33 Odo 83/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce
Ing. J. L., zastoupeného, advokátem, proti žalovaným 1) J. Z., a
2) R. C., zastoupeným, advokátem, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě
pod sp. zn. 3 C 45/2002, o zaplacení částky 244.000,- Kč s
příslušenstvím, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 13. října 2003, č. j. 17 Co 182/2003-88, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit na nákladech dovolacího řízení
první žalované J. Z. částku 17.325,- Kč a druhému žalovanému R. C. částku
5.625,- Kč, obojí k rukám, advokáta… se sídlem… , do tří dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Žalobce se žalobou v konečném znění domáhal vydání bezdůvodného
obohacení, přičemž po žalované J. Z. požadoval částku 200.000,- Kč s
příslušenstvím a po žalovaném R. C. částku 44.000,- Kč s
příslušenstvím, s odůvodněním, že bezdůvodné obohacení jim vzniklo
převzetím kupní ceny z neplatné kupní smlouvy uzavřené dne 1. 12. 1999, jíž
žalobce koupil od první žalované osobní auto, které však musel vydat orgánům
činným v trestním řízení, neboť šlo o auto odcizené.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 28. ledna 2003, č.
j. 3 C 45/2002-52, žalobu, kterou se žalobce domáhal
po žalované J. Z. zaplacení částky 200.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 21.
3. 2002 do zaplacení a po žalovaném R. C. zaplacení částky 44.000,- Kč s 10 %
úrokem z prodlení od právní moci rozsudku, zamítl. Řízení proti dalšímu
žalovanému M. G. zastavil a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze
zjištění, že první žalovaná uzavřela se žalobcem dne 1. 12. 1999 smlouvu o
prodeji osobního automobilu zn. Citroen Xantia 2.0 Hdi za kupní cenu ve výši
400.000,- Kč, že žalobce na sjednanou kupní cenu zaplatil první žalované částku
200.000,- Kč přímo a částku 44.000,- Kč prostřednictvím druhého žalovaného.
Převáděný automobil byl však předtím odcizen jeho vlastníku. Žalobci byla tato
skutečnost sdělena policií dne 11. 4. 2000, kdy byl seznámen s výsledky
metalografické expertizy, která prokázala, že jde o odcizený
automobil. Na základě tohoto sdělení žalobce téhož dne předmětný automobil
vydal policii pro potřeby vedeného trestního řízení. Usnesením ze dne 19. 12.
2001 vyšetřovatel policie rozhodl o vrácení automobilu jeho vlastníku.
Usnesením ze dne 1. 2. 2002, č. j. Zt 392/2000, byla stížnost žalobce proti
tomuto usnesení zamítnuta. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud
prvního stupně dovodil, že kupní smlouva ze dne 1. 12. 1999 je neplatným
právním úkonem, neboť první žalovaná disponovala s věcí, která nebyla v jejím
vlastnictví (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů - dále jen „obč. zák“). Zároveň však dospěl k právnímu
závěru, že žalobě nelze vyhovět, neboť žalovaní vznesli v řízení úspěšně
námitku promlčení. Vzhledem k tomu, že žalobce se již dne 11. 4.
2000 při vydávání automobilu policii dozvěděl rozhodující skutkové okolnosti
významné pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby k vydání
bezdůvodného obohacení (§ 107 odst. 1 obč. zák.), a žalobu podal až dne 23. 4.
2002, učinil tak po uplynutí subjektivní promlčecí doby. Nejpozději při vydání
automobilu policii se totiž dozvěděl, že uzavřel kupní smlouvu s nevlastníkem
(tudíž kupní smlouvu neplatnou), tedy že došlo k bezdůvodnému obohacení,
a současně kdo se na jeho úkor bezdůvodně obohatil, neboť bezpochyby věděl, s
kým uzavřel kupní smlouvu a komu zaplatil část kupní ceny. Soud prvního stupně
přitom pokládal pro posouzení otázky promlčení za nerozhodné, kdy a komu byl
automobil posléze vrácen.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. října 2003, č.
j. 17 Co 182/2003-88, rozsudek soudu prvního
stupně v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech
řízení mezi žalobcem a žalovaným M. G. potvrdil. Ve výroku o nákladech
řízení mezi žalobcem a žalovanými J. Z. a R. C. jej změnil. Současně rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal jako správná skutková
zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry.
I podle jeho názoru zatímco objektivní tříletá promlčecí doba podle § 107 odst.
2 obč. zák. byla v tomto případě zachována, subjektivní dvouletou promlčecí
dobu podle § 107 odst. 1 obč. zák. žalobce zmeškal. Přisvědčil soudu prvního
stupně, že rozhodným dnem pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby v této
věci je den 11. 4. 2000, kdy se žalobce od policie skutečně dozvěděl o tom, že
auto bylo odcizeno (jak bylo zjištěno z protokolu o vydání věci sepsaného téhož
dne policií a potvrzeno samotným žalobcem při jednání u soudu prvního stupně),
a nikoli že jen získal vědomost o podezření, že automobil pochází z trestné
činnosti. Tomu nasvědčuje i okolnost, že od té doby přestal splácet zbytek
kupní ceny. Uvedeného dne se tak žalobce dozvěděl, že došlo na jeho úkor k
bezdůvodnému obohacení a kdo je získal, neboť zaplatil část kupní ceny za věc,
kterou prodávající nevlastnila a prodat mu ji nemohla. Okolnost, že orgán
policie teprve usnesením ze dne 19. 12. 2001 automobil vydal jeho vlastníkovi,
pokládal rovněž za irelevantní, jelikož k získání rozhodných
vědomostí pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby není
rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení zapotřebí. Odvolací soud uzavřel,
že žalobce v souladu s § 457 obč. zák. svou povinnost vydat věc splnil již tím,
že ji vydal prostřednictvím orgánu činného v trestním řízení; první žalovaná by
byla povinna vrátit žalobci to, co podle neplatné smlouvy obdržela, nebýt však
toho, že žalobcovo právo je ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák.
promlčeno. Co se týče druhého žalovaného, který nebyl účastníkem smlouvy, není
povinen žalobci cokoli vracet, protože práva a povinnosti ze smlouvy vznikly
pouze mezi žalobcem a první žalovanou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost opřel o § 237 odst. l písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), s
tím, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném výkladu § 107 odst. 1
obč. zák. V dovolání uplatnil výslovně dovolací důvody podle § 241a odst. 2
písm. a/ a b/ o. s. ř. S odkazem na § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. soudu
obecně vytkl, že se v rozporu s § 120 o. s. ř. nezabýval okolnostmi rozhodnými
pro posouzení věci přesto, že byly v řízení tvrzeny a k jejich prokázání byly
nabídnuty písemné důkazy. V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm.
b/ o. s. ř. namítl, že odvolací soud, stejně jako před ním i soud
prvního stupně, nesprávně, tj. v rozporu s § 107 odst. 1 obč. zák., posoudil
počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby při vydání bezdůvodného
obohacení, když za rozhodující pokládal vydání automobilu policii dne 11. 4.
2000. Uvedeného dne byl seznámen pouze s tím, že věc je šetřena pro podezření
ze spáchání trestné činnosti. Až rozhodnutím policie ze dne 19. 12. 2001 o
vrácení automobilu jeho vlastníku byl automobil definitivně odňat z jeho
dispozice a teprve tehdy se skutečně dozvěděl, že došlo k bezdůvodnému
obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Do vydání uvedeného rozhodnutí
existovala možnost, že mu bude automobil vrácen, a pokud by v této době podal
žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, mohla být jako předčasná zamítnuta. Z
uvedených důvodů navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla
vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli zamítnutí dovolání vzhledem k tomu, že oba soudy
posoudily otázku promlčení nároku dovolatele v souladu se zákonem, neboť v den
vydání automobilu policii se dovolatel dozvěděl takové informace, z nichž mu
muselo být známo, že vlastnictví věci kupní smlouvou nemohl platně nabýt. Téhož
dne se tedy dozvěděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo je získal, když
mu bylo bezpochyby známo, komu částky na kupní cenu uhradil. Pro toto
rozhodující vědomí není podstatná znalost osoby skutečného vlastníka, neboť
vůči němu žalobce nikdy žádné nároky neměl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání bylo podáno včas, k tomu oprávněným
subjektem (žalobcem), při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení
dovolatele (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se nejdříve zabýval
otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku se řídí ustanoveními § 237
odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné,
jelikož odvolací soud svým rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu
prvního stupně. Přípustnost dovolání proto bylo možno zkoumat jen v intencích §
237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.
s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání podle
§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. může být přípustné jen tehdy, je-li v něm
zpochybněno řešení právní otázky, která měla pro rozhodnutí ve věci určující
význam (tj. právní otázky, na níž bylo rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska
právního posouzení věci založeno). Současně se musí jednat o právní otázku
zásadního významu, tedy takovou, která měla zásadní význam nejen pro rozhodnutí
v konkrétní projednávané věci, ale zároveň i význam obecný - z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako
otázku předběžnou a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává
přípustným. Jelikož z citovaného ustanovení vyplývá, že dovolací
přezkum se může týkat pouze posouzení otázek právních, je v tomto případě
způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, zásadně jen důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím
naopak důvod, kterým je možno vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a
odst. 3 o. s. ř.), případně důvod, jehož prostřednictvím lze namítat vady,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm.
a/ o. s. ř.).
Ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud (s výjimkou vad v tomto
ustanovení uvedených) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak byl
dovolatelem obsahově vymezen. Právní otázky se mohou stát předmětem dovolacího
přezkumu pouze tehdy, jestliže dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem
napadl, resp. zpochybnil-li v dovolání řešení, která ve vztahu k nim odvolací
soud zaujal.
V daném případě dovolatel učinil předmětem dovolacího přezkumu kontrolu
správnosti určení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby stanovené v
§ 107 odst. 1 obč. zák. odvolacím soudem; jinými slovy půjde o posouzení, zda
lze v tomto případě spojovat počátek běhu subjektivní promlčecí doby již s
okamžikem, kdy se žalobce dozvěděl o tom, že předmětem kupní smlouvy byl
odcizený automobil, a kdy jej na základě tohoto sdělení vydal orgánům činným v
trestním řízení, či až s okamžikem, kdy orgány činné v trestním řízení odcizený
automobil vrátily jeho vlastníku. Protože dovolacímu soudu není známo, že by
takováto právní otázka byla již řešena, shledal dovolání ve smyslu § 237 odst.
1 písm. c/ o. s. ř. přípustným.
O nesprávné právní posouzení věci při aplikaci práva na zjištěný skutkový
stav se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který
měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis ale nesprávně
jej vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní
závěry.
V projednávané věci je nepochybné, že se první žalovaná na úkor žalobce
bezdůvodně obohatila tím, že od něho převzala část kupní ceny z absolutně
neplatné kupní smlouvy (§ 39 a § 451 odst. 2 obč. zák.) a že tedy účastníkům
smlouvy vznikla vzájemně podmíněná povinnost vrátit si vše, co podle ní dostali
(§ 457 obč. zák.). U práva na vydání bezdůvodného obohacení je vedle objektivní
promlčecí doby stanovena též subjektivní promlčecí doba; jejich počátek je
přitom upraven odlišně.
Podle § 100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v
době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k
námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo
věřiteli přiznat.
Podle § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k
bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.
Ve smyslu posledně citovaného ustanovení je z hlediska posouzení počátku běhu
dvouleté subjektivní promlčecí doby rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v
konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání
bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Jinak řečeno pro počátek subjektivní
promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení je
rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví takové okolnosti, které
jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu (shodné stanovisko zaujal již
Nejvyšší soud SSR v rozsudku ze dne 17. 2. 1978, sp. zn. 2 Cz 35/77,
publikovaném ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů
a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, svazku IV., str. 649,
které je dosud uplatnitelné v rozhodovací praxi). Touto vědomostí se míní
znalost takových skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za
bezdůvodné obohacení dovodit. Za počátek takovéto subjektivní vědomosti
považuje judikatura i okamžik upozornění účastníka smlouvy na její neplatnost
revizními orgány (srovnej stanovisko Nejvyššího soudu SSR ze dne 21. 12. 1978
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí pod R 1/79). Pro závěr, kdy se
oprávněný dozvěděl o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení, a o tom, kdo je
získal, jsou vždy rozhodující konkrétní skutková zjištění daného případu.
Dovodil-li odvolací soud, že počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby
nastal dnem 11. 4. 2000, je jeho právní závěr správný, neboť vychází ze
zjištění, že žalobce se tohoto dne od policie dozvěděl, že
předmětem kupní smlouvy, kterou uzavřel s první žalovanou, byl odcizený
automobil, byl seznámen s výsledky metalografické expertizy, jež tuto
skutečnost prokazovala, a uvedený automobil vydal pro potřeby trestního řízení.
V tomto okamžiku totiž žalobce získal subjektivně vědomost, že první žalovaná
uzavřením kupní smlouvy se žalobcem disponovala s věcí, k níž neměla vlastnické
právo, tedy vědomost o skutečnosti způsobující neplatnost smlouvy
a vznik bezdůvodného obohacení, jakož i vědomost o tom, kdo se
na jeho úkor bezdůvodně obohatil (bylo mu známo, komu na
základě neplatné kupní smlouvy poskytl plnění). Již od tohoto okamžiku tak mohl
nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatnit proti žalobkyni
podáním žaloby u soudu, neboť mu již byly známy všechny rozhodné skutečnosti, z
nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatné
smlouvy dovodit.
Bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z něhož vzniká tomu,
kdo se obohatil, povinnost vydat to, oč se bezdůvodně obohatil, a právo toho,
na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání toho, oč se povinný obohatil.
V případě bezdůvodného obohacení získaného plněním z absolutně neplatné
smlouvy, jejímž předmětem byla odcizená věc, s níž nebyl prodávající oprávněn
jako vlastník disponovat, vznikají vzájemně podmíněná práva a povinnosti pouze
účastníkům této smlouvy. Znalost osoby vlastníka odcizené věci a
okolnost, kdy bylo vydáno policejním orgánem usnesení o vrácení věci jeho
vlastníku, proto nemůže mít žádnou relevanci pro subjektivní vědomost žalobce
ve výše vyloženém smyslu a potažmo pro počátek běhu subjektivní
promlčecí doby, neboť nejde o skutečnost rozhodnou pro uplatnění práva žalobce
na vydání bezdůvodného obohacení. Žalobci rovněž nelze přisvědčit v tom, že až
do vydání automobilu jeho vlastníku existovala možnost, že automobil bude
vrácen jemu, jelikož vzhledem ke zjištěným okolnostem nemohl očekávat, že
taková situace skutečně nastane. Žalobce totiž prokazatelně věděl, že automobil
byl odcizen, že uzavřel kupní smlouvu s nevlastníkem, který
tedy na něho nemohl převést více práv, než sám měl (nemohl úspěšně u
policejního orgánu uplatnit právo na vrácení automobilu).
Právní závěr odvolacího soudu, že dvouletá subjektivní promlčecí doba započala
běžet dnem 11. 4. 2000, tedy okamžikem, kdy se žalobce dozvěděl, že automobil
byl odcizen a kdy jej vydal policii, je proto správný. Žalobci se nepodařilo
prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
zpochybnit správnost výkladu § 107 odst. 1 obč. zák. o subjektivní
promlčecí době odvolacím soudem. Obdobný závěr dovolací soud
zaujal i ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm.
a/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť žalobce uvedený
dovolací důvod nikterak nekonkretizoval.
Protože ani jeden z dovolacích důvodů nebyl uplatněn opodstatněně a existence
vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.
s. ř. z obsahu spisu nevyplývá, Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl (§ 243b
odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. a v dovolacím řízení
neúspěšnému žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovaným náklady, které
jim vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím
advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 17.250,- Kč u
žalované J. Z. a v částce 5.550,- Kč u žalovaného R. C. (§ 2 odst. 1, § 3 odst.
1, § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/200 Sb., v platném znění) a z
paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč u každého z obou
žalovaných (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996Sb., v platném
znění).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí,
mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 20. října 2004
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu