NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 839/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče
a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně T.
t. s. r. o. proti žalované M.N. (CZ), s. r. o. o vydání věcí, vedené u
Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 218/2002, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. března 2004, č. j. 29 Co
800/2003-272, 29 Co 809/2003-272, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 2.325,- Kč k rukám advokátky Mgr. L. S. do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26.
června 2003, č. j. 8 C 218/2002-228, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne
30. září 2003, č. j. 8 C 218/2002-244, uložil žalované, aby ve lhůtě tří dnů od
právní moci rozsudku vydala žalobkyni elektrický ohýbací stroj, hydraulický
lis, vysekávačku plechu a strojní tabulové nůžky, identifikované blíže
inventárními čísly, typovým označením, rokem výroby a označením výrobce (dále
jen „stroje“, příp. „předmětné stroje“), a umožnila jí jejich vyzkoušení,
demontáž a odvoz ze závodu v N., a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi
účastnicemi a o nákladech řízení státu. Na základě provedených důkazů dospěl k
závěru, že žalobkyně je vlastnicí strojů, když neshledal podloženým tvrzení
žalované, že kupní smlouva, z níž žalobkyně své vlastnické právo dovozuje, je
absolutně neplatná. Neztotožnil se ani s námitkou žalované, že jí ke strojům
svědčí zadržovací právo vůči společnosti T.P., a. s. (dále jen „T.“), od níž je
žalobkyně koupila. Z provedených důkazů totiž plyne, že i když formální
podmínky uvedené v § 175 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) byly
splněny, žalovaná se strojů zmocnila svémocně a lstí, má je tak u sebe neprávem
a s ohledem na § 176 odst. 1 ObčZ k nim tedy nemůže mít zadržovací právo. Proto
je požadavek žalobkyně na vydání strojů opodstatněný.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
24. března 2004, č. j. 29 Co 800/2003-272, 29 Co 809/2003-272, rozsudek soudu
prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení změnil tak, že žalobu v celém
rozsahu zamítl, a nově rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů ve
vztahu mezi účastnicemi a o nákladech řízení státu. Vyšel ze stejných
skutkových zjištění jako soud prvního stupně, ztotožnil se i se závěrem o
vlastnictví žalobkyně k předmětným strojům, ale nesouhlasil s názorem, že
žalované k nim nesvědčí zadržovací právo. V této souvislosti konstatoval, že
již z dopisu právní poradkyně žalované M. J. z 13. 2. 2001, který byl zaslán
faxem právnímu zástupci společnosti T., vyplývá požadavek žalované na zaplacení
„odškodnění“ za užívání jejího výrobního areálu touto společností za dobu od
listopadu 2000 do února 2001 ve výši v místě obvyklého nájemného, jehož výpočet
je zřejmý z přílohy ke zprávě. Dopisem z 21. 2. 2001, který byl statutárnímu
zástupci společnosti T. i právnímu zástupci této společnosti doručen 28. 2.
2001, pak byla výše žalovanou požadovaného „odškodnění“ upřesněna částkou
4,648.333,- Kč. Současně žalovaná uplatnila zadržovací právo k věcem
specifikovaným v příloze 1 tohoto dopisu, mezi nimiž jsou uvedeny i předmětné
stroje. V době využití zadržovacího práva tedy existovala splatná pohledávka
žalované za společností T. a zároveň byla jednostranným úkonem vyjádřena vůle
žalované zadržet movité věci patřící této společnosti. Ovládnutí těchto věcí
žalovanou nelze považovat za protiprávní, neboť byly umístěny v jejím výrobním
areálu, v němž společnost T. od listopadu 2000 bez právního důvodu podnikala.
Proto použití § 176 odst. 1 ObčZ není na místě. Žalovaná tudíž uplatnila
zadržovací právo ke strojům v souladu se zákonem a žaloba na jejich vydání
poté, co vlastnické právo přešlo na žalobkyni, není důvodná.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, v němž namítla, že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Nesouhlasila se závěrem, že zadržovací právo žalované bylo realizováno v
souladu se zákonem, a poukázala především na to, že nebylo prokázáno, že k 13.
2. 2001 existovala splatná pohledávka žalované za společností T. Tato
společnost totiž nikdy neobdržela přílohu faxové zprávy ze 13. 2. 2001, která
měla být zohledněna při výpočtu úhrady za užívání areálu žalované, a žalovaná v
tomto směru nepředložila žádný důkaz. Pohledávka pak nebyla řádně specifikována
ani v dopise z 21. 2. 2001, který ostatně podepsal pan Schwarz v zastoupení
německé mateřské společnosti, nikoli v zastoupení žalované. Není tedy ani
zřejmé, který subjekt vlastně zadržení věcí provedl. Z vyhlášení zadržovacího
práva pak neplyne, kterých věcí se týká. V rozporu s těmito skutečnostmi (a
tedy nesprávně) odvolací soud dovodil, že zadržovací právo bylo uplatněno v
souladu s § 175 ObčZ. Nesprávné je i posouzení věci z hlediska § 176 odst. 1
ObčZ, neboť ohledně zadržených věcí neexistoval mezi žalovanou a společností T.
