NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 875/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče
a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce M.K.,
proti žalované A. (ČR), spol. s r. o., o 180.000,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 102/2000, o dovolání žalované
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2004, č.j. 13 Co
370/2004-108, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 1. dubna 2005,
č.j. 13 Co 370/2004-112, takto:
I. Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.
října 2004, č.j. 13 Co 370/2004-108, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze
dne 1. dubna 2005, č.j. 13 Co 370/2004-112, pokud jím byl potvrzen rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 1, ze dne 6. dubna 2004, č.j. 13 C 102/2000-91, ve
výroku o zamítnutí žaloby co do částky 100.000,- Kč s příslušenstvím, se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. října
2004, č.j. 13 Co 370/2004-108, ve znění
opravného usnesení téhož soudu ze dne 1. dubna 2005, č.j. 13 Co 370/2004-112,
se ve výroku I., pokud jím byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze
dne 6. dubna 2004, č.j. 13 C 102/2000-91, tak, že je žalovaná povinna zaplatit
žalobci částku 80.000,- Kč s 11 % úroky z prodlení od 15. 10. 1999 do
zaplacení, a ve výrocích II. a III. o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto
rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vázán právním názorem Městského soudu v Praze
jako soudu odvolacího, vysloveným v usnesení ze dne 14. května 2003, č.j. 13 Co
138/2003-68, jímž byl zrušen předchozí vyhovující rozsudek soudu prvního
stupně vydaný v této věci, dospěl k závěru, že mezi žalobcem a žalovanou došlo
dne 21. 3. 1994 k uzavření smlouvy o vytvoření, dodání a užití výtvarného díla,
podle které se žalobce zavázal dodat žalované fotografické podklady pro
vytvoření plakátů a letáků za dohodnutou cenu 20.000,- Kč. Protože se žalované
nepodařilo vyvrátit tvrzení žalobce o tom, že mu žalovaná nevrátila originály
diapozitivů zachycující výtvarné dílo, zavázal žalovanou zaplatit žalobci
sjednanou smluvní pokutu ve výši 20.000,- Kč spolu s 11 % úrokem z prodlení od
15. 10. 1999 do zaplacení. Ve smlouvě ze dne 21. 3. 1994 byla sice smluvní
pokuta sjednána pro případ poškození nebo ztráty díla ve výši desetinásobku
dohodnuté ceny díla, tj. částkou 200.000,- Kč, ale soud prvního stupně
považoval smluvní pokutu za přiměřenou jen v rozsahu částky 20.000,- Kč.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27.
října 2004, č. j. 13 Co 370/2004-108, ve znění opravného usnesení ze dne 1.
dubna 2005, č. j. 13 Co 370/2004-112, změnil rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém výroku tak, že žalovanou zavázal zaplatit žalobci „dalších“ 80.000,-
Kč s 11 % úrokem z prodlení od 15. 10. 1999 do zaplacení; jinak rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů. Na základě úvahy o nutnosti aplikace ustanovení
§ 3 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ o. z.“) dospěl ke shodnému závěru
jako soud prvního stupně, že dohoda o smluvní pokutě ve výši desetinásobku
dohodnuté ceny díla je nepřiměřeně vysoká. S přihlédnutím k ceně díla, jeho
charakteru a možnému dalšímu využití považoval smluvní pokutu za přiměřenou jen
ve výši pětinásobku, tj. v rozsahu částky 100.000,- Kč. Ujednání o smluvní
pokutě v rozsahu přesahujícím 100.000,- Kč považoval za neplatné pro rozpor s
dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 o. z.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu, podala žalovaná
dovolání. V něm namítla, že právní posouzení věci odvolacím soudem je právně
nesprávné a necitlivé. Připustila, že v případech fotografického díla umělecké
hodnoty je ujednání o smluvní pokutě zcela na místě, protože hrozící újma je
značná. V případě diapozitivů je však vyloučeno, že by žalobci při jejich
nevrácení vznikla nějaká škoda, a proto není na místě, aby byla uplatňována
paušalizovaná náhrada škody ve výši naprosto nekorespondující s hodnou
diapozitivů ani celé zakázky. Požadavek žalobce je v zásadním rozporu s dobrými
mravy, a proto nemůže požívat soudní ochrany. Z odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu není jasné, jakými úvahami byl veden, pokud přiznal žalobci pětinásobek
výše sjednané úplaty. Proto žalovaná navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu
v celém rozsahu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Podle článku II. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení
novely občanského soudního řádu, provedené tímto zákonem, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
(tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních
právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem
na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání
postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Již v usnesení z 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise
Soudní judikatura č. 3/1998, Nejvyšší soud ČR vyslovil názor, že stejně jako u
dalších opravných prostředků i u dovolání platí, že k jeho podání je
subjektivně oprávněn jen ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím
odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že bude opravnému prostředku vyhověno
(tzv. subjektivní přípustnost dovolání). Stejný názor pak zaujal i v rozsudku z
1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 21, pod číslem C
154.
Jestliže odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně
ohledně částky 100.000,- Kč s příslušenstvím, byla v tomto rozsahu žalovaná v
odvolacím řízení procesně úspěšná a tímto výrokem jí žádná újma nevznikla.
Proto není k podání dovolání v tomto směru oprávněna a Nejvyšší soud ČR jako
soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) musel její dovolání v tomto rozsahu podle
ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítnout.
Proti ostatním výrokům bylo včasné dovolání podáno k tomu oprávněnou
osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.). Jelikož
jde o dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a
jsou splněny i podmínky uvedené v § 241 odst. 1 a 4 a v § 241a odst. 1 o. s.
ř., přezkoumal dovolací soud napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.
Žalovaná netvrdí, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, §
229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž
dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu
spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně
uplatněným dovolacím důvodem a dospěl k závěru, že dovolání je v přezkoumávaném
rozsahu opodstatněné.
Dovolatelka zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu o tom, že výkon práva
žalobce je jen částečně v rozporu s dobrými mravy, a naopak dovozuje, že pro
rozpor s dobrými mravy by žalobci měla být soudní ochrana odepřena. Tím tvrdí,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Právní posouzení věci je nesprávné,
dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tj. když na správně zjištěný
skutkový stav aplikoval jiný právní přepis, než který správně měl použít, nebo
aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej interpretoval, anebo
ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Bylo-li předmětem smlouvy z 21. 3. 1994 vytvoření fotografických podkladů pro
reklamní účely žalované, tj. vytvoření díla, které je výsledkem tvůrčí činnosti
autora, pak šlo k datu uzavření smlouvy o sjednání smlouvy o vytvoření díla
podle § 27 odst. 1 zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a
uměleckých (autorský zákon). Vůči občanskému zákoníku představoval autorský
zákon lex specialis, což bylo vyjádřeno nejen v jeho ustanovení § 53 odst. 1,
ale též v § 1 odst. 3 občanského zákoníku (autorský zákon byl zrušen zákonem č.
121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o
změně některých zákonů). Protože autorský zákon neobsahoval některá zvláštní
ustanovení, uplatnily se v takových případech obecné normy občanského zákoníku
(např. obecná ustanovení, odpovědnost za škodu a bezdůvodné obohacení, obecná
úprava závazkového práva aj.). O této vazbě obou právních norem svědčí i
ustanovení § 32 odst. 2 autorského zákona, podle kterého vznikla-li autorovi
porušením jeho práv škoda, měl právo na její náhradu podle občanského zákoníku.
Platnost ujednání o smluvní pokutě je proto třeba posuzovat podle ustanovení
občanského zákoníku. Pro oblast občanskoprávních vztahů (§ 1 odst. 2 o. z.) je
smluvní pokuta jako zajišťovací prostředek upravena v ustanoveních § 544 a §
545 o. z. Smluvní pokuta je peněžitou částkou, kterou je dlužník povinen
zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, i když
porušením povinnosti věřiteli nevznikne škoda (§ 544 odst. 1 o. z.) Smluvní
pokutou lze zajišťovat jakoukoli právní (smluvní nebo zákonnou) povinnost. Pro
platnost ujednání o smluvní pokutě předepisuje zákon obligatorně písemnou
formu; nezbytnou náležitostí je uvedení výše pokuty, případně alespoň způsob,
jakým bude stanovena (§ 544 odst. 2 o. z.) Sjednání výše či způsobu určení
smluvní pokuty je věcí dohody účastníků.
Podle ustanovení § 39 o. z. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo
účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle ustanovení § 3 odst. 1 o. z. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a právních
zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s
obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký
má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami právního
řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní
systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací
odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod.
Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních
norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné
historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu
norem základních. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba
použít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní
pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání
platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit
funkce smluvní pokuty (funkce preventivní, uhrazovací a sankční). V souvislosti
s výší smluvní pokuty je třeba, aby pokuta zahrnovala všechny škody, jejichž
vznik v konkrétním vztahu s porušením určité smluvní povinnosti lze očekávat, a
musí mít dostatečnou, nikoli však přemrštěnou pobídkovou výši. Smluvní pokuta,
jejíž výše výrazně převyšuje výši skutečné škody, je nepřiměřená a ujednání o
ní je pro rozpor s dobrými mravy neplatné. Přiměřenost výše smluvní pokuty je
proto v daném případě třeba posuzovat především z pohledu zajištěné povinnosti
vrátit originály diapozitivů nepoškozené nebo vyhnout se jejich ztrátě. Má-li
být smluvní pokuta z hlediska jejího souladu s dobrými mravy přiměřená funkcím,
které má plnit, jeví se v této věci její sjednaná výše nepřiměřená. Jak funkci
preventivní, tak i funkci sankční by smluvní pokuta z hlediska dobrých mravů
plnila i tehdy, kdyby byla sjednána v několikanásobně nižší hodnotě; i tak by
byla pro žalovanou dostatečným stimulem ke splnění povinnosti a dostatečnou
sankcí pro případ, že jí nedostojí. V daném případě smluvní pokuta sjednaná
jako desetinásobek dohodnuté ceny díla z rámce dobrých mravů vybočuje. Vzhledem
ke všem okolnostem posuzované věci má dovolací soud za to, že sjednaná výše
smluvní pokuty výrazně převyšovala škodu, která by nevrácením diapozitivů,
případně jejich poškozením mohla vzniknout a kterou by v této souvislosti bylo
možno rozumně předvídat.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že smlouva ze dne 21. 3. 1994 je v části
týkající se ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy absolutně
neplatná (§ 39 o. z.).
Na rozdíl od obchodněprávních vztahů (§ 1 odst. 1 obchodního zákoníku – dále
jen „obch. z.“), kde je zakotveno moderační právo soudu snížit nepřiměřeně
vysokou smluvní pokutu s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované
povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do soudního rozhodnutí porušením
smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta (§ 301 obch. z.), v
oblasti občanskoprávních vztahů moderační právo soudu upraveno není. Absenci
zákonné úpravy moderace proto nelze nahradit aplikací ustanovení § 3 odst. 1 o.
z., tak jak to učinil odvolací soud, když posoudil žalovaný nárok jako výkon
práva částečně odporující dobrým mravům a odepřel žalobci ochranu tím, že podle
vlastní volné úvahy určil, jaká část nároku žalobce na smluvní pokutu je
„mravná“, a výši smluvní pokuty omezil právě jen na tuto část. Stejně jako lze
ujednání o smluvní pokutě podle ustanovení § 39 o. z. posoudit z hlediska
souladu nebo rozporu dohodnuté výše smluvní pokuty s dobrými mravy toliko jako
platné či neplatné (tzn. bez možnosti shledat je neplatné jen co do výše rámec
dobrých mravů přesahující), může být obdobně i výkon práva na smluvní pokutu
podle ustanovení § 3 odst. 1 o. z. pouze v souladu či v rozporu s dobrými mravy.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávné
aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 i 39 o. z. a že je tak naplněn žalovanou
uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Proto
dovolacímu soudu nezbylo, než podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za
středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v přezkoumávaném meritorním
výroku a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušit a podle odstavce
3 věty prvé téhož ustanovení věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle ust. § 243d odst.1 ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř. je odvolací soud
vázán právním názorem dovolacího soudu vysloveným v tomto rozsudku. O náhradě
nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 11. srpna 2005
Vít Jakšič, v. r.
předseda senátu