33 Odo 808/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně S. B., spol. s r. o. .zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) I. S.
a 2) J. S., oběma zastoupeným advokátem, o zaplacení 939.225,- Kč, vedené u
Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 24 C 256/97, o dovolání žalovaných
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. července 2004, č. j. 11 Co
289/2002-151, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. července 2004, č. j. 11
Co 289/2002-151, a rozsudek Okresního soudu Plzeň – město ze dne 7. srpna 2001,
č. j. 24 C 256/97-108, ve spojení s usnesením ze dne 3. června 2002, č. j. 24 C
256/97-124, v částech, jimiž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit
společně a nerozdílně se žalovanou žalobkyni 711.225,- Kč se 16 % úrokem z
prodlení od 15. 8. 1997 do zaplacení, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se po žalovaných domáhala zaplacení 939.225,- Kč s příslušenstvím s
tím, že tato částka představuje nedoplatek za dílo (stavbu rodinného domu s
bazénem a garáží), které pro žalovanou provedla podle smlouvy uzavřené dne 7.
12. 1992.
Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 7. srpna 2001, č. j. 24 C
256/97-108, ve spojení s usnesením ze dne 3. června 2002, č. j. 24 C
256/97-124, uznal žalované povinnými zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci
rozsudku 939.225,- Kč se 16 % úroky z prodlení od 15. 8. 1997 do zaplacení
(výrok I.), žalobu v části, jíž byl požadován další 1 % úrok z prodlení z
částky 939.225,- Kč od 15. 8. 1997 do zaplacení zamítl (výrok II.) a rozhodl o
nákladech řízení (výrok III.).
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. července 2004, č. j. 11 Co
289/2002-151, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uznal žalované
povinnými zaplatit žalobkyni 711.225,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 15. 8. 1997 do zaplacení, přičemž tuto povinnost jim uložil splnit společně a
nerozdílně (výrok I.). Ve výroku, jímž byla žalobkyni přiznána i částka
228.000,- s příslušenstvím, a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (výrok II). Stejně jako soud prvního stupně vyšel ze zjištění,
že žalobkyně, která podniká mimo jiné v oblasti provádění staveb, uzavřela dne
7. 12. 1992 se žalovanou smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla výstavba
rodinného domu podle objednávky a projektové dokumentace za sjednanou cenu
3,584.829,- Kč s tím, že tato cena nezahrnuje cenu za dodávku oplocení,
terénních úprav, chodníků a technologii bazénu, jež budou rovněž provedeny. Ve
smlouvě bylo sjednáno, že dojde-li v mezidobí ke změnám cen vstupních
materiálů, výrobků, služeb, dodávek strojů, pohonných hmot a mazadel oproti
tomu, jak byly kalkulovány, budou cenové rozdíly promítnuty do sjednané ceny,
přičemž vyúčtování cenového navýšení a zálohy bude provedeno v konečné faktuře;
počínaje rokem 1993 bude cena dále navýšena i o daň z přidané hodnoty. Dále
bylo ujednáno, že veškeré „vícepráce“ většího rozsahu (tj. nad 900,- Kč)
požadované objednatelkou oproti dohodnuté specifikaci provede zhotovitelka
pouze na základě dodatku ke smlouvě a za úplatu. Dokončení stavebních prací
bylo plánováno do 30. 8. 1993 a podmíněno bylo příznivými klimatickými
podmínkami. Pro případ nedodržení termínu dokončení dodávky byla sjednána
smluvní pokuta ve výši 8.800,- Kč za každý den prodlení. K předání a převzetí
díla došlo 13. 6. 1994. Užívání „novostavby rodinného domu v P. o jedné
bytové jednotce s bazénem a garáží“ bylo povoleno kolaudačním rozhodnutím ÚMO
Plzeň dne 26. 9. 1994 na základě ústního jednání spojeného s místním šetřením,
které se konalo dne 21. 6. 1994; výlučným vlastníkem domu je žalovaná. Dne 20. 6. 1994 podepsali žalovaní prohlášení, v němž uznali „pohledávku žalobkyně za
výstavbu rodinného domu a garáže v P., podle smlouvy o dílo ze dne 7. 12. 1992
ve výši 939.225,- Kč“ jako svůj dluh a zavázali se jej zaplatit nejpozději do
15. 8. 1994, což neučinili. Uznaná částka představuje rozdíl mezi výdaji
žalobkyně na zhotovení díla v celkové výši 4,670.356,- Kč a částkou 3,746.089,-
Kč, kterou žalovaní celkem žalobkyni v souvislosti s výstavbou již uhradili, s
připočtením 14.958,- Kč na DPH. Žalovaní v řízení neprokázali své tvrzení, že
uznávací prohlášení podepsali v omylu, resp. pod pohrůžkou, že jinak stavba
nebude zkolaudována. Toto tvrzení bylo soudy hodnoceno jako ryze účelové.
Na
podkladě těchto zjištění odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl
k závěru, že vztahy účastníků se řídí občanským zákoníkem a že žalobkyně je ve
věci aktivně a žalovaní pasivně legitimováni; pasivní legitimace žalované plyne
z jejího účastenství na smlouvě o dílo, pasivní legitimace žalovaného je
založena jeho přistoupením k závazku žalované podle § 533 obč. zák., k němuž
došlo 20. 6. 1994 spolu s uznáním dluhu. Uznání dluhu žalovanými posoudil jako
platný právní úkon. Neuvěřil žalovaným, že tento úkon učinili nesvobodně v
důsledku sdělení, že žalobkyně zabrání kolaudaci stavby, jestliže nepodepíší
uznávací prohlášení. Konstatoval, že i kdyby žalovaní prokázali, že jim
zástupce žalobkyně sdělil, že žalobkyně kolaudaci zmaří, nebylo by možné v
tomto sdělení spatřovat naplnění některého ze znaků bezprávné výhrůžky, resp. takové sdělení nebylo způsobilé vyvolat omyl žalovaných, resp. omezit jejich
svobodnou vůli. Žalobkyně totiž nebyla účastníkem stavebního řízení a
nezáviselo na ní, zda dokončená stavba bude či nebude zkolaudována. Vydání
kladného kolaudačního rozhodnutí bylo podmíněno výlučně tím, zda stavba byla
zhotovena v souladu s příslušnými stavebně právními předpisy, aby její užívání
neohrozilo životy a zdraví uživatelů. Zda jsou vyrovnány závazky mezi
stavebníkem a zhotovitelem stavby, bylo z hlediska kolaudace nevýznamné. Žalovaní navíc měli možnost poradit se s osobou provádějící stavební dozor,
neboť byla šetření přítomna. Vzhledem k poměrům, společenskému postavení a
podnikatelským aktivitám žalovaných si lze jen stěží představit, že se vlivem
namítaného sdělení dostali do stavu, v němž učinili úkon, který by jinak
neučinili. Samotný požadavek na doplacení ceny díla pak nelze považovat za
protiprávní a není ani výhrůžkou. Námitka žalovaných, že uznávací prohlášení
učinili v omylu, nemá oporu ve skutkových zjištění. Odvolací soud proto
vycházel z vyvratitelné právní domněnky, že ke dni uznání dluhu (tj. k 20. 6. 1994) dluh, jehož důvodem byla pohledávka žalobkyně za žalovanou za dodávku
stavby rodinného domu s bazénem a garáží podle smlouvy o dílo ze 7. 12. 1992,
existoval, přičemž uznávací prohlášení „mělo odstranit případnou spornost výše
nedoplatku ceny díla“. Žalovaní v řízení neprokázali opak, neboť bylo zjištěno,
že původní cena díla nezahrnovala některá ve smlouvě sjednaná a skutečně i
realizovaná plnění (např. dodávku oplocení, terénních úprav, chodníků a
bazénu), při realizaci stavby došlo ke změnám v plnění oproti projektu (byly
užity kvalitnější a dražší materiály) a žalobkyně měla smluvně zajištěnu
možnost v takovém případě navýšit cenu díla a účtovat DPH. Žalovaní se navíc
zpočátku řízení proti zaplacení žalované částky bránili výlučně tvrzením, že
tuto částku již uhradili. Odvolací soud dále dovodil, že listina datovaná 20. 6. 1994 v sobě zahrnuje nejen uznání dluhu, ale i „projev vůle žalovaného
podřaditelný pod ustanovení § 533 obč.
zák., neboť svým obsahem se jedná o
dohodu učiněnou v písemné formě mezi třetí osobou (žalovaným) a věřitelem
(zhotovitelem) o tom, že tato osoba nezúčastněná na smlouvě uhradí dluh za
dlužníka“. Uzavřel, že žalovaný se stal dlužníkem vedle žalované a oba jsou
zavázáni k úhradě dluhu společně a nerozdílně. Nedůvodnou shledal námitku
žalovaných, že právo žalobkyně na zaplacení žalované částky bylo promlčeno;
vycházel přitom opět z uznávacího prohlášení. Nárok žalobkyně na zaplacení
711.225,- Kč proto shodně se soudem prvního stupně shledal po právu a jeho
rozsudek v tomto rozsahu potvrdil. Protože dovodil, že se soud prvního stupně
nedostatečně vypořádal s námitkou započtení pohledávky žalovaných ve výši
228.000,- Kč na pohledávku žalobkyně, rozsudek soudu prvního stupně v části,
jíž bylo rozhodnuto o zaplacení 228.000,- Kč, zrušil a věc mu vrátil v tomto
rozsahu k dalšímu řízení.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož
přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. a/ respektive c/ o. s. ř., neboť
jsou přesvědčeni, že rozhodnutí odvolacího soudu je zásadně právně významné. V
dovolání uplatňují dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ a odst. 3
o. s. ř. Nesouhlasí především s posouzením platnosti jejich prohlášení z 20. 6. 1994, jímž vůči žalobkyni uznali svůj dluh ve výši 939.225,- Kč. Mají zato, že
tento jejich právní úkon je neplatný, neboť jej učinili při místním šetření
stavebního úřadu prováděném v rámci kolaudačního řízení v omylu, resp. na
základě bezprávné výhrůžky. Zástupce žalobkyně jim totiž sdělil, že pokud dluh
neuznají, žalobkyně zajistí, aby dům nebyl zkolaudován. Nyní si sice jsou
vědomi, že žalobkyně neměla právní prostředky, které by jí umožnily kolaudaci
domu zabránit, nicméně omyl, příp. bezprávnou výhrůžku je nutno hodnotit s
ohledem na tehdejší okolnosti podpisu prohlášení. Důkazy, které navrhli k
prokázání svého tvrzení o chování zástupce žalobkyně při místním šetření
(zejména výslechy svědků V.), soudy neprovedly s odůvodněním, že by nemohly nic
změnit na rozhodnutí ve věci a jsou tak nadbytečné. Žalovaní mají zato, že
skutkový stav věci byl tudíž zjištěn neúplně. I kdyby bylo uznání dluhu
posouzeno jako platné, nemohlo způsobit jejich „neúspěch ve věci“. V řízení
totiž bylo prokázáno, že ve smlouvě o dílo se žalobkyně zavázala provést pro
žalovanou (před uzavřením smlouvy o dílo došlo rozhodnutím soudu ke zrušení
bezpodílového spoluvlastnictví žalovaných) stavbu rodinného domu za cenu
3,584.829,- Kč (tj. spolu s DPH 3,764.070 Kč); vícepráce musely být řešeny
písemnými dodatky ke smlouvě o dílo. Dne 13. 6. 1994 byl žalované předán
dokončený rodinný dům, který se nelišil od projektové dokumentace. Uznáním
dluhu nevznikl žádný nový závazek, nýbrž byla založena vyvratitelná právní
domněnka, že ke dni uznání dluh trval. Žalovaná v řízení prokázala, že k 20. 4. 1994 žalobkyni částku 939.225,- Kč nedlužila, neboť v té době již byla sjednaná
cena díla, resp. částka 3,849.889,- Kč, zaplacena. Odvolací soud tedy nesprávně
interpretoval § 558 obč. zák. dovodil-li, že uznaný dluh se týkal nedoplatku
ceny díla a že je přitom nerozhodné, zda jde o plnění podle smlouvy nebo o
bezdůvodné obohacení. Žalovaní jsou přesvědčeni, že uznání se týká pouze plnění
ze smlouvy o dílo, neboť v textu uznávacího prohlášení se o bezdůvodném
obohacení nehovoří. Pokud žalovaná žalobkyni dlužila z titulu bezdůvodného
obohacení, došlo k promlčení práva na vydání takového plnění, přičemž námitka
promlčení byla uplatněna již před soudem prvního stupně. Z opatrnosti žalovaní
namítají, že v řízení prokázali, že ke dni uznání dluhu žalobkyni ničeho
nedlužili ani z titulu bezdůvodného obohacení. V této souvislosti se podrobně
vyjadřují k jednotlivým bodům vyúčtování a namítají, že takové výdaje
neodsouhlasili. Dále v dovolání připomínají, že žalovaný smlouvu o dílo
neuzavřel, podepsal pouze uznání dluhu.
Jsou sice srozuměni se závěrem
odvolacího soudu, že žalovaný není ve věci pasivně legitimován z titulu
účastenství na smlouvě o dílo, nesouhlasí však se závěrem, že přistoupil k
závazku žalované. Mají za to, že podpisem uznávacího prohlášení nebyly splněny
podmínky kladené pro aplikaci § 533 obč. zák. Žalovaný v uznávacím prohlášení
uznal pohledávku žalobkyně vyplývající ze smlouvy o dílo, resp. z výstavby
rodinného domu a zavázal se uznanou částku žalobkyni zaplatit do 15. 8. 1994,
přestože smlouvu o dílo neuzavřel a nemohl tudíž žalobkyni ničeho dlužit. Z
textu prohlášení rozhodně nevyplývá, že se zavázal zaplatit dluh za žalovanou. Navíc prohlášení není opatřeno podpisem zástupce žalobkyně a nejde proto o
vícestranný právní úkon, jak nesprávně dovozuje odvolací soud. Žalovaný tudíž
žalobkyni ničeho nedluží, stejně jako žalovaná. Z uvedených důvodů dovolatelé
navrhli, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů v napadených částech
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej
článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas
osobami k tomu oprávněnými (žalovanými), že je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a/ o. s. ř. a že jsou splněny i podmínky uvedené v § 241 odst. 1 a 4 a §
241a odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 o.
s. ř.
Na naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
usuzují dovolatelé z toho, že soudem nebyly provedeny jimi navržené důkazy,
kterými mínili prokázat své tvrzení, že uznávací prohlášení podepsali pod
tlakem bezprávné pohrůžky, že jinak nebude stavba zkolaudována.
Neúplně nebo nesprávně zjištěný skutkový stav věci může být dovolacím důvodem
podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. jen výjimečně, a to tehdy, jestliže v
rozporu s § 120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro
posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny a k jejich
prokázání byly nabízeny důkazy) nebo jestliže nebyl proveden navržený důkaz a
soud, aniž by učinil skutková zjištění, dovodil, že účastník neunesl důkazní
břemeno.
V dané věci nelze odvolacímu soudu vytýkat, že okolnosti rozhodné pro
posouzení, zda k uznání dluhu došlo pod tlakem bezprávné výhrůžky, nezjišťoval
(viz důkaz výslechem účastníků, svědka Ing. J. S.), případně že by skutkové
zjištění v tomto směru neučinil. Odvolací soud (stejně jako před ním soud
prvního stupně) neuvěřil žalovaným, že je zástupce žalobkyně k uznání dluhu dne
20. 6. 1994 přinutil sdělením, že nepodepíší-li uznávací prohlášení, zabrání
žalobkyně kolaudaci stavby. Nadto uzavřel, že i kdyby byly pravdivé údaje,
jimiž žalovaní popsali okolnosti, za nichž podepsali uznávací prohlášení,
nebylo by možné na základě toho dovodit, že k uznání dluhu došlo pod tlakem
bezprávné výhrůžky. Proto také neprovedl důkazy výslechem svědků, kteří měli
tyto údaje potvrdit.
Účastník zatížený povinností tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k
jejich verifikaci důkazní prostředky (§ 120 o. s. ř.) nemá - v procesním slova
smyslu - právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud totiž ve
smyslu § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů
provede a nejde-li o řízení uvedená v § 120 odst. 2 o. s. ř. (tzv. nesporná),
může podle § 120 odst. 3 věty první o. s. ř. provést i jiné než účastníky
navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění
skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Jestliže odvolací soud dovodil, že
údaje uváděné samotnými žalovanými neumožňují uzavřít, že šlo o bezprávnou
výhrůžku, důvodně odmítl provést důkazy, které měly sloužit pouze k ověření
pravdivosti těchto údajů. Takové důkazy totiž nebyly způsobilé zjištěný
skutkový stav zvrátit. Namítané nesprávné hodnocení důkazů pak mezi vady řízení
nepatří; pochybení v tomto směru se může projevit jen ve správnosti skutkových
zjištění, a lze je tedy úspěšně napadat jen dovolacím důvodem podle § 241a
odst. 3 o. s. ř. Lze tudíž uzavřít, že dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2
písm. a/ o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně.
Nesouhlas žalovaných se závěrem odvolacího soudu, že uznání dluhu, k němuž
došlo dne 20. 6. 1994, je platným právním úkonem, je uplatněním dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo sice aplikoval správný
právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry.
Žalovaní oproti názoru odvolacího soudu prosazují vlastní představu právního
zhodnocení věci, která ústí především v závěr, že dluh vůči žalobkyni uznali
dne 20. 6. 1994 pod tlakem bezprávné výhrůžky. Bezprávná výhrůžka (tzv.
psychické donucení) je bezprávné působení na vůli člověka, jež v něm vzbuzuje
důvodný strach z újmy, které se hrozí, takže se jeho vůle projevená v právním
úkonu utváří pod vlivem tohoto strachu. Výhrůžka musí být bezprávná, tj.
vzbuzení strachu, pod jehož vlivem se vytváří vůle jednajícího, musí být
protiprávní. Bezprávnost výhrůžky spočívá v tom, že se jí vynucuje něco, co
takto nesmí být vynucováno, vyhrožováno je něčím, co hrozící vůbec není
oprávněn provést. Bezprávnost výhrůžky může spočívat dále v tom, že je
vyhrožováno něčím, co je hrozící sice oprávněn provést, ale čím není oprávněn
hrozit za tím účelem, aby pohnul jiného k určitému právnímu úkonu. Hrozí-li
však někdo tím, co je oprávněn provést a čím je oprávněn hrozit za tím účelem,
aby druhou stranu přiměl k určitému jednání, nejde o bezprávnou výhrůžku, ale o
oprávněný nátlak, který nemůže být důvodem neplatnosti právního úkonu
uzavřeného pod jeho vlivem.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že žalovanými popsané okolnosti uznání dluhu
(i kdyby byly prokázány) nebylo možné kvalifikovat jako bezprávnou výhrůžku. V
době uznání dluhu (tj. ke dni 20. 6. 1994) bylo dílo již dokončeno a žalovaným
předáno; tito měli možnost seznámit se s jeho kvalitou, s rozsahem provedených
prací, znali náklady, které byly oběma smluvními stranami vynaloženy, a mohli
vše konfrontovat s obsahem smlouvy o dílo. Stejně tak věděli, že žalobkyně není
účastníkem stavebního řízení a neodvisí od ní, zda stavba bude či nebude
zkolaudována. Protože šetření byl přítomen Ing. J. S. - garant projektu na
vybudovaný rodinný dům - měli žalovaní možnost s ním nastalou situaci
zkonzultovat. Nelze ani přehlížet, že dluh vůči žalobkyni uznali oba žalovaní,
přestože stavebníkem, a tedy účastníkem stavebního řízení byla pouze žalovaná.
Lze proto přisvědčit odvolacímu soudu, že nelze dobře předpokládat, že za dané
situace se žalovaní (s přihlédnutím k jejich společenskému postavení a
podnikatelským aktivitám) dostali do takového psychického rozpoložení, které je
pohnulo k právnímu úkonu, který by jinak neučinili. Tvrzená „hrozba“ zástupce
žalobkyně, že žalobkyně zabrání kolaudaci stavby, nedojde-li k uznání dluhu,
nemohla být bezprávou výhrůžkou ve smyslu shora podaného výkladu a na
žalovaných bylo, zda takový jednostranný právní úkon učiní či nikoli. Jestliže
zástupce žalobkyně po žalovaných požadoval, aby podpisem uznávacího prohlášení
po předání díla odstranili případnou spornost výše nedoplatku jeho ceny, jednal
v rámci oprávnění zhotovitele, jehož pohledávka dosud nebyla zcela uspokojena,
a nešlo o jednání protiprávní. Pohnutky, které žalované vedly k tomuto právnímu
úkonu, jsou z hlediska právního posouzení věci bezvýznamné. I když subjekty
jsou k právním úkonům vedeny určitými pohnutkami, pohnutky zásadně nemají
právní relevanci, protože v opačném případě by důvěra v učiněné projevy byla
zcela znevěrohodněna. Pohnutka může nabýt právního významu jenom tím, že je
zahrnuta do projevené vůle, že se stala její složkou; zůstane-li mimo obsah
projevené vůle, nemá právní význam a nelze se jí dovolávat.
Další výhrada uplatněná žalovanými v rámci dovolacího důvodu podle §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. směřuje proti tomu, jak odvolací soud hodnotil
právní účinky uznávacího prohlášení z 20. 6. 1994. Žalovaní jsou přesvědčeni,
že odvolací soud výkladem tohoto právního úkonu nepřípustně změnil důvod
uznaného dluhu a jeho závěr, že uznaný dluh se týkal „nedoplatku ceny díla za
poskytnuté plnění bez ohledu na to, zda bylo plněno na základě smluvním, či v
souvislosti s tím z případného bezdůvodného obohacení“, nemůže obstát.
Lze souhlasit s dovolateli, že je-li v písemném uznávacím prohlášení uveden
důvod dluhu, který vůči věřiteli dlužník uznává, nelze tento důvod vzniku
závazku vzhledem k nutnosti zachování písemné formy jakkoli měnit, resp.
nahrazovat novým důvodem. Uznání dluhu je jednostranný právní úkon dlužníka
adresovaný věřiteli. Kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony
(§ 34 a násl. obč. zák.) je k jeho platnosti třeba písemná forma, vyjádření
příslibu zaplatit dluh a uvedení důvodu dluhu a jeho výše. Pokud jde o uznání
práva co do důvodu, nemusí sice být tento důvod vždy v listině obsahující
uznání práva výslovně uveden, ale musí být jednoznačně odvoditelný z jiné
listiny, na níž je v listině o uznání dluhu výslovný odkaz. Stejně tak uznání
práva co do jeho výše musí být vyjádřeno tak, aby výše byla objektivně
určitelná. Protože uznání dluhu je právním úkonem, pro který je pod sankcí
neplatnosti stanovena písemná forma (§ 40 odst. 1 obč. zák.), musí být určitost
projevu vůle dlužníka uznat dluh co do důvodu a výše dána obsahem listiny, na
níž je zaznamenán; nestačí, že dlužníku, který tento jednostranný právní úkon
učinil, případně věřiteli, jemuž byl tento úkon adresován, byl zřejmý jak
důvod, tak výše uznávaného dluhu, není-li to seznatelné již z textu listiny.
Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by
neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob. V
důsledku toho soud nemůže interpretací obsahu právního úkonu podle § 35 odst. 2
obč. zák. učiněný písemný projev vůle měnit či nahrazovat. Odvolací soud však v
posuzovaném případě při výkladu písemného uznávacího prohlášení z 20. 6. 1994
nepochybil, projev vůle žalovaných nikterak nezměnil, dovodil-li, že důvodem
jimi uznaného dluhu byl nedoplatek ceny (přesněji hodnoty) plnění, které
žalobkyně žalované poskytla, ať již plnila v intencích smlouvy o dílo uzavřené
dne 7. 12. 1992 nebo již nad rámec této smlouvy. Jinak řečeno, žalovaní uznali
dluh vůči žalobkyni za provedení díla, tedy jí deklarovaný rozdíl mezi náklady,
které jako zhotovitelka při zhotovení díla vynaložila (včetně zisku), a
částkou, kterou žalovaná jako objednatelka již za dílo postupně zaplatila.
Dovolací námitka, že odvolací soud nesprávnou interpretací uznávacího
prohlášení nepřípustně pozměnil důvod uznaného dluhu, tak není důvodná.
Protože žalovaný nebyl účastníkem smlouvy o dílo uzavřené dne 7. 12. 1992 a
není ani vlastníkem díla, které žalobkyně podle této smlouvy zhotovila, je
správný závěr odvolacího soudu, že žalovaný nemohl platně uznat dluh za
provedení díla. Tento závěr ostatně není dovoláním zpochybněn. Důvodné jsou
však námitky, jimiž dovolatelé brojí proti závěru odvolacího soudu, že právnímu
úkonu, jímž se žalovaný vůči žalobkyni zavázal, že jí částku 939.225,- Kč
uhradí spolu se žalovanou do 15. 8. 1994, je „podřaditelný pod ust. § 533 o.
z.“.
Podle § 533 obč. zák. kdo bez souhlasu dlužníka dohodne písemně s věřitelem, že
splní za dlužníka jeho peněžitý závazek, stává se dlužníkem vedle původního
dlužníka a oba dlužníci jsou zavázání společně a nerozdílně.
Přistoupení k závazku působí jeho změnu v subjektech závazkového právního
vztahu, neboť se mění počet dlužníků. Tento institut zároveň plní funkci
zajištění pohledávky; dochází k založení dalšího závazkového vztahu mezi
věřitelem a osobou, která přistoupila k dluhu. Předpokladem je dohoda uzavřená
mezi věřitelem a osobou přistupující k závazku, jejímž obsahem je závazek třetí
osoby splnit věřiteli za dlužníka jeho peněžitý dluh. Podmínkou platnosti
takové dohody je její písemná forma. Lze přisvědčit dovolatelům, že jimi
zpochybněný závěr odvolacího soudu dovozující, že právní úkon žalovaného z 20.
6. 1994 lze mít za přistoupení k dluhu žalované, neobstojí již proto, že šlo o
jednostranné písemné prohlášení žalovaného, které nebylo žalobkyní písemně
akceptováno (tzn. nedošlo k písemné dohodě mezi žalovaným a žalobkyní). V tomto
směru byl proto dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. užit po
právu a dovolacímu soudu nezbylo, nežli rozsudek odvolacího soudu v části, jíž
bylo rozhodnuto vůči žalovanému, zrušit. Protože důvody, pro které bylo zčásti
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud v uvedeném rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Institut uznání dluhu podle § 558 obč. zák., který byl s účinností od 1. 1.
1992 vtělen do občanského zákoníku jeho novelou provedenou zákonem č. 509/1991
Sb., je samostatným zajišťovacím institutem; zajišťovací funkci plní tím, že
zakládá právní domněnku existence dluhu v době jeho uznání. Tím se ve sporu
posiluje procesní pozice věřitele, neboť nemusí dokazovat vznik dluhu ani jeho
trvání v době, kdy k uznání došlo. Je naopak na dlužníkovi, který namítá, že
dluh nevznikl, že byl splněn nebo zanikl jinak, aby to prokázal. Uznáním dluhu
tedy přechází důkazní břemeno z věřitele na dlužníka. K platnému uznání dluhu
podle § 558 obč. zák. je kromě obecných náležitostí (§ 34 a násl. obč. zák.)
třeba, aby tento jednostranný právní úkon dlužník učinil písemnou formou,
vyjádřil v něm příslib zaplacení dluhu a uvedl důvod a jeho výši (tedy uznal
dluh co do důvodu a výše). Z uvedeného logicky vyplývá, že splněním předpokladů
uvedených v § 558 obč. zák. dochází jednak k založení vyvratitelné právní
domněnky trvání dluhu a jednak jsou s ním spojeny i právní účinky přetržení
promlčecí doby ve smyslu § 110 odst. 2 věty druhé obč. zák.
Jednostranným právním úkonem žalované nastala v posuzovaném případě
vyvratitelná právní domněnka, že v době uznání (tj. ke dni 20. 6. 1994) dluh ve
výši 939.225,- Kč existoval (tj. žalobkyně nemusela prokazovat jeho existenci)
a bylo na žalované, aby prokázala, že žalobkyni ničeho v souvislosti s
provedením díla nedluží. Tyto právní účinky odvolací soud s uznáním dluhu
žalované spojil a jeho právnímu posouzení věci v tomto směru tudíž nelze ničeho
vytknout.
Podle § 133 o. s. ř. skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež
připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo
opak. Právní teorie i soudní praxe (srovnej např. Jehlička, O., Švestka, J.,
Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha : C. H. Beck,
2003, 708 s., rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 8. 2004, sp.
zn. 32 Odo 1160/98, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.Beck,
sešit 30/2004, č. C 2736/2004) je zajedno v tom, že uznání dluhu není novým
právním titulem závazku. Zakládá se jím právní domněnka, že dluh v době jeho
uznání existoval, která je ovšem vyvratitelná důkazem opaku (§ 133 o. s. ř.).
Znamená to, že skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež
připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo
opak. Procesním důsledkem uznání dluhu je přesun důkazního břemene z věřitele
na dlužníka. Věřitel tak má v případě sporu usnadněnou pozici tím, že nemusí
prokazovat vznik dluhu a jeho výši v době uznání. Na dlužníku naopak je,
chce-li být ve sporu úspěšný, aby prokázal, že dluh nevznikl, že byl splněn
nebo jinak zanikl. Tyto skutečnosti jsou totiž pravým opakem toho, co uvádí
domněnka, tj. jsou způsobilé, vyjdou-li v řízení najevo (tj. unese-li dlužník
ve vztahu k nim důkazní břemeno), vyvrátit obsah domněnky.
V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. zpochybnila žalovaná
závěr odvolacího soudu, že v řízení neprokázala opak právní domněnky založené
uznáním dluhu.
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí
odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování (tedy jeho prostřednictvím
dovolatel zpochybňuje správnost skutkových závěrů, na nichž je rozhodnutí
odvolacího soudu založeno).
Dovolací důvod se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému
stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je
tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v
provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé
zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně
ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků
(zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata
vymezující tento dovolací důvod obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel
tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů
nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že
soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy
prokázány nebo vyšly jinak za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je
splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich
závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že
výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem
vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Vždy přitom musí jít o
skutečnosti významné pro (následné) právní posouzení věci.
Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co
vyšlo za řízení najevo, včetně tohoto, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.).
Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z
hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají
jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková
zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,
popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich pravdivosti
zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem
odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady; k důkazům, které
byly získány nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy,
soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází
k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné)
podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli.
Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení
věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a
způsobu, jakým se podle zákona provádí. Na nesprávnost výsledku činnosti soudu
při hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení
důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Již soud prvního stupně, jehož skutkové závěry odvolací soud převzal, vzal z
provedených důkazů za prokázané, že účastníci smlouvy o dílo, v níž byla
sjednána cena díla na 3,584.829,- Kč, počítali s jejím navýšením nejen o DPH,
ale i o cenu některých ve smlouvě sjednaných dílčích plnění, jež nebyla do
původní ceny promítnuta, a o cenové rozdíly vzniklé v důsledku změn v plnění a
zdražení použitých materiálů, zařízení a pohonných hmot. Žalobkyně měla toto
cenové navýšení smluvně zajištěno (smlouva o dílo takové ujednání obsahuje).
Částkou 939.225,- Kč vyúčtovala žalobkyně rozdíl mezi svými náklady na
provedení díla (při započtení kalkulovaného zisku) a tím, co jí žalovaná za
dílo ke dni 20. 6. 1994 skutečně zaplatila, přičemž žalovaná tuto částku jako
nedoplatek za provedení díla uznala. Žalobkyně tak nemusela existenci takového
dluhu v řízení prokazovat (podle § 556 obč. zák. má se zato, že tento dluh co
do důvodu a výše existoval). Závěr odvolacího soudu, že žalovaná neprokázala
opak, má oporu v provedeném dokazování; vychází především z údajů, které v
řízení uváděli sami účastníci řízení. Ze spisu je zřejmé, že odvolací soud
hodnotil poznatky způsobem uvedeným v § 132 o. s. ř., a že v jeho hodnocení
důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, výpovědi svědka a z
listinných důkazů, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event.
věrohodnosti logický rozpor. Žalovaná ostatně ani v dovolání nenamítá, že
žalobkyně při vyhotovení díla náklady ve výši uznaného nedoplatku ve
skutečnosti nevynaložila. Argumentuje pouze tím, že vícepráce s ní nebyly
sjednány, stejně jako s ní nebyla dohodnuta cena některých ve smlouvě uvedených
plnění, která není v původně sjednané ceně díla zakalkulována. Zásadní omyl
žalované totiž spočívá v domnění, že důvodem dluhu, který vůči žalobkyni dne
20. 6. 1994 uznala, je nedoplatek původně sjednané ceny díla. Logicky a
náležitě zdůvodněný závěr odvolacího soudu, že žalované se nepodařilo prokázat
(unést důkazní břemeno), že uznaný dluh nevznikl, lze pokládat za správný a
dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. tak nebyl uplatněn právem.
Lze tudíž uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodnuto ve
vztahu vůči žalované I. S., je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a
jejich obsahového vymezení správný. Dovolací soud proto dovolání žalované podle
§ 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, jelikož jeho
rozhodnutím řízení nekončí; ve věci bude vydáno ještě konečné rozhodnutí o
nároku na zaplacení zůstatku žalované částky (tj. 228.000,- Kč s
příslušenstvím) a o nákladech řízení – včetně nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. července 2007
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á¨
předsedkyně senátu