33 Odo 890/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve
věci žalobkyně M. S. s.r.o., zastoupené, advokátem, proti žalovaným 1) P. P.,
2) R. P., a 3) J. H., všem zastoupeným, advokátkou, o 12 000 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 9 C 144/98,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6.
března 2002, č. j. 12 Co 461/2001-97, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. března
2002, č. j. 12 Co 461/2001-97, a rozsudek Okresního soudu v
Litoměřicích ze dne 16. února 2001, č. j. 9 C 144/98-55, se zrušují a věc
se vrací Okresnímu soudu v Litoměřicích k dalšímu řízení.
Žalobkyně se po žalovaných domáhala zaplacení 12 000 000 Kč s příslušenstvím z
titulu bezdůvodného obohacení. Uváděla, že mezi ní na straně jedné, jako
budoucí kupující, a žalovanými na straně druhé, jako budoucími prodávajícími,
byla uzavřena smlouva o budoucí smlouvě kupní, jejímž předmětem měla
být koupě tam specifikované nemovitosti. Na podkladě smlouvy o smlouvě budoucí
zaplatila žalobkyně žalovaným 2 000 000 Kč jako zálohu na budoucí kupní cenu.
Protože žalobkyně neuzavřela se žalovanými budoucí kupní smlouvu ve sjednaném
termínu, propadla tato záloha ve prospěch žalovaných jako smluvní pokuta.
Dodatky ke smlouvě o smlouvě budoucí docházelo k postupnému posouvání termínu,
k němuž měla být budoucí kupní smlouva uzavřena, přičemž žalobkyně platila
žalovaným postupně další zálohy na kupní cenu (celkem 12 000 000 Kč), jejichž
„propadnost“ v podobě smluvní pokuty již nebyla sjednána. Protože žalobkyně
nezajistila dostatek peněžních prostředků, nebyla kupní smlouva uzavřena ani do
termínu uvedeného v posledním dodatku ke smlouvě o smlouvě budoucí a vzhledem k
tomu, že k uzavření dalšího dodatku již nedošlo, smlouva o smlouvě budoucí
zanikla. Žalovaní se vůči žalobkyni bezdůvodně obohatili o 12 000
000 Kč, neboť jí po zániku smlouvy o smlouvě budoucí nevrátili poskytnuté
zálohy. Částku 2 000 000 Kč si pak ponechali oprávněně jako sjednanou smluvní
pokutu.
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 16. 2. 2001, č. j. 9 C 144/98-55,
žalobu zamítl a o rozhodl nákladech řízení. Vzal za prokázané, že dne 22. 4.
1996 byla mezi žalobkyní (jako budoucí kupující) a žalovanými (jako
budoucími prodávajícími) uzavřena smlouva o smlouvě budoucí – dále jen
„smlouva“, podle níž mělo mezi účastníky dojít k uzavření kupní smlouvy ohledně
pozemku parcelní číslo 1266/1 zapsaného na listu vlastnictví č. 1956 pro obec
P. 8 a katastrální území L. u Katastrálního úřadu v P. a smlouvy o
zřízení zástavního práva k témuž pozemku. Podle ustanovení článku 5.1. smlouvy
byla žalobkyně povinna zaplatit žalovaným do sedmi dnů od podpisu citované
smlouvy na kupní cenu v celkové výši 73 000 000 Kč zálohu ve výši 2 000 000 Kč
s tím, že nedojde-li k uzavření budoucích smluv do 1. 7. 1996, záloha
propadá ve prospěch žalovaných jako smluvní pokuta (ustanovení 5.2. smlouvy).
Tato smlouva byla postupně účastníky měněna dodatky č. 1 ze dne 1. 7. 1996, č.
2. ze dne 2. 9. 1996 a č. 3 ze dne 30. 9. 1996. Jimi byl změněn
obsah smlouvy v ustanoveních 2.3., 2.4., 3.1., 3.2., 5.1. a 5.2. mimo jiné tak,
že termín uzavření budoucích smluv byl postupně stanovován do 31. 8. 1996, do
30. 9. 1996 a do 11. 10. 1996 a byly stanovovány další zálohy na kupní cenu v
částkách 2 200 000 Kč, 2 800 000 Kč a 7 000 000 Kč; žalovaní tedy přijali od
žalobkyně na zálohách na kupní cenu celkem 14 000 000 Kč. K uzavření budoucích
smluv nedošlo. Shora uvedené skutečnosti jsou mezi účastníky nesporné; neshoda
účastníků spočívá v posouzení, zda žalovaní byli oprávněni ponechat si jako
smluvní pokutu za neuzavření budoucích smluv kromě zálohy 2 000 000 Kč další
zálohy vyplacené jim podle dodatků smlouvy č. 1 až 3, jejichž součet činí 12
000 000 Kč. Na základě zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud prvního
stupně k závěru, že se žalovaní na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatili.
Dodatky ke smlouvě mají povahu dohod o změně jejího obsahu podle ustanovení §
516 ObčZ a je zřejmé, že pokud jde o ustanovení 5.1. a 5.2. smlouvy
docházelo dodatky pouze ke změnám ve výši záloh a termínů, ke kterým měly být
budoucí smlouvy uzavřeny, nikoliv však ke změně ujednání o smluvní pokutě.
Neuzavřením budoucích smluv proto žalobkyní složená záloha v celkové výši 14
000 000 Kč propadla ve prospěch žalovaných jako smluvní pokuta.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6. 3.
2002, č. j. 12 Co 461/2001-97, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil,
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně se ztotožnil i s jeho právním posouzením věci když dospěl k
závěru, že se žalovaní na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatili. Jako
neopodstatněnou posoudil námitku žalobkyně, že mezi
účastníky nebyla sjednána smluvní pokuta, nýbrž tzv. propadná záloha,
která je nepřípustná. Zdůraznil, že sama žalobkyně je srozuměna s
platností ujednání o propadné záloze (smluvní pokutě) pokud jde o zálohu ve
výši 2 000 000 Kč a že judikát, jehož existence se žalobkyně dovolala, se
zabývá problematikou propadné zástavy, nikoli propadné zálohy. Sama skutečnost,
že žalobkyně požaduje vrácení pouze částky 12 000 000 Kč dokládá vůli účastníků
směřující ke sjednání smluvní pokuty. Smluvní pokuta byla mezi účastníky platně
sjednána v ustanovení 5.2. smlouvy s tím, že neuzavře-li žalobkyně do
stanoveného data zamýšlené smlouvy, propadne záloha uvedená v ustanovení 5.1.
smlouvy ve prospěch žalovaných jako smluvní pokuta. Odvolací soud neuznal
důvodnou ani námitku žalobkyně, že ujednání o smluvní pokutě se mohlo
vztahovat a vztahovalo jen na v pořadí první poskytnutou zálohu ve výši 2 000
000 Kč. Dovodil, že dodatky ke smlouvě docházelo pouze k postupnému navyšování
zálohy uvedené v ustanovení 5.1. smlouvy až na konečných 14 000 000 Kč, přičemž
v ustanovení 5.2. smlouvy byl měněn pouze termín, jehož uplynutím záloha
propadá. Neopodstatněnou shledal i námitku žalobkyně, že výše smluvní pokuty je
v rozporu s dobrými mravy a konstatoval, že vzhledem k opakovanému nedodržování
sjednaných termínů ze strany žalobkyně, hodnotě i významu zajišťované
povinnosti, nebyla smluvní pokuta výši nepřesahující 20 % zajištěného předmětu
plnění nepřiměřenou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozsudku (§ 237 odst. 1 písm.
c/ o. s. ř). Zásadním přitom shledává posouzení „zda soud může použít
extenzivní gramatický výklad jdoucí nad rámec písemného projevu smluvních stran
při konstrukci smluvní pokuty, je-li zákonem stanovena obligatorní podmínka
písemného ujednání stran o smluvní pokutě“, „zda je či není možná při nesplnění
smluvní povinnosti tzv. propadná záloha a dále zda je možné použít v
případě tzv. propadné zálohy analogii s tzv. propadnou zástavou, která v našem
právním řádu není přípustná“a „zda sjednaná smluvní pokuta, která je
nepřiměřená, je neplatná pro rozpor její výše s dobrými mravy a dále jaká výše
smluvní pokuty je s ohledem na tento typový skutkový stav již neplatnou pro
její rozpor s dobrými mravy“. Dovolatelka má za to, že právní posouzení věci
odvolacím soudem je nesprávné a uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Především je nadále přesvědčena, že
povahu smluvní pokuty má pouze první záloha ve výši 2 000 000 Kč sjednaná ve
smlouvě o smlouvě budoucí, neboť z gramatického i logického výkladu dodatků, v
nichž je sjednáno poskytnutí „další zálohy na kupní cenu“, je zřejmé, že jde o
další zálohu poskytovanou vedle již poskytnuté zálohy ve výši 2 000 000 Kč a v
souladu s ustanovením § 516 ObčZ vznikl vedle dosavadního závazku uzavřít kupní
smlouvu zajištěného poskytnutím zálohy, jež měla de iure povahu smluvní pokuty,
nový závazek uzavřít kupní smlouvu ve změněné lhůtě, který byl zajištěn
poskytnutím další zálohy, která již charakter smluvní pokuty neměla. Hovoří-li
ustanovení 5.2. smlouvy o tom, že „propadá záloha uvedená v předchozím
odstavci“, jde pouze o částku ve výši 2 000 000 Kč, neboť jen tato částka je v
ustanovení 5.1. smlouvy uvedena jako záloha. Při koncepci smlouvy jako
vyrovnané z hlediska práv a povinností stran navíc tento závěr dokládá i
skutečnost, že rovněž při porušení smlouvy ze strany žalovaných byla dohodnuta
smluvní pokuta ve výši 2 000 000 Kč. Ze skutečnosti, že žalobkyně žaluje vydání
pouze částky 12 000 000 Kč, pak nelze - jak to nesprávně činí odvolací soud –
dovozovat, že tím dokládá svou vůli uzavřít dohodu o smluvní pokutě ve výši
zálohy a za zálohu považovat celých 14 000 000 Kč. Dále dovolatelka
namítá, že částku 12 000 000 Kč poskytla žalovaným v dobré víře jako
zálohu podle ustanovení § 498 ObčZ. Jestliže si žalovaní uvedenou částku
ponechali, ač k uzavření zamýšlené smlouvy nedošlo, získali na úkor žalobkyně
bezdůvodné obohacení, neboť přijali plnění bez právního důvodu. Odvolací soud
tedy svým rozhodnutím připustil existenci propadné zálohy, byť s nesprávným
poukazem, že jde o smluvní pokutu, a otázku poskytnuté zálohy řešil v rozporu s
ustanovením § 498 ObčZ i s principem, že dojde-li k zániku peněžitého závazku,
poskytnutá záloha se vrací. Ujednání obsažené v ustanovení 5.2. smlouvy bylo nesprávně posouzeno jako ujednání o smluvní pokutě, neboť strany
se nedohodly na povinnosti k úhradě smluvní pokuty pro případ porušení smluvní
povinnosti ve smyslu ustanovení § 544 ObčZ, ale na propadnutí zálohy na kupní
cenu pro případ neuzavření kupní a zástavní smlouvy. Poslední námitkou
dovolatelky je námitka, že případná smluvní pokuta ve výši 14 000 000 Kč je
nepřiměřená a proto v rozporu s dobrými mravy, neboť je jí podstatně
porušena rovnost stran, když ve prospěch žalobkyně byla sjednána
smluvní pokuta ve výši 2 000 000 Kč a v její neprospěch by měla být podle
odvolacího soudu sjednána smluvní pokuta ve výši 14 000 0000 Kč. Rozpor výše
smluvní pokuty s dobrými mravy je dán rovněž její nepřiměřeností vzhledem
k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, i s přihlédnutím k okolnosti, že
žalovaným v důsledku neuzavření smlouvy se žalobkyní nevznikla škoda, neboť
nemovitost následně prodali jinému zájemci.
Skutečnost, že se tak stalo až
devět měsíců od uplynutí lhůty k uzavření smlouvy žalobkyní, stejně jako fakt,
že žalobkyni bylo umožněno opakovaně prodlužovat lhůtu k uzavření smlouvy,
dokládá, že žalovaní netrvali na rychlém zcizení nemovitosti a není tudíž
akceptovat závěr odvolacího soudu, že výše smluvní pokuty chránila oprávněný
zájem na prodeji nemovitosti. Výše údajné smluvní pokuty je
nepřiměřená i vzhledem ke stanovené výši úroku z prodlení a výši
úroku požadovaného peněžními ústavy (v této souvislosti odkazuje žalobkyně na
rozhodnutí NS ČR sp. zn. 3 Cdon 1044/1996). Ze všech uvedených důvodů
žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i jemu
předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“)
se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalobkyní) řádně zastoupeným
advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval nejdříve otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze podle ustanovení § 236 o. s. ř., napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Směřuje-li dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí
první rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo i v posuzované věci),
připouští zákon dovolání toliko v případě, dospěje-li dovolací soud k závěru,
že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam
(srov. § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř). Rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka zpochybnila správnost právního závěru, jímž je odvolacím soudem
dovozováno, že mezi účastníky byla platně sjednána smluvní pokuta ohledně 12
000 000 Kč představujících další zálohové platby, které žalobkyní žalovaným
poskytla podle dodatků ke smlouvě o smlouvě budoucí, takže žalovaní
nejsou povinni tyto zálohové platby žalobkyni vracet a na její úkor se
bezdůvodně neobohatili. Srozuměna není ani se závěrem na takový závěr
navazující, tj. že ujednání o smluvní pokutě není neplatné pro rozpor s dobrými
mravy.
Právní posouzení věci odvolacím soudem, které bylo v dovolání
zpochybněno, je v rozporu s hmotným právem a dovolání směřující proti
rozsudku odvolacího soudu je tak přípustné.
Právním posouzením věci je činnost soudu, spočívající v subsumaci zjištěného
skutkového stavu pod skutkovou podstatu vyhledané právní normy, jež vede k
závěru, zda-li a komu soud právo přiznává nebo oduznává. Právní posouzení
věci je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tj. když na
správně zjištěný skutkový stav aplikoval jiný právní předpis, než který správně
měl použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale neprávně jej
interpretoval, anebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné
právní závěry. Nesprávným právním posouzením je vedle případu, kdy soud na
zjištěný skutkový stav aplikuje nesprávnou právní normu i situace, kdy soud
aplikuje právní normu na nedostatečně zjištěný skutkový stav, z
něhož nelze dovodit správnost aplikace právě této právní normy, tj. kdy soud
subsumuje zjištěný skutkový stav pod skutkovou podstatu právní normy aniž je
najisto dáno naplnění všech jejích zákonných znaků.
Podle ustanovení § 50a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve
znění pozdějších předpisů – dále opět jen „ObčZ“ se mohou účastníci písemně
zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom
dohodnout o jejích podstatných náležitostech.
Podle ustanovení § 498 ObčZ se na to, co bylo dáno před uzavřením smlouvy
některým účastníkem, hledí jako na zálohu.
Mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o smlouvě budoucí, jejímž předmětem
byl zejména závazek uzavřít ve stanovené době smlouvu kupní a smlouvu
zástavní. Ve smlouvě o smlouvě budoucí bylo dohodnuto, že žalobkyně
jako budoucí kupující složí část kupní ceny zálohově ještě před uzavřením kupní
smlouvy. Žalovaní tudíž nepřijali zálohu bez právního důvodu, jak nesprávně
dovozuje ve svém dovolání žalobkyně. Nepřiléhavou se jeví dovolatelkou
provedená aplikace ustanovení § 498 ObčZ, neboť zmiňované ustanovení se
vztahuje na případy, kdy z projevu vůle účastníků není zcela zjevné, že
poskytnuté plnění je zálohou na plnění podle smlouvy, která má být v
budoucnu teprve uzavřena a ustanovení § 498 ObčZ proto konstruuje
vyvratitelnou právní domněnku, že takové plnění zálohou na plnění podle
budoucí smlouvy je. Uvažovat věc v intencích uvedeného ustanovení je však z
hlediska právního posouzení věci irelevantní; podstatné je, že žalobkyně zálohu
ve prospěch žalovaných skutečně složila a že kupní smlouva, jejíž částečné
plnění záloha představovala, uzavřena nebyla. Tím odpadl právní důvod, na jehož
základě byla záloha poskytnuta, a je na místě zabývat se otázkou,
zda žalovaní byli povinni žalobkyni zálohu vrátit. Povinnost k vrácení zálohy
pro případ odpadnutí důvodu jejího poskytnutí může vyplývat buď z dohody
účastníků, nebo z titulu bezdůvodného obohacení. Protože mezi účastníky
povinnost žalovaných vrátit žalobkyni zálohu v případě neuzavření kupní smlouvy
dohodnuta nebyla, zbývá posoudit, zda žalovaným v souvislosti s nevrácením
zálohy vzniklo bezdůvodné obohacení, které by byli povinni žalobkyni vydat.
Podle ustanovení § 451 odst. 1 ObčZ musí ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně
obohatí, takové obohacení vydat. Podle ustanovení § 451 odst. 2 ObčZ je
bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu,
plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který
odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle ustanovení § 544 odst. 1 ObčZ sjednají-li si strany pro případ porušení
smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší,
zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením
povinnosti nevznikne škoda. Podle ustanovení § 544 odst. 2 ObčZ lze
sjednat smluvní pokutu jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty
nebo stanoven způsob jejího určení.
V posuzované věci bylo v ustanovení 5.2. smlouvy účastníky sjednáno, že
neuzavře-li budoucí kupující zamýšlené smlouvy ve stanovené době, propadá
záloha jako smluvní pokuta ve prospěch žalovaných. Tímto písemným ujednáním
byla platně sjednána smluvní pokuta ve prospěch žalovaných, jíž byla
zajištěna smluvní povinnost žalobkyně uzavřít ve stanovené době v ujednání
specifikované smlouvy, přičemž smluvní pokuta byla dohodnuta ve výši poskytnuté
zálohy. Znění citovaného ujednání o smluvní pokutě samo vyvrací námitku
žalobkyně, že „odvolací soud nesprávně posoudil ujednání obsažené v ustanovení
5.2. smlouvy jako ujednání o smluvní pokutě, neboť strany se nedohodly na
povinnosti k úhradě smluvní pokuty pro případ porušení smluvní povinnosti ve
smyslu ustanovení § 544 ObčZ, ale na propadnutí zálohy na kupní cenu pro případ
neuzavření kupní a zástavní smlouvy.“ Uvedená námitka je o to méně
srozumitelná, když sama žalobkyně v dovolání několikrát existenci ujednání o
smluvní pokutě potvrzuje argumentací, že „v tomto případě byla smluvními
stranami sjednána smluvní pokuta 2 000 000 Kč, a to jak ve prospěch
prodávajících ...... tak ve prospěch kupujícího,“ nebo že „není možné celý
případ vykládat tak, že jestliže je sjednána smluvní pokuta pro zálohu 2 000
000 Kč, což žalobce (rozuměj žalobkyně) nepopírá, a proto podává žalobu o
vydání 12 000 000 Kč ...“ Dovolací soud tak shodně se soudem odvolacím považuje
za nepochybné, že smluvní pokuta ve prospěch žalovaných pro případ neuzavření
zamýšlených smluv ze strany žalobkyně ve stanovené době dohodnuta byla, a to ve
výši žalobkyní poskytnuté zálohy. Protože žalobkyně své povinnosti zajištěné
smluvní pokutou nedostála, vznikla jí povinnost uhradit žalovaným smluvní
pokutu ve sjednané výši. Za situace, kdy měli žalovaní předmětnou částku již ve
svém držení, nebylo ke splnění povinnosti spočívající v zaplacení smluvní
pokuty třeba jejího zaplacení ze strany žalobkyně; povinnost k zaplacení
smluvní pokuty byla splněna tím, že si žalovaní ponechali poskytnutou zálohu.
Takový postup byl ostatně ve smlouvě mezi účastníky výslovně dohodnut.
K výtce dovolatelky, že „odvolací soud připustil existenci propadné zálohy, byť
nesprávným poukazem, že jde o smluvní pokutu“, je namístě – vedle odkazu na již
shora uvedený závěr o existenci ujednání účastníků o smluvní pokutě -
připomenout, že zákon pojem propadné zálohy nezná. Nic však nebrání tomu, aby
záloha, je-li poskytnuta s tím, že bude v případě porušení určité
smluvní povinnosti transformována na smluvní pokutu, tzn. propadne ve prospěch
účastníka, který ji má v té době již fakticky ve své moci, byla označována při
jistém zjednodušení jako záloha propadná. Na skutečnosti, že jde o smluvní
pokutu sjednanou ve výši zálohy a vůči poskytnuté záloze započitatelnou to však
nic nemění. Má-li tedy dovolatelka za to, že ujednání ohledně transformace
zálohy na smluvní pokutu je nepřípustné již proto, že jde o „propadnou
zálohu“, není její domněnka správná. Analogické srovnávání „propadné zálohy|“ s
tzv. „propadnou zástavou“, která je v našem právním řádu skutečně nepřípustná,
je zcela nepřiléhavé; kromě jazykové podobnosti obou pojmů nemá institut
propadné zástavy s dohodou o transformaci zálohy na smluvní pokutu pro případ
porušení smluvní povinnosti nic společného.
Protože právní závěr odvolacího soudu, že mezi účastníky byla sjednána smluvní
pokuta, je správný, zbývá posoudit, v jaké výši byla mezi účastníky smluvní
pokuta dohodnuta.
Podle ustanovení § 516 odst. 1 ObčZ mohou účastníci změnit dohodou vzájemná
práva a povinnosti. Podle ustanovení § 516 odst. 2 ObčZ nevyplývá-li z dohody
nepochybně, že sjednáním nového závazku má dosavadní závazek zaniknout, vzniká
nový závazek vedle dosavadního závazku, jsou-li pro jeho vznik splněny zákonem
požadované náležitosti.
Podle ustanovení § 35 odst. 2 ObčZ je třeba vykládat právní úkony vyjádřené
slovy nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
V posuzované věci byla smlouva o smlouvě budoucí kupní účastníky postupně
měněna a doplněna třemi dodatky, a to prvním dodatkem ze dne 1. 7. 1996, druhým
dodatkem ze dne 2. 9. 1996 a třetím dodatkem ze dne 30. 9. 1996. Všechny tyto
dodatky mají písemnou formu a byly podepsány všemi účastníky smlouvy; splňují
tudíž podmínky ustanovení článku 6. 2. smlouvy (podle něho je každá její změna
možná pouze na základě vzájemné dohody smluvních stran, a to ve formě jejího
písemného dodatku, který se stane nedílnou součástí smlouvy) a je namístě
posoudit, jakým způsobem byl zmíněnými dodatky změněn či doplněn obsah
ustanovení 5.1. a 5.2. smlouvy, které jsou pro stanovení výše smluvní pokuty
rozhodující. Každým z dodatků bylo v článku 1) odstavci c) výslovně „doplněno“
původní ustanovení 5.1. smlouvy o ujednání o další záloze kupní ceny a její
splatnosti, a každým dodatkem byl změněn dosud sjednaný termín uzavření kupní
smlouvy, resp. nahrazen termínem novým /viz. článek 1) odstavec d) každého z
dodatků/. Jednotlivými dodatky tak postupně docházelo k doplňování ustanovení
5.1. smlouvy o smlouvě budoucí kupní (každé nové ujednání zavazovalo strany
vedle dosavadních ujednání), naproti tomu ustanovení 5.2. původní smlouvy bylo
dodatky měněno, avšak pouze tak, že dosud sjednaný termín uzavření zamýšlených
smluv byl nahrazen termínem novým s ujednáním, že marným uplynutím tohoto
termínu propadá záloha uvedená v ustanovení 5.1. ve prospěch žalovaných
(ujednání ustanovení 5.2. smlouvy o smlouvě budoucí kupní týkající se
propadnutí zálohy coby smluvní pokuty ve prospěch strany budoucí kupující a
výjimky z tohoto propadnutí zůstávala dodatky nedotčena).
Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového
vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li
tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. § 35 odst. 2 ObčZ). Ustanovení
§ 35 odst. 2 ObčZ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby
pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že
vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i
vůli jednající osoby. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě
musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného
významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné
návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve
struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě
provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání
smlouvy, přičemž ovšem podmínkou pro přihlédnutí k vůli
účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření
úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 ObčZ nemůže
totiž nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných
výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného
slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se
stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Pakliže je obsah
právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem
listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je
předmětem smlouvy a jaká jsou jejich práva a povinnosti, není-li to poznatelné
z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a
takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u
třetích osob.
Lze souhlasit s odvolacím soudem, že ujednání účastníků v ustanovení 5.2.
smlouvy, tedy ujednání, že „propadá záloha uvedená v předchozím odstavci“ (tzn.
v ustanovení 5.1. smlouvy) je - pokud jde o význam použitého pojmu záloha -
namístě vyložit pouze tak, že zálohou je míněno každé před vznikem
kupní smlouvy poskytnuté částečné plnění na kupní cenu; správnost tohoto
výkladu smlouvy lze podpořit poukazem na zákonné vymezení pojmu záloha
provedené v ustanovení § 498 ObčZ. Byť byla jednotlivá zálohová plnění
poskytována postupně, v okamžiku vzniku nároku na smluvní pokutu, který je
rozhodný pro posouzení její výše, představovala sjednaná záloha na kupní
cenu celkem 14 000 000 Kč. Skutečnost, že v dodatcích ke smlouvě jsou tato
postupná plnění označována jako „další zálohy,“ nemění nic na tom, že jsou
součástí zálohy uvedené v ustanovení 5.1. smlouvy, která podle ustanovení 5.2.
smlouvy propadá jako smluvní pokuta. Slovnímu obratu „další záloha“ nelze z
hlediska použitých pojmů, jejich vzájemné návaznosti a řazení ve struktuře celé
smlouvy rozumět jinak, než že je jím vyjadřována skutečnost, že již částečně
zálohově plněno bylo a o „další zálohu“ má být dosud poskytnutá záloha
navýšena.
Argumentaci dovolatelky, že smlouva byla z hlediska práv a povinností stran
koncipována jako vyrovnaná a byla-li při porušení smlouvy ze strany žalovaných
dohodnuta smluvní pokuta ve výši 2 000 000 Kč, je třeba ujednání o smluvní
pokutě podle ustanovení 5.2. smlouvy vyložit tak, že i v neprospěch žalobkyně
byla sjednána smluvní pokuta jen v této výši, nelze akceptovat jak proto, že
neodpovídá obsahu vůle účastníků, zjištěného z interpretace projevu zachyceného
ve smlouvě (listině), tak proto, že není opodstatněná ani z hlediska
práva.
Podle ustanovení § 2 odst. 2 ObčZ mají účastníci v občanskoprávních vztazích
rovné postavení. Podle třetího odstavce zmíněného ustanovení si účastníci
občanskoprávních vztahů mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou
odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy
ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit. Bylo proto na vůli
účastníků, na jaké výši smluvní pokuty se dohodnou. Ačkoliv účastníci původně
ve smlouvě skutečně sjednali smluvní pokutu v neprospěch žalobkyně ve
výši 2 000 000 Kč, v důsledku opakovaného porušování smluvních povinností ze
strany žalobkyně docházelo – a to se souhlasem žalobkyně - jednotlivými dodatky
k jejímu postupnému navyšování. Namítá-li dnes žalobkyně, že tomu tak nebylo a
že její vůle k navyšování smluvní pokuty nesměřovala, jeví se její námitka z
pohledu interpretace smlouvy účelovou, neboť žalobkyně svá tvrzení ohledně své
tehdejší vůle v řízení nejenže přesvědčivě neprokázala, ale především by taková
její vůle byla v rozporu s jejím jazykovým projevem (srov. § 35 odst. 2 ObčZ).
Lze uzavřít, že mezi účastníky byla pro případ, že kupní smlouva nebude ze
strany žalobkyně uzavřena, sjednána smluvní pokuta ve výši 14 000 000 Kč.
Z pohledu námitek uplatněných v dovolání zbývá posoudit, zda ujednání o smluvní
pokutě není neplatné pro rozpor s dobrými mravy z důvodu její nepřiměřenosti.
Podle ustanovení § 39 ObčZ je neplatný právní úkon, který svým
obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se
příčí dobrým mravům.
Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s
obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký
má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního
řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní
systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací
odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod.
Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních
norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné
historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu
norem základních. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba
užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě
v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání
platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit
funkce smluvní pokuty (funkce preventivní, uhrazovací a sankční). V
souvislosti s výší smluvní pokuty je třeba, aby pokuta zahrnovala všechny
škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením určité
povinnosti očekávat, musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou pobídkovou
výši. Smluvní pokuta, jejíž výše výrazně převyšuje výši skutečně vzniklé škody,
je nepřiměřená a pro rozpor s dobrými mravy neplatná. Při posouzení
přiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty je třeba přihlédnout k
celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je
třeba rovněž vzít výši úroků z prodlení, které též představují sankci za
porušení povinnosti, i výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na
nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a
sankční povinnosti.
Odvolací soud vycházel při posouzení přiměřenosti výše dohodnuté smluvní pokuty
z „hodnoty a významu zajišťované povinnosti, která směřuje k uzavření kupní
smlouvy s kupní cenou dosahující poměrně vysoké výše“. Z toho, že smluvní
pokuta byla sjednána „ve výši nepřesahující 20 % předmětu plnění (kupní
ceny)“, že výše smluvní pokuty přiměřeným způsobem chránila oprávněný zájem
žalovaných na prodeji nemovitosti.
S tímto závěrem dovolací soud nesouhlasí.
Především je nutné zdůraznit, že smluvní pokutou nebyla zajištěna povinnost
žalobkyně zaplatit žalovaným kupní cenu, která byla sjednána částkou 73 000 000
Kč; taková povinnost žalobkyni nikdy nevznikla a již proto je nepříhodné
posuzovat přiměřenost výše smluvní pokuty vzhledem ke kupní ceně. Smluvní
pokutou ve výši 14 000 000 Kč byla v souladu se zněním ustanovení 5.2. smlouvy
zajištěna zejména povinnost žalobkyně uzavřít v době od 22. 4. 1996 do 11. 10. 1996 (vycházeje ze smlouvy ve znění v pořadí posledního dodatku) kupní smlouvu,
jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k nemovitosti za kupní
cenu 73 000 000 Kč, a smlouvu o zřízení zástavního práva zajišťující
potencionální pohledávku ve výši 46 000 000 Kč. Smluvní pokutou zajištěný
závazek tudíž spočíval v povinnosti uzavřít zmíněné dvě smlouvy, přičemž
žalobkyni nikdy nevznikla ani povinnost zaplatit kupní cenu ve výši 73 000 000
Kč, ani pohledávka ve výši nedoplatku této kupní ceny (tzn. 46 000 000 Kč),
která měla být zřízením zástavního práva zajištěna. Přiměřenost výše smluvní
pokuty je proto třeba posuzovat především z pohledu zajištěné povinnosti
uzavřít shora uvedené smlouvy, a jen podpůrně z pohledu závazků, které měly na
podkladě těchto smluv teprve vzniknout. Má-li být smluvní pokuta z hlediska
jejího souladu s dobrými mravy přiměřená funkcím, které má plnit, jeví se
sjednaná výše smluvní pokuty v daném případě nepřiměřená. Jak funkci
preventivní, tak i funkci sankční, by smluvní pokuta z hlediska společenských,
kulturních a mravních norem (tzn. dobrých mravů) plnila i tehdy,
byla-li by sjednána v několikanásobně nižší hodnotě (např. ve výši
původně ujednaných 2 000 000 Kč); i tak by byla pro žalobkyni
dostatečným stimulem ke splnění její povinnosti a dostatečnou sankcí pro
případ, že jí nedostojí. Smluvní pokuta svou výší nezanedbatelně překračující
smluvní pokutu, jejíž výši lze považovat za mravnou, již z rámce dobrých mravu
vybočuje. Tato skutečnost se projevuje o to výrazněji, je-li sjednaná výše
smluvní pokuty uvažována z pohledu její uhrazovací funkce. Pro naplnění této
funkce smluvní pokuty je třeba, aby její výše představovala souhrn eventuelně v
úvahu přicházejících škod, které lze v daném případě v důsledku porušení
zajištěné povinnosti očekávat. Převyšuje-li však výrazně výši skutečně vzniklé
škody, je výše smluvní pokuty nepřiměřená a ujednání o ní je pro rozpor s
dobrými mravy neplatné. Vzhledem ke všem okolnostem posuzované věci má dovolací
soud za to, že sjednaná výše smluvní pokuty výrazně převyšovala škodu, která by
mohla neuzavřením budoucích smluv případně vzniknout, a jíž bylo v této
souvislosti možno rozumně předvídat. Tomu nasvědčuje i původně sjednaná výše
smluvní pokuty, kterou považovali účastníci při uzavírání smlouvy k zajištění
uvedené povinnosti za dostačující. Na tom, že výsledná výše smluvní
pokuty výrazně převyšovala škodu, se kterou bylo možné rozumně počítat jako s
důsledkem neuskutečnění prodeje předmětné nemovitosti, nic nemění ani
skutečnost, že smluvní povinnosti porušila žalobkyně opakovaně.
Byla-li
vzhledem ke všem okolnostem posuzovaného případu smluvní pokuta
sjednána v nepřiměřené výši, je ujednání o ní pro rozpor s dobrými mravy
podle ustanovení § 39 ObčZ neplatné. Dospěl-li odvolací soud k opačnému závěru,
vyřešil otázku platnosti ujednání o smluvní pokutě v rozporu s hmotným právem.
Zatížil-li odvolací soud své rozhodnutí vadou spočívající v nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), je dovolání žalobkyně nejen
přípustné, ale i důvodné. Protože vadou je zatížen i rozsudek soudu
prvního stupně, který platnost ujednání o smluvní pokutě z hlediska souladu
její výše s dobrými mravy vůbec nezvažoval, zrušil dovolací soud nejen rozsudek
soudu odvolacího, ale i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta za středníkem,
a odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá
a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. listopadu 2003
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu