33 Odo 873/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobce M. V., zastoupeného, advokátem, proti žalované Č. p. a. s., o zaplacení
900 600 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.
zn. 61 C 37/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
30. května 2001 č. j. 12 Co 324/99-106, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. května 2001 č. j. 12 Co
324/99-106 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1995 do 7. 10. 1995, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně
vyšel ze zjištění, že žalobce uzavřel 4. 10. 1994 se žalovanou pojistnou
smlouvu, jejímž předmětem bylo havarijní pojištění automobilu žalobce.
Dne 29. 3. 1995 došlo k pojistné události, když byl pojištěný
automobil odcizen neznámým pachatelem. Soud prvního stupně neshledal námitky
žalované, že pojistnou smlouvu uzavřela v omylu vyvolaném žalobcem,
opodstatněnými. Uzavřenou pojistnou smlouvu posoudil jako platnou, neboť
žalobce při uzavírání smlouvy úmyslně neuvedl žádné skutečnosti, za
nichž by žalovaná pojistnou smlouvu neuzavřela. Žalobce má proto nárok
na poskytnutí pojistného plnění.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. května 2001 č.
j. 12 Co 324/99-106 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném
přisuzujícím výroku o věci samé změnil tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná
zaplatila žalobci částku 900 600 Kč spolu s 19% úrokem z prodlení od 8. 10.
1995 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud
se zabýval otázkou platnosti pojistné smlouvy účastníků řízení. Za tím účelem
doplnil dokazování účastnickou výpovědí žalobce, listinnými důkazy a
opětovnou svědeckou výpovědí svědka R. K., kterého žalobce považoval
za prodávajícího. Tento svědek výslovně popřel, že by byl vlastníkem
předmětného automobilu či měl k tomuto vozidlu jakýkoliv právní vztah, při
prodeji vozu vystupoval pouze jako zprostředkovatel prodeje pro pana K. ze Š.,
který byl přítomen uzavření kupní smlouvy se žalobcem, ten také učinil ujednání
o výši kupní ceny a jemu předal finanční částku představující kupní cenu.
Přítomnost tohoto muže u jednání potvrdil i žalobce. Odvolací soud uzavřel, že
žalobce neprokázal své tvrzení, že předmětný osobní automobil nabyl na základě
kupní smlouvy uzavřené s vlastníkem vozidla, z provedených důkazů nevyplývá, že
by žalobce byl vlastníkem předmětného vozidla. Na tomto závěru nic nemůže
změnit ani skutečnost, že po dobu od 22. 8. do 24. 8. 1994 byl svědek K. zapsán
jako držitel vozidla v technickém průkazu, neboť tento zápis má pouze evidenční
charakter a sám o sobě nemůže prokázat vlastnictví k předmětnému
vozidlu. Odvolací soud posoudil pojistnou smlouvu uzavřenou účastníky řízení
podle § 788 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) v návaznosti na § 812 ObčZ a
dovodil, že je podle § 39 ObčZ absolutně neplatná, neboť trvání pojistného
vztahu u pojištění majetku je vázáno výlučně na vlastnické právo k pojištěné
věci. V posuzovaném případě však tato podmínka nebyla splněna, takže žalobce
nemá nárok na poskytnutí pojistného plnění, neboť plněním z neplatné
smlouvy by došlo k bezdůvodnému obohacení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž odvolacímu soudu
vytýká nesprávné právní posouzení věci [dovolací důvod podle § 241 odst. 3
písm. d) o. s. ř.]. Nesprávnost právního posouzení spatřuje v nezohlednění
okolnosti, že jako pojistník vědomě neuvedl při uzavírání pojistné smlouvy
nepravdivé nebo neúplné údaje, neboť jednal v dobré víře ve své oprávněné
vlastnictví pojišťovaného vozidla a měl k dispozici doklady k vozidlu vystavené
Policií ČR. Uzavřením kupní smlouvy se stal minimálně oprávněným držitelem
automobilu, s nímž nakládal v dobré víře jako s vlastním. Pokud se později
ukázalo, že pan R. K. byl pouze zprostředkovatelem prodeje, má za to, že pan K.
řádně zastupoval pana K., jednal jeho jménem, na jeho účet a s účinky přímo pro
jeho osobu. V řízení nebylo prokázáno, že by pan K. nebyl vlastníkem
prodávaného vozu a nebyla zjištěna ani jiná třetí osoba, jenž by se takového
práva k vozu domáhala, přičemž k prokázání pochyb ohledně vlastnictví žalobce k
předmětnému vozu či jeho oprávněné držby byla povinna žalovaná.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001)
nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů
projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, dále jen „o. s. ř.“).
Podle části dvanácté hlavy I bodu 15 zákona č. 30/2000 Sb. se totiž
odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů. V posuzované věci byl rozsudek soudu prvního
stupně vydán dne 21. ledna 1999.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas oprávněnou osobou a že je podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. l a
3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 237
odst. 1 o. s. ř., či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Tyto vady, jejichž
existenci posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti, se ze spisu nepodávají a
ani dovolatel netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.
Nejvyšší soud poté posoudil věc z hlediska uplatněného dovolacího důvodu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil
sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud při posuzování platnosti pojistné smlouvy uzavřené účastníky
řízení vycházel z § 788 a násl. ObčZ, upravujícího závazkový vztah účastníků
pojistné smlouvy při pojištění. Jedná se o kogentní ustanovení, které
stanoví základní znaky smluvního typu pojistné smlouvy. Z této úpravy vyplývá,
že pojistnou smlouvou se pojistitel zavazuje poskytnout ve sjednaném rozsahu
plnění, nastane-li nahodilá událost ve smlouvě blíže označená a fyzická nebo
právnická osoba, která s pojistitelem pojistnou smlouvu uzavřela, je
povinna platit pojistné. K uzavření pojistné smlouvy, která je dvoustranným
právním úkonem, je třeba alespoň dvou účastníků, jimiž jsou pojistitel, tj.
účastník, k jehož předmětu činnosti patří provozování pojišťovací činnosti a
ten, kdo s ním pojistnou smlouvu uzavřel, který je v právní teorii označován
jako pojistník. Pojistníku přísluší právo dispozice s pojistnou smlouvou a
povinnost platit řádně a včas pojistné. Pojistník je ve většině případů zároveň
i dalším účastníkem pojištění označeným jako pojištěný. Tímto účastníkem
pojistné smlouvy je podle § 797 odst. 1 ObčZ ten, který má právo na plnění,
jímž je, pokud není v zákoně nebo v pojistných podmínkách stanoveno jinak, ten,
na jehož majetek, život nebo zdraví anebo odpovědnost za škodu se
pojištění vztahuje. Při zjišťování, kdo je osobou, „která má právo na plnění“,
tj. při identifikaci osoby, která je věřitelem závazku pojistitele poskytnout
pojistné plnění, přicházejí v úvahu čtyři modely uspořádání osob a závazků.
Věřitelem závazku pojistitele poskytnout pojistné plnění je pojistník, který je
buďto v roli osoby, na jejíž majetek, život nebo zdraví anebo na jejíž
odpovědnost za škody se pojištění vztahuje, potom se hovoří o tzv. pojištění
vlastního rizika, nebo v této roli není, pak se hovoří o tzv. pojištění cizího
rizika. Věřitelem závazku pojistitele poskytnout pojistné plnění může být dále
tzv. třetí osoba od pojistníka odlišná, která je zároveň v roli osoby, na jejíž
majetek, život nebo zdraví anebo na jejíž odpovědnost za škody se pojištění
vztahuje, a nebo v této roli není. V každém případě musí uspořádání osob a
jejich práv a závazků, pokud věřitel uvedeného závazku pojistitele není v roli
osoby, jejíž majetek, zdraví nebo odpovědnost je pojištěno, vyplývat
buď přímo ze zákona nebo z výslovného ustanovení pojistných podmínek, které
jsou součástí pojistné smlouvy. To, že se pojištění může vztahovat
na majetek jiného než toho, kdo pojistnou smlouvu s pojistitelem uzavřel,
připouští také § 815 odst. 1 ObčZ. I podle tohoto ustanovení je nezbytné, aby
taková okolnost byla stanovena v pojistných podmínkách. Ujednání o tom, že
pojistník a pojištěný budou dvě rozdílné osoby, však podle zjištění odvolacího
soudu v posuzované věci nebylo obsaženo ani v pojistné smlouvě, ani v
pojistných podmínkách, takže odvolací soud dospěl k závěru, že dovolatel byl
podle pojistné smlouvy současně pojistníkem i pojištěným a s žalovanou sjednal
pojištění výlučně svého majetku. Závěr odvolacího soudu, že za této situace je
pro platnost pojistné smlouvy rozhodující prokázání existence vlastnického
práva dovolatele k pojištěné věci, je správný, neboť vědomost obou
účastníků pojistné smlouvy o tom, komu vlastnické právo pojištěné věci
přísluší, je rozhodující právě při uzavírání pojistné smlouvy, do níž je nutno
tuto skutečnost promítnout sjednáním rozdílných pojistných podmínek.
Ze skutkového zjištění, jež učinil odvolací soud a jež má oporu v provedeném
dokazování, vyplývá, že žalobce se svědkem R. K. jednal při uzavírání kupní
smlouvy jako s vlastníkem, který jako prodávající převádí své vlastnické právo
k předmětu kupní smlouvy; ze skutkových zjištění odvolacího soudu přitom
nevyplývá, že by R. K. při uzavírání této smlouvy disponoval plnou mocí k
zastupování pana K. ze Š., od něhož předmětný osobní vůz získal, v důkazním
řízení nebyl také zjištěn žádný projev vůle směřující k zastoupení pana K. ze
Š. Žalobce konečně i v dovolání uvádí, že „předmětné vozidlo koupil
od pana K. na inzerát, kdy tento měl vozidlo u sebe, byl řádně zapsán v
technickém průkazu a jeho jednání nevzbuzovalo jakékoli pochybnosti o oprávnění
vozidlo prodat“. Za tohoto skutkového stavu je proto závěr odvolacího soudu o
tom, že žalobce neprokázal tvrzení, že vůz nabyl na základě kupní smlouvy
uzavřené s vlastníkem předmětného vozidla, neboť na základě dohody se svědkem
K. nemohlo na žalobce přejít vlastnické právo k předmětnému vozidlu, správný.
Odvolací soud však při právním posouzení věci pominul ustanovení § 130 odst. 2
ObčZ, podle něhož má oprávněný držitel stejná práva jako vlastník, zejména má
též právo na plody a užitky z věci po dobu oprávněné držby. Oprávněnému
držiteli přísluší všechna práva vlastníka s výjimkou práva převést vlastnictví
k věci; mezi tato práva samozřejmě patří i právo pojistit předmětnou věc,
kterou drží. Podle § 130 odst. 1 ObčZ je držitel věci držitelem oprávněným,
pokud je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, přičemž
v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Odvolací soud však věc z
tohoto hlediska neposuzoval a nezkoumal, zda byl dovolatel v posuzované věci
oprávněným držitelem, tedy zda byl v dobré víře, že mu předmětný automobil
vlastnicky náleží. Pokud by totiž tomu tak bylo, byl by právní závěr odvolacího
soudu o neplatnosti předmětné pojistné smlouvy z důvodu skutečnosti, že žalobce
nebyl vlastníkem pojištěného automobilu, nesprávný. Právní posouzení věci
odvolacím soudem je však nesprávné již z toho důvodu, že je ze shora
uvedeného důvodu neúplné.
Rozsudek odvolacího soudu tedy není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
správný a Nejvyšší soud jej proto podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o. s.
ř. zrušil a věc mu podle § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil k dalšímu
řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud také o náhradě nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta
třetí o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. listopadu 2003
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu