NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
33 Odo 879/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobců a) O. P. a b) M. P., proti žalované m. č. P. o zaplacení částky
1,064.132,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.
zn. 28 C 194/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 18. září 2003, č. j. 55 Co 227/2003-113, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se po žalované domáhali zaplacení celkem částky 1,064.132,- Kč s
příslušenstvím. Z toho částka 678.084,- Kč představuje plnění z bezdůvodného
obohacení získané žalovanou tím, že žalobci stavebními investicemi zhodnotili
nebytové prostory v nemovitosti žalované o 1,250.000,- Kč, přičemž žalovaná
uznala z tohoto titulu pouze částku 571.936,- Kč. Částka 16.884,- Kč
představuje plnění z bezdůvodného obohacení získaného žalovanou v důsledku
toho, že žalobci uhradili omylem duplicitně nájemné za nebytové prostory za
měsíce říjen, listopad a prosinec 1993. Částku 204.754,- Kč požadují žalobci z
titulu náhrady škody, kterou jim žalovaná způsobila tím, že jim znemožnila
podnikat v nebytových prostorách, neumožnila jejich podnájem a v rámci
privatizace domu jejich koupi, v důsledku čehož si žalobci museli vzít půjčku
ve výši 531.829,- Kč a z ní zaplatili 14 % úroky (za roky 1994 a 1995 vždy ve
výši 74.456,- Kč a za období leden - září 1996 ve výši 55.842,- Kč). V průběhu
řízení žalobci rozšířili žalobní petit o dalších 164.410,- Kč, které požadují
uhradit z titulu náhrady škody, která jim vznikla zaplacením dalších úroků z
prodlení z půjček, jež nemohli včas splatit, a nákladů řízení, které jim byly
uloženy k zaplacení ve sporech týkajících se uvedených půjček.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 6. února 2003, č. j. 28 C 194/99-96,
zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobcům částku
1,064.132,- Kč a příslušenství z částky 899.722,- Kč ve výši 17 % od 15. 9.
1999 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná
je vlastníkem domů čp. 2081 a 2082 v P. Průchod v domě čp. 2082 byl smlouvou
uzavřenou mezi účastníky dne 4. 4. 1991 (ve znění doplňující smlouvy ze dne 9.
10. 1992) pronajat žalobcům na dobu pěti let k vybudování a provozování
cukrárny. Žalobci v průběhu let 1991 až 1992 v souladu se stavebním povolením a
souhlasem žalované provedli na své náklady stavební investice do předmětného
nebytového prostoru v hodnotě 571.936,- Kč. Žalovaná jim odmítla zaplatit
částku 678.084,- Kč představující rozdíl mezi žalobci vloženými investicemi a
tím, o kolik se nemovitost vloženými investicemi zhodnotila. Žalobci zaplatili
z jim poskytnuté půjčky ve výši 531.829,- Kč na smluvních úrocích v letech
1994, 1995 a za část roku 1996 cekem 204.754,- Kč. Předpoklady odpovědnosti za
škodu, která měla žalobcům vzniknout ve výši těchto zaplacených úroků (tj.
porušení právní povinnosti žalovanou, výši škody, příčinnou souvislost mezi
porušením povinnosti a vznikem škody), se nepodařilo podle závěru soudu prvního
stupně prokázat. Obdobný skutkový závěr učinil i ohledně úroků z půjček a
nákladů soudních řízení, k jejichž zaplacení byli žalobci zavázáni soudními
rozhodnutími a které vyčíslili částkou 164.410,- Kč.
Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že ve
smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále
jen „obč. zák.“), žalovaná na úkor žalobců získala bezdůvodné obohacení ve výši
571.936,- Kč odpovídající hodnotě skutečně vložených investic; předmětem vydání
bezdůvodného obohacení nemůže být případná vyšší tržní hodnota nemovitosti, jak
žalobci požadují. I kdyby tomu tak nebylo, přisvědčil žalované, že se jedná o
právo promlčené ve smyslu § 107 odst. 1 a 2 obč. zák., neboť ke zhodnocení
nemovitosti žalobci došlo v roce 1991 až 1992 a žaloba byla podána až 15. 9.
1999, tedy po uplynutí subjektivní dvouleté i objektivní tříleté promlčecí
doby. Obdobně tomu je, pokud jde o právo na zaplacení částky 16.884,- Kč z
bezdůvodného obohacení, které vzniklo žalované na úkor žalobců duplicitním
uhrazením nájemného za období říjen až prosince 1993. Ohledně částky 164.410,-
Kč požadované z titulu odpovědnosti za škodu, uzavřel soud prvního stupně, že i
kdyby byla odpovědnost za škodu prokázána, nebylo by možno nárok žalobcům
přiznat, neboť námitku promlčení tohoto práva uplatněnou žalovanou shledal
důvodnou. Úroky z prodlení a náklady řízení totiž byly uloženy žalobcům k
zaplacení soudním rozhodnutím za dobu od 3. 4. 1995, 7. 8. 1995, 1. 11. 1993 a
7. 8. 1995 a jejich úhrady se žalobci po žalované domáhali podáním učiněným až
dne 8. 3. 2001, tedy po uplynutí subjektivní dvouleté a objektivní tříleté
promlčecí době (§ 106 odst. 1 a 2 obč. zák.). Totéž platí i ohledně úroků z
půjčené částky 531.829,- Kč, které byly zaplaceny za roky 1994, 1995 a část
roku 1996. Protože žaloba byla podána 15. 9. 1999, stalo se tak i v tomto
případě po uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. září 2003, č. j.
55 C 227/2003-113, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Odvolání žalobců shledal nedůvodným, neboť v něm uplatnili
nezpůsobilý dovolací důvod. Žalobci, ač poučeni soudem prvního stupně před
skončením jednání ve smyslu § 119a o. s. ř., teprve až v odvolání uvedli, že
žalovaná dosáhla bezdůvodného obohacení úmyslně a škodu jim způsobila úmyslným
jednáním; z toho pak dovozovali nesprávné posouzení délky objektivní promlčecí
doby soudem prvního stupně, která správně u obou uplatněných nároků představuje
deset let (§ 106 odst. 2 obč. zák. a § 107 odst. 2 obč. zák.). Odvolací soud
dospěl k závěru, že žalobci nepřípustně uplatnili nové skutečnosti, jimiž se
zabývat nemohl (§ 205a odst. 1 o. s. ř.), a s rozsudkem soudu prvního stupně se
ztotožnil po skutkové i právní strance
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež posléze
doplnil jejich advokát. Přípustnost dovolání opřeli o § 237 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř. v přesvědčení, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam pro
posouzení otázky promlčení. Namítli mimo jiné, že oba soudy chybně při
posuzování, zda nároky na vydání bezdůvodného obohacení a náhradu škody jsou
promlčené, nevycházely z desetileté objektivní promlčecí doby, v důsledku čehož
pak dospěly k nesprávnému závěru, že uvedené nároky byly uplatněny u soudu po
uplynutí objektivní promlčecí doby. S odkazem na svou argumentaci obsaženou v
odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně zopakovali, že žalovaná se na
jejich úkor obohatila úmyslně a škodu jim způsobila úmyslným jednáním. Jednání
žalované podle jejich názoru vykazuje znaky jednání, které je v rozporu s
dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., které také mělo soudy vést k
tomu, aby námitce žalované nepřisvědčily. Oběma soudům vytkli, že dostatečně
nepřihlédly k přirozenoprávnímu výkladu práva ohledně délky promlčecí doby a
setrvaly pouze na pozitivistickém výkladu promlčení podle občanského zákoníku.
Z uvedených důvodů navrhli zrušit rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátit soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
S ohledem na den vydání napadeného rozsudku Nejvyšší soud České
republiky dovolání projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela
provedená zákonem č. 59/2005 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek
II., bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací podle (§ 10a o. s.
ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno včas osobami k tomu oprávněnými (účastníky řízení), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatelů (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.),
se dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání žalobců.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé, je upravena v § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Jelikož odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek
soudu prvního stupně ve věci, nemůže být dovolání přípustné podle § 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a zbývá jeho přípustnost posoudit podle § 237 odst.
1 písm. c/ o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem. Ze znění těchto ustanovení vyplývá,
že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení
právních otázek. To znamená, že jeho přípustnost může být dána pouze naplněním
dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze
namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., kterým je možno
napadnout rozhodnutí odvolacího soudu proto, že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně
použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje
k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolací důvod
mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě
dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít vůbec (srov.
výslovné znění § 241a odst. 3 o. s. ř.). Proto jak při úvahách o přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tak (v případě, že dovolání je
shledáno přípustným podle tohoto ustanovení) při zvažování důvodnosti výhrad
dovolatele proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem musí dovolací soud
vycházet ze skutkového stavu, který vzal za základ svého rozhodnutí soud
odvolací.
Podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. lze (s výjimkami zde uvedenými)
rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Tato vázanost dovolacího soudu dovolacími důvody se projevuje nejen v tom,
který z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. byl uplatněn, ale
především v tom, jak byl dovolací důvod vylíčen, tedy v jakých okolnostech
spatřuje dovolatel jeho naplnění. Podle § 242 odst. 4 věty první o. s. ř. mohou
účastníci po dobu trvání lhůty k dovolání měnit dovolací důvody a rozsah, ve
kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají.
V projednávané věci, jak je patrno z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.),
je výtka nesprávnosti právního posouzení promlčení žalovaných nároků založena
na kritice správnosti skutkových závěrů, z nichž odvolací soud při právním
posouzení věci vyšel. Námitky žalobců, že bezdůvodné obohacení mělo být
posouzeno jako obohacení získané žalovanou úmyslně a náhrada škody jako škoda
způsobená úmyslným jednáním žalované, nejsou námitkami právními, nýbrž
skutkovými, které polemizují se správností (úplností) skutkových závěrů
odvolacího soudu. Tím ovšem žalobci ve skutečnosti uplatnili dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž nemá při úvahách o přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. místo.
Z hlediska závěru o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
jsou irelevantní též dovolací námitky žalobců, že žalovaná výkon práva vznést
námitku promlčení obou žalovaných nároků uplatnila v rozporu s dobrými mravy (§
3 odst. 1 obč. zák.) a že oba soudy při posouzení délky objektivní promlčecí
doby chybně vyšly z pozitivistického výkladu promlčení podle občanského
zákoníku a nikoli z výkladu přirozenoprávního, neboť kvalifikovaný dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., pod který je možno tyto výhrady
podřadit, byl žalobci uplatněn až v doplnění jejich dovolání sepsaném
advokátem, tedy po lhůtě uvedené v § 242 odst. 4 větě první o. s. ř. Z
uvedeného plyne, že tyto dovolací námitky nemohou přípustnost dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit a dovolací soud se jimi zabývat
nemůže.
Nadto se sluší uvést, že namítaná nesprávnost posouzení objektivní promlčecí
doby by nemohla zpochybnit správnost právního závěru odvolacího soudu o
promlčení práva na plnění z bezdůvodného obohacení a náhrady škody, za situace,
kdy (tak jako v posuzované věci) není současně předmětem dovolacího přezkumu
správnost závěru odvolacího soudu o tom, že se uvedená práva promlčela v
důsledku marného uplynutí subjektivní promlčecí doby.
Se zřetelem k výše uvedenému dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, a proto je podle § 243b odst.
5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy žalované
podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž
náhradu by jinak měla vůči žalobcům právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 18. srpna 2005
JUDr. Blanka Moudrá,v.r.
předsedkyně senátu