33 Odo 892/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče
a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce R. K., proti
žalovanému Z. L., o 224.800,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Teplicích pod sp. zn. 19 C 32/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. prosince 2004, č. j. 10 Co 227/2003-129, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky 224.800,- Kč se 17 %
úrokem z prodlení od 31. července 1991 do zaplacení. Tvrdil, že žalovaný jako
bývalý členem sdružení L. v souvislosti s ukončení své účasti v něm,
neoprávněně odčerpal z účtu sdružení částku 75.000,- Kč. Rovněž si nechal
platbu obchodního partnera sdružení L. J. ve výši 9.739,10 Kč. Ve zbytku
žalované částky neoprávněně zadržel příjmy ze společného podnikání.
Okresní soud v Teplicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23.
ledna 2003, č. j. 19 C 32/2002-117, žalobu zamítl, rozhodl o náhradě nákladů
řízení a o povinnosti České republiky zaplatit ustanovenému zástupci JUDr. J.
C. odměnu ve výši 35.180,- Kč. Dovodil, že v důsledku vznesené námitky
promlčení nelze žalobě vyhovět. O obohacení žalovaného se žalobce dozvěděl již
v roce 1991, ale žalobu podal několik let po uplynutí dvouleté promlčecí lhůty
– 12. prosince 2001. Ke stavení promlčecí doby podle § 112 obč. zák. nedošlo,
protože sice dne 29. srpna 1992 žalobce podal trestní oznámení, ale nárok na
náhradu škody v adhezním řízení uplatnil písemným podáním až 13. června 2001.
Soud prvního stupně nepovažoval za řádné uplatnění nároku na náhradu škody
tvrzení žalobce, zachycená v jeho výpovědích v trestním řízení o tom, že byla
způsobena škoda a kdo ji způsobil.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. prosince
2004, č. j. 10 Co 227/2003-129, rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé
potvrdil, ve výroku o odměně advokáta změnil tak, že výši odměny stanovil
částkou 35.330,- Kč; rozhodnutí potvrdil i ve výroku o náhradě
nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze stejných
skutkových zjištění jako soud prvního stupně a převzal i závěr o promlčení
uplatněného nároku. Ztotožnil se s vývody soudu prvního stupně o tom, že
nemohlo dojít ke stavení promlčecí lhůty, neboť se žalobce s nárokem na náhradu
škody připojil v trestním řízení až 13. června 2001. Za řádné uplatnění nároku
na náhradu škody ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 trestního řádu (dále jen
„tr. ř.“) je třeba považovat jen takový návrh poškozeného, kterým chce, aby
soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit škodu; z
návrhu musí být patrno z jakých důvodů a v jaké výši nárok uplatňuje. Sdělení
poškozeného, že mu byla trestným činem obžalovaného způsobena škoda nemůže mít
proto za následek stavení promlčecí doby proto, že nejde o uplatnění nároku v
souladu s § 43 odst. 2 tr. ř. Účinky stavení podle § 112 obč. zák. navíc mohou
nastat jen ve vztahu k tomu nároku, který byl předmětem skutku, projednávaného
v trestním řízení. Bylo-li trestní řízení vůči žalovanému vedeno pro skutek a k
němu se vztahující škodu jen ve výši 9.739,10 Kč s úroky z prodlení, není
možné, aby v rozsahu částky 215.060,90 Kč (rozdíl mezi 224.800 Kč a 9.739,10
Kč) došlo rovněž ke stavení běhu promlčení.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen
„dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Důvodnost dovolání opírá o § 241a odst. 2 písm b) o. s. ř., neboť
rozhodnutí odvolacího soudu je podle jeho názoru založeno na nesprávném právním
posouzení věci. To spočívá v nesprávné aplikaci ustanovení § 112 obč. zák. ve
vazbě na ustanovení § 43 odst. 2 tr. ř. v situaci, kdy věřitel dal podnět k
zahájení trestního řízení, oznámil svůj nárok a účastnil se všech úkonů
trestního řízení, ke kterým byl přizván. Proto i když nedodrží postup podle §
43 odst. 2 tr. ř. dojde ke stavení běhu promlčecí lhůty. Podmínkou stavení
promlčecí lhůty podle § 112 obč. zák. je uplatnění práva věřitelem v promlčecí
době u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a to, že věřitel v zahájeném
řízení řádně postupuje. Obě tyto podmínky dovolatel splnil když nejprve dal
podnět k zahájení trestního řízení, vedeného následně u Okresního soudu v
Teplicích pod sp. zn. 5 T 182/93, a 29. srpna 1992 do policejního protokolu
škodu uplatnil. V průběhu trestního řízení vždy nárokoval nejen částku 9.739,10
Kč, ale i částku 75.000,- Kč a sumu odpovídající zadrženým platbám. Výklad §
112 obč. zák., který přijaly soudy obou stupňů je nesprávný proto, že
neodůvodněným způsobem znevýhodňuje věřitele, který nevyhoví formálnímu postupu
na rozdíl od věřitele, který právo na náhradu škody neuplatní v promlčecí lhůtě
vůbec. Postup dle § 43 odst. 2 tr. ř. je sice předpokladem pro přiznání práva
na náhradu škody v trestním řízení, nemůže mít ale rozhodující význam pro
stavení promlčecí doby občanskoprávního nároku. Tato otázka je v rozhodovací
činnosti dovolacího soudu posuzována rozdílně (s poukazem na rozhodnutí
publikované pod sp. zn. R 32/1978). Z těchto důvodů by rozsudek odvolacího
soudu a rozsudek soudu prvního stupně měly být zrušeny a věc vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný podáním ze dne 29. 6. 2005 obsahově (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) navrhl,
aby dovolání bylo zamítnuto.Podle článku II bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.,
obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené
tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po
řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené
rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského
soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále
opět jen „o. s. ř.“).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se proto po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení [§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241
odst. 1 o. s. ř.], ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci
samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto
ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání
žalobkyně založena, jelikož napadeným rozsudkem by potvrzen v pořadí prvý
rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle
kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
O rozhodnutí zásadního významu po právní stránce jde tehdy, jestliže odvolací
soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve
věci zásadní význam, tedy byla pro rozhodnutí věci určující. Rozhodnutí
odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam i z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, tedy s obecným dopadem na případy
obdobné povahy. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c)
o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití
hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o. s. ř., dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce
zásadní význam skutečně má.
Podle § 100 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 právo se promlčí,
jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K
promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník
promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
Podle § 107 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 právo na vydání
neoprávněně získaného prospěchu se promlčí za dva roky ode dne, kdy se
oprávněný dozví, že byl majetkový prospěch získán a kdo jej získal.
Podle § 112 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 uplatní-li věřitel v
promlčecí době právo u soudu nebo jiného příslušného orgánu a v zahájeném
řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení
neběží. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u
soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí.
Podle § 868 obč. zák. ve znění zák. č 509/1991 Sb. pokud není dále uvedeno
jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1.
lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před
1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů.
Podle § 870 obč. zák. ve znění zák. č. 509/1991 Sb. podle dosavadních předpisů
se až do svého zakončení posuzují lhůty a promlčecí doby, které počaly běžet
před účinností tohoto zákona.
V souzené věci bylo pro rozhodnutí podstatné to, jaký nárok byl žalobou vlastně
uplatněn (vymezeno skutkovými tvrzeními), v jaké promlčecí době mohlo dojít k
jeho promlčení a zda došlo ke stavení běhu promlčení.
Soudy obou stupňů svá rozhodnutí založily na závěru o tom, že předmětem žaloby
není nárok na náhradu škody (§ 420 a. n. obč. zák.), ale požadavek na vydání
bezdůvodného obohacení; závěr o povaze uplatněného nároku, jako pohledávky z
titulu vydání bezdůvodného obohacení, dovolatel v dovolání nenapadá (sám jej
ostatně takto vylíčil v žalobě). S ohledem na tvrzený okamžik vzniku nároku
žalobce (červenec 1991), skutek vylíčený v žalobě bylo nutno podřadit pod
ustanovení o vydání neoprávněného majetkového prospěchu (§ 451 a. n. obč. zák.
ve znění do 31. 12. 1991). Tento právní institut byl zák. č. 509/1991 Sb. s
účinností od 1. 1. 1992 nahrazen obsahově shodným právním nástrojem – úpravou
práva na vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 a. n. obč. zák.).