žádný smluvní vztah a žalovaná proto neměla právo tyto věci zadržet. Ze všech
těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a aby věc
byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla zamítnutí dovolání,
přičemž odkázala především na argumenty uvedené v jejím odvolání proti rozsudku
soudu prvního stupně.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo
tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) OSŘ a že jsou splněny i podmínky uvedené v § 241 odst. 1 a 4 a § 241a
odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 3 OSŘ. Žalobkyně
nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, případně jinými vadami řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud
přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic
takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněnými
dovolacími důvody, jak je žalobkyně obsahově vymezila, a dospěl k závěru, že
dovolání není opodstatněné.
Žalobkyně napadá rozsudek odvolacího soudu z důvodů uvedených v § 241a odst. 2
písm. b) a odst. 3 OSŘ. Podle § 241a odst. 3 OSŘ lze dovolání podat z důvodu,
že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod míří na
pochybení spočívající ve vadnosti skutkového zjištění, které bylo podkladem pro
rozhodnutí odvolacího soudu. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném
dokazování mimo jiné tehdy, neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů ustanovení
§ 132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů
nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo
protože soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy
prokázány nebo vyšly za řízení najevo, anebo v hodnocení důkazů, popřípadě
poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak,
je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně
věrohodnosti logický rozpor.
Z pohledu tohoto dovolacího důvodu žalobkyně vytýká odvolacímu soudu především
to, že vzal za prokázané, že společnosti T., resp. jejímu tehdejšímu právnímu
zástupci JUDr. R. byla faxem doručena s dopisem M. J. z 13. 2. 2001 též jeho
příloha obsahující výpočet v místě obvyklého nájemného, ač žalovaná v tomto
směru nepředložila žádný důkaz. Žalobkyně zprvu zpochybnila i to, že JUDr. R.
dopis ze 13. 2. 2001 vůbec obdržel (srov. vyjádření její právní zástupkyně v
protokolu o jednání soudu prvního stupně dne 4. března 2003 na č. l. 122
spisu), ovšem tuto její výhradu shledaly soudy obou stupňů nedůvodnou s odkazem
na žalovanou předloženou odpověď JUDr. R. na tento dopis datovanou o den
později. V dalším průběhu řízení před soudem prvního stupně již žalobkyně
doručení dopisu ze 13. 2. 2001 nepopírala (srov. protokol o jednání z 6. 5.
2003 na č. l. 181, ze kterého je zřejmé, že žalobkyně zpochybňovala již jen
otázku, zda M. J. jednala za žalovanou nebo za mateřskou společnost v S.
Námitku, že dopis ze 13. 2. 2001 žádnou přílohu neobsahoval, však v řízení
před soudem prvního stupně nevznesla a učinila tak až v odvolacím řízení (srov.
protokol o jednání odvolacího soudu z 24. 3. 2004 na č. l. 263). Odvolací soud
se sice s tím, že šlo o uplatnění nové skutečnosti ve smyslu § 211a ve spojení
s 205a odst. 1 OSŘ, v odůvodnění svého rozsudku výslovně nevypořádal, ale s
ohledem na to, že zcela nepochybně nebyla dána žádná z podmínek, za nichž
občanský soudní řád uplatnění nových skutečností v odvolacím řízení připouští
(a žalobkyně to ani netvrdí), postupoval zcela správně, když k tomuto tvrzení
žalobkyně nepřihlédl a vycházel jen ze skutkových zjištění, která učinil soud
prvního stupně. S touto dovolací námitkou žalobkyně tedy nelze souhlasit.
Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 OSŘ jsou též výhrady
žalobkyně ke způsobu, jakým odvolací soud vyložil obsah dopisů M. J. a E. S. ze
13. 2. 2001 a 21. 2. 2001, ať už z pohledu toho, zda obsahovaly specifikaci
pohledávky žalované za společností TIM a výzvu k plnění mající za následek její
splatnost, nebo z hlediska určení věcí, jichž se má týkat zadržovací právo, či
(v případě dopisu z 21. 2. 2001) z pohledu otázky, za koho (čím jménem) vlastně
E.S. úkon činil (srov. blíže např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. R 73/2000). Tyto výhrady dovolací soud nesdílí. Dopis M. J. z
13. 2. 2001 obsahuje výzvu k zaplacení částky odpovídající obvyklému nájemnému
za užívání výrobního areálu žalované za dobu od listopadu (2000) s tím, aby při
výpočtu výše úhrady za neoprávněné užívání byla zohledněna příloha dopisu a aby
částka byla uhrazena do 14 dnů. V příloze dopisu (jejíž doručení společnosti T. je nutno mít ze shora vysvětlených důvodů za prokázané) je – s odkazem na cenu
nemovitostí podle znaleckého posudku – uveden výpočet minimálního nájemného,
které činí 1,162.000,- Kč měsíčně. Dopis z 21. 2. 2001 podepsaný E. S., který
byl – a o tom nebylo mezi účastnicemi sporu – předán zástupci společnosti T. 28. 2. 2001, pak odkazuje na dopis M. J. z 13. 2. 2001 a blíže specifikuje
uplatněnou pohledávku za užívání areálu jednak obdobím listopad 2000 až únor
2001, jednak celkovou částkou 4,648.333,- Kč. Pokud tedy odvolací soud vyložil
obsah citovaných dopisů tak, že obsahují výzvu k zaplacení dluhu
specifikovaného právním důvodem a výší, i lhůtu, ve které se tak má stát, a že
tato lhůta do 28. 2. 2001, kdy bylo oznámeno uplatnění zadržovacího práva,
marně uplynula, jde o skutkový závěr, který má oporu v provedeném dokazování. Totéž platí o závěru, že dopis z 21. 2. 2001 psala osoba, která byla oprávněna
jednat za žalovanou, a to jejím jménem. Žalobkyně nezpochybňuje skutečnost, že
v době, kdy E. S. dopis psal, byl jednatelem žalované, tedy jejím statutárním
orgánem. Ze záhlaví jeho dopisu zcela nepochybně plyne, že jde o úkon učiněný
společností M. N. (CZ), s. r. o., a totéž lze jednoznačně dovodit i z textu
dopisu („… uplatňuje M. N. (CZ), s. r. o., … zadržovací právo …“, „… až do
uhrazení všech pohledávek N. CZ …“, „… potom N. (CZ), s. r. o. vyklizení
provede …“ – viz úřední překlad dopisu na č. l. 99 – 100 spisu). To, že E. S. připojil ke svému podpisu poznámku týkající se mateřské společnosti v S.,
nemůže nic změnit na jednoznačném obsahu dopisu z hlediska úvahy, čím jménem
(jménem které právnické osoby) byl napsán. I tento výklad právního úkonu
žalované je tedy v souladu s obsahem spisového materiálu. Přisvědčit nelze ani
námitce, že z dopisu z 21. 2. 2001 není zřejmé, kterých věcí se má zdržovací
právo týkat. Dopis sám odkazuje na přílohu 1 s tím, že zadržovací právo je
uplatněno ke strojům a zařízením společnosti T., které se nacházejí ve výrobním
závodě žalované.
V příloze dopisu jsou některé větší stroje specifikovány
inventárními čísly a dalšími identifikačními údaji, další věci jsou označeny
souhrnně s uvedením místa, kde se nacházejí. Z dopisu tedy lze dovodit vůli
žalované uplatnit zadržovací právo nejen k věcem individuálně specifikovaným,
ale též ke všem věcem, které se nacházejí na označeném místě a odpovídají
souhrnnému popisu. Společnosti T., která v areálu žalované podnikala, muselo
být zřejmé, čeho všeho se souhrnné označení věcí týká, a jestliže žalovaná
tvrdí a dokládá, že stroje, jež jsou předmětem sporu, byly zahrnuty v souboru
označeném jako „kompletní výstroj pro montážní zámečníky a elektrikáře“ a
„kompletní zařízení a výstroj pro svářeče a zámečníky“, nacházející se v
montážní hale, není ani závěr, že na ně bylo uplatněno zadržovací právo, v
rozporu s provedenými důkazy. Lze tedy konstatovat, že dovolací důvod uvedený v
§ 241a odst. 3 OSŘ, jak jej žalobkyně vymezila, není naplněn.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je
omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O
mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který
měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně
jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní
závěry.
Žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že není na místě aplikace §
176 odst. 1 ObčZ, podle něhož nemá zadržovací právo osoba, která má věc, k níž
by mohlo toto právo vzniknout, u sebe neprávem, zejména jestliže se jí zmocnila
svémocně nebo lstí. Smysl tohoto ustanovení spočívá v tom, že nelze zadržovat
(a využívat tak výhod, které zadržovací právo věřiteli poskytuje) věc, která
byla dlužníku odňata svémocně nebo vylákána na něm lstí. Jinými slovy řečeno,
zadržovat lze věc, která se do moci věřitele dostala v souladu s vůlí dlužníka.
V daném případě se zadržované stroje patřící původně společnosti T. dostaly do
areálu žalované proto, že je uvedená společnost se souhlasem žalované v tomto
areálu používala ke svému podnikání. Není podstatné, zda ohledně těchto věcí
existoval mezi společností T. a žalovanou smluvní vztah, význam má pouze
skutečnost, že je společnost T. do areálu žalované (a tedy do její dispozice)
vnesla dobrovolně, t. j. v souladu se svou vůlí. V žádném případě proto nelze
uvažovat o svémocném odnětí žalovaných věcí nebo o použití lsti. Odvolací soud
tudíž ustanovení § 176 odst. 1 ObčZ vyložil správně a ani dovolací důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ tak není dán.
Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyni se prostřednictvím uplatněných dovolacích
důvodů nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku. Proto nezbylo, než
její dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem OSŘ zamítnout.
Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1
OSŘ má v dovolacím řízení úspěšná žalovaná právo na náhradu nákladů tohoto
řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané
advokátkou [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle §
10 odst. 3, § 8 písm. a) a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou
2.250,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené
povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně, co jí ukládá tento vykonatelný rozsudek, může žalovaná
podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 31. května 2006
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu