33 Odo 877/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudkyň JUDr. Kateřiny
Hornochové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně D. CZ spol. s r. o.,
zastoupené, advokátkou, proti žalovaným 1. J. G., 2. Ing. V. F., oběma
zastoupeným, advokátem, o zaplacení částky 99 793 Kč, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 128/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 18. července 2001 č. j. 53 Co 302/2001-123,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. července 2001 č.
j. 53 Co 302/2001-123 a rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 10 ze dne 13. března 2001 č. j. 26 C 128/95-100 se zrušují a
věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu
řízení.
zaplatili žalobkyni částku 99 793 Kč, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že společnosti F., v. o.
s., (která již zanikla), za jejíž závazky žalovaní jako společníci ručí,
vyúčtovala žalobkyně (její právní předchůdkyně) fakturou č. 395141 částku 99
793 Kč za pořez kulatiny, který pro tuto společnost provedla. Po úhradě
fakturované částky zjistila žalobkyně, že se ve faktuře zmýlila, fakturu proto
stornovala a vystavila novou fakturu č. 478141, kterou snížila o již uhrazenou
částku 99 793 Kč. Omylem účtárny žalobkyně však současně došlo k vystavení
dobropisu ke stornované faktuře a vrácení předmětné částky 99 793 Kč
společnosti F., v. o. s. Soud prvního stupně věc vyhodnotil tak, že společnosti
F., v. o. s., vzniklo bezdůvodné obohacení podle § 451 a násl. občanského
zákoníku účinného k 1. 1. 1992 (dále jen „ObčZ”) na úkor žalobkyně. Právo na
jeho vydání však žalobkyni nepřiznal, protože došlo podle § 107 odst. 1 ObčZ k
jeho promlčení ve dvouleté subjektivní promlčecí lhůtě, která počíná běžet ode,
kdy se oprávněný dozví, že k bezdůvodnému obohacení došlo a
kdo se na jeho úkor obohatil. Žalobkyně podle názoru
soudu prvního stupně musela vědět o bezdůvodném obohacení již v
únoru 1992, kdy vystavila dobropis na částku 99
793 Kč ve prospěch společnosti F., v. o. s, a tuto částku jí uhradila. Pokud
podala žalobu až v září 1994, učinila tak až po uplynutí dvouleté promlčení
doby.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku o zamítnutí žaloby potvrdil, změnil výrok o nákladech
řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními
závěry. K počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí lhůty doplnil, že
žalobkyně sama vyvolala nepořádkem ve svých dokladech tento stav a z dokladů,
které měla k dispozici, jí muselo být zcela zřejmé, že dobropis neměl být
vystaven. Žalobkyně tedy již v únoru 1992 věděla o bezdůvodném obohacení na
straně společnosti F., v. o. s., přesto podala žalobu na jeho vydání až 13. 9.
1994, tj. po uplynutí dvouleté promlčení doby stanovené v § 107 odst. 1 ObčZ;
soud prvního stupně proto správně přihlédl k námitce promlčení vznesené
žalovanými.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť se domnívá, že
toto rozhodnutí má zásadní právní význam a je proto podle § 237 odst. 1 písm.
c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) přípustné. Vytýká soudům obou
stupňů, že nesprávně, tj. v rozporu s § 100 odst. 1 a § 107 odst. 1 ObčZ,
posoudily počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby pro vydání
bezdůvodného obohacení. Konstantní judikatura i právní teorie posuzuje běh této
lhůty zcela odlišně. Počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby je vázán
na subjektivní okamžik, kdy se žalobkyně skutečně dozvěděla o skutečnostech
rozhodných pro uplatnění jejího práva. V žádném případě nemůže být běh dvouleté
promlčecí doby vztahován k okamžiku, kdy se podle
ničím nepodloženého názoru soudů obou stupňů
žalobkyně o bezdůvodném obohacení společnosti
F., v. o. s., mohla dozvědět, resp. měla či musela dozvědět
při vynaložení určité míry pečlivosti. Žalobkyně se v předmětném případě
dozvěděla o bezdůvodném obohacení společnosti F., v. o. s., ve
výši 99 793 Kč na svůj úkor až v listopadu 1993, kdy
na základě upozornění interní výrobní jednotky P. zjistila omyl spočívající v
proplacení dobropisu č. 9005141. Závěr odvolacího soudu ohledně počátku běhu
dvouleté subjektivní promlčecí doby proto popírá podle názoru dovolatelky
zákonnou konstrukci subjektivní a objektivní promlčecí doby a stírá rozdíl mezi
nimi, když počátek jejich běhu posuzuje vzhledem k objektivním
okolnostem bez ohledu na skutečné vědomí žalobkyně, na jejíž
úkor k bezdůvodnému obohacení došlo. Dovolatelka rovněž
namítla, že názor odvolacího soudu, že sama žalobkyně svým nepořádkem v
dokladech zavinila bezdůvodné obohacení společnosti F., v. o. s., a nemá tudíž
právo na jeho vydání, odporuje základní podstatě institutu bezdůvodného
obohacení, kterým je odčerpání majetkového prospěchu poskytnutého bez právem
uznávaného důvodu. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a
vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání poukázali při posuzování počátku běhu
promlčecí doby především na způsob, jakým se subjekt, který je právnickou
osobou, dozví o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo je získal.
Subjektivní promlčecí doba začne běžet okamžikem, kdy se o počátku jejího běhu
dozví nebo kdy má všechny potřebné údaje kterýkoliv ze zaměstnanců právnické
osoby. V tomto případě musela být při vynaložení řádné péče žalobkyně (resp.
její právní předchůdkyně) o bezdůvodném obohacení informována zaúčtováním
účetní operace v účtárně organizační jednotky P.; podle názoru žalovaných je
konkrétním okamžikem získání těchto informací provedení účetní závěrky za měsíc
únor 1992. Fakt, že organizační složka oznámila tuto skutečnost vedení firmy až
s půlročním zpožděním, má vliv pouze na posouzení
odpovědnosti jednotlivých pracovníků, nikoli však již na běh promlčecí doby.
Opačný výklad by umožňoval organizační složce získat výhodu stavení promlčecí
doby v důsledku zatajování svého pochybení. Žalovaní proto považují rozsudek
odvolacího soudu za správný.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno
oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti a dovolatelka je zastoupena
advokátkou, nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně, je dovolání přípustné za podmínek upravených v ustanoveních § 237 odst.
1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil. Taková situace v dané věci nenastala.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního
stupně potvrzeno, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.]. Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu se
příkladmo uvádí v § 237 odst. 3 o. s. ř. O takový rozsudek jde zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem. Předpokladem je, že řešená právní otázka měla pro
rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou
právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního
posouzení věci založen. Zásadní právní význam současně má rozsudek odvolacího
soudu pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen
pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Řeší-li napadené
rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem, má vždy - bez
ohledu na výše uvedené předpoklady - po právní stránce zásadní význam. Úkolem
dovolacího soudu bylo proto posoudit, zda napadené rozhodnutí má skutečně
zásadní právní význam ve výše uvedeném smyslu.
V dané věci dovolatelka napadá určení počátku běhu dvouleté subjektivní
promlčecí doby stanovené v § 107 odst. 1 ObčZ pro promlčení práva na vydání
bezdůvodného obohacení s tím, že tento počátek určil odvolací soud v
rozporu se stávající judikaturou vyšších soudů i právní
teorií. Pokud dovolatelka současně polemizuje s údajným názorem odvolacího
soudu, že žalobkyně nemá právo na vydání bezdůvodného obohacení, neboť jeho
vznik zapříčinila svým nepořádkem v dokladech, nemá toto její tvrzení oporu v
rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud takový závěr neučinil. Argumentaci, že
žalobkyně sama vyvolala nepořádkem ve svých dokladech tento stav, použil
odvolací soud pouze na podporu svého závěru o počátku běhu subjektivní
promlčecí doby.
Podle § 107 odst. 1 ObčZ se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení
promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému
obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle druhého odstavce téhož
ustanovení se nejpozději právo na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné
obohaceni, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.
U práva na vydání bezdůvodného obohacení je stejně jako u práva na náhradu
škody stanovena dvojí, kombinovaná promlčecí doba, tj. subjektivní a
objektivní. Jejich počátek je upraven odlišně. Tyto dvě promlčecí doby
počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Subjektivní promlčecí
doba je kratší - dvouletá, objektivní promlčecí doba je buď
tříletá u bezdůvodného obohacení vzniklého z nedbalosti nebo desetiletá,
jde-li o úmyslně způsobené bezdůvodné obohacení. Vzájemný vztah těchto
dvou promlčecích dob je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se
promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží i
druhá promlčecí doba. Pokud marně uplynula aspoň jedna z uvedených dob a
je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat.
