnost výpovědí slyšených svědků a nezabývaly se ani
okolnostmi dodatečně předložené zprostředkovatelské smlouvy ohledně prodeje
vozidla. V rozporu s § 120 OSŘ pak neprovedly další důkazy, které se nabízely
zejména k otázce, komu měla být kupní cena za prodávané vozidlo vyplacena, a
nevyvodily patřičné závěry z grafologických znaleckých posudků, jež byly v
průběhu řízení vypracovány k obsahu listiny z 27. 3. 1995. Žalovaný tvrdí, že
tuto listinu viděl poprvé až v průběhu řízení, a je-li na ní jeho pravý podpis,
je jediným vysvětlením to, že žalovaná měla k dispozici čisté papíry s jeho
podpisem. K tomu žalovaný navrhl důkazy svědeckými výpověďmi, které ovšem ani
jeden ze soudů neprovedl. Odvolací soud nehodnotil důkazy v souladu s
procesními předpisy, a proto dospěl i k nesprávným právním závěrům. K otázkám
právním pak žalovaný poznamenal, že s ohledem na reálnou povahu smlouvy o
půjčce muselo dojít k předání předmětu půjčky, ať už přímo nebo prostřednictvím
třetí osoby. Důkazní břemeno ohledně tvrzení, že takto byla smlouva uzavřena,
leželo na žalobkyni, ale podle názoru žalovaného provedené důkazy neprokazují
uzavření smlouvy o půjčce ani ústní formou, ani konkludentně. Listina z 27. 3.
1995 není sama smlouvou o půjčce, pouze konstatuje, že tato smlouva byla
uzavřena již 27. 6. 1992. Obsah této listiny je neurčitý a nesplňuje proto
náležitosti platného právního úkonu. Odvolací soud ji považuje za „dlužní
úpis“, což ovšem není institut platného práva. V § 558 ObčZ je sice zakotven
podobný institut, tzv. uznání dluhu, jímž lze uznat dluh co do důvodu a výše,
jestliže však není možno mít za prokázanou existenci smlouvy o půjčce, nemůže
být ani uznání dluhu platným právním úkonem. Podle žalovaného ostatně nebyla
prokázána ani výše tvrzeného dluhu. Tím lze považovat za vyvrácenou právní
domněnku existence dluhu podle § 558 ObčZ. Ze všech těchto důvodů žalovaný
navrhl, aby oba napadené rozsudky byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém písemném vyjádření omezila na nesouhlas s návrhem
žalovaného na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, který byl v
dovolání rovněž obsažen, a na konstatování, že tato rozhodnutí považuje za
správná. Navrhla, aby dovolání bylo jako bezdůvodné odmítnuto.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo
tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „OSŘ“).
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z tohoto ustanovení vyplývá, že
dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí odvolacího soudu a
že rozhodnutí soudu prvního stupně jím úspěšně napadnout nelze. Občanský soudní
řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání
proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je
neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, v jehož důsledku musí být
dovolací řízení podle § 104 odst. 1 OSŘ zastaveno [srovnej blíže usnesení ze
dne 17. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1072/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 5, pod č. C
477]. Jestliže v dané věci směřuje dovolání žalovaného kromě rozsudku
odvolacího soudu výslovně i proti rozsudku soudu prvního stupně, nezbylo
Nejvyššímu soudu ČR jako soudu dovolacímu (§ 10a OSŘ), než řízení o tomto
dovolání ze shora uvedených důvodů zastavit.
Dovolací soud se proto dále zaměřil pouze na dovolání směřující proti rozsudku
odvolacího soudu a po zjištění, že bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou,
se zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci
samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto
ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání
žalovaného založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý
rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého
je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
OSŘ je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze
samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Naproti tomu je zcela vyloučeno
uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací
soud při svém rozhodování vycházel (srov. § 241a odst. 3 OSŘ), a proto je
dovolací soud povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít. Úspěšné
uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, jímž lze
namítnout, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, pak přichází v takovémto dovolání v úvahu jen za situace,
kdy dovolací soud dospěje k závěru, že je dán zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí, tedy že je dovolání přípustné. Sám o sobě však tento dovolací důvod
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit nemůže.
Žalovaný sám uvádí, že některé z jeho námitek mají povahu námitek skutkových.
Ty ovšem, jak bylo shora vysvětleno, nemají při zkoumání přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ místo. Výtka, že nebyly provedeny jím
navrhované důkazy, pak by podle obsahu mohla být poukazem na procesní vadu,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, čili dovolacím
důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, který ovšem může být úspěšně
uplatněn jen v případě přípustného dovolání.
Další okruh svých námitek žalovaný označuje jako námitky, které se týkají
právních otázek a zpochybňují tedy právní posouzení věci. Nesprávným právním
posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové
zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil. Nic takového ale žalovaný netvrdí. Soudy
obou stupňů vzaly za prokázané, že účastníci uzavřeli ústní smlouvu o půjčce
částky 58.500,- Kč, kterou žalovaný prostřednictvím J. L. dne 27. června 1992
od žalobkyně převzal, že dne 27. března 1995 se písemně dohodli na splatnosti
půjčené částky a že poté, co splatnost nastala, žalovaný svůj závazek nesplnil.
Tento skutkový stav pak posoudily podle § 657 a § 517 odst. 2 ObčZ ve spojení s
§ 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve znění před novelou provedenou nařízením
vlády č. 163/2005 Sb. Podstatou „právních“ námitek žalovaného je výhradně
nesouhlas se závěrem, že byla prokázána existence smlouvy o půjčce a následná
dohoda o splatnosti dluhu, byť je současně argumentováno neurčitostí listiny z
27. 3. 1995 a ustanovením § 558 ObčZ. Žalovaný netvrdí, že skutkový stav tak,
jak byl přijat soudy obou stupňů (a jak musí být z důvodů již vysvětlených
převzat odvolacím soudem), byl posouzen podle nesprávného právního předpisu
nebo že byl správně použitý právní předpis nesprávně vyložen, pouze předkládá
svoji vlastní verzi skutkového stavu, jak jej má sám za prokázaný, a tvrdí, že
pokud by odvolací soud vycházel z tohoto (podle něho správného) skutkového
stavu, musel by nezbytně dojít k jiným (rovněž správným) právním závěrům.
Je tedy zřejmé, že žalovaný v dovolání ve skutečnosti uplatnil (s výjimkou
námitky, že nebyly provedeny jím navržené důkazy, která ovšem též není
způsobilá založit přípustnost dovolání) výlučně dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 OSŘ, který, jak už bylo uvedeno, k závěru o přípustnosti dovolání podle
§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ vést nemůže. Přípustnost dovolání pak nepřichází v
úvahu ani proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Rozhodnutí o
nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do
rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 OSŘ). Proto je
třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti
dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních § 237 až § 239 OSŘ.
Přípustnost podle § 237 OSŘ dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení
není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.
ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. R 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak
není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 OSŘ, jelikož tyto výroky
nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Pokud tedy dovolání žalovaného napadá rozsudek odvolacího soudu, směřuje proti
rozhodnutí, proti kterému zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští.
Proto dovolacímu soudu nezbylo, než je podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218
písm. c) OSŘ odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni, která
by podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 2
věty prvé a § 146 odst. 3 OSŘ měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení
žádné účelně vynaložené náklady (§ 142 odst. 1 OSŘ) nevznikly. Náklady spojené
s vyjádřením k dovolání sepsaným advokátkou nelze za účelné považovat, neboť
vyjádření se vůbec nezabývalo otázkami funkční příslušnosti a přípustnosti
dovolání, které jediné byly pro rozhodnutí o dovolání podstatné.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. ledna 2006
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu