y Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny
Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobkyně M. G., spol. s r.o.,
zastoupené JUDr. L. E., advokátem, proti žalovanému P. V., zastoupenému JUDr.
T. K., advokátem, o zaplacení 468 342 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 126/95, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15.
srpna 2001 č.j. 13 Co 157/2001-158, 13 Co 158/2001, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný a Z. J. společně
a nerozdílně zaplatili 1 299 692,75 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, které
na její úkor získali tím, že od ní a od její právní předchůdkyně (tj. od M.
T.g, spol. s r.o. se sídlem v P.) přijímali smluvní nájemné
za užívání nebytových prostor namísto regulovaného nájemného.
Poté, kdy žalobkyně vzala zpět žalobu proti Z. J. a řízení bylo v této části
zastaveno, Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. 9. 1998
č.j. 13 C 126/95-58 uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni
468 342 Kč se 17% úrokem z prodlení od 10. 5. 1995; ohledně částky 831 350,70
Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 6. 1999 č.j. 132 Co 144/99-80 rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 9. 1998 č.j. 13 Co
126/95-58 ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit
žalobkyni 468 342 Kč se 17 % úrokem z prodlení od 10. 5. 1995 do zaplacení a ve
výroku o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení; ve zbytku zůstal rozsudek soudu prvního stupně
odvoláním nedotčen.
Poté Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26. 10. 2000
č.j. 13 C 126/95-127 ve spojení s opravným
usnesením ze dne 10. 1. 2001 č.j. 13 C 126/95-141
zamítl žalobu „aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 468 342 Kč
s příslušenstvím“, a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze
zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně M. T., spol. s
r.o., uzavřela dne 22. 5. 1992 se žalovanými a s dalšími dvěma spoluvlastnicemi
domu čp. 1060/39 v Praze 1 smlouvu o pronájmu nebytových prostor v uvedeném
domě. Nájemné bylo sjednáno na částku 1 308 000 Kč ročně. Dodatkem smlouvy z
30. 4. 1993 se nájemcem nebytových prostor namísto
původní nájemkyně M. T., spol. s r.o. stala žalobkyně a pro
období od 1. 4. 1993 do 31. 12. 1993 bylo měsíční nájemné sníženo na 50 000 Kč
s tím, že toto snížení bude kompenzováno hodnotou vnitřních úprav, investic a
věcí instalovaných do pronajatých prostor. V pořadí první žádost o udělení
souhlasu s pronájmem nebytových prostor k účelu zřízení prodejny
potravinářských a cukrářských výrobků s občerstvením podal jeden ze
spoluvlastníků domu čp. 1060 v P., Ing. Z. J., bez vědomí spoluvlastnic
V. a Š. u Obvodního úřadu v P. dne 4. 5. 1992; na tuto žádost
zmíněný úřad nereagoval a nebyla u něho ani dohledána. Další žádost o udělení
souhlasu s pronájmem nebytových prostor podali všichni spoluvlastníci domu čp.
1060 v P. prostřednictvím tehdejšího zástupce spoluvlastnic V. a Š., JUDr. F.,
dne 29. 5. 1992, a rozhodnutím Odboru obchodu a služeb Obvodního úřadu Praha
1 z 5. 6. 1992 byl souhlas s uzavřením smlouvy o nájmu nebytových
prostor v domě čp. 1060 v P. za účelem zřízení prodejny a výrobny drobných
potravinářských výrobků udělen. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu
soud prvního stupně uzavřel, že nerozhodl-li příslušný správní úřad
o žádosti Ing. J. podané 4. 5. 1992 do 15 dnů od jejího podání, má
se zato, že souhlas s uzavřením nájemní smlouvy byl udělen a nájemní smlouva ze
dne 22. 5. 1992 nemůže být neplatná pro nedostatek předchozího souhlasu
příslušného správního orgánu. Významnou neshledal soud prvního stupně
žalobkyninu námitku neplatnosti nájemní smlouvy pro rozpor s obecně závaznými
předpisy, konkrétně s vyhláškou č. 585/1990 Sb. Připustil sice, že v období od
22. 5. 1992 do 1. 10. 1994 bylo za užívání nebytových prostor hrazeno nájemné
podstatně vyšší, než činila nejvyšší přípustná sazba, konstatoval však, že
neplatnosti se nemůže dovolat ten, kdo ji sám způsobil. Protože
žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, se spolu s pronajímateli nebytových
prostor „na porušení cenového předpisu o výši nájemného podílely“, nemohou se
ve smyslu ustanovení § 40a věty druhé ObčZ neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené
dne 22. 5. 1992 úspěšně dovolat.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 8. 2001 č.j. 13 Co
157, 158//2001-158, změnil v pořadí druhý rozsudek soudu
prvního stupně ve spojení s jeho opravným usnesením tak, že žalovaného uznal
povinným zaplatit žalobkyni částku 468 342 Kč se 17 % úroky z
prodlení od 10. 5. 1995 do zaplacení; současně rozhodl o
nákladech řízení. Narozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že
smlouva o nájmu nebytových prostor v domě čp. 1060 v Praze 1
uzavřená 22. 5. 1992 je neplatným právním úkonem jednak
proto, že účastníky této smlouvy nebyl dodržen postup stanovený § 3 odst. 2
zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném
v době uzavření nájemní smlouvy, a dále proto, že nájemní smlouva ze dne 22.
