33 Odo 824/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka
Dese ve věci žalobců A) R. K., a B) H. V., zastoupených , advokátem
proti žalované ČR – P. f., o zaplacení 66 176 Kč, vedené u Okresního
soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 14 C 174/99, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. července 2001 č.j.
19 Co 1293/2001-144, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. července
2001 č.j. 19 Co 1293/2001-144 a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích
ze dne 9. dubna 2001 č.j. 14 C 174/99-123 se zrušují a věc se vrací Okresnímu
soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Žalobci se žalobou ze dne 2. 7. 1999 domáhali, aby tehdy žalovaný K.,
s.p. v likvidaci, se sídlem v Č., Č. č. 66, byl uznán povinným zaplatit jim -
každému jednou polovinou – částky 47 300 Kč a 50 000 (posléze tuto částku
rozšířil o 16 176 Kč, tj. na 66 176 Kč), a aby žalovaná K., a.s., se sídlem v
Č., Č. č. 66 byla uznána povinnou zaplatit jim – každému jednou polovinou –
částku 47 300 Kč, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Uváděli, že dne 6. 2.
1992 uzavřeli jako oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb. se žalovaným
státním podnikem dohodu o vydání pozemkové parcely č. 1062/8 v katastrálním
území P. Poté, kdy dohoda o vydání pozemku byla dne 27. 4. 1992 schválena
rozhodnutím OÚ P. – OPÚ, vrátili žalobci žalovanému státnímu podniku kupní cenu
pozemku ve výši 47 000 Kč, kterou stát v minulosti zaplatil jejich právní
předchůdkyni, a na vydaném jim pozemku provedli stavební úpravy, jejichž výši
sami odhadli na 50 000 Kč a které znalec posléze vyčíslil na 66 176 Kč.
Ministerstvo zemědělství ČR svým rozhodnutím zn. 4069/92-320 ze dne 14. 4. 1993
rozhodnutí, jímž OPÚ P. schválil dohodu o vydání pozemku, zrušilo a věc vrátilo
tomuto správnímu orgánu k dalšímu řízení. Poté Okresní úřad v P. – Okresní
pozemkový úřad dne 18. 11. 1998 č.j. PÚ 727/92-PRO rozhodl, že žalobci nejsou
spoluvlastníky žádaného pozemku a Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem
ze dne 21. 4. 1999 č.j. 10 Ca 8/99-28, který nabyl právní moci dne 18. 5.
1999, toto rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. Protože žalobci nejsou
schopni zjistit, kterému ze žalovaných byla kupní cena ve skutečnosti vrácena,
požadují zaplacení částky 47 300 Kč po obou žalovaných. Částku 66 176 Kč, která
byla jimi investována do pozemku č. 1062/8, o jehož vydání jako oprávněné osoby
bezúspěšně žádali, požadují od žalovaného státního podniku, který je
„vlastníkem“ tohoto pozemku.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23. 10. 2000 č.j.
14 C 174/99-80 uznal prvého žalovaného, tj. K., s.p. v likvidaci, se sídlem v
Č. povinným zaplatit žalobcům společně a nerozdílně 47 300 Kč do 3 dnů od
právní moci rozsudku, co do částky 66 176 Kč proti němu žalobu zamítl. Stejně
tak zamítl žalobu o zaplacení 47 300 Kč proti druhé žalované, tj. K., a.s., se
sídlem v Č.; současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 5.
1. 2001 č.j. 19 Co 8/2001-99 rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené
části, tedy ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o 66 176 Kč proti žalovanému
K., s.p. v likvidaci, a ve výrocích akcesorických zrušil, a v tomto rozsahu věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním
názorem, že „v konkrétní věci došlo v průběhu řízení k singulární
sukcesi na straně prvého žalovaného, když jeho práva a povinnosti k pozemkové
parcele č. 1062/8 v k.ú. a obci P. přešla ze zákona č. 229/941 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, na Českou republiku –
Pozemkový fond ČR“.
Rozsudkem ze dne 9. 4. 2001 č.j. 14 C 174/99-123 Okresní soud v Českých
Budějovicích uznal žalovanou „ČR – P. f. ČR“ povinnou zaplatit žalobcům
společně a nerozdílně 66 176 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, a
rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17. 7. 2001 č.j. 19 Co 1293/2001-144 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně vycházel ze
zjištění, že rozhodnutím Okresního úřadu P. – Okresního pozemkového úřadu sp. zn. PÚ 727/92-P ze dne 27. 4. 1992, které nabylo právní moci dne 20. 5. 1992, byla podle zákona č. 229/1991 Sb. schválena dohoda o vydání
nemovitosti (pozemkové parcely č. 1062/8 o výměře 2 583 m2 v katastrálním
území P.) uzavřená mezi žalobci jako oprávněnou osobou a K., s.p., Č. jako
povinnou osobou. Toto rozhodnutí pozemkového úřadu bylo zrušeno rozhodnutím
Ministerstva zemědělství ČR ze dne 14. 4. 1993. Poté již nebyl žádaný pozemek
žalobcům vydán, neboť rozhodnutím Okresního úřadu - Pozemkového úřadu v P. ze
dne 18. 11. 1998 č.j. PÚ 727/92-pro bylo určeno, že žalobci nejsou
spoluvlastníky předmětného pozemku, protože kupní smlouva ze dne 21. 12. 1976,
jíž právní předchůdkyně žalobců převedla tento pozemek na stát, nebyla uzavřena
v tísni za nápadně nevýhodných podmínek; zmíněné rozhodnutí bylo pak potvrzeno
rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 4. 1999 č.j. 10 Ca
8/99-28, jenž nabyl právní moci 18. 5. 1999. V době od uzavření dohody o vydání
pozemku do rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR o zrušení správního
rozhodnutí, jímž byla dohoda schválena, provedli žalobci na pozemek stavební
úpravy (vystavěli plot, vjezdovou bránu, elektrický pilířek a osázeli pozemek
stromky), na které vynaložili podle znaleckého posudku 66 176 Kč. Na podkladě
uvedených zjištění odvolací soud dovodil, že žalovaná („ČR – P. f.“) se na úkor
žalobců bezdůvodně obohatila, když společně s parcelou č. 1062/8 o výměře
2 583 m2 v katastrálním území P. získala majetkový prospěch v podobě investic
vložených do tohoto pozemku žalobci bez „jakéhokoli právního důvodu“. Uzavřel,
že „nemá pochyb o tom, že na straně žalované došlo ze zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, k singulární
sukcesi a na místo původně žalovaného K., státního podniku v likvidaci
nastoupil P. f. ČR“. Odvolací soud připustil, že práva a povinnosti k
předmětnému pozemku přešla z žalovaného státního podniku na P. f. ČR sice před
podáním žaloby v dané věci, shledal však rozhodujícím, že žalobci při označení
toho, proti komu jejich žaloba směřuje, vycházeli ze zápisu v katastru
nemovitostí, kde byla jako vlastník předmětného pozemku zapsána Česká republika
s právem hospodaření pro K., s.p. Č. a že P. f. ČR provedl ohlášení k provedení
záznamu v katastru nemovitostí ve smyslu § 2 odst. 6 zákona č. 569/1991 Sb., o
Pozemkovém fondu ČR, až dne 26. 7. 1999, tedy po podání žaloby. Vycházeli-li
proto žalobci v dobré víře ze zápisu v katastru nemovitostí a ke změně v zápisu
došlo až v průběhu řízení, lze dovozovat, že k singulární sukcesi došlo až v
průběhu řízení. Protože se tak stalo před novelou občanského soudního řádu
provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., nebylo třeba vydávat usnesení o záměně
účastníků řízení.
Správným pak shledal odvolací soud rovněž závěr soudu prvního
stupně dovozující, že právo žalobců není promlčeno, neboť počátek běhu
promlčecí lhůty (objektivní i subjektivní) k uplatnění nároku na vydání
bezdůvodného obohacení, kterého se žalované dostalo, je nezbytné počítat od
právní moci posledního rozhodnutí v restituční věci žalobců, tedy od právní
moci rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 4. 1999 č.j. 10
Ca 8/99-28.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná strana dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 238 odst. 2 písm. b/ občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000. Nesouhlasí především se závěrem, že po
zahájení řízení došlo k přechodu práv a povinností, o něž v řízení jde, z
původně žalovaného K. s.p. v likvidaci, se sídlem v Č., na ČR – P. f. ČR,
následkem singulární sukcese. Připomíná, že P. f. ČR spravuje od účinnosti
zákona č. 229/1991 Sb. (tj. od 24. 6. 1991) nemovitosti ve vlastnictví státu
uvedené v § 1 odst. 1 tohoto zákona. Na tom nic nemění údaj, kdy byla správa
zaznamenána do katastru nemovitostí. Důvěra ve správnost zápisu v katastru
nemovitostí učiněného po 1. 1. 1993 zakládá sice dobrou víru toho, kde z něj
vychází, pokud však zápis neodpovídá skutečnosti, má skutečnost převahu před
katastrem. K datu 24. 6. 1991 zaniklo dosavadní právo hospodaření
státních podniků k nemovitostem ve vlastnictví státu a mezi dosud hospodařícím
K., s.p., a novým správcem – P. f. ČR vznikl podle § 22 zákona č. 229/1991
Sb. ze zákona nájemní vztah. Z uvedeného plyne, že v průběhu řízení zahájeného
žalobou dne 8. 7. 1999 nemohlo dojít k procesnímu nástupnictví. Zánik práva
hospodaření a vznik správy PF ČR není singulární sukcesí. Soud proto, aniž by
byl dodržen postup podle 92 o.s.ř., nemohl jednat s P. f. ČR jako s účastníkem
řízení. Pro případ, že by shora prezentovaný názor týkající se dovozovaného
procesního nástupnictví nebyl akceptován, shledává dovolatelka nesprávným
rovněž závěr odvolacího soudu dovozující, že právo žalobců na vydání
bezdůvodného obohacení není promlčeno. Je přesvědčena, že objektivní promlčecí
doba počala běžet dnem 14. 4. 1993, kdy bylo zrušeno rozhodnutí OPÚ P. o
schválení dohody o vydání nemovitosti, neboť od tohoto dne žalobci nebyli
vlastníky pozemku, když zrušené rozhodnutí správního orgánu bylo jejich
nabývacím titulem. Objektivní promlčecí lhůta pak uplynula 14. 4. 1996 a není
významné, zda žalobcům běží lhůta subjektivní. Z uvedených důvodů dovolatelka
navrhla, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek
soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci s dovoláním nesouhlasí. Jsou přesvědčeni, že po nich nebylo možné
spravedlivě požadovat, aby od počátku žalovali dovolatelku, když „na příslušném
výpisu z listu vlastnictví byl jako vlastník předmětné pozemkové parcely
označen původní 1. žalovaný K., s.p.“. K převodu správy, která v sobě obsahuje
atributy vlastnického práva, tak došlo pro žalobce vnímatelným způsobem až po
podání žaloby. Závěr odvolacího soudu o singulární sukcesi, která je následkem
ztráty procesní způsobilosti, je tak správný. Správný je podle názoru žalobců
rovněž závěr dovozující, že jejich právo není promlčeno, neboť začátek běhu
objektivní i subjektivní promlčecí doby je nutno vztáhnout ke dni právní moci
rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž byl restituční nárok
žalobců definitivně zamítnut.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále jen
„o.s.ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu
legitimovanou, a že je podle § 238 odst. 2 písm. b/ o.s.ř. přípustné, shledal
dovolání opodstatněným.
Žalovaná odvolacímu soudu v prvé řadě vytýká, že pochybil, dovodil-li, že po
zahájení řízení došlo k přechodu povinnosti, o níž v řízení jde, z původně
žalovaného K. s.p. v likvidaci, se sídlem v Č., na ČR – P. f. ČR, následkem
tzv. singulární sukcese. Tato námitka je důvodná.
Občanský soudní řád obsahuje celkem tři definice účastníků řízení; první dvě
definice jsou uvedeny v § 90, třetí definici uvádí § 94. Podle první
definice je účastníkem řízení ten, kdo podal u soudu návrh na
zahájení řízení (žalobu), tj. navrhovatel (žalobce), a ten, koho
navrhovatel (žalobce) v návrhu označil za odpůrce (žalovaného); tímto způsobem
je účastenství definováno v tzv. sporném řízení, jímž je i řízení v dané věci.
Vymezení účastníků řízení se v tomto případě zakládá čistě procesním způsobem
(závisí na údajích obsažených v žalobě). Skutečnost, zda žalobce nebo žalovaný
jsou nositeli tvrzeného hmotného práva, zejména zda žalobci přísluší podle
hmotného práva nárok vůči žalovanému, nemá na vymezení účastníků řízení vliv,
neboť jde o otázku tzv. věcné legitimace (týká-li se žalobce, jde o aktivní
legitimaci a týká-li se žalovaného, jde o pasivní legitimaci), která je
předmětem dokazování a jejíž nedostatek je důvodem pro zamítnutí žaloby.
Ustanovení § 92 o.s.ř. pak upravuje přistoupení účastníka řízení (odst. 1) a
záměnu účastníka (odst. 2). Z dispoziční zásady ovládající zahájení sporného
řízení vyplývá, že přistoupení dalšího účastníka nebo záměnu účastníka může
navrhnout jen žalobce. Od přistoupení dalšího účastníka do řízení a
záměny účastníka je třeba odlišit případy tzv. procesního nástupnictví.
Dojde-li totiž po zahájení řízení k přechodu práva nebo povinnosti, o něž v
řízení jde, z účastníka na jinou osobu následkem tzv. universální sukcese,
stává se právní nástupce účastníkem řízení a jsou pro něj závazné i všechny
procesní úkony učiněné jeho právním předchůdcem. Soud jakmile tuto skutečnost
zjistí, pokračuje v řízení s právním nástupcem, aniž by o tom vydával jakékoli
rozhodnutí; postup podle § 92 o.s.ř. v takovém případě není možný. V soudní
praxi bylo sporné, jak postupovat tehdy, jestliže práva nebo povinnosti, které
jsou předmětem řízení, přejdou nebo byla převedena na jiného (zákonnou cesí,
smluvním postoupením pohledávky, smluvním převzetím dluhu, prodejem, apod.),
aniž by dosavadní účastník ztratil způsobilost být účastníkem řízení (tj.
následkem tzv. singulární sukcese). Stávající judikatura procesní nástupnictví
při singulární sukcesi ve sporných řízeních uznává (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.8.1996 sp. zn. 2 Cdon 554/96 uveřejněný v
časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1997, jakož nález Ústavního soudu ČR ze
dne 30. 11.1999 sp. zn. I ÚS 531/98 uveřejněný ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 16, části I pod číslem 171).
Procesní nástupnictví následkem universální či singulární sukcese však vždy
předpokládá, že k přechodu, příp. převodu práva nebo povinnosti, o něž v řízení
jde, došlo po zahájení řízení.
V posuzovaném případě žalobci žalobou došlou Okresnímu soudu v Českých
Budějovicích dne 8. 7. 1999 požadovali zaplacení částky 50 000 Kč (posléze
rozšířeno na 66 176 Kč) z titulu vydání bezdůvodného obohacení proti K., s.p. v
likvidaci, se sídlem v Č. (srov. označení žalovaného v žalobě, resp. upřesnění
označení tohoto žalovaného při jednání soudu dne 3. 11. 1999). Z žaloby
výslovně vyplývá, že povinnost žalovaného K., s.p. v likvidaci se sídlem v Č.
zaplatit jim částku 66 176 Kč dovozovali žalobci z toho, že poté, kdy
bylo zrušeno rozhodnutí příslušného pozemkového úřadu o schválení dohody o
vydání zemědělského pozemku č. 1062/8 v katastrálním území P., se tento
žalovaný jako vlastník na jejich úkor obohatil o investice, kterými žalobci v
období od dubna 1992 do dubna 1993 pozemek zhodnotili.
V řízení bylo soudy obou stupňů mimo jiné zjištěno (skutková zjištění nebyla
dovoláním zpochybněna a dovolací soud je povinen z nich vycházet), že
pozemek č. 1062/8 v katastrálním území P. patřil ke dni 24. 6. 1991 do
zemědělského půdního fondu a byl obhospodařován státním podnikem K. Č. (tomuto
podniku příslušelo právo hospodaření se zmiňovaným pozemkem ve vlastnictví
státu).
Vlastnické vztahy k půdě, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží,
k obytným budovám, hospodářským budovám a jiným stavbám, patřícím k původní
zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků, k obytným a hospodářským
budovám a stavbám, sloužícím zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu
vodnímu hospodářství, včetně zastavěných pozemků, jakož i vlastnické vztahy k
jinému zemědělskému majetku, byly upraveny zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů, který nabyl účinnosti dnem 24. 6. 1991 (dále jen „zákon o půdě“).
Ustanovení § 17 zákona o půdě upravuje tzv. zákonnou cesi správy nemovitostí ve
vlastnictví státu uvedených v § 1 odst. 1 zákona o půdě; z tohoto ustanovení
vyplývá, že s účinností od 24. 6. 1991 přešla veškerá správa těchto nemovitostí
ve vlastnictví státu na právnické osoby zřízené zákonem – pozemkové fondy,
resp. na Pozemkový fond ČR (srov. zákon č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu
České republiky, ve znění pozdějších předpisů). Na toto ustanovení pak navazuje
ustanovení § 22 zákona o půdě, v němž se stanoví, že dnem účinnosti zákona o
půdě zanikají zde vyjmenované dosavadní právní instituty, mimo jiné i právo
hospodaření k nemovitostem ve vlastnictví státu. Lze přisvědčit dovolatelce, že
správa nemovitostí ve vlastnictví státu přešla na P. f. ČR a zánik dosavadního
práva hospodaření jednotlivých podniků k těmto nemovitostem nastal bez ohledu
na to, zda a kdy byly tyto zákonné změny zaznamenány v katastru nemovitostí
příslušného katastrálního úřadu (jednalo se o přechod správy
nemovitostí ve vlastnictví státu a zánik práva hospodaření k nim ze zákona).
Vědomost žalobců, že pozemek č. 1062/8 v katastrálním území P. je zemědělským
pozemkem, který podléhá režimu zákona o půdě, dosvědčuje sama skutečnost, že
uplatnili svůj domnělý restituční nárok právě podle zákona o půdě. Sluší se
připomenout, že z pohledu správy pozemku ve vlastnictví státu je irelevantní,
kdo byl osobou povinnou k vydání takového pozemku oprávněné osobě (k definici
osoby povinné srov. § 5 zákona o půdě).
Lze uzavřít, že odvolací soud pochybil dovodil-li, že po zahájení řízení došlo
následkem tzv. singulární sukcese k přechodu povinnosti vydat bezdůvodné
obohacení vzniklé zhodnocením pozemku ve vlastnictví státu (povinnosti o níž v
řízení jde) a že proto „namísto původního žalovaného K., státní podnik v
likvidaci, nastoupil P. f. ČR“. Jednaly-li soudy obou stupňů s ČR – P. f. ČR
jako s účastníkem řízení, aniž v průběhu řízení došlo k přistoupení či záměně
účastníka řízení na straně žalované, zatížily řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Již z tohoto důvodu dovolacímu soudu
nezbylo, než zrušit rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 a 2 o.s.ř.).
S přihlédnutím k výše uvedenému závěru považuje dovolací soud za nadbytečné
vyjadřovat se ke správnosti dovoláním rovněž zpochybněnému závěru
dovozujícímu, že nedošlo k promlčení práva žalobců požadovat po žalované
vydání bezdůvodného obohacení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. listopadu 2002
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r .
předsedkyně senátu