33 Odo 877/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve
věci žalobců A/ České republiky – Ministerstva školství, mládeže a
tělovýchovy ČR, se sídlem v Praze 1, Karmelitská č. 5, 7 a 8, B/ České
republiky – Školského úřadu Praha 6, se sídlem v Praze 6, Arabská č. 683, a C/
České republiky – Základní umělecké školy Charlotty Masarykové, se sídlem v
Praze 6, Veleslavínská č. 54/32, všech zastoupených , advokátem, proti žalované
A. C. a.s., zastoupené, advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitostem,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 117/97, o dovolání kraje
m. P., zastoupeného, advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
31. července 2001, č. j. Co 156/2002-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Dovolatel je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení 2 575
Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně,
advokátky.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 30. 3. 2001, č. j. 7 C 117/97-63,
zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že vlastníkem tam
specifikovaných nemovitostí je Česká republika. Současně rozhodl o nákladech
řízení.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání subjekt, který se v něm
označil jako kraj m. P., se sídlem v P. 1, M. n.. č. 2 (dále jen „ m. P.“),
zastoupený JUDr. T. S., advokátem se sídlem v ... Městský soud v Praze
usnesením ze dne 31. 7. 2001, č. j. Co 156/2002-97, toto odvolání odmítl, a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Vycházel ze zjištění, že m. P. není účastníkem řízení. K odvolání bylo
připojeno tam blíže specifikované rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a
tělovýchovy ČR, z něhož dovodil, že mezi žalobcem A/ a m. P. došlo k
singulární sukcesi vlastnického práva k nemovitostem, které jsou předmětem
tohoto sporu. Jelikož k singulární sukcesi došlo po zahájení řízení, nemá tato
skutečnost sama o sobě vliv na okruh jeho účastníků. Procesní nástupnictví na
straně žalobce je za takové situace podmíněno tím, že je soudem připuštěno (§
107a o.s.ř.). Předpokladem připuštění procesního nástupnictví na straně žalobce
je jeho návrh obsahující označení subjektu, jenž má nastoupit na jeho místo,
doložený existencí konkrétní právní skutečnosti, s níž právní předpisy spojují
převod práva, o které v řízení jde. Soud prvního stupně by mohl o takovém
návrhu žalobce rozhodnout jen za předpokladu, že by mu byl doručen do vynesení
rozsudku, což se nestalo. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce byl v řízení
zastoupen advokátem, nebyl jej soud prvního stupně povinen o nutnosti zachování
popsaného postupu poučovat (§ 118a o.s.ř.), byl však povinen účastníky poučit
podle ustanovení § 119a odst. 1 o.s.ř., neboť na řízení se vztahoval občanský
soudní řád ve znění novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Jelikož se
účastníkům takového poučení nedostalo, platí pro odvolací řízení zásada úplné
apelace a žalobce tudíž mohl návrh na připuštění právního nástupnictví podat v
odvolání. Žalobce však zůstal nečinný, neboť odvolání bylo podáno m. P., které
účastníkem původního řízení nebylo. Uzavřel, že odvolání bylo podáno někým, kdo
nebyl k podání odvolání oprávněn.
Proti usnesení odvolacího soudu podalo m. P. dovolání. Protože má za to,
že dovolání má být ve smyslu ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17
zákona č. 30/2000 Sb., projednáno podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. 12. 2000, byť bylo odvolání v rozporu s citovaným zákonem
posouzeno a rozhodnuto podle občanského soudního řádu ve znění účinném po 1. 1.
2001, dovozuje přípustnost svého dovolání z občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. 12. 2000, konkrétně z jeho ustanovení § 238a odst. 1 písm. e/.
Namítá, že řízení je zatíženo zmatečnostními vadami, neboť dovolateli byla
nesprávným postupem odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem, neboť
odvolání bylo posouzeno nesprávně „zejména z pohledu toho, zda odvolací soud
vzhledem ke vzniklé procesní situaci (kdy případně nutný návrh dle § 107a
o.s.ř. nebyl ze strany dovolatele učiněn před soudem prvního stupně, ani v
rámci odvolání) neměl postupovat jinak ve smyslu poučovací povinnosti apod.“.
Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.
shledává dovolatel v tom, že odvolací soud „nesprávně z hlediska procesního“
posoudil odvolání jako odvolání subjektu na řízení nezúčastněného. Především
však nesouhlasí s tím, že odvolání nebylo posuzováno podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, v důsledku čehož odvolací soud dovodil,
že řízení je ovládáno principem úplné apelace a že měl tudíž dovolatel podat
návrh na připuštění změny v účastníku řízení na straně žalobce. Dovolatel je
přesvědčen, že postupoval správně, když v souladu s dosavadní praxí pouze
oznámil soudu v rámci odvolání, že následkem singulární sukcese došlo k
právnímu nástupnictví, což prokázal listinami a poukazem na příslušný zákon.
Odvolací soud tak měl za této situace jednat nadále s dovolatelem jako s
účastníkem řízení, aniž by musel o nástupnictví rozhodovat.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání namítá, že m. P. není oprávněno dovolání
vůbec podat, neboť nebylo účastníkem řízení, v němž bylo dovoláním napadené
usnesení vydáno. Má dále za to, že odvolací soud postupoval správně podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 a správně aplikoval
jeho ustanovení § 107a, když rozsudek soudu prvního stupně byl vydán až po
uvedeném datu. Jelikož v posuzované věci nebyly naplněny předpoklady procesního
nástupnictví uvedené v citovaném ustanovení, nebylo m. P. oprávněno podávat v
tomto řízení odvolání ani dovolání.
Vzhledem k námitkám dovolatele Nejvyšší soud České republiky, jako soud
dovolací, v prvé řadě zvažoval, které znění zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, je pro posouzení dovolání rozhodné.
Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony (dále jen „novela“), se dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným
po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů, tedy podle občanského soudního řádu ve
znění účinném do 31. 12. 2000. Z uvedeného vyplývá, že na dovolací
řízení dopadá občanský soudní řád ve znění novely (tzn. ve znění platném od
1. 1. 2001) za splnění dvou předpokladu současně, a to, že dovoláním napadené
rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno v době od 1. 1. 2001 a že bylo zároveň
vydáno v odvolacím řízení provedeném podle občanského soudního řádu ve znění po
novele. Při nesplnění kterékoli z uvedených podmínek se na dovolací řízení
vztahuje právní úprava obsažená v občanském soudním řádu ve znění účinném do
31. 12. 2000.
V posuzované věci bylo dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu (podle
záznamu uvedeném na obálce obsahující protokol o hlasování vydáno dne 31. 7.
2002), byť je v písemném vyhotovení usnesení uvedeno nesprávně datum vydání 31.
7. 2001. Usnesení odvolacího soudu bylo tedy nepochybně vydáno po 1. 1. 2001. Z
obsahu usnesení odvolacího soudu je zřejmé, že řízení o něm bylo provedeno
podle občanského soudního řádu ve znění novely, tzn. ve znění platném od 1. 1.
2001. To se podává jak z absence údaje o tom, že řízení probíhá podle
občanského soudního řádu ve znění před novelou, což by mělo odůvodnění usnesení
v takovém případě obsahovat, tak i ze skutečnosti, že odvolací soud odůvodnil
své usnesení ustanoveními, která jsou obsažena pouze v občanském soudním řádu
ve znění novely (např. § 107a, § 118a a § 119a o.s.ř.). I z odůvodnění dovolání
je zřejmé, že sám dovolatel z postupu odvolacího soudu vyrozuměl, že jeho
odvolání bylo odvolacím soudem projednáno podle občanského soudního řádu ve
znění po novele a má za to, že tento postup byl nesprávný.
Lze uzavřít, že v posuzované věci jsou splněny předpoklady uvedené v ustanovení
části dvanácté, hlavy I, bodu 17. novely, a dovolací soud je povinen postupovat
v dovolacím řízení podle občanského soudního řádu ve znění po novele. Jen na
okraj lze poznamenat, že není správná námitka dovolatele, podle níž odvolací
soud pochybil, projednal-li odvolání podle občanského soudního řádu ve znění po
novele. Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán po 1. 1. 2001, řízení před
soudem prvního stupně tudíž od 1. 1. 2001 probíhalo podle občanského soudního
řádu ve znění po novele (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 1. novely) a i
odvolací řízení tak správně proběhlo podle tohoto předpisu (srov. část
dvanáctou, hlavu I, bod 15. novely).
Poté, co dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání má být projednáno podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisu
včetně novely – dále opět jen „o.s.ř.“, a že dovolání směřující proti
pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. k tomu oprávněným subjektem (neboť o jeho
odvolání bylo napadeným usnesením odvolacího soudu rozhodnuto a byl tudíž
účastníkem odvolacího řízení) uzavřel, že v posuzované věci směřuje dovolání
proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovoláním napadený výrok, jímž bylo odmítnuto odvolání, není rozhodnutím ve
věci. Pojem „věc sama“ je právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně tak,
že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede – tedy žalobou uplatněný nárok,
o němž má být v řízení věcně rozhodnuto. Rozhodnutím ve věci by tedy v
posuzovaném případě bylo rozhodnutí, jímž by soud určil, že Česká republika je
vlastníkem předmětných nemovitostí anebo jímž by žalobu zamítl. Protože
ustanovení § 237 o.s.ř. upravuje přípustnost dovolání výlučně proti rozhodnutím
odvolacího soudu ve věci samé, mohla by být přípustnost dovolání v posuzované
věci založena jen v rámci ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř.
Ustanovení § 238 o.s.ř. upravuje přípustnost dovolání proti usnesení o obnově
řízení a po povolení obnovy řízení.
Podle ustanovení § 238a odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního
stupně, kterým bylo rozhodnuto a) ve věci konkursu a vyrovnání, b) o žalobě pro
zmatečnost, c) o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, d) ve věci zastavení
výkonu rozhodnutí, e) ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, f) o
rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí, g) o povinnostech
vydražitele uvedeného v § 336m odst. 2 (§ 336n) a v § 338za odst. 2 o.s.ř.
Podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo a) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení
zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží, b)
v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem
účastníka, o zastavení řízení podle § 107 odst. 5, o vstupu do řízení na místo
dosavadního účastníka (§ 107a), o přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1)
a o záměně účastníka (§ 92 odst. 2).
Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. je dovolání rovněž přípustné proti usnesení
odvolacího soudu, kterým bylo a) potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o
zastavení řízení podle § 104 odst. 1, b) potvrzeno nebo změněno usnesení
soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem
účastníka, o zastavení řízení podle § 107 odst. 5, o vstupu do řízení
namísto dosavadního účastníka (§ 107a), o přistoupení dalšího účastníka (§ 92
odst. 1) a o záměně účastníka (§ 92 odst. 2).
Podle § 239 odst. 3 o.s.ř. je dovolání též přípustné proti usnesení odvolacího
soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu
(žaloby); to neplatí, jestliže byl odmítnut návrh na předběžné opatření (§ 75a).
Žádným ze shora citovaných ustanovení není připuštěno dovolání proti usnesení,
jímž odvolací soud odmítl odvolání proto, že bylo podáno někým, kdo k tomu
nebyl oprávněn. Jen pro úplnost dovolací soud dodává, že zakládá-li ustanovení
§ 239 odst. 2 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání mimo jiné proti usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o vstupu do
řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a), má na mysli usnesení, kterým
bylo rozhodnuto o návrhu účastníka řízení na připuštění procesního nástupnictví
v důsledku singulární sukcese. O takové usnesení v posuzované věci nejde.
Lze tedy uzavřít, že za dané procesní situace, kdy nelze přípustnost dovolání
zvažovat z hlediska žádného ustanovení o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky
podle ustanovení § 243b odst. 5, věty prvé, o.s.ř. ve spojení s ustanovením §
218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání m. P. jako nepřípustné bez jednání
odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat.
Protože v posuzovaném případě není dovolání přípustné, nezabýval se dovolací
soud otázkou označení žalobce.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem
účelně vynaložené náklady, které spočívají v odměně za vyjádření k dovolání ve
výši 2 500 Kč (srov. § 5 písm. b/, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše
odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o
náhradě nákladů v občanském soudním řízení), s připočtením paušální částky 75,-
Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb – advokátní tarif). Protože dovolání
bylo odmítnuto, uložil soud dovolateli ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2, věty první (per analogiam) o. s. ř.,
aby tyto náklady žalované nahradil; ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o. s.
ř. je dovolatel povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který
žalovanou v tomto řízení zastupoval. Dovolací soud se neztotožnil s názorem
dovolatele, že jsou v posuzovaném případě dány důvody zvláštního zřetele, pro
které by neměla být žalované náhrada nákladů dovolacího řízení přiznána (srov.
§ 150 o.s.ř.). Uvedené náklady totiž vznikly žalované v důsledku toho, že z
iniciativy dovolatele bylo zahájeno dovolací řízení, ačkoliv není dovolání
proti rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci přípustné. Náklady, které musela
žalovaná v souvislosti se zastoupením advokátem v dovolacím řízení vynaložit,
jí vznikly jen z viny dovolatele a dovolací soud neshledal žádný důvod, pro
který by mohl žalované odepřít právo na jejich náhradu ze strany dovolatele.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2003
JUDr. Ivana Zlatohlávková,v.r.
předsedkyně senátu