33 Odo 833/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta
Jakšiče a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových,
proti žalovaným 1) M. Š., a 2) V. Š., o 113.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 577/2004, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28.
ledna 2005, č.j. 7 Co 4/2005-39, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. ledna 2005, č. j. 7
Co 4/2005-39 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou domáhala, aby jí žalovaní zaplatili částku 113.500,- Kč s
úroky z prodlení. Okresní národní výbor v J. H. totiž žalovaným na základě
smlouvy ze dne 11.9.1990 poskytl státní příspěvek na individuální bytovou
výstavbu (dále jen „příspěvek“) v žalované výši. Podle této smlouvy se žalovaní
zavázali provést výstavbu rodinného domku na parcele č. 23 a 499/1 v k.ú. S. u
Č. v souladu se stavebním povolením, dokončit ji tak, aby kolaudační rozhodnutí
nabylo právní moci nejpozději do 10 let ode dne uzavření smlouvy o poskytnutí
státního příspěvku (dále jen „smlouva“) a rodinný domek po dobu 10 let od
jejího uzavření, nejméně 8 let od kolaudace nepřevést na jiného a užívat jej
k trvalému bydlení. Nedodržení těchto podmínek měli oznámit národnímu výboru a
do 30 dnů příspěvek vrátit. Žalovaní stavbu nedokončili, ale nedodržení smlouvy
v dohodnuté době nástupci ONV – Okresnímu úřadu v J. H. – neoznámili.
Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 21.10.2004, č.j. 4 C 577/2004-21, uložil žalovaným povinnost zaplatit
žalobkyni 113.500,- Kč včetně požadovaného úroku z prodlení a rozhodl o náhradě
nákladů řízení a o soudním poplatku. Dovodil, že žalovaní nesplnili podmínku
dokončit ve lhůtě do 11.9.2000 stavbu rodinného domku tak, aby k tomuto dni
bylo vydáno pravomocné kolaudační rozhodnutí. Bylo proto jejich povinností ve
lhůtě 30 dnů (tj. do 11.10.2000) vrátit poskytnutý příspěvek. Od 12.10.2000
tedy začala běžet desetiletá promlčecí doba podle ust. § 109 obč. zák ve znění
před novelou provedenou zák. č. 509/1991 Sb. Protože promlčecí lhůta uplyne až
12.10.2010, není nárok žalobkyně promlčen.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28.
ledna 2005, č. j. 7 Co 4/2005-39, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalobu zcela zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vyšel
ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, ale posoudil odlišně
délku promlčecí doby. Podle ust. § 870 obč. zák. (přechodná ustanovení k zák.
č. 509/1991 Sb.) je totiž lhůty, které začaly běžet po účinnosti tohoto zákona,
nutno posuzovat podle obč. zák. ve znění platném po 1.1.1992. Ust. § 109 obč.
zák. ve znění před 1.1.1992 proto na věc nedopadá. Při úvaze o délce promlčecí
doby tedy odvolací soud vycházel z ust. § 101 obč. zák. a z obecné tříleté
promlčecí lhůty a dospěl k závěru, že byla-li žaloba podána až 10.8.2004, stalo
se tak po uplynutí promlčecí doby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“)
dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a
důvodnost opírá o ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. s tím, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle jejího
názoru je pro řešení otázky promlčení uplatněného nároku třeba vycházet z
úpravy promlčení v době uzavření smlouvy (tj. ze znění obč. zák. platného do
31.12.1991). Podle § 109 obč. zák. v citovaném znění se právo zajištěné
omezením převodu nemovitostí promlčovalo za deset let. Z přechodných ustanovení
- § 874 obč. zák. - vyplývá, že práva a povinnosti z omezení převodu
nemovitosti vzniklé před účinností tohoto zákona se řídí dosavadními předpisy.
Z toho dovolatelka vyvozuje, že i přes vypuštění institutu omezení převodu
nemovitosti z občanského zákoníku lze (v zájmu ochrany nabytých práv) podle
ust. § 109 obč. zák. ve znění před 1. 1. 1992 uplatnit právo v delší než obecné
promlčecí lhůtě. Rozsudek odvolacího soudu by proto měl být zrušen a věc mu
vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli zamítnutí dovolání. Ve shodě s odvolacím soudem mají zato, že
k promlčení nároku došlo již v roce 2003. Navíc podle jejich názoru judikatura
platná v době uzavření smlouvy považovala za okamžik, od kterého začala běžet
promlčecí doba, den registrace smlouvy o omezení převodu nemovitosti.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo
tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno osobou k
tomu oprávněnou - účastníkem řízení [§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 2
písm. b) o. s. ř.] ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že
jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm a) o. s.
ř. dovolání přípustné, jej přezkoumal a dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněné.
Žalobkyně nenamítá, že řízení je postiženo některou z vad uvedených v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž
dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny, a nic takového
neplyne ani z obsahu spisu. Dovolací soud se tedy zabýval pouze výslovně
uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobkyně vymezila.