V posuzovaném případě je řešena právní otázka, kdy počíná běžet dvouletá
subjektivní promlčecí doba. Za rozhodný je nutno považovat den, kdy se
oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na
jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Není přitom
rozhodné, že měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět již
dříve. V daném případě tedy není podstatná okolnost, kdy se právní předchůdkyně
žalobkyně při řádné péči musela, resp. mohla dozvědět, že na její úkor došlo ke
vzniku bezdůvodného obohacení, ale kdy se o tom skutečně dozvěděla. Z § 107
odst. 1 ObčZ vyplývá, že pro počátek subjektivní promlčecí doby na uplatnění
práva na vydání bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy
se oprávněný dozví o okolnostech, které jsou rozhodující pro
uplatnění jeho práva. Tato vědomost oprávněného o tom, že na jeho úkor se někdo
obohatil a o tom, v čí prospěch k tomuto obohacení došlo, přitom musí být
skutečná. Není přitom rozhodující, jestli se oprávněný o svém právu nedozvěděl
vlastním zaviněním, tedy jestli se mohl o svém právu dozvědět anebo měl
dozvědět při vynaložení potřebné péče.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že při posuzování vědomosti
právní předchůdkyně dovolatelky je třeba vycházet ze skutkových
okolností, za existence kterých musela vědět anebo
při vynaložení potřebné péče si musela uvědomit, že poskytuje plnění, na které
nemá společnost F., v. o. s., právní nárok (proplacení dobropisu k předchozí
faktuře), není správný.
Je třeba souhlasit s žalovanými, že z hlediska nabytí vědomosti
oprávněného o vzniku bezdůvodného obohacení a o tom, kdo je
získal, je jeho organizační upořádání bez vlivu na tuto skutečnost, neboť
povinnost vydat bezdůvodné obohacení stíhá povinný subjekt jako celek, který
vědomost o bezdůvodném obohacení nabývá jednotně. V daném případě však soud
neučinil skutkové zjištění, že zaměstnanci organizační jednotky v P. již v době
poukázání částky na základě vystaveného dobropisu věděli o tom, že na tentýž
nárok plní podruhé, tedy že se o vzniku bezdůvodného obohacení a o tom
kdo je získal, dozvěděli již v okamžiku, kdy společnosti
F., v. o. s., byla předmětná částka vyplacena. Odvolací soud shodně se soudem
prvního stupně okamžik, kdy se právní předchůdkyně žalobkyně
dozvěděla o vniku bezdůvodného obohacení nesprávně ztotožnil s
okamžikem, kdy se podle soudu při potřebné péči o vzniku tohoto bezdůvodného
obohacení dozvědět musela.
Nejvyšší soud proto přisvědčil dovolatelce, že odvolací soud posoudil počátek
běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby stanovené v § 107 odst. 1 ObčZ pro
vydání bezdůvodného obohacení v rozporu s konstantní judikaturou vyšších
soudů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu SSR
ze 17. 2. 1978 č. j. 2 Cz 35/77, publikovaný ve Sborníku stanovisek, zpráv o
rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR ve
svazku IV, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 31. 8. 2000
č. j. 25 Cdo 2581/98), rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní
právní význam, dovolání je proto přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. a současně je i důvodné.
Nejvyšší soud navíc z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.)
zjistil, že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Soud prvního stupně vzal na základě sdělení D. CZ, s. r. o., ze dne
24. 7. 1997 zn. 235/97/PP na vědomí, že v důsledku
singulární sukcese – postoupení pohledávky E. L., a. s., vůči F., v. o. s., ve
výši 99 793 Kč společnosti D. CZ, s. r. o., došlo k procesnímu nástupnictví na
straně žalobce (podle tohoto sdělení tomu předcházel přechod práv a závazků
předchozí žalobkyně E., s. r. o., na jejího právního nástupce E. L., a. s.),
tak, že v řízení bude nadále jako žalobce vystupovat D. CZ, s. r. o. (č. l.
41). Soud prvního stupně však tvrzení D. CZ, s. r. o., neověřil listinami, jež
současný žalobce v podání ze dne 24. 7. 1997 (č. l. 37), jež bylo soudu prvního
stupně doručeno dne 11. 8. 1997, označil jako přílohy (ve spise se však
nenacházejí). Nastala-li podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. ve znění účinném před 1. lednem
2001, po zahájení řízení právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují
převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde
(v důsledku univerzální nebo singulární sukcese), a účastník řízení tuto
skutečnost uplatnil, pokračoval soud v řízení s procesním nástupcem
(univerzálním či singulárním sukcesorem). Tvrzené skutečnosti bylo nutno
osvědčit listinami, jež dokládaly toto procesní nástupnictví. Ze spisu však
nevyplývá, že by soud tvrzení D. CZ, s. r. o., příslušnými listinami ověřil.
Nápravu neprovedl ani odvolací soud.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud také toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2002
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu