33 Odo 854/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci
žalobkyně E. S., zastoupené, advokátkou, proti žalovanému P. B.,
zastoupenému, advokátem, o určení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, vedené u
Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 141/2000, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. dubna
2003, č. j. 11 Co 578/2001-94, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby žalovanému byla stanovena povinnost uzavřít s ní
kupní smlouvu, na jejímž základě by jí prodal ideální jednu polovinu
pozemkových parcel č. 40/3 a 42/4 v katastrálním území K.
Uváděla, že tímto způsobem realizuje své předkupní právo, které bylo porušeno.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 31. 10.
2001, č. j. 16 C 141/2000-65,
žalobě vyhověl, když uložil žalovanému povinnost
uzavřít se žalobkyní kupní smlouvu ve znění podle
žaloby a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 4. 2003, č. j. 11 Co 578/2001-94, změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů. Shodně se soudem prvního stupně
vycházel z následujících zjištění. Žalobkyně a právní předchůdce žalovaného, R. H., byli podílovými spoluvlastníky pozemků parcelních čísel 18/2, 20, 32, 34,
35/2, 40/3, 42/4, 468/2 a 468/4 nacházejících se v katastrálním území K. Dopisem ze dne 8. 2. 2000 R. H. žalobkyni sdělil svůj záměr prodat tyto
pozemkové parcely, resp. své spoluvlastnické podíly na nich, a nabídl jí je k
odkoupení v rámci zákonného předkupního práva s tím, že cenu spoluvlastnického
podílu každého z nabízených pozemků stanovil samostatně (za podíl na pozemku
parcelní č. 40/3 požadoval 100.000,- Kč a za podíl na pozemku parcelní č. 42/4
žádal 10.000,- Kč) a sumarizoval i úhrnnou cenu nabízených podílů. Vyzval
žalobkyni, aby své předkupní právo uplatnila vůči němu písemně ve lhůtě sedmi
dnů s tím, že neučiní-li tak, bude mít za to, že tohoto práva nechce využít. Žalobkyně na tento dopis odpověděla dopisem ze dne 21. 2. 2000, v němž uvedla,
že „jako subjekt požívající předkupního práva podá své stanovisko v zákonem
stanovené lhůtě“, a dále upozornila R. H., že se jako spoluvlastníci nedohodli
na výši ceny pozemků. Dne 7. 3. 2000 uzavřel R. H. se žalovaným (žalovaný není
ve vztahu k R. H. osobou blízkou) kupní smlouvu, jíž mu prodal pozemky
parcelních čísel 40/3 a 42/4 v katastrálním území K. za sjednanou kupní cenu
110.000,- Kč; vklad práva podle této kupní smlouvy byl povolen rozhodnutím
Katastrálního úřadu v K., č. j. 112 V
11-1071/00, s právními účinky ke dni 7. 3. 2000. V návaznosti na svůj
dopis ze dne 21. 2. 2000 pak zaslala žalobkyně R. H. dopis s
datem 13. 4. 2000, v němž mu sděluje, že jeho nabídku „je ochotna částečně (po
další dohodě) akceptovat, avšak před jakoukoliv
manipulací s jejich společnou restitucí trvá na dohodě o zrušení
spoluvlastnictví a vzájemném vypořádání společných pozemků ve smyslu jejich
reálného rozdělení“. Zatímco soud prvního stupně na základě takto zjištěného
skutkového stavu uzavřel, že předkupní právo žalobkyně bylo porušeno, odvolací
soud dospěl k závěru opačnému. Dovodil, že R. H. učinil žalobkyni řádnou
písemnou nabídku na odkup předmětných pozemků, v jejímž rámci ji vyzval, aby se
ve lhůtě sedmi dnů vyjádřila, zda svého předkupního práva využívá či nikoliv. Na rozdíl od soudu prvního stupně shledal odvolací soud – s odkazem na
ustálenou judikaturu - nerozhodným, zda v době nabídky odprodeje
spoluvlastnických podílů žalobkyni již R. H. obdržel konkrétní nabídku kupní
ceny od třetí osoby. Podstatným shledal pouze to, že spoluvlastnické podíly
byly žalovanému R. H. prodány za stejných podmínek, za jakých byly nabídnuty
žalobkyni, tedy za kupní cenu 110.000,- Kč.
Protože žalobkyně nabídku
předkupního práva ve stanovené lhůtě (sedmidenní lhůtu k
přijetí nabídky posoudil odvolací soud jako přiměřenou) neakceptovala, jejím
marným uplynutím nabídka zanikla. Předkupní právo žalobkyně pak zaniklo marným
uplynutím lhůty stanovené v § 605 ObčZ k vyplacení nabídkové ceny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž vytkla
odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. V prvé řadě namítla, že R. H. nemohl postupovat podle úpravy o předkupním
právu (tedy nabídnout předmětné spoluvlastnické podíly k odkupu žalované) za
situace, kdy neexistovala nabídka třetí osoby na
jejich odkup. Mohl postupovat jen cestou zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví dohodou či soudem. Nabídku R. H. proto nelze považovat za
nabídku ve smyslu ustanovení § 140 a § 606 ObčZ. Spoluvlastnické podíly byly
navíc žalovanému prodány za výhodnějších podmínek, než byly nabídnuty
žalobkyni. Zatímco žalobkyni byly nabídnuty k odkupu všechny spoluvlastnické
podíly za souhrnnou cenu 550.000,- Kč, žalovanému byly prodány jen dva z nich
za souhrnnou cenu 110.000,- Kč. Nedostatkem nabídky je i její neurčitost; není
v ní uvedeno, že spoluvlastnické podíly uvedených pozemků lze koupit i
jednotlivě. Správný není ani závěr o přiměřenosti sedmidenní lhůty k přijetí
nabídky. Nelze přehlížet, že žalobkyně v sedmidenní lhůtě reagovala
tak, že nabídku, byť nebyla zcela srozumitelná, neodmítla a
uvedla, že své stanovisko sdělí ve dvouměsíční zákonné
lhůtě. R. H. však nevyčkal uplynutí této lhůty (tzn.
do 21. 4. 2000) a kupní smlouvou ze dne 7. 3. 2000 prodal předmětné
spoluvlastnické podíly žalovanému. Za této situace nerealizovala žalobkyně své
předkupní právo vyplacením ceny podílů. Má-li předkupní právo žalobkyně
zaniknout až uplynutím dvou měsíců od nabídky, bylo
dřívějším prodejem spoluvlastnických podílů porušeno. Žalobkyně má navíc zato,
že postup žalovaného a R. H. byl v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný byl před
uzavřením kupní smlouvy obeznámen s nabídkou učiněnou žalobkyni a přestože
dosud neuplynula dvouměsíční zákonná lhůta pro složení kupní ceny, neprověřil
si její stanovisko. V této souvislosti upozornila žalobkyně i na to, že mezi ní
a žalovaným existují již několik let sousedské spory.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“)
po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu legitimovaným subjektem (žalobkyní)
řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a že jde o rozsudek,
proti němuž je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. dovolání
přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení § 140 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále znovu jen
„ObčZ“, převádí-li se spoluvlastnický podíl, mají spoluvlastníci předkupní
právo, ledaže jde o převod osobě blízké.
Ustanovení § 605 ObčZ stanoví, že není-li dohodnuta doba, do kdy má být prodej
proveden, musí oprávněná osoba vyplatit movitost do osmi dnů, nemovitost do
dvou měsíců po nabídce. Uplyne-li tato doba marně, předkupní právo zanikne.
Nabídka se vykoná ohlášením všech podmínek; jde-li o nemovitost, musí být
nabídka písemná.
Podle ustanovení § 606 ObčZ kdo je oprávněn koupit věc, musí zaplatit cenu
nabídnutou někým jiným, není-li dohodnuto jinak. Nemůže-li věc koupit nebo
nemůže-li splnit podmínky nabídnuté vedle ceny a nelze-li je vyrovnat ani
odhadní cenou, předkupní právo zanikne.
Nelze akceptovat námitku dovolatelky, že R. H. jí mohl platně
nabídnout ke koupi své spoluvlastnické podíly na předmětných
nemovitostech teprve poté, kdy byl osloven konkrétním kupcem, jenž za ně nabídl
určitou cenu. Ačkoliv zákon hovoří o „ceně nabídnuté někým jiným“, neznamená
to, že v době, kdy je učiněna nabídka oprávněnému z předkupního práva, by zde
musel existovat konkrétní kupec pro případ, že oprávněný nabídku ke koupi
nepřijme. „Cena nabídnutá někým jiným“ je způsobem určení ceny, za níž je věc
nabídnuta ke koupi oprávněnému a za niž je prodávající zavázán věc mu prodat,
pokud oprávněný své právo přednostní koupě využije. Učiněním nabídky k výkupu
vzniká prodávajícímu závazek – v případě nezájmu oprávněného – neprodat věc
jinému za kupní cenu pro kupujícího výhodnější, než jaká byla nabídnuta
oprávněnému (srov. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a
kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, 792 s. a
v podrobnostech rozsudek Nejvyššího soudu České republiky publikovaný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 72/2002). Nabídl-li R. H.
žalované spoluvlastnické podíly na předmětných pozemcích k prodeji za jím
určenou cenu, aniž mu tato cena byla předtím nabídnuta třetí osobou,
nepostupoval v rozporu s ustanovením § 606 ObčZ za předpokladu, že je následně
prodal žalovanému za stejných podmínek. V posuzované věci koupil žalovaný
předmětné podíly za stejných podmínek, za jakých byly
nabídnuty k odkupu žalobkyni. Z nabídky učiněné vůči žalobkyni totiž nevyplývá,
že by předmětem prodeje mohly být jen podíly na všech uvedených nemovitostech
společně. Z nabídky, v níž je u každého z nabízených podílů zvlášť stanovena
jeho cena, se naopak jednoznačně podává, že bylo na vůli
žalobkyně, zda příjme nabídku v plném rozsahu (odkoupí všechny nabízené
nemovitosti, resp. jejich podíly) či jen částečně, tedy například ohledně
spoluvlastnických podílů k pozemkům parcelních čísel 40/3 a
42/4, jak to učinil žalovaný. Protože výkladem nabídky
nelze podle ustanovení § 35 odst. 2 ObčZ dospět k jinému než uvedenému závěru,
nemůže uspět dovolateka ani s námitkou, že nabídka R. H. je z důvodu absence
údaje o možnosti koupě jen některých podílů neurčitá.
Další dovolacímu přezkumu otevřená otázka zní, zda byl R. H. oprávněn prodat
žalovanému podíly na předmětných pozemcích dříve, než uplynula dvouměsíční
lhůta uvedená v ustanovení § 605 ObčZ. Dvouměsíční lhůta podle § 605 věty první
ObčZ, během níž musí oprávněná osoba nemovitost vyplatit, se vztahuje pouze na
zaplacení kupní ceny, nikoliv na přijetí nabídky na využití předkupního práva;
pro nabídku a její přijetí platí § 43 a násl. ObčZ (srov.
Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, 791 s.). V posuzované věci bylo pro zachování
předkupního práva žalobkyně nezbytné, aby tato relevantním projevem vůle
akceptovala nabídku učiněnou R. H., a to v sedmidenní lhůtě, jež byla k přijetí
v nabídce stanovena, a kterou dovolací soud (stejně jako před ním soud
odvolací) považuje při zohlednění okolností daného případu za přiměřenou.
Teprve v případě řádného přijetí nabídky ve stanovené sedmidenní lhůtě, pak
mohla žalobkyně až do uplynutí dvouměsíční lhůty vyplatit kupní cenu
nemovitosti, čímž by realizovala své předkupní právo v souladu s ustanovením §
605 ObčZ. Je nepochybné, že žalobkyně nabídku na využití svého předkupního
práva ve stanovené sedmidenní lhůtě nepřijala. Pouhé neodmítnutí nabídky nemá
stejné právní účinky jako její přijetí a z této skutečnosti nelze dovodit jiný
závěr, než že žalobkyně řádným způsobem neprojevila
svou vůli nabídku přijmout a své předkupní právo využít; za této situace pak
nebyl R. H. povinen s převodem svých podílů na žalovaného
vyčkat do uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené zákonem pro vyplacení
nemovitosti. Žalobkyně totiž – v důsledku nepřijetí nabídky – již nemohla své
překupní právo vůči R. H. uplatnit ani vyplacením kupní ceny ve lhůtě do dvou
měsíců od nabídky.
Přisvědčit nelze ani názoru dovolatelky, že postup R. H. a
žalovaného je v rozporu s dobrými mravy. Podle ustálené
soudní judikatury (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky
uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 62/1997) se dobrými mravy rozumí
souhrn společenských, kulturních a mravních norem,
jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné
historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu
norem základních. Ze skutečností tvrzených žalobkyní ani z dosavadních
skutkových zjištění nelze dovodit, že by se postup žalovaného a R. H. příčil
takto vymezeným základním celospolečenským normám. Naopak ze shora uvedených
závěrů vyplývá, že jejich postup byl v souladu se zákonem a
žalobkyně mu mohla jednoduše zabránit tím, že by jí učiněnou nabídku na odkup
podílů přijala. Jen z tvrzení, že mezi žalobkyní a žalovaným existují sousedské
neshody, nelze v dané věci rozpor s dobrými mravy dovozovat.
Odvolací soud tudíž nepochybil, dovodil-li, že předkupní právo žalobkyně v
daném případě porušeno nebylo. Uzavřel-li tedy, že žalobkyně není oprávněna
domáhat se po žalovaném, aby jí podíly na
předmětných nemovitostech odprodal, je rozsudek odvolacího soudu z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu správný. Jelikož nebylo dále zjištěno (a ani
žalobkyní tvrzeno), že by byl rozsudek postižen některou z vad uvedených v
ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.
nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací
soud povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle
ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně nemá s ohledem na
výsledek dovolacího řízení právo na náhradu nákladů a žalovanému v dovolacím
řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. prosince 2004
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu