33 Odo 794/2002

33 Odo 794/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve

věci žalobců A/ RNDr. F. D. a B/ PhDr. O. D., obou zastoupených, proti

žalované Q. D., s.r.o., zastoupené, advokátem, o zaplacení 100 000 Kč s

příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn.

24 C 76/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze

dne 27. března 2002, č. j. 39 Co 424/01-81, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobci se po žalované domáhali zaplacení 100 000 Kč z titulu bezdůvodného

obohacení. Uváděli, že zmíněnou částku předali žalované dne 25. 2. 2000 jako

nevratnou započitatelnou zálohu na kupní smlouvu, která měla být uzavřena v

budoucnu. Protože žalovanou nebyl ve stanovené lhůtě předložen návrh smlouvy o

smlouvě budoucí, právní důvod složení zálohy odpadl. Žalovaná přes výzvu ze dne

21. 3. 2000 zálohu žalobcům nevrátila.

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 12. 4. 2001, č. j. 24 C 76/2000-60,

žalobu na zaplacení 100 000 Kč s úrokem ve výši 17 % od 13. 3. 2000 zamítl, a

rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že žalobkyně dne 25.

2. 2000 zaplatila žalované 100 000 Kč, přičemž těmito účastnicemi bylo sepsáno

(a podepsáno) potvrzení, že zmíněná částka je nevratnou započitatelnou zálohou

na kupní smlouvu uzavřenou v budoucnu, jejímž předmětem bude koupě bytu č. 8 o

dispozici 4+1 místností a garážového stání na pozemku č. parcelní 3141 v

katastrálním území S.; zároveň bylo dohodnuto, že nejpozději do 10. 3.

2000 bude uzavřena smlouva o smlouvě budoucí na koupi uvedeného bytu. Téhož dne

převzala žalobkyně od žalované formulář návrhu smlouvy o smlouvě budoucí na

koupi bytové jednotky č. 7 v bytovém domě postaveném podle projektu PAAT ze

srpna 1997 ve znění změn z ledna 2000, a příslušného spoluvlastnického

podílu ke společným prostorám tohoto domu. Na písemné připomínky žalobkyně k

uvedenému návrhu smlouvy reagovala žalovaná písemnou výzvou k osobnímu jednání

o změnách smlouvy o smlouvě budoucí. Z důvodu neshody ohledně vzájemných návrhů

na termín a místo konání osobního jednání k tomuto jednání vůbec nedošlo a

žalobkyně dopisem ze dne 21. 3. 2000 vyzvala žalovanou k vrácení 100 000 Kč.

Žalovaná uvedenou částku nevrátila a zaslala žalobkyni nový návrh smlouvy o

smlouvě budoucí na koupi bytové jednotky č. 8 o velikosti 4+1 a příslušného

spoluvlastnického podílu ke společným prostorám v bytovém domě, jenž byl v

návrhu blíže specifikován. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl

soud prvního stupně k závěru, že žalovaná se na úkor žalobců bezdůvodně

neobohatila, neboť částka 100 000 Kč jí byla předána jako záloha s tím,

že mezi účastníky byla dohodnuta nevratnost této zálohy. Uzavřel, že dohoda

mezi žalobkyní a žalovanou je právním důvodem, na jehož základě je

žalovaná oprávněna složenou zálohu si ponechat i v případě, že nedošlo ve

stanoveném termínu k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí na koupi bytové

jednotky. Vzhledem k tomu, že žalovaná vyhověla požadavku žalobkyně na změnu

dispozičního uspořádání nabízené bytové jednotky, ovlivnilo již zpracovanou

projektovou dokumentaci i vydané stavební povolení, a vedlo k provedení

víceprací a k navýšení konečné ceny zaplacené žalovanou dodavateli stavby, a s

přihlédnutím k tomu, že žalobkyně věděla, že jednáno je vždy pouze o

bytové jednotce číslo 8, byť žalovaná v prvním návrhu smlouvy o smlouvě budoucí

nesprávně označila bytovou jednotku číslem 7, nelze na daný případ aplikovat

ustanovení § 3 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,

ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObčZ“.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 3. 2002, č.

j. 39 Co 424/01-81, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že

žalovaná je povinna zaplatit žalobcům 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10

% od 27. 3. 2000 do zaplacení; ohledně úroku z prodlení ve výši 10 % z částky

100 000 Kč za období od 13. 3. 2000 do 26. 3. 2000 odvolací soud potvrdil

zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, když co do

zbývajícího žalovaného úroku z prodlení ve výši 7 % z částky 100 000 Kč zůstal

zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně odvoláním nedotčen. Současně

rozhodl odvolací soud o nákladech řízení. Po částečném zopakování dokazování

vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalobci zaplatili dne 25. 2. 2002 žalované

nevratnou započitatelnou zálohu na kupní smlouvu uzavřenou v budoucnu

ohledně bytové jednotky číslo 8 s dispoziční úpravou 4+1 místností a garážovým

stáním s tím, že zároveň jde o projev závazného zájmu o realizaci

budoucích kupních smluv a že smlouva o smlouvě budoucí na koupi předmětné

bytové jednotky bude mezi účastníky uzavřena do 10. 3. 2000. Výzva k vrácení

zálohy adresovaná žalované byla podána na poště 21. 3. 2000, odpověď žalované

odeslaná žalobcům 27. 3. 2000 byla datována dnem 23. 3. 2000. Na základě

uvedených skutkových zjištění a zjištění učiněných již soudem

prvního stupně posoudil odvolací soud věc po právní stránce tak, že žalovaná se

na úkor žalobců bezdůvodně obohatila. Z povahy zálohy vyplývá, že byla žalované

poskytnuta jako splátka na plnění závazku, který měl v budoucnu teprve

vzniknout. Nevznikl-li tento závazek, má žalovaná povinnost zálohu vrátit. S

ohledem na charakter zálohy vyložil dohodu o její nevratnosti tak, že má být

započtena na plnění v budoucnu vzniklého závazku. Nebyla-li by žalovaná povinna

zálohu na plnění budoucího závazku povinna vrátit přesto, že tento zamýšlený

závazek nevznikl, byla by bezdůvodně a neoprávněně zvýhodněna bez

toho, že by poskytla žalobcům adekvátní protihodnotu. Namítá-li žalovaná, že jí

v souvislosti se změnou dispozice bytové jednotky vznikly další finanční

náklady, je její obrana nepřípadná, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by

záloha měla sloužit k pokrytí takových nákladů. Žalovaná navíc skutečnou výši

těchto nákladů vůči žalobcům neuplatnila ani námitkou započtení, ani vzájemným

návrhem nebo samostatnou žalobou. Protože žalobci prokázali prodlení žalované

až ode dne 27. 3. 2000, když nejpozději dne 23. 3. 2000 obdržela výzvu k plnění

ve lhůtě tří dnů, přiznal jim nárok na úrok z prodlení ve výši 10 % (požadované

v odvolání) až od uvedeného dne.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž uplatňuje

dovolací důvod podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť vytýká

odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Je přesvědčena, že se na úkor

žalobců bezdůvodně neobohatila, neboť si zálohu byla oprávněna ponechat na

základě smluvního ujednání obsaženého v potvrzení o převzetí zálohy, kde je

tato označena jako záloha „nevratná a započitatelná“. Výklad soudu,

podle něhož je pod pojmem „nevratnost“ třeba rozumět pouze započitatelnost

zálohy na plnění podle zamýšleného budoucího právního úkonu, neshledává

dovolatelka správným. Má za to, že mezi stranami došlo k dohodě o nevratnosti

zálohy, a to i pro případ, že k zamýšlenému právnímu úkonu nedojde.

Zdůrazňuje, že potvrzení obsahuje jasné ujednání, že poskytnutá

částka představuje nevratnou a započitatelnou zálohu a

představuje zároveň projev vůle – závazného zájmu o realizaci budoucích kupních

smluv. Smyslem takového ujednání je na straně jedné jistota pro složitele, že

má zajištěnu výstavbu konkrétní nemovitosti, že tato je pro něj blokována a

nebude dále nabízena jiným zájemcům, a na straně druhé jistota pro investora,

že zájem složitele je vážný a investor tudíž může přestat předmětnou nemovitost

inzerovat (návrat nemovitosti do inzerce poté, co bylo jednáno jen se

složitelem, poškozuje podle mínění dovolatelky její dobrou pověst). Nevratnost

zálohy pro případ následného neuzavření smlouvy je odůvodněna výdaji na chod

kanceláře, na platy pracovníků jednajících s klientem, na odborné

konzultace a obnovení inzerce, jakož i náklady, které žalovaná

obvykle vynakládá v souvislosti se zásahy do projektové dokumentace, a které

lze obtížně přesně vyčíslit. Lze tudíž odmítnout závěr odvolacího soudu, že své

zvýšené náklady měla žalovaná uplatnit námitkou započtení, vzájemným návrhem

nebo samostatným návrhem, neboť tyto zvýšené náklady jsou vyčísleny ve složené

záloze. Podle žalované je třeba ujednání obsažené ve zmíněném potvrzení chápat

jako dvoustranný právní úkon blížící se svou povahou smlouvě o smlouvě budoucí,

jejímž předmětem je závazek stran uzavřít do určité doby smlouvu o smlouvě

budoucí (což zákon nevylučuje), jejíž podstatné náležitosti jsou ve smlouvě

definovány, když cena v budoucnu kupované nemovitosti je dána katalogem

žalované, jenž byl žalobcům předán. Sjednaná nevratnost zálohy představuje

sankci za odstoupení od takové smlouvy. Protože ustanovení § 498 ObčZ je

dispozitivní povahy, mohou se strany dohodnout, že záloha se nevrací

ani v případě, že smlouva do určitého data uzavřena nebude. Vedle těchto

výhrad je odvolacímu soudu dovolatelkou vytýkáno rovněž to, že

nepřihlédl ke skutečnosti, že k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí

nedošlo výlučně z důvodů na straně žalobců. V této souvislosti žalovaná

odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 2001, sp. zn. 33 Cdo

1079/99, ve kterém byla připuštěna nevratnost zálohy za situace, kdy se na tom

strany dohodly.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,

občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. s.

ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo

podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalovanou) řádně zastoupeným advokátem

(§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), a že je podle ustanovení § 237

odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, neshledal dovolání opodstatněným.

Žalovaná uplatnila v dovolání dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2

písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na

nesprávném právním posouzení věci. Při vázanosti tímto uplatněným dovolacím

důvodem se dovolacímu přezkumu otevírá právní závěr odvolacího soudu, že se

žalovaná na úkor žalobců bezdůvodně obohatila.

Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení skutkového stavu

příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech

účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti

omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu

nebo aplikoval sice správnou právní normu, avšak nesprávně ji vyložil, nebo ze

skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.

Podle ustanovení § 451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve

znění pozdějších předpisů (dále opět jen „ObčZ“), kdo se na úkor jiného

bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacení je majetkový

prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného

právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový

prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (§ 451 odst. 2 ObčZ).

V posuzované věci předala žalobkyně žalované 100 000 Kč a účastnice podepsaly

listinu označenou jako „Potvrzení o převzetí zálohy“ (dále jen „potvrzení“),

podle jejíhož textu částka 100 000 Kč představuje „nevratnou započitatelnou

zálohu na kupní smlouvu uzavřenou v budoucnu mezi výše uvedenými stranami, kde

předmětem koupě bude bytová jednotka“ v listině blíže specifikovaná; zmíněnou

částkou má složitel zároveň učinit „projev vůle – závazný zájem o realizaci

budoucích kupních smluv.“ Citovaná listina obsahuje rovněž ujednání, podle

něhož se strany zavazují do uvedeného data uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí

kupní, jejímž předmětem bude koupě tam specifikované bytové jednotky. Protože k

uzavření této smlouvy ve sjednané době nedošlo, vyzvali žalobci žalovanou k

vrácení zálohy.

Pro posouzení, zda vzniklo na straně žalované bezdůvodné obohacení, je

rozhodující, zda byla žalovaná oprávněna ponechat si finanční obnos 100 000 Kč

i pro případ, že zamýšlený závazek, na jehož plnění žalobci zálohu

poskytli, vůbec nevznikl.

Podle ustanovení § 498 ObčZ se na to, co bylo některým z účastníků

dáno před uzavřením smlouvy, hledí jako na zálohu. Uvedené

ustanovení zakládá vyvratitelnou domněnku, že plnění poskytnuté mezi účastníky

před uzavřením smlouvy, ze které má závazek k poskytnutí téhož předmětu plnění

teprve vzniknout, je splátkou na smluvené plnění, tzn. zálohou.

Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že byla-li některým účastníkem před uzavřením

smlouvy poskytnuta záloha a k uzavření smlouvy následně nedojde, vzniká

účastníku, který zálohu přijal, povinnost ji vydat z titulu bezdůvodného

obohacení, neboť právní důvod poskytnutí zálohy neuzavřením smlouvy odpadl. To

platí však jen za předpokladu, že se účastníci nedohodli na jiném

osudu takto zálohově poskytnutého plnění. Při složení zálohy se totiž mohou

účastníci také dohodnout, že nedojde-li k uzavření zamýšlené smlouvy, vznikne

příjemci zálohy povinnost ji složiteli vrátit; v takovém případě nevznikne

příjemci zálohy v důsledku neuzavření zamýšlené smlouvy bezdůvodné obohacení,

nýbrž smluvní povinnost zálohu vrátit. Na druhou stranu nic nebrání účastníkům

uzavřít při složení zálohy dohodu v tom smyslu, že ani pro případ, že k

uzavření zamýšlené smlouvy nedojde, nevznikne příjemci povinnost zálohu

složiteli vrátit, jinými slovy, že zálohově poskytnuté plnění propadne ve

prospěch příjemce zálohy. Ani v takovém případě nevznikne příjemci bezdůvodné

obohacení, neboť zálohu si neponechal bezdůvodně, když důvodem je právě zmíněná

dohoda, která je svou podstatou ujednáním o smluvní pokutě ve výši zálohy a

musí tudíž splňovat všechny náležitosti, které zákon pro platnost takového

ujednání vyžaduje.

Podle ustanovení § 544 odst. 1 ObčZ sjednají-li si strany pro případ porušení

smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší,

zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti

nevznikne škoda. Podle ustanovení § 544 odst. 2 ObčZ lze smluvní pokutu

sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven

způsob jejího určení.

Podmínkou platnosti ujednání o smluvní pokutě je existence hlavního závazku,

který má smluvní pokuta zajišťovat. Má-li být závazek k zaplacení smluvní

pokuty sjednán platně, musí z ujednání o smluvní pokutě jednoznačně vyplývat

splnění jaké konkrétní povinnosti je tímto institutem zajištěno, to

znamená při porušení které konkrétní povinnosti vzniká nárok na zaplacení

smluvní pokuty a tato zajištěná povinnost musí platně vzniknout, aby mohla být

smluvní pokutou zajištěna. Nevznikla-li totiž povinnost plnit, nemůže být ani

porušena a nemůže tudíž vzniknout ani nárok na zaplacení smluvní pokuty.

V posuzované věci je nesporné, že si žalovaná ponechala finanční částku 100 000

Kč, kterou převzala od druhé žalobkyně jako zálohu na plnění kupní ceny. Bylo

tudíž na žalované aby prokázala, že tak učinila oprávněně. Žalovaná má za to,

že byla oprávněna si zálohu ponechat, neboť mezi účastníky byl učiněn

dvoustranný právní úkon blížící se svou povahou smlouvě o smlouvě budoucí,

jejímž předmětem je závazek stran uzavřít do určité doby smlouvu o smlouvě

budoucí, jejíž podstatné náležitosti jsou ve smlouvě definovány, když cena v

budoucnu kupované nemovitosti je dána katalogem žalované, jenž byl žalobcům

předán; sjednaná nevratnost zálohy pak představuje sankci za odstoupení od

takové smlouvy. Bylo proto namístě prejudicielně posoudit, zda žalobkyni

vznikla povinnost uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí, jejíž nesplnění mělo být

smluvní pokutou (propadnutím zálohy) zajištěno.

Podle ustanovení § 50a odst. 1 ObčZ se mohou účastníci písemně

zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu, musí se však přitom

dohodnout o jejích podstatných náležitostech.

Žalovaná namítá, že žalobkyně se v potvrzení zavázala uzavřít smlouvu, tedy že

jde svou povahou o ujednání odpovídající smlouvě o smlouvě budoucí. Taková

smlouva mohla mezi účastníky vzniknout je tehdy, obsahuje-li všechny v zákoně

uvedené podstatné náležitosti. Podstatnými náležitostmi smlouvy o smlouvě

budoucí je určení doby, do níž má být budoucí smlouva uzavřena a stanovení

jejích podstatných náležitostí, které zákon pro daný typ smlouvy

vyžaduje. Mělo-li být předmětem zajištěného závazku uzavření další smlouvy o

smlouvě budoucí, tvoří podstatné náležitosti smlouvy, na jejímž základě by mohl

takový závazek platně vzniknout, nejen stanovení doby, do níž má být smlouva o

smlouvě budoucí uzavřena, ale rovněž stanovení doby, do níž měla být uzavřena

budoucí smlouva kupní a podstatné náležitosti této kupní smlouvy, to znamená

předmět koupě a kupní cena. Posuzované ujednání obsahuje stanovení doby, do níž

má být uzavřena smlouva o smlouvě budoucí (do 10. 3. 2000), postrádá však

podstatnou náležitost smlouvy o smlouvě budoucí spočívající v určení doby, do

níž má být uzavřena zamýšlená kupní smlouva. Rovněž kupní cena, za níž má být v

budoucnu předmět koupě prodán, je podstatnou náležitostí kupní smlouvy a tudíž

i potažmo smlouvy o smlouvě budoucí, jejímž předmětem je závazek tuto kupní

smlouvu uzavřít. Absenci ujednání o kupní ceně nelze zhojit tím, že žalobkyně

byla obeznámena s katalogovou cenou předmětu koupě už proto, že zákon pro

smlouvu o smlouvě budoucí předepisuje obligatorně písemnou formu. Je-li totiž

podmínkou platnosti smlouvy o smlouvě budoucí písemná forma, musí být

písemnou formou učiněna dohoda o každé její podstatné náležitosti, jinak je

taková smlouva neplatná. Protože ujednání účastníků zachycené v potvrzení

postrádá podstatné náležitosti smlouvy o smlouvě budoucí a pouhou ústní dohodou

tato smlouva vzniknout nemohla, nevznikla žalobkyni povinnost nejpozději

do 10. 3. 2000 uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí, jejímž předmětem měla být

koupě blíže specifikované bytové jednotky (za dané situace, kdy smlouva mezi

účastníky platně nevznikla, považoval dovolací soud za nadbytečné řešit

dovolatelkou nastíněnou otázku, zda zákon uzavření smlouvy o budoucí smlouvě o

smlouvě budoucí připouští anebo otázku, zda došlo k dohodě o propadnutí

zálohy). Nevznikla-li žalobkyni zmiňovaná povinnost, nemohla být ani zajištěna

smluvní pokutou a nebylo tedy možné sjednat při jejím nesplnění propadnutí

zálohy ve prospěch žalované.

Není-li v posuzované věci žalovanou tvrzený právní důvod k zadržení zálohy dán,

ponechala si žalovaná zálohu bez právního důvodu, v důsledku čehož se na úkor

žalobců bezdůvodně obohatila a je jim povinna bezdůvodné obohacení ve výši

žalované částky vydat. Na uvedeném závěru nemohou nic změnit ani další v

dovolání vznesené námitky žalované, že smlouva nebyla uzavřena jen z důvodů

na straně žalobců, nebo že výše zálohy odpovídá nákladům, které žalované v

důsledku neuzavření smlouvy vznikly.

Právním závěr odvolacího soudu dovozující, že se žalovaná na úkor žalobců

bezdůvodně obohatila je tudíž správný; shodně s ním (byť na základě odlišné

právní argumentace) lze souhlasit i se závěrem, že listina označená jako

„Potvrzení o převzetí zálohy“ nezaložila právo žalované ponechat si složenou

zálohu. Odvolací soud proto nepochybil, uložil-li žalované

povinnost žalobcům toto obohacení vydat.

Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu

správný, a protože nebylo zjištěno (a ani žalovaným tvrzeno), že by byl

postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2

písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít

za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k

nimž je dovolací soud povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny

(§ 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle

ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b

odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná

nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobcům žádné náklady v souvislosti s

dovolacím řízením nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. listopadu 2003

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.

předsedkyně senátu