Žalobkyně uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval
správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle § 58 odst. 1 obč. zák. ve znění před 1. 1. 1992 věřitel může uspokojení
své pohledávky zajistit písemnou smlouvou s dlužníkem, kterou dlužník bere na
sebe povinnost, že nepřevede svou nemovitost bez souhlasu věřitele na jiného,
dokud pohledávka nebude uspokojena.
Podle odst. 2 téhož ustanovení je ke smlouvě třeba její registrace státním
notářstvím. Omezení převodu vznikne okamžikem registrace.
Podle § 61 obč. zák. v tomtéž znění zánikem pohledávky nebo jejím promlčením
omezení převodu nemovitosti zanikne.
Podle § 109 věty prvé obč. zák. ve znění před 1. 1. 1992 se právo zajištěné
omezením převodu nemovitosti promlčuje za deset let.
Podle § 870 obč. zák. v současném znění (dále opět jen „obč. zák.“),
obsahujícího přechodné ustanovení k úpravám občanského zákoníku provedeným s
účinností od 1. 1. 1992 zákonem č. 509/1991 Sb., se podle dosavadních předpisů
se až do svého zakončení posuzují lhůty a promlčecí doby, které počaly běžet
před účinností tohoto zákona.
Podle § 874 obč. zák. (který je rovněž přechodným ustanovením k novele
občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb.) práva a povinnosti z
omezení převodu nemovitosti, jež vzniklo před účinností tohoto zákona, se řídí
dosavadními právními předpisy.
Odvolací soud postavil své rozhodnutí na právním názoru, že pod pojem „práva a
povinnosti z omezení převodu nemovitosti“, obsažený v § 874 obč. zák., nelze
podřadit promlčecí dobu, která byla před tím, než byl institut omezení převodu
nemovitosti z občanského zákoníku vypuštěn, podle § 109 občanského zákoníku ve
znění před 1. 1. 1992 desetiletá, a proto pokud u práva zajištěného omezením
převodu nemovitosti začala promlčecí doba běžet až po 1. 1. 1992, je tato doba
(podle § 870 obč. zák. a contrario) ve smyslu § 101 obč. zák. tříletá a počítá
se ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. S tímto názorem se však
dovolací soud neztotožňuje.
Ustanovení § 870 obč. zák. představuje obvyklou regulaci vztahu lhůt podle
staré a nové právní úpravy. I novela občanského zákoníku provedená zákonem č.
509/1991 Sb. upravila některé lhůty novým způsobem, avšak v důsledku zmíněného
přechodného ustanovení se tato úprava nedotkla lhůt, které začaly běžet před
její účinností. Smyslem takové právní úpravy je princip ochrany již nabytých
práv. Toto ustanovení však podle přesvědčení dovolacího soudu dopadá pouze na
případy, kdy příslušné lhůty a promlčecí doby jsou i nadále předmětem úpravy
občanského zákoníku. V případě omezení převodu nemovitosti je situace odlišná,
neboť zákonem č. 509/1991 Sb. nedošlo jen ke změně promlčecí doby spojené s
tímto zajišťovacím institutem, nýbrž k vypuštění tohoto institutu z občanského
zákoníku vůbec. Nejde tedy o situaci, kdy se lhůty či promlčecí doby novelou
zákona zkrátily nebo prodloužily, případně kdy byl odlišně upraven jejich běh a
kdy je proto třeba – v zájmu zachování principu ochrany nabytých práv –
regulovat délku a běh těch lhůt a promlčecích dob, které začaly běžet před
účinností nové právní úpravy. Proto podle názoru dovolacího soudu ustanovení §
870 obč. zák. nelze na tento případ aplikovat. Pak ovšem jediným ustanovením,
podle kterého je možno postupovat, je § 874 obč. zák.
Omezení převodu nemovitosti bylo institutem zajištění práv a povinností, který
byl upraven v občanském zákoníku až do jeho novely provedené zákonem č.
509/1991 Sb. Smyslem omezení převodu nemovitosti bylo nejen zajistit věřiteli
možnost vést v případě, že jeho pohledávka nebude řádně a včas uspokojena,
výkon rozhodnutí postihující nemovitost vlastnicky náležející dlužníkovi, který
ji nemohl (právě v důsledku omezení převodu) bez souhlasu věřitele zcizit, ale
též – ve spojení s § 109 obč. zák. ve znění před 1. 1. 1992 – prodloužit dobu,
v níž se takto zajištěné právo promlčí, tedy posílit právní jistotu věřitele
pokud jde o včasnost vymáhání pohledávky. Jestliže s účinností od 1. 1. 1992
přestalo být omezení převodu nemovitosti občanským zákoníkem upraveno, je třeba
na oprávnění věřitele uplatnit u soudu pohledávku zajištěnou omezením převodu
nemovitosti v delší než obecné, t. j. desetileté, promlčecí době nahlížet jako
na součást práv, která z tohoto vztahu pro věřitele vyplývala. Jen tak je totiž
možno respektovat shora zmíněnou zásadu ochrany již nabytých práv, kterou musí
být vedena každá novelizace právního řádu. Je-li podle § 61 obč. zák. ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. neodvratným důsledkem promlčení
pohledávky zajištěné omezením převodu nemovitosti zánik omezení převodu, je
zřejmé, že tehdejší speciální zákonná úprava promlčecí doby u takto zajištěných
práv je neoddělitelně spjata s právy a povinnostmi vyplývajícími z tohoto
institutu. Uzavřením smlouvy o omezení převodu nemovitosti vyjádřily smluvní
strany svoji vůli podřídit se režimu § 61 obč. zák. v citovaném znění a tedy i
srozumění s tím, že zajištění závazku, který trvá, zanikne až marným uplynutím
desetileté promlčecí doby. Výklad přechodných ustanovení zákona č. 509/1991
Sb., který v této věci přijaly soudy obou stupňů, by vedl k závěrům, které by
byly z hlediska ochrany práv věřitele nepřijatelné, t. j. že by k (očekávanému
a předpokládanému) zániku omezení převodu nemovitosti, tedy k zániku práv a
povinností z něj vyplývajících, došlo – v rozporu s dříve projevenou vůlí
smluvních stran – v době podstatně kratší. Na podporu názoru, že i po vypuštění
institutu omezení převodu nemovitosti z občanského zákoníku se právo jím
zajištěné promlčuje v desetileté promlčecí době, lze připomenout i názor
zastávaný za účinnosti občanského zákoníku ve znění před 1. 1. 1992, podle
kterého dojde-li k zániku omezení převodu nemovitosti za trvání zajištěné
pohledávky (např. dohodou dlužníka a věřitele), nemá tato skutečnost vliv na
běh a délku promlčecí doby u neuhrazené části pohledávky (srov. Občanský
zákoník, Komentář, Panorama 1997, str. 223).
Z toho, co je shora uvedeno, je zřejmé, že pokud odvolací soud otázku promlčení
uplatněného práva žalobkyně posuzoval podle § 870 obč. zák., nikoli podle § 874
obč. zák., použil jiný právní předpis než jaký měl použít a jeho rozhodnutí tak
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
K námitce žalovaných, že promlčecí dobu je třeba počítat ode dne registrace
smlouvy o omezení převodu nemovitosti, je nutno poznamenat, že ustanovení § 109
obč. zák v cit. znění neobsahovalo zvláštní úpravu o počátku běhu promlčecí
doby práva zajištěného omezením převodu nemovitosti. Proto podle ust. § 101
obč. zák. začala promlčecí doba běžet od okamžiku, kdy právo mohlo být vykonáno
poprvé. Tímto dnem je zpravidla den, kdy právo je možno odůvodněně vykonat
podáním žaloby u soudu (actio nata). Právo na soudní uplatnění pohledávky
(nárok) vzniká ze závazku tím, že se pohledávka stane splatnou. Actio nata
nastává totiž splatností dluhu, tj. dnem , kdy měl dlužník povinnost poprvé
splnit dluh. Tento den je počátkem běhu promlčecí doby. Splnění dluhu může být
přitom vázáno na podmínku (§ 36 odst. 1 obč. zák), přičemž v případě podmínky
suspenzivní (odkládací) začne promlčecí doba běžet teprve dnem následujícím po
dni, kdy se příslušná podmínka naplnila. V případě smluv o poskytnutí státního
příspěvku na individuální bytovou výstavbu podle vyhl. č. 136/1985 Sb. ve znění
vyhl. č. 74/1989 Sb. šlo o podmíněně nenávratné finanční prostředky poskytované
státem za účelem podpory snah občanů zajistit si vlastní bydlení. Podmínky, za
kterých stát zastoupený příslušným státním orgánem občanům příspěvek poskytl
(čerpání finančních prostředků jen na úhradu nákladů spojených s výstavbou,
dosažení právní moci kolaudačního rozhodnutí nejpozději do 10 let od uzavření
smlouvy, užívat dům k trvalému bydlení a nepřevést jej na jiného po stanovenou
dobu) představovaly odkládací podmínku (§ 36 obč. zák), neboť až do doby
porušení smluvních povinností žalované povinnost vrátit poskytnutý příspěvek
netížila. Bylo-li ve smlouvě ujednáno, že do 10 let od uzavření smlouvy mají
žalovaní získat pravomocné kolaudační rozhodnutí, nemohl se jejich závazek
vrátit poskytnutý příspěvek stát splatným v průběhu této desetileté lhůty, ale
až jejím marným uplynutím. Proto prvním dnem, kdy podle ust. § 101 obč. zák.
mohlo být právo vykonáno poprvé (podáním žaloby u soudu), byl den 12. září 2000
(§ 122 odst. 2 obč. zák ).
Z toho, co je shora uvedeno, je zřejmé, že je naplněn dovolací důvod uvedený v
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo, než napadený
rozsudek podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit a podle odst.
3 věty prvé téhož ustanovení vrátit věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle § 226 odst. 1 ve spojení s § 243d odst. 1 věty prvé o. s. ř. bude v
dalším průběhu řízení odvolací soud vázán právním názorem, který dovolací soud
v tomto rozsudku vyslovil. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení
dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (věta druhá téhož
ustanovení).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. září 2005
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu