33 Odo 837/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci
žalobkyně H. K., proti žalované Č. k. u., o vydání čísel zápisu do plemenné
knihy, provedení zápisu do plemenné knihy a vydání průkazu původu štěňat,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 26 C 41/2001, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2004, č. j.
17 Co 550/2003-136, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně jako chovatelka psů plemene Yorkshirský terrier požadovala, aby
žalované a Č. k. s. (dále jen „ČKS“) byla uložena povinnost přidělit pro (v
žalobě specifikovaná) štěňata narozená 8. 8. 1999 čísla zápisu do plemenné
knihy, provést jejich zápis do této knihy a vydat průkazy jejich původu.
Uváděla, že každý čistokrevný pes musí být označen vytetovaným číslem, které
přiděluje plemenná kniha, jejíž vedení zajišťuje žalovaná, a jíž podle smlouvy
provozuje ČKS. Přestože dne 21. 10. 1999 požádala o vydání tetovacích čísel pro
štěňata narozená 8. 8. 1999, byla její žádost odmítnuta s tím, že přihláška
nebyla opatřena doporučením poradce chovu. Žalobkyně je přesvědčena, že
podmínky pro vydání čísel splnila, neboť sama je poradcem chovu, což ČKS
oznámila. Navíc má za to, že štěňata narozená z čistokrevných rodičů stejné
rasy, kteří mají průkazy Federation Cynologue International (dále jen „FCI“),
jsou ve smyslu mezinárodního reglementu FCI čistokrevnými a má se jim dostat
uznaného průkazu původu bez vyslovení výhrad národním svazem.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 25. března 2003, č. j. 26 C
41/2001-82, zamítl žalobu požadující, aby žalovaná spolu s Č. k. s. byli
povinni vydat žalobkyni čísla zápisu do plemenné knihy vrhu „E“ štěňat plemene
Yorkshirský terrier narozených dne 8. 8. 1999 ze spojení feny Bloody Mary Lafit
a psa ICH. Shelewa‘s Julius, které se uskutečnilo dne 10. 6. 1999, dále aby
byli povinni zapsat do plemenné knihy žalované vrh „E“ štěňat „European Express
Lafit“ (pes), „Eclipse Special Lafit“ (fena), „Elektric Mouse Lafit“ (fena),
„Elegant Mouse Lafit“ (fena) a „Extraavengere´s Lafit“ (fena), a to do tří dnů
poté, co žalobkyně obdrží doklad o tetování těmito čísly zápisu provedeném
veterinářem, a dále aby byli povinni předat žalobkyni do tří dnů po provedeném
zápisu průkazy původu takto zapsaného vrhu. Současně rozhodl o nákladech řízení
účastníků. Rozhodl tak poté, kdy jeho předchozí (žalobu rovněž zamítající)
rozsudek ze dne 12. února 2002, č. j. 26 C 41/2001-41, Městský soud v Praze
usnesením ze dne 12. prosince 2002, č. j. 17 Co 246/2002-71, zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že dne 8. 8. 1999 se v chovné stanici žalobkyně narodila v žalobě označená štěňata ze
spojení dvou čistokrevných rodičů stejného plemene, kteří mají platný průkaz
původu. Žalobkyně požádala žalovanou, jako osobu pověřenou vedením příslušné
plemenné knihy uznávané FCI, o zápis těchto štěňat do plemenné knihy. Její
žádosti nebylo vyhověno s odůvodněním, že nesplnila podmínky pro zápis štěňat,
neboť nepředložila přihlášku opatřenou potvrzením příslušného poradce chovu a
sama není členkou Č. k. ch. Yorkshirského terriera (dále jen „ČMKCHYT“), ani
jeho poradcem chovu. V této souvislosti soud konstatoval, že není oprávněn (a
to ani formou řešení předběžné otázky) v daném řízení přezkoumávat rozhodnutí
členských schůzí ČMKCHYT, resp. podrobit přezkumu jejich zákonnost či soulad se
stanovami. Protože nenalezl v obecné právní úpravě občanskoprávních vztahů
(občanském zákoníku, příp. v dalších obecně závazných předpisech soukromoprávní
povahy) právní normu upravující právo chovatele na vystavení a vydání průkazů
původu pro psy chovateli, posoudil zjištěný skutkový stav věci podle
příslušných ustanovení Chovatelského a zápisního řádu žalované a podle
ustanovení Mezinárodního chovatelského řádu FCI. Žalobu neshledal opodstatněnou
s tím, že žalobkyně, která nebyla v rozhodné době členkou klubu ČMKCHYT (a
nebylo tudíž možné posoudit podmínky zápisu štěňat žalobkyně do plemenné knihy
podle ustanovení chovatelského řádu tohoto klubu), nedostála podmínkám zápisu
stanoveným Chovatelským a zápisním řádem ČMKU a Mezinárodním chovatelským řádem
FCI, s nímž nesmí být národní chovatelský a zápisní řád v rozporu. Dovodil, že
Chovatelský a zápisní řád ČMKU vyžaduje, aby krycí listy vystavil příslušný
poradce chovu, kterým žalobkyně nebyla. Ani žalovaná, ani ČKS se výslovně
nezavázali poskytnout služby plemenné knihy přímo žalobkyni. Bylo tudíž na
žalobkyni, aby předložila přihlášku vystavenou příslušným poradcem chovu, což
neučinila.
Mezinárodní chovatelský řád FCI sice proklamuje, že potomci dvou
čistokrevných rodičů stejné rasy, kteří mají průkazy uznané FCI, bez vystavení
jakýchkoli výhrad národního kynologického svazu jsou čistokrevnými psy a mají
nárok na průkazy původu uznané FCI, podrobnější podmínky pro zápis štěněte do
plemenné knihy však ponechává výslovně na úpravě členských organizací; stanoví,
že požadavky chovatelských řádů členských států a smluvních partnerů mohou
překračovat požadavky FCI (nesmějí s nimi být však v rozporu). Soud shledal
úpravu podmínek zápisu představovanou Chovatelským a zápisním řádem žalované v
souladu s Mezinárodním chovatelským řádem FCI a konstatoval, že mezinárodní
úpravu pouze zpřísňuje. Zdůraznil, že úprava zápisu štěňat do plemenné knihy
stanovená vnitřním normativním aktem (čl. V a IX Chovatelského a zápisního
řádu) je výrazem autonomie členů a svobody jejich sdružování ve sdružení
právnických osob. Průkaz původu psa uznávaný FCI nelze v České republice získat
jinak, než prostřednictvím žalované, která jako jediná zde je v členském
(smluvním) vztahu s FCI. Jestliže žalobkyně nesplnila podmínky pro zápis štěňat
stanovené Chovatelským a zápisním řádem žalované, nemůže být jejímu žalobnímu
návrhu vyhověno.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. března 2004, č. j. 17 Co
550/2003-136, ve znění opravného usnesení ze dne 18. března 2004, č. j. 17 Co
550/2003-140, rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo rozhodnuto vůči
žalované, potvrdil; pokud jím bylo rozhodnuto vůči Č. k. s., tento rozsudek
zrušil a řízení zastavil. Současně rozhodl o nákladech řízení. Skutkové i
právní závěry soudu prvního stupně shledal správnými. Rovněž odvolací soud
dovodil, že podmínkám stanoveným Chovatelskému a zápisnímu řádu, který je
základní normou pro chov plemen psů začleněných do sdružení, se chovatelé i
chovatelské kluby musí přizpůsobit. Zápis do plemenné knihy, vydání čísel a
průkazů původu je upraveno tímto řádem, z jehož čl. V výslovně vyplývá, že
krycí listy pro plánované krytí chovné feny vystavuje (nikoli pouze podepisuje
– jak nesprávně dovozuje žalobkyně) příslušný poradce chovu. Jeho spoluúčast je
podmínkou pro zápis odchovu do plemenné knihy. Podle čl. IX řádu je podkladem
pro zápis odchovu do plemenné knihy přihláška vrhu, jejíž součástí jsou krycí
listy. Pokud žalobkyně nesplnila tyto podmínky, nevznikla žalované povinnost
podle čl. IX řádu zapsat vrh do plemenné knihy. Opodstatněnou neshledal námitku
žalobkyně, že Chovatelský a zápisní řád není samostatně platnou normou, nýbrž
jen vzorovým řádem pro jednotlivé chovatelské kluby. Uzavřel, že tento řád je
základní normou pro chov plemen psů začleněných do Č. k. u., je platný pro
všechna plemena psů, přičemž další podrobnosti chovu jednotlivých plenem určují
řády jednotlivých chovatelských klubů. Správným neshledal ani názor žalobkyně,
že její nárok měl být posouzen přímo podle mezinárodních předpisů FCI. Tyto
předpisy totiž výslovně předpokládají, že práva a povinnosti vlastníků psů jsou
upravena zásadně národní úpravou, samy stanoví pouze jejich rámec a lze je
aplikovat přímo tam, kde národní úprava chybí. Navíc ve svém bodě 7 ukládají
povinnost řádně vyplnit formuláře, jež plemenná kniha té které země
předepisuje, a ve svém bodě 18 výslovně uvádějí, že chovatelské řády členských
zemí mohou ve svých požadavcích překračovat FCI, nesmí s nimi být však v
rozporu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, neboť je
přesvědčena, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem i „s
přírodními zákony“ a jeho rozhodnutí může mít zásadní právní význam pro
chovatele v České republice. Zásadně právně významným přitom shledává
posouzení, zda norma žalované jako zemského svazu – člena FCI není v rozporu s
normou FCI, a zda výčet pravomocí žalované je v jejím základním dokumentu
(stanovách) uveden taxativně či demonstrativně. Nesouhlasí se závěry soudů, že
nesplnila podmínky pro zápis vrhu štěňat do plemenné knihy žalované, když k
přihlášce nepředložila „krycí list“ vystavený poradcem chovu. Připomíná, že je
držitelkou chráněného názvu chovatelské stanice „Lafit“. Chráněné názvy
chovatelských stanic vydává za úplatu FCI a zájemce o ně žádá prostřednictvím
zemské organizace – v daném případě prostřednictvím žalované; individuálnost a
nezaměnitelnost názvů zajišťuje FCI. Držitelem chráněného názvu může být pouze
fyzická osoba starší 18 let, jíž může být přidělen pouze jedenkrát. Ta ho může
smluvně převést a dědit. Držení chráněného názvu chovatelské stanice opravňuje
držitele k tomu, aby odchovával (produkoval) štěňata, která mají samostatně
neprodejný doklad o tom, z jakých rodičů a prarodičů pocházejí (tzv. průkaz
původu, rodokmen). Chráněný název chovatelské stanice je vždy součástí jména
štěňat. Postup při přidělování jmen je přesně dán předpisy FCI. Štěňata se
zapisují do plemenných knih vedených v té členské zemi, kde má chovatel trvalé
bydliště, a musí být po celý život nezaměnitelně označena (tetováním, čipem). Všechny průkazy původu respektuje FCI a musejí je uznávat i všechny její
členské země. Průkazy původu vydává vždy zemská organizace členské země FCI,
která vede plemennou knihu pro příslušnou zemi (v ČR je to žalovaná). Průkaz
původu je podle výslovného znění Mezinárodního chovatelského řádu dokladem o
původu psa, tedy o tom, že se štěňata narodila ze dvou čistokrevných rodičů
téhož plemene, kteří mají doklady o původu uznávané FCI; je deklarací
objektivní biologické skutečnosti, že pes má určité rodiče, a opak toho, co
průkaz původu deklaruje, lze vyvrátit zkouškou rodičovství. Porovnáním znění
chovatelského řádu žalované a mezinárodního chovatelského řádu dospívá
žalobkyně k závěru o jejich nesouladu. Zatímco podle chovatelského řádu
žalované musí krycí list obsahovat jméno psa „navrženého“ ke krytí a číslo jeho
zápisu, podle Mezinárodního chovatelského řádu FCI musí potvrzení o krytí
obsahovat jméno a číslo zápisu „krycího psa“, tedy psa, který za účelem
zplození štěňat fenu skutečně nakryl a tudíž je otcem štěňat; na tomto
potvrzení osvědčuje majitel krycího psa a majitel feny, že byli očitými svědky
krytí. Podle chovatelského řádu žalované sice krycí list vystavený poradcem
chovu musí podepsat jak majitel psa, tak majitel feny, není zde však nic o tom,
co mají tyto podpisy osvědčovat. Z toho podle názoru žalobkyně plyne, že
požadavek vyjádřený v chovatelském řádu žalované (tzn.
uvádět jméno psa,
kterého pro krytí navrhl spolkový funkcionář při absenci požadavku označit psa,
který fenu skutečně nakryl) je v rozporu s Mezinárodním chovatelským řádem FCI,
což je nepřípustné. Tuzemský chovatelský řád je proto v rozporu s chovatelským
řádem FCI, což ale nemůže jít k tíži žalobkyně. Skutečnosti, které předepisuje
Mezinárodní chovatelský řád FCI, osvědčila, resp. mezi stranami je nesporné, že
štěňata se narodila z rodičů téhož plemene, zapsaných v plemenných knihách FCI. Navíc má žalobkyně za to, že chovatelský řád žalované je pouze vzorovým
předpisem, nikoli přímo aplikovatelnou normou, neboť v jeho stanovách se
výslovně uvádí, že vydává „vzorové řády a směrnice“. V dalším žalobkyně
popisuje svůj vztah k žalované, rozvádí, proč nepožádala poradce chovu o vydání
tzv. krycího listu a polemizuje o smysluplnosti úlohy „poradce chovu“. Z
uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních
předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o
dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR po
zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval
nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci
samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle písmena b/ tohoto
ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání
žalobkyně založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí sice
druhý, výsledkem však shodný (tj. žalobu zamítající) rozsudek soudu prvního
stupně. Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.,
podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí ve věci samé po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata
se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací
přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které
se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze
důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. totiž neslouží k řešení právních
otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí
odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování. K přezkoumání rozsudku
odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Stejně tak k vadám, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám podle § 229 odst. 1, §
229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze
tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě tyto vady – i kdyby byly dány –
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm.
b/ o. s. ř. napadla žalobkyně právní závěr dovozující, že předpokladem zápisu
čistokrevných štěňat do plemenné knihy - a potažmo vydání průkazů původu
čistokrevného psa - je splnění podmínek stanovených interními předpisy
sdružení, tedy platným Chovatelským a zápisním řádem žalované, který je
základní normou pro chov plemen psů začleněných do sdružení. Protože na tomto
závěru rozsudek odvolacího soudu spočívá, je právě s posouzením, zda nárok
chovatele na zápis štěňat do plemenné knihy odvisí od splnění podmínek
stanovených zmíněným interním předpisem, dovolací soud v dané věci oprávněn
spojovat závěr, že potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237
odst. 3 o. s. ř. zásadní právní význam. Dovolací soud nemá poznatky, že by
zmíněná právní otázka jím byla již v minulosti vyřešena, a vzhledem k tomu, že
jde o otázku, která může mít obecný dopad na případy obdobné povahy (tzv.
judikatorní přesah), shledal dovolání žalobkyně přípustným.
Žalobkyně nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, že podmínky stanovené pro zápis
čistokrevných štěňat do plemenné knihy Chovatelským a zápisním řádem žalované
nesplnila, namítá pouze, že se tímto interním předpisem není povinna řídit,
neboť nejde o samostatně platnou normu, která je navíc v rozporu s Mezinárodním
chovatelským řádem FCI. Zastává názor, že její žalobou uplatněný nárok proto
měl být posouzen přímo podle mezinárodních předpisů FCI.
Odvolací soud stejně jako před ním soud prvního stupně vycházely ze zjištění,
že podmínky pro zápis do plemenné knihy, kterou z pověření žalované vede Český
kynologický svaz, a pro vydání čísel a vystavení průkazu původu jsou upraveny
Chovatelským a zápisním řádem žalované, z něhož výslovně vyplývá, že krycí
listy pro plánované krytí chovné feny vystavuje příslušný poradce chovu. Tato
podmínka nebyla při podání přihlášky žalobkyně splněna.
Chovatelský a zápisní řád je základní normou pro chov plemen psů začleněných do
Českomoravské kynologické unie (dále opět jen „ČMKU“); jde o interní předpis
přijímaný předsednictvem ČMKU, která je zájmovým sdružením právnických osob
(tj. sdružení registrovaných u ministerstva vnitra podle zákona č. 83/1990 Sb.,
o sdružování občanů, v platném znění). Tento řád deklaruje, že základní
chovatelskou normou je plemenný standard FCI. Návaznost na FCI, jejíž součástí
ČMKU je, vyplývá z řady ustanovení jejího Chovatelského a zápisního řádu a
sounáležitost ČMKU s FCI vyjadřují i stanovy ČMKU, v nichž se uvádí, že ČMKU
se hlásí k ideám FCI a řídí se jejími předpisy. Průkazy původu psa jsou
vydávány jménem FCI. Mezinárodní chovatelský řád FCI je základní právní normou
interní povahy, která upravuje vztahy v rámci kynologie; tento řád výslovně
stanoví, že „vzájemná práva a vzájemné povinnosti majitelů chovných psů a
chovných fen se v zásadě řídí národním právem, nařízeními zemských svazů a
jejich klubů a spolků, jakož i zvláštními dohodami. Tam, kde takové úpravy
chybějí, platí mezinárodní chovatelský řád FCI“. Z obsahu mezinárodního
chovatelského řádu FCI je tedy zcela zřejmé, že v jednotlivých členských zemích
jej lze aplikovat přímo pouze tehdy, jestliže práva a povinnosti majitelů
chovných psů a fen nejsou upravena tam vydanými právními předpisy (tedy při
absenci tzv. národní právní úpravy).
Žalobkyně nepopírá existenci tzv. národní právní úpravy, namítá pouze, že
Chovatelský a zápisní řád žalované „není přímo aplikovatelnou normou, nýbrž
pouze a jedině předpisem vzorovým“ a že jeho ustanovení jsou v rozporu s
mezinárodním chovatelským řádem FCI.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že námitka o „neaplikovatelnosti“
Chovatelského a zápisního řádu žalované žalobkyně nemůže obstát. Jak již
podrobně rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud, z Chovatelského a
zápisního řádu žalované (z jeho čl. I.) zřetelně vyplývá, že je základní normou
pro chov plemen psů začleněných do ČMKU a platí pro všechny chovatelské kluby
(tj. právnické osoby sdružené v ČMKU), které si svými stanovami a řády upraví
další podrobnosti (specifika) chovu jednotlivých plemen; tyto stanovy a řády
chovatelských klubů sdružených v ČMKU musí být v souladu s předpisy FCI a
normami ČMKU. Lze souhlasit s odvolacím soudem i v tom, že žalobkyně nesprávně
interpretuje pojem „vzorové řády a směrnice“ užitý ve stanovách žalované.
Žalovaná jako právnická osoba (sdružení podle § 20i zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů) je jistě oprávněna vydávat
interní normy závazné pro všechny právnické osoby, které jsou v ní sdruženy
(pro členy ČMKU). Skutečnost, že některé z těchto interních norem (mezi které
se řadí nejen diskutovaný chovatelský a zápisní řád, ale např. i kárný řád)
jsou označeny jako vzorové, pouze předznamenává, že interní normy členů
žalované musejí interním normám žalované konvenovat, resp. nesmějí s nimi být v
rozporu (neboli předpisy žalované jsou vzorem předpisů členů žalované).
Skutkovým podkladem pro rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen skutečnosti,
které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem
odvolacím nebo které vyšly najevo jinak, a to tak, jak jsou zachyceny v
podáních účastníků a v protokolech o jednání. Při zjišťování skutkového stavu
věci může soud vycházet toliko z důkazů, které byly označeny nejpozději v
odvolacím řízení. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti
rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí. Nelze v něm
tudíž ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy (tj. skutečnosti
a důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení). Proto nemohl dovolací soud přihlížet ke skutečnostem, jimiž
žalobkyně teprve v dovolání argumentuje ve prospěch svého názoru, že
Chovatelský a zápisní řád žalované je ve „zřejmém rozporu“ s Chovatelským řádem
FCI.
Z hlediska uplatněných dovolacích námitek lze považovat rozhodnutí odvolacího
soudu za správné. Protože žalobkyně v dovolání nenamítá, že v řízení došlo k
vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.
s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a existence těchto vad nevyplývá ani z obsahu spisu,
dovolací soud její dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před
středníkem o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně nemá s ohledem na
výsledek dovolacího řízení právo na náhradu nákladů a žalované v dovolacím
řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. srpna 2006
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu