33 Odo 865/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče
a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce JUDr.
J. N. advokáta, proti žalované K. P., a. s. o zaplacení částky 38.242,90 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 131/2001, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1.
června 2004, č. j. 26 Co 59/2004-84, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19.
září 2003, č. j. 9 C 131/2001-68, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal
zaplacení částky 38.242,90 Kč a 7,72% úroku z prodlení z částky 44.136,- Kč za
dobu od 7. 8. 2000 do 21. 2. 2001, z částky 44.136,- Kč od 22. 2. 2001 do 26.
3. 2001 a z částky 38.242,90 Kč od 27. 3. 2001 do zaplacení, a rozhodl o
nákladech řízení. Předmětem sporu byla odměna žalobce za zastupování žalované
v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 9 C 24/97, v němž byla
žalovaná úspěšná a bylo jí vůči protistraně přiznáno právo na náhradu nákladů
ve výši 35.893,10 Kč. Žalobce je přesvědčen, že soud vyčíslil v uvedeném
řízení odměnu za zastupování nižší částkou, než jaká by mu při správné
aplikaci vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a odměnách advokátů za
poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“) náležela, a domáhá se
nyní zaplacení rozdílu na žalované jako bývalé klientce. Ta totiž nesouhlasila
s tím, aby podal proti nákladovému výroku odvolání, a to přes jeho poučení, že
v takovém případě bude rozdíl vymáhat na ní. Soud prvního stupně dovodil, že
odměna žalobce byla ve shora uvedeném řízení stanovena správně a že už z tohoto
důvodu není žaloba důvodná. Kromě toho vyšel z ustanovení § 16 odst. 1 a 2
zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, které ukládá advokátovi využívat důsledně
všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co
podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné. Žalobce měl za situace, kdy byl
přesvědčen o nesprávnosti stanovení odměny za zastupování a tudíž i o
nesprávnosti výroku o nákladech řízení, podat proti tomuto výroku odvolání i
bez souhlasu žalované. Navíc i jeho poučení o důsledcích, které bude mít pro
žalovanou skutečnost, že nebude podáno odvolání, bylo nedostatečné. Proto by
výkonu uplatněného práva žalobce na vyšší odměnu nebylo možno přiznat ochranu
(§ 3 občanského zákoníku) ani v případě, že by mu náleželo. Ze všech těchto
důvodů byla žaloba zamítnuta.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem
ze dne 1. června 2004, č. j. 26 Co 59/2004-84, změnil rozsudek soudu prvního
stupně ve výrocích o věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci
částku 5.856,90 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,72% od 7. 8. 2000 do
zaplacení, „ve zbývající části“ meritorní výroky potvrdil a rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů. Neztotožnil se s názorem soudu prvního stupně,
že se žalobce zpronevěřil svým povinnostem advokáta a nedbal dostatečně zájmů
žalované jako klienta, a poznamenal, že pokud se žalovaná rozhodla nepodat
proti výroku o nákladech řízení odvolání, byl žalobce tímto pokynem vázán a
proti její vůli odvolání podat nemohl. Pokud jde o výpočet odměny, vyšel
odvolací soud z toho, že žalobce zastupoval žalovanou v řízení, v němž byly
proti ní uplatněny dva nároky, a to jednak žalobou o určení neplatnosti kupní
smlouvy, jednak žalobou o uložení povinnosti nabídnout převod vlastnických práv
k bytu. V řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy byla odměna správně
stanovena podle § 9 odst. 3 písm. a) a § 7 advokátního tarifu (v odůvodnění
rozsudku je nesprávně zmíněn § 9 odst. 2 advokátního tarifu) částkou 2.850,- Kč
za jeden úkon právní služby, když její výše se odvíjela od kupní ceny 83.638,-
Kč obsažené ve zpochybňované kupní smlouvě. Pokud ovšem v řízení o uložení
povinnosti nabídnout ke koupi byt, jehož kupní cena měla činit 83.638,- Kč,
byla odměna stanovena částkou 500,- Kč za jeden úkon právní služby podle § 9
odst. 1 advokátního tarifu, šlo o chybný postup, neboť předmět sporu byl penězi
ocenitelný a sazba odměny měla činit podle § 9 odst. 3 písm. b) advokátního
tarifu rovněž 2.850,- Kč. Tato odměna pak měla být podle § 12 odst. 3
advokátního tarifu snížena na polovinu, a tak celková odměna za jeden úkon
činila 4.275,- Kč. Při deseti úkonech právní služby představuje odměna částku
42.750,- Kč. Soud prvního stupně ji ve věci 9 C 24/97 stanovil částkou 31.000,-
Kč a žalovaná v mezidobí zaplatila kromě přisouzené odměny dalších 5.893,10 Kč.
Žalobci tedy náleží právo na zaplacení rozdílu ve výši 5.856,90 Kč. Proto byl
rozsudek soudu prvního stupně částečně změněn.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti potvrzujícímu výroku, podal žalobce
dovolání, jehož přípustnost dovozoval z přesvědčení, že tento rozsudek má po
právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
– dále jen „OSŘ“]. V dovolání namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. I když
odvolací soud správně vycházel z toho, že odměnu je nutno stanovit podle § 9
odst. 3 písm. b) advokátního tarifu, vyšel nesprávně z kupní ceny bytu ve výši
83.638,- Kč, která byla cenou sníženou, tedy účelově zvýhodněnou pro případy
prodeje bytů jejich nájemcům. Podle znaleckého posudku, který měl odvolací soud
k dispozici, byla cena bytu podstatně vyšší, a to 348.460,- Kč, a tak se měla
výše odměny odvíjet od této objektivně stanovené ceny předmětu právního úkonu.
Žalobce v této souvislosti poukázal na to, že jsou známy případy, kdy hodnotné
věci jsou ve snaze převést je na jiný subjekt oceňovány zcela symbolicky, např.
1,- Kč, přesto ale z logiky věci vyplývá, že cenou předmětu právního úkonu bude
cena zjištěná cenovým předpisem. Právě v řešení právní otázky, zda cenou
předmětu právního úkonu je cena objektivně zjištěná nebo cena účelově upravená,
spočívá zásadní právní význam napadeného rozsudku. Žalobce navrhl, aby byl
tento rozsudek zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu
a poukázala na to, že požadavek žalobce je nepřiměřený vzhledem k hodnotě bytu,
o který ve sporu šlo.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo
tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „OSŘ“).
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako
soud dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu
oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci
samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto
ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání
žalobce založena, jelikož napadeným rozsudkem byl sice potvrzen v pořadí druhý
rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal, ale i prvým rozsudkem
(ze dne 26. srpna 2002, č. j. 9 C 131/2001-42, zrušeným k odvolání žalobce
usnesením odvolacího soudu ze dne 31. března 2003, č. j. 26 Co 525/2002-53)
byla žaloba zamítnuta, takže nejde o jiné rozhodnutí ve věci samé.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého
je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Se žalobcem lze souhlasit, že řešení jím nastíněné právní otázky zakládá
zásadní právní význam napadeného rozsudku, neboť dovolací soud se doposud ve
své rozhodovací praxi otázkou výkladu § 9 odst. 3 písm. b) advokátního tarifu z
tohoto hlediska nezabýval. Proto je dovolání žalobce přípustné podle § 237
odst. 1 písm. c) OSŘ.
Nejvyšší soud ČR tedy poté, co konstatoval, že dovolání obsahuje náležitosti
uvedené v § 241a odst. 1 OSŘ a že jsou splněny i podmínky § 241 odst. 1 a 4
OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ. Žalobce
nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, případně jinými vadami řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud
přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic
takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen tvrzeným nesprávným
posouzením věci z hlediska shora uvedené otázky zásadního právního významu a
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je
omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O
mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který
měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně
jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní
závěry.
Podle § 6 odst. 1 advokátního tarifu výše mimosmluvní odměny se stanoví podle
sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby a podle počtu úkonů právní
služby, které advokát ve věci vykonal.
Podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu není-li stanoveno jinak, považuje se za
tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva a jejich
příslušenství v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká.
Podle § 9 odst. 3 písm. b) advokátního tarifu se ve věcech žalob na projev
vůle, nejde-li o předmět právního úkonu, k jehož vzniku, změně nebo zániku má
projev vůle směřovat, penězi ocenitelný, považuje za tarifní hodnotu částka
10.000,- Kč.
Ze znění citovaných ustanovení je zřejmé, že v případě žaloby na projev vůle,
jde-li o předmět právního úkonu, k jehož vzniku, změně nebo zániku má projev
vůle směřovat, penězi ocenitelný, se při stanovení výše odměny nepostupuje
podle § 9 odst. 3 písm. b) advokátního tarifu potud, že by se vycházelo z
tarifní hodnoty 10.000,- Kč, jíž podle § 7 advokátního tarifu odpovídá odměna
za jeden úkon právní služby 1.000,- Kč. V takovém případě se odměna stanoví
podle § 8 odst. 1 ve spojení s příslušnou položkou § 7 advokátního tarifu v
závislosti na ceně předmětu právního úkonu, k jehož vzniku, změně nebo zániku
má projev vůle směřovat. Z tohoto názoru vycházel při svém rozhodování i
odvolací soud a jeho závěry v tomto směru žalobce nezpochybňuje. Jeho výhrady
směřují proti závěru, že cenou předmětu právního úkonu byla v tomto konkrétním
případě kupní cena, za kterou měla žalovaná nabídnout byt ke koupi, nikoli cena
bytu objektivně zjištěná znaleckým posudkem. Tyto výhrady ovšem dovolací soud
nesdílí.
Ustanovení § 9 odst. 3 písm. b) advokátního tarifu zjevně vychází z definice
právního úkonu obsažené v § 34 občanského zákoníku, podle nějž právní úkon je
projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo
povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Tuto definici
však používá velmi nepřesně, neboť hovoří o vzniku, změně nebo zániku předmětu
právního úkonu, nikoli práv a povinností. Při výkladu pojmu „předmět právního
úkonu“ je tedy třeba přihlédnout i k tomu, k jakým právům a povinnostem
(přesněji jejich vzniku, změně či zániku) má projev vůle, jehož se žaloba týká,
směřovat. Ve věci soudu prvního stupně sp. zn. 9 C 24/97 se tehdejší žalobkyně
R. D. domáhala mimo jiné toho, aby žalované byla uložena povinnost „nabídnout
jí převod vlastnických práv“ k blíže specifikované bytové jednotce nejpozději
do 7 dnů od právní moci rozsudku, tedy vlastně nahrazení projevu vůle žalované,
který by byl návrhem na uzavření kupní smlouvy ohledně uvedené bytové jednotky. Předmětem kupní smlouvy (ve smyslu hmotném) byla samozřejmě bytová jednotka,
která má v okamžiku uzavření smlouvy určitou objektivně zjistitelnou cenu. Projev vůle, jehož se žalobkyně R. D. domáhala (který měl být rozhodnutím soudu
nahrazen), ale směřoval ke vzniku práv a povinností uvedených v § 588 a
následujících ObčZ, tedy (odhlédnuto od skutečnosti, že předmětem smlouvy měla
být nemovitost) ke vzniku povinnosti žalované předmět koupě (bytovou jednotku)
žalobkyni odevzdat a povinnosti žalobkyně ji převzít a zaplatit za ni žalované
dohodnutou kupní cenu. R. D. nehodlala bytovou jednotku koupit za jakýchkoli
podmínek, ale pouze a právě za zvýhodněnou kupní cenu. Pro ocenění bytové
jednotky jako hmotného předmětu právního úkonu proto v souvislosti s nahrazením
projevu vůle směřujícího k uzavření kupní smlouvy musí sloužit kupní cena, za
kterou měla být prodána. Na tomto místě je nutno podotknout, že soud prvního
stupně i soud odvolací projevily v řízení pod sp. zn. 9 C 24/97 značnou
nedůslednost, když se spokojily s neurčitou formulací žalobního petitu
domáhajícího se uložení povinnosti „nabídnout navrhovatelce převod vlastnických
práv“ k blíže specifikovanému bytu, aniž by tehdejší žalobkyni vedly k doplnění
žaloby o podstatné náležitosti navrhované kupní smlouvy včetně údaje o kupní
ceně. Z obsahu spisu nicméně plyne, že kupní cena za tuto konkrétní bytovou
jednotku byla stanovena částkou 83.638,- Kč a právě tu byla R. D. připravena za
byt zaplatit. Proto lze přisvědčit odvolacímu soudu, pokud v tomto řízení
vycházel při stanovení tarifní hodnoty z ceny bytu 83.638,- Kč. K námitce
žalobce, že někdy bývá kupní cena stanovena třeba jen symbolickou částkou 1,-
Kč, postačí uvést, že takovéto případy nelze považovat za úplatný převod a
shora uvedené úvahy na ně není možno použít.
Ostatně má-li advokát za to, že
mimosmluvní odměna stanovená podle kupní ceny obsažené ve smlouvě, jejíž
uzavření sleduje žalobce podáním žaloby domáhající se nahrazení projevu vůle
žalovaného, je nepřiměřeně nízká s ohledem na složitost věci a jeho vynaložené
úsilí, dává mu advokátní tarif možnost k odstranění této disproporce v podobě
oprávnění sjednat si s klientem smluvní odměnu.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud správně aplikované ustanovení § 9 odst. 3
písm. b) advokátního tarifu též správně vyložil. Žalobci se tedy
prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost
napadeného rozsudku, a proto bylo jeho dovolání podle § 243b odst. 2 části věty
před středníkem OSŘ zamítnuto.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodováno za situace, kdy žalované, která
by podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ měla
právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 15. prosince 2005
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu