33 Odo 806/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobce J. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované O. V., zastoupené
advokátem, o zaplacení částky 438.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v
Kroměříži pod sp. zn. 7 C 174/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 2. května 2005, č. j. 17 Co 240/2002-208, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. května 2005, č. j. 17 Co
240/2002-208, a rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 25. ledna 2002, č.
j. 7 C 174/97-182, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kroměříži k
dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou domáhal po žalované a Š. K. zaplacení částky 438.000,- Kč s
odůvodněním, že na základě kupní smlouvy uzavřené v autobazaru patřícímu
žalované koupil automobil VW Passat CL TDI, červené barvy, rok výroby 1994 č.
motoru 189 900 za dohodnutou kupní cenu. Dodatečně vyšlo najevo, že šlo o vůz
kradený a byl donucen jej vydat německým celním orgánům. Z tohoto důvodu
požaduje po žalované vrácení zaplacené kupní ceny včetně příslušenství.
Okresní soud v Kroměříži (dále jen „soud prvního stupně“) poté, co v důsledku
zpětvzetí žaloby usnesením ze dne 27. dubna 1998, č. j. 7 C 174/97-57
(potvrzeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. července 1999, č. j. 21
Co 380/98-71), zastavil řízení proti Š. K., rozsudkem ze dne 25. ledna 2002, č.
j. 7 C 174/97-182, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze
zjištění, že žalobce v lednu 1996 uzavřel v autobazaru žalované ústně smlouvu,
na jejímž základě nabyl za kupní cenu 438.000,- Kč osobní vůz VW Passat CL TDI,
červené barvy, rok výroby 1994 č. motoru 189 900; o koupi nebyla vyhotovena
písemná smlouva, žalovaná jednající svým zaměstnancem L. P. vystavila pouze
fakturu. Žalobce auto užíval až do 15. 6. 1996, kdy mu je zadržely německé
celní orgány, jelikož šlo o vůz ukradený v Německu. Vozidlo bylo přivezeno z
Itálie a na žádost svědka R. K. je do evidence vozidel přihlásila jako
vlastnice Š. K. Prodej vozu zajišťoval tento svědek prostřednictvím autobazaru
žalované. Žalovaná tak postupovala podle zmocnění, které ji dne 14. 1. 1996
udělila Š. K. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dospěl k závěru o
nedostatku pasivní legitimace žalované; kupní smlouvu uzavřel žalobce s
vlastnicí vozu Š. K., bylo mu známo, že „oficiální“ majitelkou vozu je právě
ona, přičemž tuto skutečnost potvrzuje zápis o technickém stavu vozu ze dne 14.
1. 1996, který byl nedílnou součástí uzavřené smlouvy o zprostředkování
prodeje. Soud prvního stupně posoudil smlouvu mezi žalovanou a Š. K. jako
smlouvu smíšenou podle § 491 odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „obč.
zák.“), na jejímž základě majitel vozu prostřednictvím další osoby požádal o
zprostředkování prodeje a zároveň žalovanou zmocnil k provedení veškerých úkonů
s tím souvisejících. Prodávající tak byla přímo zastoupena žalovanou, která
jednala jejím jménem na její účet.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. května 2005, č. j. 17 Co 240/2002-208,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej ve
výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že majitelka
osobního automobilu Volkswagen Passat, Š. K. pověřila žalovanou prováděním
veškerých úkonů při uzavírání kupní smlouvy s třetí osobou ohledně předmětného
vozu. Ztotožnil se se závěrem, že žalovaná jednala jménem majitelky vozu při
zprostředkování koupě. Žalobce věděl a podle okolností musel vědět, že žalovaná
jedná za jiného a že kupní smlouvu uzavírá jménem Š. K. Z obsahu plné moci ze
dne 14. 1. 1996, smlouvy o zprostředkování č. 3/1996 ze dne 14. 1. 1996 a ze
záznamu o technickém stavu vozidla ze dne 14. 1. 1996 vzal za prokázané, že
mezi žalovanou a Š. K. byla uzavřena smíšená smlouva vykazující znaky smlouvy
zprostředkovatelské a příkazní podle § 491 odst. 3 obč. zák. Jelikož žalovaná
jednala se žalobcem na základě přímého zastoupení, kdy z právních úkonů
zástupce vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému, shledal odvolací soud
správným závěr o nedostatku její pasivní legitimace.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), žalobce (dále jen „dovolatel“) namítá
nesprávné právní posouzení věci. Je přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam, neboť v rozporu s hmotným právem je
založeno na nesprávném závěru o nedostatku pasivní legitimace žalované.
Žalovaná při uzavírání kupní smlouvy vystupovala jako jeho jediný smluvní
partner a vlastník předmětného automobilu, jí také zaplatil kupní cenu a proto
jen ona má povinnost mu ji vrátit. S tímto odůvodněním navrhl, aby soud
dovolací zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných
před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o
dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou
provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání v dané věci může být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm
řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam.
Pro rozhodnutí dané věci bylo významné (určující) posouzení otázky, zda práva
a povinnosti z kupní smlouvy vznikly žalované nebo Š. K. Protože tuto otázku,
od níž odviselo posouzení pasivní legitimace žalované, odvolací soud vyřešil v
rozporu s hmotným právem a dosavadní rozhodovací praxí, představuje napadený
rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam a dovolání je tak podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
přípustné.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice
správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na právním názoru, podle něhož žalovaná
nemůže být pasivně legitimována k vydání bezdůvodného obohacení z titulu
neplatné smlouvy, neboť kupní smlouvu s žalobcem uzavírala jménem Š. K. a
nikoliv jménem svým. S tímto názorem v souzené věci ovšem nelze souhlasit.
Podle § 22 odst. 1 obč. zák. zástupcem je ten, kdo je oprávněn jednat za jiného
jeho jménem. Ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému.
Podle § 32 odst. 1 obč. zák. nevyplývá-li z právního úkonu, že někdo jedná za
někoho jiného, platí, že jedná vlastním jménem.
Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z
účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Účelem občanskoprávního institutu zastoupení je, aby za osobu, která buď není
způsobilá k právním úkonům anebo která sice způsobilá k právním úkonům je,
avšak z nějakého důvodu je nechce či nemůže sama učinit (např. pro
nepřítomnost, pro nemoc atd.) činil právní úkony ustanovený zástupce. V teorii
i soudní praxi se rozlišuje mezi zastoupením přímým a nepřímým (někdy též
označovaným jako tzv. náhradnictví). Oběma případům je společné, že v nich
zástupce činí vlastní projev vůle (právní úkon). Zatímco však přímý zástupce
činí projev vůle jménem zastoupeného a na jeho účet, takže práva a povinnosti,
jedná-li zástupce v mezích oprávnění, vznikají přímo zastoupenému, nepřímý
zástupce činí úkon vlastním jménem, i když on rovněž na cizí účet, tj. na účet
zastoupeného; v důsledku toho nabývá nepřímý zástupce práva a povinnosti sám,
je však povinen následně převést takto nabytá práva a povinnosti podle smlouvy
na zastoupeného. Občanský zákoník upravuje výslovně pouze zastoupení přímé (§
22 odst. 1 obč. zák.); nepřímé zastoupení ovšem nevylučuje (srovnej § 733 obč.
zák.).
V právních vztazích nemusí být vždy snadno rozlišitelné, zda se vztah třetí
osoby k jednajícímu subjektu utváří na bázi zastoupení přímého či nepřímého; v
těchto případech zákon v zájmu ochrany třetích osob v § 32 odst. 1 obč. zák.
zakotvuje nevyvratitelnou domněnku, že nevyplývá-li z právního úkonu, že někdo
jedná za někoho jiného, platí, že jedná vlastním jménem.
Založení účinků přímého zastoupení předpokládá kromě vedle objektivně daných
znaků přímého zastoupení a plné moci dále to, aby zmocněnec s třetí osobou jako
takový jednal jménem zastoupeného, „způsobem zjevným a za jejího alespoň
konkludentního souhlasu\", s tím, že celý kontext jednání zmocněnce a třetí
osoby je obrácen k zastoupenému (zmocniteli) jakožto ke smluvní straně. Jinak
řečeno, zastoupení je tehdy přímé, jestliže třetí osoba ví, resp. z okolností
musí vědět, že s ní jednající subjekt jedná za jiného, že smluvní stranou je
osoba jiná, a že jednání je vedeno se zástupcem - zmocněncem. Není-li splněna
tato podmínka, pak se může jednat jen o zastoupení nepřímé (srov. např.
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 1994 sp. zn. 7 Cdo 23/92,
publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 1999, sešit č. 5, a dále
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. května 2000 sp. zn. 25 Cdo 631/98,
publikovaný v časopise Soudní rozhledy ročník 2000, sešit č. 9).
V dané věci žalovaná převzala sporný automobil za účelem jeho prodeje, mezi
účastníky nedošlo k uzavření kupní smlouvy v písemné formě, ze které by bylo
zřejmé, že ji uzavírá za třetí osobu, navíc vystavila fakturu, v níž se
prostřednictvím obchodního jména a identifikačního čísla, pod kterým podnikala,
identifikovala jako „dodavatel“ a na jejím základě přijala od žalobce kupní
cenu. Neobstojí závěr, že žalobce musel vědět, že žalovaná jedná jako zmocněnec
jménem zmocnitelky Š. K. Naopak jednání žalované vykazovalo kriteriální znaky
nepřímého zastoupení a žalobce se oprávněně domníval, že žalovaná jedná
vlastním jménem. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani záznam o technickém
stavu vozidla ze dne 14. 1. 1996, se kterým byl žalobce seznámen a z něhož je
zřejmé, že vozidlo patří třetí osobě. Tato listina totiž není způsobilá
prokázat, že v okamžiku uzavírání kupní smlouvy jednala žalovaná jejím jménem a
nikoliv svým; jak v případě přímého tak i nepřímého zastoupení při prodeji věci
zůstává zastoupený vlastníkem věci a ke změně vlastnictví dochází teprve kupní
smlouvou. Je-li kupní smlouva neplatná, je kupující oprávněn domáhat se nároků
z této smlouvy (§ 457 odst. 1) proti tomu, kdo věc svěřil do prodeje jen tehdy,
jestliže obstaravatel uskutečnil prodej na základě přímého zastoupení. Odvolací
soud proto nesprávně posoudil otázku pasivní legitimaci žalované.
Z uvedeného je zřejmé, že se žalobci podařilo prostřednictvím dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybnit správnost napadeného
rozsudku. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2
věty za středníkem o. s. ř. zrušil.
Vzhledem k tomu, že důvody pro zrušení rozsudku platí i pro rozsudek soudu
prvního stupně, byl podle § 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. zrušen v uvedeném
rozsahu i tento rozsudek a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. V novém rozhodnutí soud
znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1,
věta prvá a druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. dubna 2008
JUDr. Václav Duda
předseda senátu