33 Odo 868/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka
Dese ve věci žalobců A/ Mgr. M. C., a B/ MUDr. R.
C., obou zastoupených, advokátem, proti žalovaným: 1/ B.
V., a 2/ MUDr. L. V.-T., oběma zastoupeným,
advokátkou, o 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 16/2000, o dovolání žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. září 2001, č.j.
25 Co 663/2000-98, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. září 2001,
č.j. 25 Co 663/2000-98, se zrušuje a věc se vrací krajskému
soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se po žalovaných domáhali zaplacení 500 000 Kč s 18 %
úrokem od 15. 6. 1997 do zaplacení s tím, že tato částka
představuje bezdůvodné obohacení, které žalovaní na jejich úkor získali.
Žalobci uváděli, že dne 26. 7. 1996 uzavřeli se žalovanými kupní smlouvu, na
jejímž základě na ně mělo být převedeno vlastnické právo k parcelám č. 299/5,
299/6 a 299/7, se součástmi a příslušenstvím, s chatou a
skleníkem, v katastrálním území T., za sjednanou kupní cenu 500 000 Kč; tuto
částku složili k rukám žalovaných předem. Katastrální úřad v H. K. svým
rozhodnutím ze dne 23. 5. 1997, č.j. 11 V11-4039/96 však zamítl návrh účastníků
kupní smlouvy na vklad vlastnického práva žalobců k uvedeným nemovitostem do
katastru nemovitostí s odůvodněním, že podle této kupní smlouvy nelze pro její
neurčitost vlastnické právo žalobců zapsat.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 3. 2000,
č.j. 11 C 16/2000-68, uložil žalovaným povinnost
společně a nerozdílně zaplatit žalobcům - oprávněným rovněž společně a
nerozdílně - částku 500 000 Kč s 20 % úrokem z prodlení od 21. 11. 1998 do
zaplacení; ve zbytku žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Dovodil, že
byl-li návrh na vklad vlastnického práva žalobců k převáděným nemovitostem do
katastru nemovitostí zamítnut, tedy nedošlo-li k převodu jejich vlastnického
práva, představuje zaplacená kupní ceny 500 000 Kč plnění z právního důvodu,
který následně odpadl. Žalovaní tak na úkor žalobců získali bezdůvodné
obohacení a jsou povinni ho vydat.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. 9. 2001,
č.j. 25 Co 663/2000-98, změnil rozsudek soudu
prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu zamítl. S konstatováním, že
soud není vázán rozhodnutím katastrálního úřadu, posoudil kupní smlouvu
uzavřenou mezi účastníky dne 26. 7. 1996 jako platnou, a
dovodil, že žalobci nemají žádný právní důvod k vrácení kupní ceny, kterou
žalovaným za nemovitosti převáděné touto kupní smlouvou zaplatili.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, v němž
namítají, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze
skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování a že spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Jsou přesvědčeni, že žalovaní se na jejich
úkor bezdůvodně obohatili, neboť právní důvod k zaplacení kupní ceny za
nemovitosti odpadl tím, že podle kupní smlouvy, kterou účastníci uzavřeli,
nedošlo - a ani nemůže dojít - ke vkladu vlastnického práva žalobců do katastru
nemovitostí. Zákonnou podmínkou nabytí vlastnického práva k nemovitosti je
zápis nového vlastníka v katastru nemovitostí a žalobci a žalovaní se na
uplatnění intabulačního principu dohodli. Protože se v konečném důsledku
všichni účastníci kupní smlouvy podřídili pravomocnému rozhodnutí katastrálního
úřadu, jehož rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva
respektovali, vlastnické právo k převáděným nemovitostem na žalobce nepřešlo.
Je v rozporu s právním pořádkem a s ústavními právy nutit kohokoli do
vlastnické držby, jestliže účinky projevené vůle pominuly a byly překonány
rozhodnutím. Dále žalobci namítají, že byli v řízení „zkráceni na svých
právech“ tím, že „v odvolacím řízení byla hodnocena otázka relativní
neplatnosti smlouvy, které se žádný z účastníků nedovolával, dokazování ve
směru takové relativní neplatnosti nebylo vedeno a hodnocený souhlas bývalé
manželky je jen tvrzením jedné strany, ke které se žalobci neměli možnost
vyjádřit a navrhnout v tomto směru důkazy.“ Otázka relativní neplatnosti
smlouvy „nemůže být soudem hodnocena, pokud se takové relativní neplatnosti
strana nedovolá.“ Z uvedených důvodů navrhli, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) projednal věc
podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále opět jen
„o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a k tomu oprávněnými
subjekty (žalobci) řádně zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), a že
jde o rozsudek, proti němuž je podle ustanovení § 238 odst. 1
písm. a/ o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§
243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněné.
Námitky dovolatelů, že odvolací soud „hodnotil otázku relativní neplatnosti
smlouvy, aniž se jí některá ze stran dovolala,“ přičemž v tomto směru
uvažoval i souhlas bývalé manželky prvního žalovaného, který
byl však toliko tvrzen žalovanými a žalobci se k němu nemohli vyjádřit ani v
tomto směru navrhnout důkazy, jsou z hlediska přezkumu právního posouzení věci
odvolacím soudem irelevantní. Odvolací soud totiž své rozhodnutí na posouzení
relativní neplatnosti kupní smlouvy nezaložil. Konstatoval pouze, že neúčast
manželky na kupní smlouvě nečiní tuto smlouvu neplatnou a připomněl, že by bylo
možné uvažovat toliko o neplatnosti relativní, jíž by bylo nezbytné se dovolat.