V otázce promlčení občanský zákoník vychází ze zásady, podle které se promlčují
všechna majetková práva, s výjimkou práv taxativně vyjmenovaných (§ 100 odst. 2
obč. zák. ve znění do 31. 12. 1991, nyní § 100 odst. 2 a 3 obč. zák.) a těch,
u kterých došlo k jejich prekluzi. Mimo obecné úpravy počátku a délky promlčecí
doby (§ 101 obč. zák.) upravuje též promlčení ve zvláštních případech, mezi
které se řadí úprava promlčení nároku na náhradu škody (§ 106 obč. zák.), ale
i nároku na vydání neoprávněného majetkového prospěchu (§ 107 obč. zák. ve
znění do 31. 12. 1991), či nyní na vydání bezdůvodného obohacení (§ 107 obč.
zák.). S každým majetkovým právem (mimo případů shora vyjmenovaných) je tedy
spojena možnost jeho promlčení a to ať již podle obecné úpravy promlčení nebo
podle úpravy zvláštní. Vymezil-li žalobce žalobní požadavek tak, že požaduje po
žalovaném vydání toho, co v souvislosti s ukončením jejich spolupráce v
podnikání žalovaný na jeho úkor získal, odůvodňoval tím požadavek na vydání
neoprávněného majetkového prospěchu (§ 451 a § 452 obč. zák. ve znění do 31.
12. 1991), u něhož je úprava promlčení spojena s ustanovením § 107 obč. zák.
ve znění do 31. 12. 1991; o tomto požadavku rozhodl nejprve soud prvního stupně
tak, že jej zamítl pro vznesenou námitku promlčení a jeho rozhodnutí následně
potvrdil odvolací soud oba s dílčím závěrem, že nedošlo ke stavení promlčení
zahájením trestního stíhání.
Ustanovení § 112 obč. zák. upravuje nejvýznamnější případ stavení promlčecí
doby. Dojde-li ve stanovené promlčecí době k uplatnění práva u soudu anebo u
jiného příslušného orgánu, nastává stavení promlčecí doby; po dobu trvání
řízení před soudem či jiným orgánem promlčecí doba dále neprobíhá.
Dovolatel dne 29. srpna 1992 podal trestního oznámení, pro které bylo dne 2. března 1993 vydáno usnesení Policie ČR Okresního úřadu vyšetřování Teplice,
ČVS: OVV – 1674/92, o zahájení trestního stíhání proti neznámému pachateli pro
podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 trestního zákona. V
průběhu trestního řízení uplatnil nárok na náhradu škody, konkretizovaný
naposledy podáním ze dne 13. června 2001 částkou 9. 739,10 Kč s úroky z
prodlení. Tzv. adhezní řízení je součástí trestního řízení (§ 12 odst. 10 tr. ř.) a projednává se v něm nárok poškozeného na náhradu škody způsobené trestným
činem. Právní úpravu rozhodování o náhradě škody v adhezním řízení
charakterizuje zejména to, že subjektem adhezního řízení je pouze poškozený,
který má proti obžalovanému nárok na náhradu škody a soud o tomto požadavku
rozhoduje podle občanského zákoníku, popř. zákoníku práce. Tomuto pojetí
odpovídá i § 43 odst. 2 tr. ř. ve znění platném do 31. 12. 2001, nyní § 43
odst. 3 tr. ř., podle kterého poškozený, který má podle zákona proti obviněnému
nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také
navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost
nahradit tuto škodu. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před
zahájením dokazování (§ 206 odst. 2 tr. ř.). Z návrhu musí být patrno, z jakých
důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje. Již Nejvyšší soud ČSR
v rozhodnutí ze dne 29. 10. 1973, 2 Cz 14/73, publikovaném jako R 31/74, ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 5, ročník 1974, dospěl k závěru, že
jestliže poškozený uplatnil v trestním řízení včas (§ 43 odst. 2 tr. ř.) nárok
na náhradu škody, jež mu byla způsobena trestným činem, a v řízení pokračuje (§
112 obč. zák.), běh promlčecí doby se zastaví. Nedošlo-li v trestním řízení k
uložení povinnosti nahradit poškozenému uplatněnou náhradu škody, má poškozený
možnost uplatnit nárok na náhradu škody v občanském soudním řízení v promlčecí
době, jejíž běh pokračoval po skončení trestního řízení. Není pochyb o tom, že
dovolatel uplatnil nárok na náhradu škody před orgány přípravného řízení (k
tomu srovnej závěry stanoviska Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 22. 2. 1967 Pls
3/67, publikovaném jako R III/1967 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
č. 7, ročník 1967) a v řízení řádně pokračoval. Tím došlo ke stavení promlčecí
doby (§ 112 obč. zák.) ve vztahu k možnému nároku na náhradu škody. V důsledku
zprošťujícího výroku rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 25. září 2001,
č. j. 5T 182/93-134 (právní moc 25. září 2001) měl dovolatel možnost uplatnit
nárok na náhradu škody u soudu v promlčecí době, jejíž běh pokračoval po
skončení trestního řízení. Jestliže dovolatel podal dne 12. prosince 2001
žalobu na vydání bezdůvodného obohacení (či vydání neoprávněného majetkového
prospěchu), potom u soudu neuplatnil nárok, u kterého byla v důsledku běžícího
trestního řízení zastavena promlčecí doba (nárok na náhradu škody), ale nárok
jiný. Právo na vydání neoprávněného majetkového prospěchu bylo u soudu
uplatněno až žalobou ze dne 12. 12.
2001, přičemž do té doby dovolatel nárok
neuplatnil u soudu ani jiného orgánu. Nelze totiž ztotožňovat pojem škody a
neoprávněného majetkového prospěchu (či nyní bezdůvodného obohacení) v tom
smyslu, že by uplatněním nároku na náhradu škody v trestním řízení (§ 43 odst. 2 tr. ř. ve znění platném do 31. 12. 2001, nyní § 43 odst. 3 tr. ř.) došlo ke
stavení promlčecí doby u nároku na vydání neoprávněného majetkového prospěchu. V důsledku pozdního uplatnění požadavku došlo k promlčení nároku dovolatele a
odvolací soud proto správně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, namítl-li
žalovaný v řízení promlčení.
Z pohledu těchto závěrů se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti podaného
dovolání pro namítané pochybení odvolacího soudu při řešení otázky stavení
promlčecí doby podle § 112 obč. zák., tj. tím, zda tato právní otázka byla pro
jeho rozhodnutí určující, stejně jako tím zda jde o řešení otázky, která
judikaturou vyšších soudů (t.j. odvolacích soudů a soudu dovolacího) dosud
vyřešena nebyla nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil,
případně zda ji nevyřešil v rozporu s hmotným právem nebo jiným způsobem než
jak je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, takže jeho rozhodnutí
představuje v tomto směru odlišné, \"nové\", řešení této právní otázky.
Protože otázkou promlčení ve věcech, v nichž byl nárok na náhradu škody
uplatněn již v trestním řízení soudním, se judikatura vyšších soudů již dříve
dostatečně věnovala (viz. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Pls 3/67, ze dne 22.
2. 1967, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník
1967, jako Rt III/67, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR 2 Cz 14/73, ze dne 29. 10
.1973, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 5, ročník
1974, jako R 31/74, rozsudek Nejvyššího soudu SSR 1 Cz 88/74, ze dne 25. 11.
1974, publikovaný ve Sborníku IV Nejvyššího soudu ČSSR, Nejvyššího soudu ČSR a
Nejvyššího soudu SSR o občanském soudním řízení a o řízení před státním
notářstvím, Praha, 1986, str. 638, rozsudek Nejvyššího soudu SSR 4 Cz 8/76, ze
dne 21. 5. 1976, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č.
9-10, ročník 1978, pod č. R 32/78, stanovisko Nejvyššího soudu ČSR Cpj. 35/78,
ze dne 24. 10. 1979, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č.
9-10, ročník 1979, pod č. R 22/79 nebo rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne
4. 3. 1994, 3 To 105/93, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
č. 9, ročník 1994, pod č. Rt 43/94) a odvolací soud včetně soudu prvního stupně
dospěly k judikaturně konformnímu výkladu ustanovení § 112 obč. zák. a
problematiky promlčení, nepředstavuje napadený rozsudek odvolacího soudu
rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Žalobce jiné námitky ve svém dovolání nevznesl a vzhledem k vázanosti
dovolacími důvody vyplývající z § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. se dovolací
soud nemohl přípustností dovolání z pohledu zásadního právního významu dalších
otázek, na jejichž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, zabývat.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu není objektivně přípustné [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] a
nezbylo, než je podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o. s. ř.
odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovaný, který
by podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3
o. s. ř. měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. listopadu 2005
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu