33 Odo 820/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobce V. Š., , zastoupeného JUDr. A. V., advokátem proti žalovanému m. N. J.,
, zastoupenému JUDr. O. M., advokátem, o zaplacení částky 355.230,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 2/94,
o dovolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
21. listopadu 2005, č. j. 57 Co 451/2005-827, takto:
I. Dovolání žalobce proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze 21. listopadu 2005, č. j. 57 Co 451/2005-827, se zamítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. listopadu 2005, č. j.
57 Co 451/2005-827, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze
dne 9. června 2005, č. j. 13 C 2/94-761, tak, že žalovanému byla uložena
povinnost zaplatit žalobci částku 355.230,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 %
za dobu od 24. 6. 2002 do 14. 7. 2005 a ve výši 16 % za dobu od 15. 7. 2005 do
zaplacení, včetně výroků o nákladech řízení, se zrušuje a věc se v tomto
rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou ze dne 12. 2. 1993, jejíž vady byly odstraněny až podáním ze
dne 31. 5. 2001, domáhal po žalovaném mimo jiné zaplacení částky 355.230,- Kč s
20 % úrokem z prodlení od 24. 6. 1991 do zaplacení. Tento požadavek odůvodnil
tvrzením, že podle § 22 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. žalovaný užívá od 24. 6.
1991 jeho pozemky, o celkové výměře 3.947 m2 na základě nájemního vztahu,
přičemž za jejich užívání nic neplatí. Výše nájemného představuje 9,- Kč za 1
m2 a za dobu 10 let tak jde o částku 355.230,- Kč.
O. soud v N. J. (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. ledna
2002, č. j. 13 C 2/94-542, ve spojení s rozsudkem ze dne 29. ledna 2003, č. j.
13 C 2/94-618, výrokem IV. žalobu o zaplacení částky 355.230,- Kč s úrokem z
prodlení ve výši 3 % od 24. 6. 1991 do 14. 7. 1994 a ve výši 16 % od 15. 7.
1994 do zaplacení zamítl s odůvodněním, že žalovaný není pasivně legitimován k
žalobě o zaplacení nájemného ze sporných pozemků.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. listopadu 2003, č. j. 57 Co
130/2003-637, byl rozsudek soudu prvního stupně (mimo jiné) v zamítavém výroku
o částce 355.230,- Kč s příslušenstvím a ve výrocích o nákladech řízení zrušen
a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 1. března 2004, č. j. 13 C 2/94-664, soud prvního stupně
zastavil řízení o zaplacení 3 % úroku z prodlení z částky 355.230,- Kč za dobu
od 24. 6. 1991 do 11. 2. 1993 (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky
355.230,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 12. 2. 1993 do 14. 7. 1994 a s 16 %
úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení (výrok II.), k samostatnému
projednání a rozhodnutí vyloučil žalobu o určení, že žalovaný je vlastníkem
pozemků zapsaných na pro k. ú. L., blíže určených výměr, a o uložení povinnosti
zaplatit žalobci kupní cenu ve výši 1,420.920,- Kč s 8,5 % úrokem z prodlení od
právní moci rozsudku do zaplacení (výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení
(výroky IV. a V.).
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 4. dubna 2005, č. j. 57 Co
585/2004-750, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o částce
355.230,- Kč s příslušenstvím a v závislých výrocích o nákladech řízení (výroky
II., IV. a V.) a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 9. června 2005, č. j. 13 C 2/94-761, Okresní soud v N.J. (dále
jen „soud prvního stupně“) žalobu o zaplacení částky 355.230,- Kč s 3 % úrokem
z prodlení od 12. 2. 1993 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem z prodlení od 15. 7.
1994 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že
žalobce je vlastníkem pozemků zapsaných na LV pro k. ú. L. u Katastrálního
úřadu v N. J.. Pozemky nabyl na základě darovací smlouvy ze dne 20. 9. 1972 od
své matky A. Š.. Tyto pozemky byly v padesátých letech 20. století právními
předchůdci žalobce vneseny do jednotného zemědělského družstva a vzniklo k nim
právo družstevního užívání. Dne 6. 11. 1986 uzavřelo J. R. S. a M. n. v. N. J.
hospodářskou smlouvu o dočasném užívání předmětných pozemků, k níž nebyl udělen
souhlas příslušného okresního národního výboru ani podáno vyjádření okresní
zemědělské správy podle § 40 zákona č. 122/1975 Sb. Skladování pevného
komunálního odpadu bylo v katastrálním území L. zahájeno v roce 1978 na parcele
č. 1268/1 na základě rozhodnutí o povolení terénních úprav ze dne 31. 3. 1978.
Na pozemcích žalobce došlo ke zřízení skládky pevného domácího odpadu na
základě stavebního rozhodnutí ze dne 18. 3. 1987 a kolaudačního rozhodnutí ze
dne 14. 3. 1988. Poté dne 21. 4. 1988 Městský národní výbor N. J. předal
skládku do užívání Okresnímu podniku technických služeb, přičemž v polovině
roku 1991 bylo provozování skládky převedeno na Technické služby města N. J..
Skládka zasahuje pozemky žalobce o ploše 4.010 m2. Z těchto skutkových závěrů
soud prvního stupně dovodil, že hospodářská smlouva o dočasném užívání pozemků
ze dne 6. 11. 1986 mezi JZD R. S. a MěstNV v N. J. je neplatná pro chybějící
souhlas ONV a absenci vyjádření příslušné zemědělské správy. Žalovaný tak ke
dni účinnosti zák. č. 229/1991 Sb. (tj. k 24. 6. 1991) nebyl oprávněným
uživatelem pozemků a nestal se proto podle § 22 citovaného zákona nájemcem
sporných pozemků. Jelikož žalobce ani po poučení skutková tvrzení nedoplnil
ani nezměnil, soud prvního stupně žalobu pro nedostatek pasivní legitimace
zamítl; domáhá-li se žalobce zaplacení nájemného, může se tohoto nároku domáhat
jen vůči nájemci pozemků. Nad rámec těchto závěrů soud prvního stupně, s
odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 1999, sp. zn. 2 Cdon
1414/97 (obdobně rozsudek ze dne 6. ledna 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003),
publikovaný v Právních rozhledech, ročník 2000, č. 1, dodal, že nemůže jít ani
o bezdůvodné obohacení, neboť skládka není samostatnou věcí, ale je součástí
pozemku. Žalovaný se na úkor žalobce nemohl obohacovat, protože odpad uložený
na skládce není samostatnou věcí, je součástí skládky a ta je pozemkem ve
vlastnictví žalobce. Výkladem § 83 odst. 12 zákona č. 185/2001 Sb. nelze dospět
k závěru, že na právní vztahy vzniklé před více než 10 lety by bylo možno
aplikovat tento zákon. Zpětně lze zákon užít pouze na právní vztahy existující
k datu účinnosti zákona.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. listopadu
2005, č. j. 57 Co 451/2005-827,
nejprve v důsledku částečného zpětvzetí žaloby zrušil rozsudek soudu prvního
stupně ze dne 9. června 2005, č. j. 13 C 2/94-761, o zaplacení 3 % úroku z
prodlení od 12. 2. 1993 do 14. 7. 1994 a 16 % úroku z prodlení od 15. 7. 1994
do 23. 6. 2002 z částky 355.230,- Kč, a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok
I.), dále rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému
povinnost zaplatit žalobci částku 355.230,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 24. 6. 2002 do 14. 7. 2005 a s 16 % úrokem z prodlení od 15. 7. 2005 do zaplacení
(výrok II.); zároveň rozhodl o veškerých nákladech řízení. Výrok o částečném
zastavení řízení odůvodnil dispozitivním úkonem žalobce (částečným zpětvzetím
žaloby), učiněným u jednání odvolacího soudu dne 11. 11. 2005. Odvolací soud
vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl k závěru, že
celková plocha skládky činí 3.947 m2 a skládkou jsou dotčeny parcely o výměře
2.037 m2, č. o výměře 1.465 m2 a č. o výměře 445 m2. Skládkování na těchto
pozemcích bylo ukončeno a následně byla provedena povrchová technická
rekultivace pozemků. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti
hospodářské smlouvy ze dne 6. 11. 1986, jakož i s tím, že v důsledku této
neplatnosti nevznikl mezi žalobcem a žalovaným nájemní vztah. S odkazem na §
451 odst. 1 a 2, § 456 větu první a § 458 odst. 1 větu první obč. zák. dospěl
k odlišnému posouzení nároku žalobce. Bylo prokázáno, že na předmětných
pozemcích se nachází skládka odpadů, která byla zřízena a rozšířena pro
ukládání odpadů z území žalovaného a jeho okolí. Závěry citovaných rozsudků
Nejvyššího soudu ani Nejvyššího správního soudu na danou věc nedopadají a nelze
je proto použít. Jestliže je žalovaný obcí podle § 3 odst. 1 zákona č. 128/2000
Sb. a skládka byla zřízena pro účely ukládání odpadů z jeho území, vztah
žalovaného k odpadům je nutno posoudit jako vztah vlastníka odpadů podle § 4
písm. p) zák. č. 185/2001 Sb., o odpadech. Za správný proto nepovažuje závěr,
že uložením odpadů na pozemcích žalobce došlo k jejich odstranění ve smyslu
zákona č. 185/2001 Sb., přílohy č. 4, neboť uložením odpadů přestal být
žalovaný jejich vlastníkem, a staly se součástí pozemků žalobce. Uložením
odpadů na pozemcích žalobce bez dohody s ním se žalovaný bezdůvodně na jeho
úkor obohacuje, neboť za ukládání odpadů (jako způsobu užívání cizí věci) mu
neposkytuje žádnou protihodnotu. Nárok žalobce je tak nárokem na vydání
bezdůvodného obohacení podle § 451 odst. 1 a 2 obč. zák. získaného plněním bez
právního důvodu, přičemž jeho výše se rovná nákladům na ukládání odpadu, které
by jinak žalovaný musel vynaložit a to nejméně od doby, kdy se žalobce svého
nároku žalobou u soudu začal domáhat. Námitka nedostatku pasivní legitimace
žalovaného neobstojí, jelikož není významné kdo byl uživatelem a správcem
skládky, ale to, že skládka byla vybudována pro potřeby města Nový Jičín a že
jeho orgány rozhodly o jejím zřízení, umístění i následném rozšíření na pozemky
žalobce.
Pokud provoz skládky zabezpečovaly jiné právnické osoby než žalovaný,
řídily se vždy pokyny orgánů města (žalovaného). Odvolací soud akceptoval názor
vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo
2578/98, že výše bezdůvodného obohacení odpovídá částce obvykle vynakládané v
daném místě a čase na užívání věci, zpravidla formou nájmu, kterou by nájemce
byl za obvyklých okolností povinen plnit podle nájemní smlouvy. Vycházeje ze
závěrů znaleckého posudku dovodil, že reálná výše nájemného se v období let
1991 až 2000 pohybovala v rozpětí 3,- Kč až 9,- Kč za 1 m2 a částku 9,- Kč za 1
m2 proto považoval za přiměřenou a obvykle vynakládanou za užívání obdobných
věcí v daném místě a čase. Při výměře předmětných pozemků 3.947 m2 a ceně 9,-
Kč za 1 m2 roční částka představuje 35.523,- Kč, což za 10 let (tj. od 12. 2. 1993 do 12. 2. 2003) činí celkem 355.230,- Kč. Nedůvodnou shledal výhradu, že
žalobce nevymezil období, za které žalovanou částku uplatňuje a za nevýznamnou
označil skutečnost, že skládkování na pozemcích žalobce bylo ukončeno. Splatnost nároku nastala podle § 563 obč. zák. nejpozději doručením žaloby, tj. dnem 12. 11. 1993. V souladu s § 517 odst. 2 obč. zák., § 153 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud vázán žalobou přiznal žalobci právo na úrok z prodlení od 24. 6. 2002.
Proti rozsudku podali dovolání oba účastníci řízení.
Dovolání žalobce směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl
rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení o zaplacení 3 % úroku z prodlení
z částky 355.230,- Kč za dobu od 12. 2. 1993 do 14. 7. 1994 a 16 % úroku z
prodlení za dobu od 15. 7. 1994 do 23. 6. 2002 bylo zastaveno. Žalobce
odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci. Připouští, že podáním
ze dne 9. 11. 2005 omezil požadavek na přiznání úroků z prodlení z žalované
částky až od 24. 6. 2002; šlo o omyl, který napravil podáním ze dne 12. 11.
2005. Odvolací soud však k tomuto jeho podání nepřihlédl a o výši úroků z
prodlení rozhodl nesprávně, neboť správně mu měl přiznat úrok z prodlení z
žalované částky ve výši 16 % od 24. 6. 2002 do zaplacení; před částečným
zpětvzetím žaloby totiž uplatňoval nárok na zaplacení 16 % úroku z prodlení již
od 15. 7. 1994 do zaplacení. Z těchto důvodů navrhl, aby byl rozsudek
odvolacího soudu v dovoláním dotčeném rozsahu zrušen a věc vrácena odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný s dovoláním žalobce nesouhlasí a navrhl, aby bylo jako zjevně
bezdůvodné odmítnuto. Vzal-li žalobce u jednání dne 11. 11. 2005 žalobu v části
požadovaných úroků z prodlení výslovně zpět, je později učiněné odvolání
zpětvzetí podle § 41a odst. 4 o. s. ř. již neúčinné.
Dovolání žalobce proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu je přípustné
podle § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Žalobce spatřuje nesprávnost napadeného rozsudku, pokud jde o výrok o zrušení
rozsudku soudu prvního stupně a zastavení řízení v tom, že odvolací soud zvolil
tento postup, přestože podáním z 12. 11. 2005 svůj procesní úkon spočívající v
částečném zpětvzetí žaloby odvolal.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková
zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 222a odst. 1 občanského soudního řádu vezme-li žalobce
(navrhovatel) za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud
zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního
stupně a řízení zastaví; to neplatí, bylo-li odvolání podáno opožděně nebo
někým, kdo k odvolání nebyl oprávněn, anebo proti rozhodnutí, proti němuž není
odvolání přípustné.
Podle § 41a odst. 4 o. s. ř. úkon může být odvolán, jen jestliže jeho odvolání
dojde soudu nejpozději současně s tímto úkonem.
Žalobce podáním ze dne 9. 11. 2005 požadoval uložení povinnosti žalovanému
„zaplatit žalobci do 15 dnů ode dne právní moci rozsudku částku 355.230,- Kč s
úroky z prodlení ve výši 3 % za dobu od 24. 6. 2002 do 14. 7. 2005 a ve výši 16
% za dobu od 15. 7. 2005 do zaplacení“. Tento nový požadavek na úhradu úroků z
prodlení původně požadovaných za dobu od 24. 6. 1991 do zaplacení (viz doplnění
žaloby ze dne 31. 5. 2001) u jednání před odvolacím soudem dne 11. 11. 2005
potvrdil tím, že v rozsahu úroků z prodlení z žalované částky za dobu p ř e d
24. 6. 2002 vzal žalobu výslovně do protokolu o jednání zpět, což potvrdil
připojením vlastnoručního podpisu; žalovaný u téhož jednání s tímto částečným
zpětvzetím žaloby vyslovil souhlas. Jestliže žalobce vzal žalobu z části zpět a
žalovaný s tímto zpětvzetím vyslovil souhlas, byly tak splněny všechny podmínky
shora citovaného § 222a o. s. ř. a odvolací soud nikterak nepochybil, když
podle tohoto ustanovení postupoval, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a
řízení zastavil. K odvolání procesního úkonu (zpětvzetí žaloby) tak s
přihlédnutím k § 41a odst. 4 o. s. ř. již nemohlo dojít podáním doručeným
odvolacímu soudu až dne 15. 11. 2005 (viz obálka připojená k jeho podání č. l.
spisu 821).
Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí
odvolacího soudu je – v rozsahu žalobcova dovolání - správné, a proto jeho
dovolání podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
V dovolání přípustném podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. žalovaný odvolacímu
soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a
že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Není srozuměn se závěrem odvolacího soudu, že nárok žalobce je nárokem
na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu, neboť
žalovaný užíval pozemky žalobce k ukládání komunálního odpadu, aniž mu za to
poskytl ekvivalentní náhradu. Žalovaný předně namítá - s odkazem na § 158
odst. 1 a 2 o. s. ř. - že rozsudek odvolacího soudu je nezákonný, neboť jemu
doručený stejnopis není opatřen podpisem pověřené předsedkyně senátu JUDr. M. K.. Stejnopis rozsudku byl podepsán V. J. u textu „za správnost vyhotovení“,
tj. jinou osobou než předsedou senátu, přičemž nešlo o postup podle § 158 odst. 1 věty druhé o. s. ř. Zásadnější procesní pochybení spatřuje žalovaný v tom, že
odvolací soud projednal neurčitou žalobu. V žalobě ze dne 15. 2. 1993 doplněné
podáními ze dne 7. 3. 1993, 2. 4. 1993 a 24. 9. 1993 co do nároku na zaplacení
částky 355.230,- Kč schází vymezení období, ze které žalobce nárok vůči
žalovanému uplatňuje. Není-li totiž určen počátek a konec období (dnem, měsícem
a rokem), v němž došlo k získání bezdůvodného obohacení, nebyla vylíčena jedna
z rozhodujících skutečností, tak jak to ukládá § 79 odst. 1 o. s. ř.; pro
úspěšné uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení je přitom rozhodný
okamžik jeho vzniku a nikoliv přetrvávání takového stavu. Závěr odvolacího
soudu, že žalobce požadoval roční úhradu za dobu 10 let od podání žaloby tj. od
12. 2. 1993 do 12. 2. 2003, nemá oporu ve spise. Žalovaný tak až do vyhlášení
napadeného rozsudku nevěděl, za jaké období po něm žalobce plnění požaduje,
jelikož žalobce argumentoval i jinými obdobími např. obdobím od 24. 6. 1991
nebo od 1. 7. 1991. Žaloba vymezená (podle odvolacího soudu) obdobím od 12. 2. 1993 do 12. 2. 2003 měla být zamítnuta pro předčasnost, jelikož v době podání
nemohla být žalovaná částka ještě splatná (tou se stala až po 10 letech). Ačkoliv vznesl vůči uplatněnému nároku námitku promlčení, odvolací soud se
touto námitkou žádným způsobem nevypořádal. Žalovaný je přesvědčen, že
pohledávka ve výši 355.230,- Kč k datu 12. 2. 1993 neexistovala, a nemohla být
tudíž ani splatná; pokud vznikala postupně, mohla se stát splatnou podle § 563
obč. zák. až 13. 2. 2003. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že je žalována
částka za období 10 let od podání žaloby (od 12. 2. 1993 do 12. 2. 2003), měla
být žaloba pro předčasnost zamítnuta. Nebyla-li splatná pohledávka, nemůže být
splatné ani příslušenství. Váže-li se výše úroku z prodlení na výši diskontní
sazby České národní banky platnou k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého
dluhu, odporuje přiznaná výše úroku z prodlení citovanému vládnímu nařízení. Z
důvodu obsahové neurčitosti výroku rozsudku ukládajícího povinnost k placení
úroku z prodlení je tento výrok nevykonatelný, neboť nespecifikuje - dnem,
měsícem a rokem - období, za něž je vypočítáván.
Za nesprávný považuje
žalovaný rovněž závěr, že se obohatil na úkor žalobce, jestliže skládka byla
vybudována pro jeho účely (pro účely města), jeho orgány rozhodovaly o jejím
zřízení a rozšíření a vlastní provoz skládky zajišťovaly postupně jim, resp. jeho právním předchůdcem zřízené právnické osoby. Nelze přehlédnout, že skládka
byla zřízena rozhodnutím správního úřadu (§ 19 zákona č. 69/1967 Sb., o
národních výborech) - Městského národního výboru v N. J. - ve správním řízení podle zákona č. 71/1967 Sb., na základě zvláštních
předpisů (§ 126 zákona č. 50/1976 Sb. a vládního nařízení č. 68/1960 Sb.). Nemůže být proto zodpovědnost za následky vydaných správních rozhodnutí při
vzniku skládky komunálního odpadu přičítána jemu. Město N. J. nikdy skládku
odpadů na pozemcích žalobce neprovozovalo; prvním provozovatelem - od její
kolaudace dne 21. 4. 1988 - byla příspěvková organizace - Okresní podnik
technických služeb v N. J. (dále jen „OPTS“), jejímž zřizovatelem byl Okresní
národní výbor v N. J. (viz § 27 odst. 5, § 21 zák. č. 69/1967 Sb.) a nikoli
MěNV v N. J.. ONV v N. .j vystupoval jako správní orgán zabezpečující veřejně
prospěšné služby prostřednictvím své vlastní příspěvkové organizace. OPTS
skládku provozoval až do poloviny roku 1991, kdy na základě rozhodnutí
přednosty Okresního úřadu v N. J. o zrušení a delimitaci majetku OPTS se staly
jejím provozovatelem Technické služby města N. J., příspěvková organizace
zřízená žalovaným. Tento subjekt skládku provozoval až do ukončení skládkování
dne 1. 8. 1993 a poté provedl rekultivaci pozemků. S odvoláním se na zákon č. 238/1991 Sb., o odpadech, na zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech, vládní nařízení
č. 513/1992 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, a vyhlášku č. 294/2005
Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu
terénu, je žalovaný přesvědčen, že není ve sporu pasivně legitimován podle §
451 obč. zák., neboť nikdy nebyl provozovatelem skládky a ukládaný odpad ani
nebyl jeho vlastnictvím; provozovateli, kteří měli z provozování skládky
prospěch, byly subjekty odlišné od žalovaného. Skládka byla využívána i jinými
subjekty, přičemž u odpadu, u něhož se žalovaný na základě zákona považoval za
jeho původce (komunální odpad vzniklý na území žalovaného), měl povinnost ke
sběru, výkupu a zneškodnění odpadu a k provozování skládky odpadů. Na podporu
svého stanoviska argumentuje rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne z 3. prosince 2003, sp. zn. 6A 79/2001, podle něhož subjektem odpovědným za odpad je
ten, kdo jej přijal k odbornému zpracování a převzal tak veškeré povinnosti
původce odpadu. Podle rozhodnutí R 12/1997 je provozováním zařízení ke
zneškodňování odpadů podle zákona č. 238/1991 Sb. jen taková činnost, která se
děje s úředním souhlasem a provozovatelem uvedeného zařízení je fyzická nebo
právnická osoba, jíž takový souhlas byl dán. Jemu takové úřední povolení nikdy
nebylo vydáno a na úkor žalobce proto nezískal žádný majetkový prospěch;
odpovědnost za činnost provozovatelů skládky na něj nepřešla na základě smlouvy
ani podle zákona.
Pozemky žalobce nikdy neužíval; činila tak organizace
oprávněná podle zvláštních předpisů k jejich zneškodnění. I kdyby závěry o jeho
pasivní legitimaci byly správné, žalovaný má zato, že výši bezdůvodného
obohacení určil odvolací soud chybně, jelikož v době podání žaloby bylo nájemné
u pozemků nesloužících k podnikání regulovanou cenou, která podle výměru
Ministerstva financí č. 012/94, publikovaném v Cenovém věstníku č. 24/1994,
byla stanovena v sazbě 3,- Kč/m2/rok; rozhodnutí tak odporuje rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovanému
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 53/2000. Navíc sporná skládka
není umístěna na všech pozemcích žalobce, nýbrž jen na parcele č. o výměře 1465
m2, u níž je způsob využití pozemku uveden jako „skládka“; ostatní pozemky tj. parcely č. 1222/3 a 1228/4 tvoří zemědělský půdní fond. Ze všech těchto
důvodů žalovaný navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla
vrácena k dalšímu řízení.
Podle § 451 odst. 1 a 2 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí,
musí obohacení vydat; bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný
plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z
právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých
zdrojů.
Podle § 456 obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na
jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí
se vydat státu.
Z obsahu spisu se podává, že pozemky byla převzaty Jednotným zemědělským
družstvem L. od jeho člena Č. Š. podle čl. 2 stanov družstva (zápis č. 63 ze
dne 30. 6. 1958) v rámci sdružování pozemků; zápis podepsala jako předávající
A. Š.. Darovací smlouvou ze dne 20. 9. 1972 registrovanou Státním notářstvím v
N. J. dne 11. 11. 1972, pod č. 922/72 A. Š. převedla vlastnictví mimo jiné k
pozemkům zapsaným v kn. vl. č 613 a to pastvu, pole na žalobce. Dne 6. 11. 1986
uzavřelo JZD R. S. jako předávající a MěstNV N..j. jako přejímající
hospodářskou smlouvu o dočasném bezplatném užívání pozemků o výměře 16.510 m2
za účelem skládkování pevných domovních odpadů; doba dočasného užívání měla
skončit 31. 12. 1995. Rozhodnutím odboru výstavby MěstNV v N. J. ze dne 18. 3.
1987, č. j. 339/87-výst. 328/2 De, bylo vydáno stavební povolení k vybudování
dočasné stavby nazvané „Rozšíření skládky PDO (skládky pevných domácích odpadů)
N. J. – L.“ na pozemcích Stavba spočívala ve zřízení zemní
hráze, oplocení, stavby skladu PHM, záchodu, skladu a denní místnosti, naplnění
vymezeného prostoru PDO inertním materiálem, provedení technologické a
biologické rekultivace a vrácení pozemků zemědělskému užívání. Za tím účelem
byla část dotčených pozemků dočasně vyňata ze zemědělského půdního fondu (ZPF)
rozhodnutím ONV-VLHZ ze dne 10. 11. 1986, č. j. VLHZ/4058/86-Su-201/1 a část
vyňata trvale z lesního půdního fondu (LPF) rozhodnutím MLVH ČSR ze dne 20. 5.
1986, č. j. 25750/790/008/86 -Ing. M.; dočasné
vynětí pozemků ze ZPF bylo limitováno dnem 31. 12. 1995. Povolení k užívání
stavby bylo uděleno rozhodnutím odboru výstavby MěstNV v N. J. ze dne 14. 3.
1988, č. j. 3385/87-výst.328/2-ing.Ši. Protokolem ze dne 21. 4. 1988 MěstNV v
Novém Jičíně předal Okresnímu podniku technických služeb Nový Jičín do správy
skládku situovanou na pozemcích parc. č. 1238/3, 1227, 1588, 1222 a 1288.
Účastníci nezpochybňovali, že Okresní podnik technických služeb Nový Jičín
zanikl a od 1. 7. 1991 odvoz, likvidaci tuhých komunálních odpadů, jakož i
řízení a správu skládky až do srpna 1993, kdy byla uzavřena, zajišťovala
příspěvková organizace Technické služby města N. J.. Tato organizace byla
zřízena Městským úřadem v N. J. podle § 60 zákona č. 109/1964 Sb.,
hospodářského zákoníku, převodem dosavadní rozpočtové organizace Technické
služby města N. J. (čl. I. zřizovací listiny). Stala se samostatnou právnickou
osobou řízenou Městským úřadem v N. J. ve smyslu § 27 odst. 4 zák. č. 69/1967
Sb., o národních výborech, s tím, že v hospodářských vztazích jedná svým jménem
a nese plnou majetkovou odpovědnost (čl. II. a III. zřizovací listiny). V
důsledku zániku Okresního podniku technických služeb byl předmětem její
činnosti - mimo jiné - odvoz a likvidace tuhých komunálních odpadů od občanů a
organizací, odvoz a likvidace kusového odpadu, řízení a správa skládky TDO,
třídění komunálního odpadu na k tomu uzpůsobených polygonech a zřizování
kompostů (čl. IV. zřizovací listiny).
Nelze přehlédnout, že v dané věci ke sporným (sdruženým) pozemkům vzniklo právo
družstevního užívání (tento závěr nebyl dovoláním zpochybněn), které bylo s
účinností zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, zrušeno [§ 22 odst. 1 písm. a)] a mezi žalobcem a
dosavadním oprávněným uživatelem pozemků (dočasně vyňatých ze zemědělského
půdního fondu) vznikl nájemní vztah [srovnej § 1 odst. 1 písm. a) a § 22 odst.
2 cit. zákona a § 1 odst. 2 zák. č. 53/1966 Sb. o ochraně zemědělského půdního
fondu ve znění platném k 24. 6. 1991]. Za oprávněného uživatele je přitom
potřeba považovat toho, komu svědčil platný právní titul k užívání pozemků, s
přihlédnutím k tomu, že hospodářská smlouva ze dne 6. 11. 1986 je neplatná
(závěr o neplatnosti tento smlouvy nebyl dovoláním rovněž zpochybněn). Jak
správně uzavřely soudy obou stupňů, nemohl pro absenci platného užívacího
titulu vzniknout mezi žalobcem a žalovaným ze zákona nájemní vztah, a rovněž je
vyloučeno, aby ze stejného důvodu mohl vzniknout nájemní vztah mezi žalobcem a
Okresním podnikem technických služeb N. J. (zaniklým rozhodnutím Okresního
úřadu v N. J. ze dne 31. 5. 1991 zrušením bez likvidace a bez nástupců). Kdo
byl k datu 24. 6. 1991 oprávněným uživatelem sporných pozemků a zda ze zákona
vznikl nájemní vztah mezi žalobcem a osobou odlišnou od žalovaného, se odvolací
soud nezabýval, přičemž posouzení těchto otázek má bezprostřední dopad na závěr
o aktivní a pasivní legitimaci účastníků řízení; existence platného nájemního
vztahu, v jehož rámci nájemci svědčí právo předmět nájmu užívat a brát z něj
užitky, ale zároveň povinnost platit nájemné, brání tomu, aby žalobce vůči
třetí osobě uplatňoval nároky na vydání bezdůvodného obohacení získaného
užíváním pronajatých věcí bez právního důvodu. Za trvání nájemního vztahu se
takového nároku může domáhat jen nájemce a nikoliv pronajímatel. Jestliže
Zemědělskému družstvu „R.“ v S. (právnímu předchůdci A. k. a. s. S.), které
bylo zrušeno schválením transformačního projektu družstva (viz úplný výpis z
obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Ostravě, oddíl DrXXI, vložka
1240) ve vztahu ke sporným pozemkům náleželo právo družstevního užívání a k
datu 24. 6. 1991 toto užívací oprávnění nebylo platně převedeno na jiného,
vznikl mezi žalobcem a tímto družstvem jako posledním oprávněným uživatelem
podle § 22 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. nájemní vztah (k problematice
oprávněného uživatele srovnej rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17.
prosince 1992, sp. zn. 3 Cdo 28/92, publikovaný v Bulletinu Vrchního soudu v
Praze ročník 1994, sešit 2, pod č. 4, a rozsudek ze dne 31. března 1995, sp.
zn. 3 Cdo 14/93, publikovaný v časopisu Právní rozhledy č. 8, ročník 1995,
str. 324). Žalovaný tak nemůže být ve věci pasivně legitimován, neboť úplata za
užívání sporných pozemků musí být řešena v rámci existujícího nájemního vztahu.
Z pohledu shora učiněných závěrů je tedy právní posouzení věci odvolacím soudem
v otázce aktivní a pasivní legitimace neúplné a tudíž nesprávné.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl tudíž žalovaným
uplatněn důvodně. Proto Nejvyšší soud rozsudek v dovoláním napadeném rozsahu
(včetně akcesorického výroku o nákladech řízení) podle § 243b odst. 2 části
věty za středníkem a odst. 3 věty prvé o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Protože zbývající výhrady žalovaného byly - s přihlédnutím k důvodu, pro který
bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno - bezvýznamné, jejich
podstatou se dovolací soud nezabýval.
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. O náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§
243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. srpna 2008
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu