NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
33 Odo 798/2001-103
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce L. H., zastoupeného JUDr.
M. Š., advokátem, proti žalovaným 1/ M. V. a 2/ L. V., oběma zastoupeným JUDr.
J. L., advokátem, o zaplacení 60.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v České Lípě pod sp. zn. 7 C 231/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. června 2001,
č.j. 36 Co 176/2001-84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě
nákladů dovolacího řízení 3.455,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení
k rukám JUDr. M. Š., advokáta.
Žalobce se po žalovaných domáhal zaplacení 60.000,- Kč s příslušenstvím s tím,
že tento finanční obnos žalovaným dne 22. 10. 1997 bezúročně půjčil a žalovaní
mu ho přes upomínky nevrátili.
Okresní soud v České Lípě - poté, kdy Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v
Liberci usnesením ze dne 13. 12. 1999, č.j. 29 Co
676/99-35 pro nedostatečně zjištěný skutkový stav
věci zrušil jeho (žalobu zamítající) předchozí rozsudek ze dne 6. 8. 1999 č.j.
7 C 231/99-28 a věc mu vrátil k dalšímu řízení - rozsudkem ze dne 26. 1. 2001,
č.j. 7 C 231/99-70, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit
žalobci částku 60.000,- Kč s 15 % úrokem z prodlení od 24. 2. 1999 do
zaplacení; co do zaplacení 23 % úroku z prodlení z částky 60.000,-
Kč od 23. 10. 1998 do 23. 2. 1999 a 8 % úroku z prodlení z téže
částky od 24. 2. 1999 žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
rozsudkem ze dne 1. 6. 2001, č.j. 36 Co 176/2001-84, rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé potvrdil; v akcesorickém výroku o nákladech řízení jej
změnil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti výroku, jímž byl odvolacím soudem ve věci samé potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně, podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují „z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.“. V dovolání namítají, že
rozsudek odvolacího soudu „je postižen vadou, která má za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, když soud prvého stupně neprovedl všechny důkazy, které mu
byly usnesením odvolacího soudu uloženy“. Jsou přesvědčeni, že především měl
být zopakován důkaz výslechem svědkyně K., která v původním řízení (tedy před
zrušením v pořadí prvého rozsudku okresního soudu) vypovídala pod vlivem
žalobce.
Žalobce navrhl, aby dovolání žalovaných bylo jako nedůvodné zamítnuto. Je
přesvědčen, že odvolací soud nebyl povinen provést důkaz výslechem svědkyně K.,
když žalovaní takový důkaz vůbec nenavrhli a neměli vůči soudu prvního stupně
ani jiné návrhy na doplnění dokazování. Žalobce připomněl, že existenci dluhu
potvrzují nezávisle ostatní provedené důkazy, jejichž věrohodnost nemohla být
ani případným výslechem svědkyně K. zpochybněna.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal věc podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 - dále opět jen „o.s.ř.“; po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a k tomu oprávněnými
subjekty (žalovanými) řádně zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.),
dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu
a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení)
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější
rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání
není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Výjimku z této přípustnosti tvoří věci, v nichž dovoláním dotčeným výrokem
bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních
věcech 50 000 Kč (k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží), a
věci upravené zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení
rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření)
rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení (viz § 237 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalovaní napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu,
kterým byl – pokud jde o rozhodnutí ve věci samé – potvrzen v pořadí druhý
rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud rozhodl jinak než ve svém
dřívějším zrušeném rozsudku.
Ze znění ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. vyplývá, že dovolání je
podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu
prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější
rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor byl
jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí ve věci soudem prvního stupně.
Tak je tomu u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní
předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen).
Právním názorem významným z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b/ o.s.ř. nemohou být pokyny k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu
prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, popř. jiné
pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po
procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud
prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.
Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v
rozsudku ze dne 26. 1. 2001 č.j. 7 C 231/99-70 se závěry
odvolacího soudu vyslovenými v jeho usnesení ze dne 13. 12. 1999 č.j. 29 Co
676/99-35 vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo názorem odvolacího
soudu usměrněno. Podstatou rozhodnutí odvolacího soudu totiž nebyly výtky z
hlediska právního posouzení skutkového stavu, nýbrž pokyny k doplnění
dokazování. Při svém novém rozhodnutí tak soud prvního stupně vycházel ze
skutečností, které na základě pokynů odvolacího soudu k doplnění řízení byly
zjištěny až po rozhodnutí odvolacího soudu. Při novém rozhodování věci tedy
právní názor odvolacího soudu neměl a ani nemohl mít vliv na posouzení věci
soudem prvního stupně. Závěry soudu prvního stupně, že žalovaní si od žalobce
částku 60.000 Kč dne 22. 10. 1997 půjčili a použili ji na splátku svého dluhu,
a že v dohodnuté době uvedenou částku žalobci přes upomínky nevrátili,
nevyplynuly z toho, že by jeho posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím
usnesením odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně
na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení. Z uvedeného vyplývá, že
přípustnost dovolání nelze v posuzované věci z ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b/ o.s.ř. dovozovat.
Protože žalovaní v dovolání nenamítají vady právního posouzení věci odvolacím
soudem a vytýkají odvolacímu soudu pouze to, že sám neprovedl důkaz výslechem
svědkyně Koudelkové, případně že nezrušil rozsudek soudu prvního stupně a
neuložil tomuto soudu, aby výslech zmíněné svědkyně provedl, je vyloučeno, aby
dovolací soud přípustnost dovolání uvažoval v intencích ustanovení § 237 odst.
1 písm. c/ o.s.ř. (případ přípustnosti vyhrazený toliko pro přezkum právních
otázek, na nichž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu).
Za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání
proti rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty prvé o.s.ř. ve spojení s
ustanovením § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolání žalovaných jako nepřípustné
bez jednání odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat z pohledu uplatněných
dovolacích námitek.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Podle výsledku dovolacího
řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které sestávají
z odměny advokáta ve výši 3.380,- Kč (§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1,
§ 15, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění
pozdějších změn a doplňků) a z paušální částky náhrady
hotových výdajů advokáta ve výši 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. prosince 2001
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v.r.
předsedkyně senátu