V této souvislosti pak bylo zmiňováno tvrzení žalovaného, že jeho bývalá
manželka proti uzavřené kupní smlouvě nemá žádných námitek. Lze souhlasit s
tvrzením dovolatelů, že relativní neplatnosti kupní smlouvy se žádná ze stran
nedovolávala a odvolací soud ani na relativní neplatnosti kupní smlouvy své
rozhodnutí nezaložil.
Přestože žalobci v dovolání výslovně uvádějí, že rozhodnutí odvolacího soudu
výslovně napadají i z důvodů uvedených v ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ a c/
o.s.ř., z odůvodnění dovolání vyplývá, že ve skutečnosti brojí pouze proti
právnímu posouzení věci odvolacím soudem a uplatňují tak výlučně dovolací
důvod uvedený v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. V
posuzované věci se tak dovolacímu přezkumu otevírá dovoláním zpochybněný právní
závěr odvolacího soudu, že žalovaným přijetím kupní ceny od žalobců nevzniklo
bezdůvodné obohacení, neboť důvodem pro placení kupní ceny byla platná kupní
smlouva.
Z hlediska skutkového stavu dospěl odvolací soud k závěru, že mezi žalovanými
jako prodávajícími a žalobci jako kupujícími byla dne 26. 7. 1996 uzavřena
kupní smlouva o prodeji parcel č. 299/5, 299/6 a 299/7, v katastrálním území
T., obec H. K., a to „se všemi součástmi a příslušenstvím (+ chata +
skleník),“ za kupní cenu 500 000 Kč. Kupní cena byla kupujícími v
plné výši zaplacena. Návrh na vklad vlastnického práva žalobců k uvedeným
nemovitostem do katastru nemovitostí byl s odkazem na nedostatky kupní smlouvy
rozhodnutím Katastrálního úřadu v H. K. ze dne 23. 5. 1997, č.j. 11 V11-4039/96
zamítnut a toto rozhodnutí nebylo napadeno opravným prostředkem a nabylo právní
moci.
Podle ustanovení § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „ObčZ“) je bezdůvodným obohacením majetkový
prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního
úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch
získaný z nepoctivých zdrojů; podle odstavce jedna téhož ustanovení je ten, kdo
se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, povinen takové obohacení vydat.
Stane-li se plnění nemožným, povinnost dlužníka plnit zanikne. Plnění není
nemožné zejména, lze-li je uskutečnit i za ztížených podmínek, s většími
náklady nebo až po sjednaném čase (srov. § 575 odst. 1 a 2 ObčZ). Uvedená
ustanovení se vztahují na nemožnost plnění, která nastala až po vzniku závazku.
V jejím důsledku závazek zaniká okamžikem, kdy nemožnost nastala.
V posuzovaném případě byl důvodem plnění, tj. zaplacení kupní ceny ve výši 500
000 Kč, závazek sjednaný mezi žalobci a žalovanými kupní smlouvou, podle které
se žalovaní zavázali převést na žalobce vlastnické právo k předmětným
nemovitostem a žalobci se zavázali zaplatit za převáděné nemovitosti
sjednanou kupní cenu. Lze souhlasit s odvolacím soudem potud, že sama
skutečnost, že k převodu vlastnického práva podle kupní smlouvy nedošlo, nečiní
tuto smlouvu neplatnou, resp. že sama tato skutečnost není důvodem zániku
závazku žalobců a nevede proto ani ke vzniku jejich nároku na vrácení zaplacené
kupní ceny z titulu bezdůvodného obohacení. Důsledkem nikoli řádného splnění
závazku ze strany žalovaných je skutečnost, že žalovaní se ocitli s plněním
svého závazku v prodlení a žalobcům tím vznikla nová oprávnění (např. právo od
kupní smlouvy odstoupit); platnost kupní smlouvy však zůstává bez aktivního
působení smluvních stran nedotčena a platná smlouva je i nadále právním důvodem
plnění ze strany žalobců; to však pouze za předpokladu, že neplatnost závazku
nezpůsobuje jiná skutečnost.
Z kupní smlouvy uzavřené dne 26. 7. 1996 plyne pro žalované závazek převést na
žalobce vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Převést vlastnické právo k
nemovitosti je v - důsledku intabulačního principu (srov. § 133 odst. 2 ObčZ) –
možné pouze vkladem vlastnického práva nabyvatelů do katastru nemovitostí.
Protože v posuzovaném případě příslušný katastrální úřad zamítl návrh na vklad
vlastnického práva žalobců do katastru nemovitostí podle předmětné kupní
smlouvy, a jeho rozhodnutí nabylo právní moci, nelze tohoto vkladu na základě
účastníky uzavřené kupní smlouvy ze dne 26. 7. 1996 dosáhnout. Nelze-li provést
vklad vlastnického práva žalobců na základě účastníky sjednané kupní smlouvy,
je splnění závazku žalovaných převést vlastnické právo dosud jim náležející na
žalobce nemožné. V důsledku nemožnosti plnění závazek zaniká, a to ke dni, kdy
nemožnost plnění nastala. Zánikem závazku žalovaných zanikla kupní smlouva jako
celek, neboť kupní smlouva spočívá na vzájemném plnění smluvních stran, přičemž
zánikem povinnosti jedné z nich přestává smlouva plnit svoji funkci. Následkem
zániku kupní smlouvy odpadl i právní důvod pro plnění ze strany žalobců a
žalobcům vzniká nárok na vrácení toho, co sami podle smlouvy plnili, tj. nárok
na vrácení jimi zaplacené kupní ceny ve výši 500 000 Kč, která
představuje bezdůvodné obohacení žalovaných.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobcům nárok na vydání bezdůvodného
obohacení vůči žalovaným nevznikl, je právní posouzení věci nesprávné a
dovolání žalobců je důvodné. Nejvyšší soud České republiky proto napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem a § 243b odst. 2 věta
první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového
řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d
odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. října 2002
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu