NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
33 Odo 792/2001-83
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobců A) L. Š., a B) R. M.,
proti žalovanému Z. d. „D.“ S. – M., o zaplacení částky 21 383,25 Kč,
eventuálně částky 1 513,19 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8 C 185/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 29. května 2001 č. j. 28 Co 202/2001-56, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 005 Kč k rukám Mgr. J. K., advokáta,
do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobci se po částečném zpětvzetí žaloby domáhali na žalovaném, aby jim
zaplatil úrok z prodlení ve výši 21 383,25 Kč, eventuálně ve výši 1 513,19
Kč za prodlení se zaplacením splátky náhrady za znehodnocení
nemovitosti – domu čp. 27 na stavebním pozemku parc. č. 28 v kat. území K.
podle dohody ze dne 17. 6. 1997 ve výši 101 825 Kč za dobu od 1.
10. 1997 do 21. 10. 1997.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 6. listopadu
2000 č. j. 8 C 185/2000-22 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě
nákladů řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. května 2001 č.
j. 28 Co 202/2001-56 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalobců na připuštění dovolání.
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, podle něhož
měla být první splátka náhrady za znehodnocenou nemovitost podle dohody ze dne
17. 7. 1997 zaplacena do 30. 9. 1997. Tato splátka se do dispozice
žalobců dostala dne 22. 10. 1997, kdy ji v sídle žalovaného převzal právní
zástupce žalobců. Odvolací soud vyložil článek IV dohody o náhradě za
znehodnocení nemovitosti, podle něhož jednotlivé splátky převezme právní
zástupce oprávněných, a dovodil, že jde o srozumitelný právní úkon, z něhož
vyplývá, že právní zástupce žalobců měl převzít plnění osobně do svých rukou.
Podle § 567 odst. 1 občanského zákoníku je pak místem plnění sídlo dlužníka.
Uzavřel, že z žádného ustanovení občanského zákoníku nelze dovodit povinnost
dlužníka vyzvat věřitele, aby se dostavil do jeho sídla převzít plnění, pokud
místem plnění je sídlo dlužníka. Součinnost dlužníka spočívá například v tom,
že v den plnění měl být přítomen v sídle nebo měl zařídit, aby plnění mohlo být
„vybráno“. Žalobci neprokázali, že by žalovaný jako dlužník jim takovou
součinnost neposkytl, když jejich právní zástupce ani oni sami se vůbec dne 30.
9. 1997 do sídla žalovaného nedostavili a o výběr peněz se
nepokusili. Návrh na připuštění dovolání odvolací soud zamítl, neboť dospěl
k závěru, že nejde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání a to výslovně do všech
jeho výroků, neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
přičemž má po právní stránce zásadní význam. Žalobci navrhli, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítl, že z dovolání nevyplývá, v čem žalobci
spatřují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí tak, aby dovolání bylo
vůbec přípustné a zejména z dovolání nevyplývá, v čem žalobci spatřují
nesprávné právní posouzení věci. Podle žalovaného soudy obou stupňů neřešily
žádnou otázku zásadního právního významu. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud
dovolání zamítl.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních
právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů
(tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, dále jen
„o. s. ř.“)
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnými osobami - účastníky
řízení (§ 240 o. s. ř.), řádně zastoupenými advokátem podle § 241 odst. l o. s.
ř. nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud, to zákon připouští.
Proti každému rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků vymezených v §
237 odst. 2 o. s. ř.) je dovolání přípustné, trpí-li řízení některou z vad
vyjmenovaných v § 237 odst. 1 o. s. ř. Takové vady se však ze spisu
nepodávají a ani žalobci netvrdí, že by řízení bylo takovou vadou
zatíženo.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně, je dovolání přípustné za podmínek upravených v
ustanoveních § 238 odst. 1 písm. b) a § 239 odst. l
a 2 o. s. ř.
Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné,
jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Taková
situace v dané věci nenastala.
Dovolání je též přípustné proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu,
jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné,
protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.
s. ř.). V posuzované věci přípustnost dovolání vyslovena nebyla.
Konečně podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud
návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn
nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před
vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je
dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam. Úkolem dovolacího soudu bylo proto posoudit, zda je dovolání
přípustné podle § 239 odst. 2 o.s . ř. a napadené rozhodnutí má po právní
strance zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu musí mít zásadní význam po právní stránce především
z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, musí být tedy významné nejen pro
konkrétní projednávanou věc, ale musí mít i obecný dopad na případy obdobné
povahy. Z tohoto pohledu má zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší
právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž
výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil nebo
jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v
konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné
řešení této právní otázky.
V posuzované věci učinili žalobci návrh na vyslovení přípustnosti dovolání
ústně do protokolu při jednání před odvolacím soudem dne 29. 5. 2001, aniž by
otázku zásadního právního významu blíže specifikovali. Dovolací soud se proto
zabýval všemi právními otázkami, na nichž napadené rozhodnutí spočívá. Jedná se
o posouzení platnosti ujednání v článku IV dohody o náhradě za znehodnocení
nemovitosti, ve kterém se účastníci dohodli, že jednotlivé splátky
převezme právní zástupce oprávněných, a dále o posouzení toho, zda se při
úhradě sjednaných splátek dostali do prodlení žalobci nebo žalovaný.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že posuzované rozhodnutí odvolacího soudu nemá
po právní stránce zásadní právní význam, neboť odvolací soud posoudil všechny
právní otázky v souladu s konstantní judikaturou vyšších soudů, resp. v souladu
s hmotněprávní úpravou těchto otázek.
Při posuzování platnosti článku IV dohody o náhradě za znehodnocení
nemovitosti vycházel odvolací soud z § 37 odst. 1 občanského zákoníku, podle
kterého je neplatný právní úkon, který nebyl učiněn svobodně a vážně, určitě a
srozumitelně, přičemž nesrozumitelnost projevu vůle může být odstraněna jeho
výkladem podle § 35 občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení je
třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat podle jejich jazykového vyjádření,
především však podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v
rozporu s jazykovým projevem. Závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném případě
je projev vůle srozumitelný, neboť lze zjistit, jaký obsah jím měl být vyjádřen
– účastníci se jednoznačně dohodli na dvou splátkách v přesně určených
termínech s tím, že obě splátky převezme právní zástupce žalobců, je správný.
Odvolacímu soudu je nutno přisvědčit i v jeho závěru při výkladu termínu
„převezme“ použitého v předmětném článku IV, ze kterého vyplývá, že se
jedná o převzetí osobní, do rukou právního zástupce, což vylučuje
jiný způsob převzetí.
Protože nebylo dohodnuto něco jiného, je pak podle § 567 odst. 1 občanského
zákoníku místem plnění sídlo dlužníka a bylo proto povinností věřitelů si
plnění u dlužníka, tj. žalovaného, v termínu splatnosti vyzvednout.
Z žádného ustanovení občanského zákoníku nelze, jak správně uzavřel odvolací
soud, dovodit povinnost dlužníka vyzvat věřitele, aby se dostavili do jeho
sídla převzít plnění. Součinnost dlužníka pak spočívala v tom, že např. v den
splatnosti měl být přítomen ve svém sídle a zajistit, aby plnění mohl právní
zástupce věřitelů převzít. Pokud se však právní zástupce věřitelů v den
splatnosti jejich pohledávky do sídla žalovaného ani nedostavil, neposkytl tak
součinnost potřebnou ke splnění dluhu a způsobil tím prodlení věřitelů ve
smyslu § 522 občanského zákoníku. Závěr odvolacího soudu, že dohoda o
splatnosti a způsobu úhrady pohledávky žalobců v článku IV dohody o náhradě za
znehodnocení nemovitostí ze dne 17. 6. 1997 je určitá a srozumitelná a tudíž
platná a že to byli žalobci jako věřitelé, kteří se dostali do prodlení, je
zcela správný.
Nepřípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, vyplývá z ustanovení § 238a odst. 1 písm.
a) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst.
4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 3 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když náklady
úspěšného žalovaného spočívají v odměně advokáta za zastupování účastníka v
dovolacím řízení ve výši 1 930 Kč [§1 odst. 1, § 3 odst. 1, § 10 odst.
3, § 15, § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., kterou se
stanoví paušální odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při
rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění
vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů] a v paušální částce náhrady hotových výdajů advokáta
ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci dobrovolně povinnost, kterou jim ukládá toto rozhodnutí,
může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 18. prosince 2001
JUDr. Zdeněk Des, v. r.
předseda senátu