5. 1992 byla uzavřena v rozporu s platným cenovým předpisem, přičemž žalobkyni,
u níž nelze dovozovat, že neplatnost sama způsobila, se této neplatnosti ve
smyslu ustanovení § 40a ObčZ dovolala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž vytýká
odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. V rámci dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241
odst. 3 písm. c) o. s. ř. dovolatel brojí proti skutkovému závěru, že k
pronájmu nebytových prostor v domě čp. 1060 v P. právní předchůdkyni žalobkyně
nebyl udělen předchozí souhlas příslušného obvodního úřadu. Podle dovolatele
ani zjištění, že žádost ze dne 4. 5. 1992 není na Obvodním úřadu
Městské části Praha 1 registrována, a nelze tudíž zjistit, jaké byly její
přílohy, případně jménem kterých spoluvlastníků Ing. J. žádost podával, ani
zjištění, že všichni 4 spoluvlastníci podali žádost 29. 5. 1992 prostřednictvím
JUDr. F. a že spoluvlastnice Š. a V. neměly vědomost o žádosti podané dne 4. 5.
1992, existenci žádosti podané dne 4. 5. 1992 nevylučují. Vycházel-li odvolací
soud z uvedeného nesprávného skutkového závěru, nesprávně rovněž dovodil, že
nájemní smlouva uzavřená 22. 5. 1992 je neplatná pro
nedodržení postupu stanoveného § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. Naplnění
dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. shledává dovolatel
rovněž v nesprávné aplikaci ustanovení § 40a ObčZ, neboť je přesvědčen, že
žalobkyně se neplatnosti nájemní smlouvy dovolat nemohla.
Překročení dovolené maximální ceny totiž způsobily obě strany, které smlouvu
dobrovolně uzavřely. Závěrem vytýká dovolatel odvolacímu soudu, že výši
žalované částky, která byla žalobkyni přiznána z titulu bezdůvodného obohacení,
které žalovaný na úkor žalobkyně získal, neuvažoval ve vztahu k velikosti
spoluvlastnického podílu. Ze všech uvedených důvodů dovolatel žádá, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s .ř.) věc projednal
podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále opět
jen „o. s. ř.„ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony).Dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněným subjektem (žalovaným) řádně
zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a je podle § 238 odst. 1 písm.
a) o. s .ř. přípustné, nebylo však shledáno opodstatněným.
Ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněnými
dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.
V posuzovaném případě shledal odvolací soud narozdíl od soudu prvního stupně
žalobu o zaplacení 468 342 Kč po právu, když uzavřel, že tato částka
představuje bezdůvodné obohacení, které žalovaný jako spoluvlastník domu čp.
1060 v Praze 1 získal na úkor žalobkyně tím, že přijal plnění z neplatné
smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené dne 22. 5. 1992. Závěr o
neplatnosti zmíněné nájemní smlouvy pak založil současně na
dvou na sobě nezávislých právních důvodech. Především uzavřel, že smlouva o
nájmu nebytových prostor je v rozsahu ujednání o výši nájemného převyšujícího
nejvyšší přípustnou hranici neplatná pro rozpor s obecně závazným cenovým
předpisem platným v době uzavření smlouvy, tj. s vyhláškou č. 585/1990 Sb., o
cenové regulaci nájemného z nebytových prostor; přitom zároveň
konstatoval, že ustanovení § 40a zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění platném v době uzavření nájemní smlouvy (dále jen
„ObčZ“) žalobkyni nebrání dovolat se této relativní neplatnosti, neboť to
nebyla ona, kdo (částečnou) neplatnost nájemní smlouvy sám způsobil. Druhý
důvod neplatnosti zmíněné nájemní smlouvy shledal odvolací soud v tom, že nebyl
dodržen postup stanovený § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990
Sb., o nájmech a podnájmech nebytových prostor, ve znění
zákonů č. 403/1990 Sb., č. 529/1990 Sb.,č. 229/1991 Sb.
a č. 540/1991 Sb.
Správnost závěru, že při sjednání výše nájemného nebyl respektován obecně
závazný právní předpis o cenách (tedy zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, a na něj
navazující vyhláška ministerstva financí č. 585/1990 Sb., o cenové regulaci
nájemného z nebytových prostor, ve zněních platných v době uzavření smlouvy o
pronájmu nebytových prostor) dovolatel v rámci uplatněného dovolacího důvodu,
jímž lze vytýkat, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, nezpochybnil;
nesouhlasí pouze s názorem odvolacího soudu, že žalobkyně se může neplatnosti
nájemní smlouvy v rozsahu, ve kterém odporuje obecně závaznému právnímu
předpisu o cenách, dovolat. Je totiž přesvědčen, že „překročení dovolené
maximální ceny způsobily obě dvě strany smlouvy, když takovou smlouvu
dobrovolně uzavřely“, a proto se žalobkyně nemůže této neplatnosti s úspěchem
dovolat.
Se zřetelem k takto uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/
o. s. ř., resp. jeho obsahové konkretizaci, půjde o výklad ustanovení § 40a
ObčZ, konkrétně pak o odpověď na otázku, zda sama skutečnost, že smlouva o
pronájmu nebytových prostor byla oběma stranami uzavřena dobrovolně, resp., že
žalobkyně jako nájemce akceptovala nabídku pronajímatelů nebytových prostor,
jež nerespektovala obecně závazný právní předpis o cenách, jí brání dovolávat
se ve smyslu ustanovení § 40a ObčZ neplatnosti nájemní smlouvy
uzavřené dne 22. 5. 1992.
Podle § 40a ObčZ jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle
ustanovení § 49a, § 140, § 145 odst. 1, § 479, § 589 a § 701
odst. 1, považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo
je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se
nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí,
nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků (§ 40).
Je-li právní úkon v rozporu s obecně závazným právním předpisem o cenách, je
neplatný pouze v rozsahu, ve kterém odporuje tomuto předpisu, jestliže se ten,
kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti dovolá.
Citované zákonné ustanovení upravuje tzv. relativní neplatnost právního úkonu.
Důvody této relativní neplatnosti jsou stanoveny taxativně a nemohou být
rozšiřovány. Při relativní neplatnosti právního úkonu má se zato, že právní
úkon je platný, pokud se oprávněná osoba nedovolá jeho
neplatnosti. Do té doby jde tedy o vyvratitelnou domněnku platnosti tohoto
právního úkonu.
Již v rozsudku ze dne 15. prosince 1999 sp. zn. 26 Cdo 1097/98, uveřejněném pod
č. 16 v příloze č. I z roku 2000 časopisu Soudní judikatura (dále jen
„uveřejněné rozhodnutí“), dovodil Nejvyšší soud České republiky právní závěr,
že smlouva o nájmu nebytových prostor obsahující ujednání o výši nájemného, jež
je v rozporu s cenovými předpisy, je relativně neplatná ve smyslu ustanovení §
40a věty čtvrté ObčZ. Subjektem oprávněným dovolat se relativní neplatnosti je
v takovém případě ten, kdo je takovým úkonem objektivně dotčen. Tímto subjektem
může být i nájemce. V odůvodnění citovaného rozhodnutí Nejvyšší soud mimo jiné
uvedl, že v ustanovení § 40a ObčZ jsou upraveny dvě skupiny důvodů relativní
neplatnosti právního úkonu. Do první z nich patří důvody, spočívající v
porušení ustanovení občanského zákoníku taxativně vyjmenovaných ve větě první a
třetí § 40a ObčZ, přičemž právním důsledkem dovolání se relativní neplatnosti
je zde zrušení celého právního úkonu s účinky ex tunc. Od
uvedených důvodů relativní neplatnosti je nutno odlišovat důvod,
spočívající v porušení obecně závazných právních
předpisů o cenách (§ 40a věta čtvrtá obč. zák.), neboť dovolání se relativní
neplatnosti působí v tomto případě pouze částečnou neplatnost právního úkonu (i
když s účinky ex tunc), a to v rozsahu, v němž je v rozporu s cenovým
předpisem; účastníci tohoto právního úkonu jsou jím tedy i nadále vázáni.
Subjektem oprávněným dovolat se relativní neplatnosti podle ustanovení § 40a
věty čtvrté obč. zák. je - jak vyplývá z výslovného znění zákona – „ten, kdo je
takovým úkonem (objektivně) dotčen“. Považoval-li tedy zákonodárce za nutné
upravit samostatně (výslovně) případ relativní neplatnosti právního úkonu pro
vadu spočívající v porušení cenových předpisů, jakož i stanovit, kdo je
oprávněn se jí dovolat, nelze podmínky dovolání se této relativní neplatnosti
rozšiřovat o další, v ustanovení § 40a větě čtvrté obč. zák. výslovně
neuvedené. Od uvedeného právního názoru nemá dovolací soud důvodu odchýlit se
ani v projednávané věci.
Pokud tedy odvolací soud zaujal právní názor, že se žalobkyně (nájemce
předmětných nebytových prostor) mohla dovolat relativní neplatnosti nájemní
smlouvy pro rozpor této smlouvy s cenovými předpisy, když nelze dovozovat, že
neplatnost smlouvy sama způsobila již tím, že ji („dobrovolně“) uzavřela, je
tento názor odvolacího soudu správný. Přijetí opačného názoru by ve svých
důsledcích znamenalo vyloučení možnosti dovolat se relativní neplatnosti
některým z účastníků smlouvy obsahující ujednání odporující cenovým předpisům.
Lze uzavřít, že v tomto ohledu nebyl tedy dovolací důvod podle § 241 odst. 3
písm. d/ o. s. ř. užit opodstatněně.
Protože odvolací soud závěr o neplatnosti nájemní smlouvy, resp. její části,
založil současně na dvou na sobě nezávislých právních důvodech, přičemž jeden z
nich – jak bylo výše vyloženo - obstál, není třeba zkoumat správnost důvodu
druhého. Ani jeho případná nesprávnost totiž nemůže mít vliv
na správnost závěru o neplatnosti (části) nájemní smlouvy významného z hlediska
konečného posouzení nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení. Nebylo
proto třeba zabývat se námitkami dovolatele zpochybňujícími správnost právního
závěru o neplatnosti nájemní smlouvy pro nedodržení postupu podle zákona č.
119/1990 Sb., a potažmo ani s námitkami
zpochybňujícími skutkový závěr odvolacího soudu, že nebytové prostory v domě
čp. 1060 v P. byly právní předchůdkyní žalobkyně, resp. žalobkyni pronajaty bez
předchozího souhlasu příslušného správního orgánu.
Zůstává posoudit důvodnost výtek dovolatele, že odvolací soud - posuzujíce
oprávněnost nároku co do výše - pochybil, když žalovanému uložil povinnost
„přesahující podíl nájemného připadající na jeho spoluvlastnický podíl, který
činí jednu čtvrtinu nemovitostí“. Ani tyto výtky neshledal dovolací soud
opodstatněnými.
Podle § 139 odst. 1 ObčZ z právních úkonů týkajících se společné věci jsou
oprávněni a povinni všichni spoluvlastníci společně a nerozdílně.
Podle § 511 odst. 1 ObčZ jestliže je právním předpisem nebo rozhodnutím soudu
stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy
plnění, že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh
společně a nerozdílně, je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z
nich. Jestliže dluh splní jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne.
V posuzovaném případě je vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v platbách
nájemného, které byly uhrazeny nad maximální hranici stanovenou závazným
právním předpisem o cenách, požadováno žalobkyní po žalovaném, který je (v
rozsahu jedné ideální čtvrtiny) podílovým spoluvlastníkem domu čp. 1060 v P.,
jehož nebytové prostory byly žalobkyni (její právní předchůdkyni) pronajaty.
Skutečnost, že žalovaný je ve smyslu ustanovení § 139 odst. 1
ObčZ z právního úkonu týkajícího se společné věci povinen
společně a nerozdílně s ostatními spoluvlastníky (pronajímateli), v právních
důsledcích znamená, že po něm je žalobkyně oprávněna požadovat celé plnění,
tedy vydání celé částky představující bezdůvodné obohacení pronajímatelů
nebytových prostor v domě čp. 1060 v P. (je totiž oprávněna požadovat toto
plnění na kterémkoli ze spoluvlastníků, kteří se na její úkor bezdůvodně
obohatili tím, že přijali plnění z (částečně) neplatné smlouvy o pronájmu
nebytových prostor). Irelevantním přitom zůstává výše spoluvlastnického podílu
žalovaného, neboť tento vnitřní poměr mezi spoluvlastníky
(spoludlužníky) je významný pouze z hlediska následného regresu proti ostatním
(spoluvlastník má právo od ostatních žádat náhradu za plnění, které za ně
věřiteli po právu poskytl). Odvolací soud tudíž nepochybil ani potud, pokud
stanovil žalovanému povinnost vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení v plné,
resp. žalobou požadované, výši, byť tato výše nekoresponduje s podílem
vyjadřujícím míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na
právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci
(srov. § 137 odst. 1 ObčZ).
Lze uzavřít, že dovolatelem uplatněné námitky nejsou způsobilé zpochybnit
správnost rozhodnutí, proti němuž směřují a že rozhodnutí odvolacího
soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
správné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 1 věty před
středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovaný nebyl v
dovolacím řízení úspěšný a žalované v souvislosti s tímto řízením náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. února 2003
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu