NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
33 Odo 802/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce M. E., proti žalované O., s. r. o. o zaplacení částky 81.497,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 272/2000,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince
2004, č. j. 12 Co 388/2004-151, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení
částku 4.255,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám JUDr. P. P., advokáta se sídlem v P.
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 81.497,- Kč s příslušenstvím
oproti vydání šatní skříně, jejíž specifikace je uvedena v příloze žaloby.
Uváděl, že skříň, jejíž zhotovení si u žalované objednal a která mu byla
dodána, vykazuje vadu spočívající v neakceptovatelném zápachu. Již 28. 7. 2000
proto skříň reklamoval a protože žalovaná reklamaci nevyřídila, „uplatnil
zrušení smlouvy“ a dožaduje se vzájemného vrácení plnění.
Obvodní soud pro Prahu rozsudkem ze dne 11. května 2004, č. j. 24 C
272/2000-129, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku
ve výši 81.497,- Kč s 11 % úrokem z prodlení od 13. 7. 2000 do zaplacení oproti
vydání šatní skříně o rozměru 4000 x 2400 x 600 mm sestávající z pěti dílů,
každý o rozměru 800 x 2400 x 600 mm, jež jsou sestaveny z dílců dle rozpisu
objednávky šatní skříně, se skládacími a posuvnými dveřmi, č. obj. 2134 (jejíž
specifikace je uvedena v příloze tohoto rozsudku), a rozhodl o nákladech řízení
účastníků a státu.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. prosince 2004, č.
j. 12 Co 388/2004-151, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně vycházel ze
zjištění, že žalobce si u žalované dne 15. 6. 2000 objednal zhotovení věci
(šatní skříně) na zakázku za cenu 81.497,- Kč. Zálohu na cenu uhradil při
objednávce, zbytek po instalaci skříně ve svém domě dne 18. 7. 2000. Dne 28. 7.
200 písemně u žalované skříň reklamoval pro silný zápach, který vydávala.
Žalovaná písemným podáním z 8. 8. 2000 tuto reklamaci neuznala. Podáním ze dne
23. 11. 2000 žalobce od smlouvy odstoupil a požadoval vrácení 81.497,- Kč
oproti vrácení skříně. Vada skříně spočívající ve specifickém zápachu nebyla
prokázána. Ze znaleckého posudku z oboru chemie vyplynulo, že všechny naměřené
hodnoty chemických látek užitých při výrobě skříně byly - s výjimkou
koncentrace 2-furfuralu (jehož bylo naměřeno možné maximum 23,3 mikrogramu na
m3) - nižší, než doporučované nejvyšší přípustné koncentrace pro vnitřní
prostředí. Chemická látka 2-furfural se uvolňuje při vysoušení dřeva a
projevuje se jako aroma nařezaného dřeva. Tato látka není zařazena mezi
karcinogeny a české hygienické předpisy připouštějí v obytných místnostech
hodnotu až 200 mikrogramu této látky na m3; taková hodnota nebyla v místnosti,
kde je skříň umístěna, naměřena. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu
soudy obou stupňů věc posoudily podle § 623 odst. 1 občanského zákoníku
platného v době uzavření smlouvy (dále jen „ObčZ“) a uzavřely, že žalobci se
nepodařilo prokázat, že šatní skříň, kterou pro něho žalovaná zhotovila a
kterou mu dodala, má jím vytčenou vadu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že soudům
předložil celou řadu důkazů, které podle jeho názoru potvrdily výskyt vady, jež
evidentně bránila řádnému užívání věci. Vada spočívala v nadprůměrném zápachu,
který byl tak agresivní, že se v místnosti, kde byla skříň umístěna, nedalo
bydlet. Celá řada svědků i „odborník se specializací na dřevozpracování
nábytku“, kterého žalobce požádal o stanovisko, tento zápach „objektivizovala a
zjistila, zatímco žalovaná se k věci stavěla tak, že zápach nemůže z
předmětného výrobku vycházet“. Někteří ze svědků měli při pobytu v místnosti,
kde se skříň nacházela, potíže. Škrábalo je v krku, měli neuhasitelnou žízeň,
bolely je oči a hlava, ztrácely se jim sliny. Bylo přitom evidentní, že
nesnesitelný zápach pochází právě ze skříňové sestavy. Skutečnost, že první
objektivní měření chemických látek bylo provedeno až s odstupem 5 měsíců od
instalace skříně, žalobce shledává důležitou v návaznosti na dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud
totiž nepostupoval hospodárně s urychlením a „nevypořádal se s tím, že měl
charakter vady posuzovat na dobu, kdy byla provedena reklamace“. Přespříliš se
přitom soustředil na znalecký posudek znalce prof. ing. B. D., CSc., s jehož
závěry se však nevypořádal tak, jak by měl a jak žalobce v dovolání předestírá.
Žalobce je přesvědčen, že vždy je třeba hodnotit, „zda chemické sloučeniny
nevyvolávají určité reakce u lidí, které nakonec způsobují takový zápach a
pocit ohrožení zdraví“, a že není rozhodující, zda jednotlivé sloučeniny
přesahují přípustnou koncentraci, ale jakým způsobem se navenek projevují.
Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl,
neboť přesto, že žalobce odkazuje na dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2
písm. a/ a b/ o. s. ř., z obsahu jeho dovolání vyplývá, že podrobuje kritice
pouze skutková zjištění a hodnocení důkazů. Skutečně uplatněný dovolací důvod
je však v kolizi s ustanovením § 237 o. s. ř.
Podle článku II. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k
novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
(tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních
právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem
na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o dovolání proti němu
postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalobcem) řádně
zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), není však v
dané věci přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení)
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu
prvního stupně, lze přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je
podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu
rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení
otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem.
Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle ustanovení §
241a odst. 3 o. s. ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě
případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu
vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže
být přípustnost dovolání založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s.
ř. Stejně tak k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, jakož i k vadám podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné;
samy o sobě tyto vady – i kdyby byly dány – přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.
I když žalobce v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci, z
obsahu jeho dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) zřetelně vyplývá, že
brojí výlučně proti skutkovým závěrům soudů ohledně existence jím namítané vady
šatní skříně. Nesouhlasí totiž se skutkovým zjištěním, že vada, pro kterou
zhotovenou věc reklamoval (tj. specifický zápach), nebyla objektivně prokázána
a vytýká přitom soudům jak nesprávný postup při zjišťování skutkového stavu
věci tak vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Tvrzení, že by odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně
posoudil po stránce právní, tedy že by správně zjištěný skutkový stav
subsumoval pod nesprávnou právní normu, dovolání žalobce neobsahuje. Pokud je v
dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením dané věci, pak pouze v tom
směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a „vzal v
úvahu“ skutečnosti, které žalobce tvrdil a podle vlastního názoru i prokázal,
musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalobce v dovolání
uplatnil, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek
odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo
vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá –
jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř.
Lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud proto
takové dovolání – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl (§
243a odst. 1 věta první, § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci,
jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady
vynaložené v souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto
náklady sestávají z odměny advokáta v částce 4.180,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3, § 14
odst. 1 ve spojení s § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném
znění) a z paušální náhrady hotových výdajů v částce 75,- Kč (§ 2 odst. 1 a 13
odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 22. července 2005
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu