33 Odo 9/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta
Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany
Zlatohlávkové ve věci žalobce F.-M. E., zastoupeného,
advokátkou, proti žalovaným: 1) MUDr. E. S., a 2) JUDr. A. P.,
zastoupeným, advokátkou, o zaplacení částky 102.258,- EUR s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 176/96, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. července
2003, č. j. 19 Co 248/2003-238, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. července 2003, č. j. 19 Co
248/2003-238, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. prosince 2002,
č. j. 25 C 176/96-214, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro
Prahu 1 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 17. prosince 2002, č. j. 25 C 176/96-214, zamítl žalobu, jíž
se žalobce domáhal od každého ze žalovaných zaplacení částky 51.129,- EUR s 21%
úrokem od 14. 6. 1996 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že společenskou smlouvou z 8. 12. 1994 založili žalobce a
paní M. B. společnost s ručením omezeným, jejíž obchodní jméno znělo F. C. E. s. r. o. a jejíž sídlo bylo v P. 1, C. 23. Téhož dne byla sepsána smlouva o
smlouvě budoucí mezi touto společností jako kupujícím a žalovanými jako
prodávajícími, jíž se smluvní strany zavázaly, že do deseti dnů poté, co bude
kupující zapsán do obchodního rejstříku jako právnická osoba, nejpozději pak do
šesti měsíců po podpisu smlouvy o smlouvě budoucí, uzavřou
smlouvu o koupi domu č. p. 592 a stavební parcely č. 608 – zastavěná plocha,
zapsaných „na LV č. 472 katastru nemovitostí pro katastrální úřad S. m.“, ve
znění obsaženém v textu smlouvy. Při uzavření této smlouvy poskytla kupující
společnost, zastoupená žalobcem jako jednatelem, každému z prodávajících zálohu
na kupní cenu ve výši 100.000,- DEM, přičemž bylo dohodnuto, že „pokud nebude z
důvodů na straně prodávajících smlouva o koupi nemovitosti právoplatně uzavřena
nebo pokud nebudou splněny podmínky podle čl. II § 6 uvedené smlouvy, bude
platba zpětně poskytnuta kupujícímu. Pokud nebude kupní smlouva uzavřena z
důvodů na straně kupujícího, propadne platba ve prospěch prodávajících“. Druhý
žalovaný podepsal tuto smlouvu 13. 12. 1994. Ve svém žalobním tvrzení žalobce
uváděl, že chtěl kupovanou nemovitost využít jako sídlo nově vznikající
společnosti a zbývající plochu chtěl pronajímat. K zápisu společnosti F. C. E. s. r. o. do obchodního rejstříku nakonec nedošlo a nebyla tedy ani
uzavřena zamýšlená kupní smlouva. Žalobce tvrdil, že návrh na zápis společnosti
do obchodního rejstříku nepodal proto, že při jednání o budoucí kupní smlouvě
byl uveden v omyl ohledně podlahové plochy kupované nemovitosti, neboť původně
mu bylo sděleno, že tato plocha činí kolem 1500 m2, zatímco ve skutečnosti se
jednalo o plochu cca 1000 m2. Kupní smlouva, jež byla součástí
smlouvy o smlouvě budoucí, je proto podle jeho názoru relativně neplatná podle
§ 49a občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) a z téhož důvodu je neplatná i
samotná smlouva o budoucí smlouvě včetně ujednání o „propadnutí“ zálohy. Kromě
toho je zde dán i důvod absolutní neplatnosti, jelikož smlouvu o budoucí
smlouvě uzavřel subjekt, jenž ke dni jejího podpisu neexistoval. Aplikace § 64
odst. 2 obchodního zákoníku v tehdejším znění, tedy závěr, že ze závazku
zakládané společnosti jsou zavázáni zakladatelé společně a nerozdílně,
nepřipadá podle žalobce v úvahu proto, že žalobce jako státní
občan Spolkové republiky Německo s ohledem na § 25 zákona č. 528/1990 Sb.,
devizový zákon (dále jen „devizový zákon“), nemohl závazek ke koupi nemovitosti
do svého vlastnictví platně převzít.
Soud prvního stupně dovodil, že nebyly
prokázány důvody relativní neplatnosti kupní smlouvy pro omyl kupujícího, když
tvrzení žalobce, že při uzavření smlouvy byla rozhodující podlahová plocha
nemovitosti, není věrohodné. Navíc bylo zjištěno, že žalobce měl k dispozici
plánky, měl možnost si nemovitost prohlédnout, což též za přítomnosti svých
expertů učinil, a s ohledem na to, že se již od roku 1975 věnuje nákupu a
prodeji nemovitostí a má tudíž v tomto směru velké zkušenosti, byl mu stav
nemovitosti znám. Pokud jde o námitku absolutní neplatnosti smlouvy, chrání §
64 obchodního zákoníku třetí osoby jednající v dobré víře tím, že připouští
úkony zakladatelů vznikající společnosti ve věcech, které se vznikem
společnosti souvisejí. V této souvislosti soud prvního stupně zdůraznil, že
mezi věci související se vznikem společnosti patří uzavírání nájemních smluv a
smluv, které zabezpečují fungování společnosti bezprostředně před jejím zápisem
do obchodního rejstříku, a že podmínkou pro zápis do obchodního rejstříku je
sídlo společnosti na území republiky. Proto skutečnost, že žalobce nepodal
návrh na zápis společnosti, jež měla být kupujícím, do obchodního rejstříku,
nemá na platnost smlouvy vliv. Ujednání o „propadnutí“ zálohy 200.000,- DEM,
jejíhož ekvivalentu v EUR se nyní žalobce jako vydání bezdůvodného obohacení
domáhá, je podle názoru soudu prvního stupně třeba pokládat za zajištění
závazku smluvní pokutou podle § 544 ObčZ a jelikož kupní smlouva nebyla
uzavřena z důvodů na straně kupujícího, není uplatněný nárok po právu.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze
dne 9. července 2003, č. j. 19 Co 248/2003-238, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se
jak se skutkovými závěry soudu prvního stupně, tak s jeho právními názory
ohledně tvrzené relativní i absolutní neplatnosti smlouvy o
smlouvě budoucí. V souvislosti s aplikací § 64 obchodního zákoníku ve znění
účinném před novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. (dále jen „ObchZ“)
konstatoval, že podle odstavce 1 „jednají do vzniku společnosti ve věcech
souvisejících se vznikem společnosti za společnost její zakladatelé, nebo
některý z nich, pokud tento zákon nebo zvláštní předpisy nestanoví jinak.
Takové úkony jsou tedy platné bez ohledu na to, zda v budoucnu společnost
zápisem do obchodního rejstříku vznikne či nikoliv. Z tohoto pohledu je proto
nerozhodné a pro platnost uzavřené smlouvy nevýznamné, zda by žalobce
jako zakladatel společnosti mohl být zavázán ze závazku této společnosti dle
ust. odst. 2, když se jedná o koupi nemovitosti a on je cizí státní příslušník.
Jak sám tvrdí, smlouvu o smlouvě budoucí uzavřel jménem společnosti proto, aby
v kupované nemovitosti měla společnost sídlo, které je nutnou podmínkou pro
zápis společnosti do obchodního rejstříku a tedy úkony směřující k zajištění
sídla společnosti je třeba považovat za související s jejím vznikem“. I
odvolací soud pak považoval „propadnutí“ částky 200.000,- DEM za ujednání o
smluvní pokutě.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozoval ze zásadního právního významu napadeného
rozhodnutí [§ 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu – dále jen „OSŘ“] a
v němž namítl, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
[§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. V prvé řadě zpochybnil správnost závěru, že
podlahová plocha nemovitosti nebyla pro uzavření kupní smlouvy
rozhodující, a vytkl soudu prvního stupně, že vůbec nevysvětlil,
proč považuje toto tvrzení za nevěrohodné, a že se řádně nevypořádal s dalšími
provedenými důkazy. Proto soudy obou stupňů došly k nesprávnému právnímu
závěru, že smlouva o budoucí smlouvě není neplatná pro omyl na jeho straně.
Pokud jde o namítanou absolutní neplatnost, žalobce znovu zdůraznil, že
společnost F. C. E. s. r. o. nikdy nevznikla, takže na ni nemohl přejít závazek
jejích zakladatelů, čímž by se tato společnost stala – ve smyslu § 64 odst. 2
ObchZ – od počátku zavázanou. Platilo by tedy, že z jednání učiněných před
vznikem společnosti jsou zavázáni zakladatelé, přičemž jedním z nich je
žalobce. Platnému vzniku tohoto závazku – tedy závazku koupit nemovitost –
ovšem bránilo ustanovení § 25 devizového zákona v tehdejším znění, podle
kterého mohli devizoví cizozemci nabývat vlastnictví k nemovitostem v České
republice jen ve výjimečných případech, z nichž žádný nedopadal na danou
situaci. Žalobce dále namítl, že uzavření smlouvy o smlouvě budoucí na koupi
nemovitosti za kupní cenu 2.800.000,- DEM není úkonem souvisejícím se vznikem
společnosti. Žalobce sice zamýšlel v této nemovitosti umístit sídlo své
společnosti, ale její větší část měla být pronajímána a měla tedy sloužit k
podnikání. Tato právní otázka proto byla vyřešena v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel navrhl, aby byly zrušeny rozsudky soudů obou stupňů a aby věc byla
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se dovolací soud po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda
jde o dovolání přípustné.
Napadeným rozsudkem byl sice potvrzen v pořadí druhý rozsudek, který soud
prvního stupně v této věci vydal, ale i jeho první rozhodnutí vyznělo zamítavě,
takže přípustnost dovolání žalobce nemůže být založena ustanovením § 237 odst.
1 písm. a) ani b) OSŘ. Zbývá tedy přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a
proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 OSŘ).
Z toho, co bylo uvedeno, je zřejmé, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ může být dána jen pro řešení právních, nikoli skutkových otázek a
že tedy musí být dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ, jímž
lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. To je ostatně výslovně uvedeno v § 241a odst. 3 OSŘ, který omezuje
možnost uplatnění námitek skutkového charakteru pouze na dovolání přípustná
podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ. Nesprávným právním posouzením je omyl
soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové
zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný
právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný
právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. ze
skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
V dané věci sice žalobce vytýká soudům obou stupňů, že dospěly k nesprávnému
právnímu závěru, když neshledaly smlouvu o budoucí smlouvě neplatnou z hlediska
§ 49a ObčZ, tedy pro podstatný omyl na jeho straně, ale jeho polemika s tímto
závěrem je vedena výlučně na úrovni skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Žalobce totiž nenamítá, že bylo postupováno podle nesprávného právního předpisu
nebo že byl správný právní předpis nesprávně vyložen, pouze tvrdí, že při
právním posouzení věci měly soudy k dispozici nesprávná, případně neúplná
skutková zjištění. To je ale právě uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 3 OSŘ, které – jak bylo uvedeno – u dovolání přípustného jen podle § 237
odst. 1 písm. c) OSŘ není možné. Dovolací soud se tedy nemůže těmito námitkami
věcně zabývat a musí vycházet ze stejného skutkového stavu, jaký bral za základ
svého rozhodování odvolací soud. To pak platí nejen pro skutková zjištění
podstatná pro posouzení, zda šlo o smlouvu uzavřenou v omylu, ale
i pro zjištění, že smlouva o smlouvě budoucí byla uzavřena především proto, aby
v kupované nemovitosti bylo sídlo zakládané společnosti, ze kterého vycházel
odvolací soud při posuzování věci z hlediska § 64 odst. 2 ObchZ, neboť i toto
zjištění je skutkovým závěrem, který nepodléhá dovolacímu přezkumu.
Podle § 64 odst. 1 ObchZ do vzniku společnosti jednají ve věcech souvisejících
se vznikem společnosti za společnost její zakladatelé nebo některý z nich,
pokud tento zákon nebo zvláštní předpisy nestanoví jinak. Nejvyšší soud ČR už v
rozsudku ze dne 18. dubna 2000, sp. zn. 33 Cdo 69/99, uveřejněném v časopisu
Obchodní právo č. 9/2000, vyslovil názor, že o věc související se vznikem
společnosti jde zejména tehdy, jsou-li takovým jednáním, např. uzavřením
nájemní smlouvy, vytvářeny předpoklady pro následnou podnikatelskou činnost v
najatých prostorách. I když v daném případě se nejedná o nájemní smlouvu, nýbrž
o (uvažovanou) smlouvu kupní, je z důvodů shora vysvětlených nutno vycházet ze
závěru, že účelem této smlouvy bylo opatřit pro zakládanou společnost sídlo na
území České republiky, což bylo nezbytnou podmínkou pro její zápis do
obchodního rejstříku. Za této situace je kladné řešení právní otázky, zda lze
uzavření smlouvy o budoucí smlouvě považovat za věc související se vznikem
společnosti, jak je přijaly soudy obou stupňů, řešením odpovídajícím současné
judikatuře, a tak se nemůže jednat o otázku zakládající zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí (a tedy přípustnost dovolání) ani z pohledu její novosti
či rozdílnosti dosavadního řešení, ani z pohledu tvrzeného rozporu s hmotným
právem.
Podle § 64 odst. 2 ObchZ ze závazků, které převzali zakladatelé nebo některý
z nich za společnost do dne jejího vzniku, jsou zavázáni zakladatelé společně a
nerozdílně. Podle § 64 odst. 3 ObchZ závazky vzniklé podle odstavce 1
přecházejí na společnost okamžikem jejího vzniku, pokud je společnost do
tří měsíců neodmítne. Otázkou, zda podle § 64 odst. 2 a 3 ObchZ lze postupovat
i v případě, že by mělo jít o převzetí závazku ke koupi nemovitosti na území
České republiky zakladatelem společnosti, který je devizovým cizozemcem, t. j.
otázkou vztahu mezi uvedenými ustanoveními obchodního zákoníku a § 5 odst. 2 a
§ 25 devizového zákona, se dovolací soud ještě nezabýval, jde tedy o otázku
dosud neřešenou a ta dává napadenému rozsudku charakter rozhodnutí zásadního
právního významu. K jejímu řešení je tudíž dovolání žalobce v této věci
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Jelikož byly splněny podmínky uvedené v § 241 a § 241a odst. 1 OSŘ, Nejvyšší
soud ČR přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ. Vady uvedené
v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož
i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
nejsou v dovolání vytýkány a ani z obsahu spisu neplyne, že by jimi bylo řízení
postiženo. Proto se dovolací soud zabýval jen tvrzeným nesprávným posouzením
věci z hlediska shora uvedené otázky zásadního právního významu a dospěl k
závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z výše citovaného ustanovení § 64 odst. 2 ObchZ vyplývá, že jedná-li zakladatel
společnosti (za podmínky uvedené v odstavci 1, t. j. že jde o věc související
se vznikem společnosti) za společnost v době od jejího založení do jejího
vzniku, je z tohoto jednání zavázán on sám, případně společně a nerozdílně s
ostatními zakladateli. Závazek vzniklý tímto jeho jednáním sice přechází na
společnost, ale tento přechod závazku je podmíněn jednak tím, že společnost
vůbec vznikne, jednak okolností, že společnost závazek ve
tříměsíční lhůtě počítané od jejího vzniku neodmítne. Nedojde-li k přechodu
závazku na společnost, zůstává zavázán zakladatel společnosti, případně všichni
zakladatelé solidárně. Proto je nezbytné platnost závazku posuzovat ve vztahu k
osobě zakladatele, neboť pouze ten je v okamžiku vzniku závazkového vztahu jeho
účastníkem. V této věci se žalobce za společnost F. C. E. s. r. o. jako jeden z
jejích zakladatelů zavázal k budoucí koupi nemovitosti nacházející se na území
České republiky. V okamžiku uzavření smlouvy se však ze shora uvedených důvodů
jednalo o jeho závazek. Předmětem tohoto závazku bylo plnění odporující zákonu
a tedy plnění právně nemožné, neboť žalobce je ve smyslu § 5 odst. 2 devizového
zákona devizovým cizozemcem a ustanovení § 25 téhož zákona takovýto způsob
nabytí vlastnického práva k nemovitostem v České republice devizovým cizozemcem
vylučuje. Lze proto přisvědčit žalobci, že jeho závazek obsažený ve smlouvě o
smlouvě budoucí kupní je pro rozpor se zákonem podle § 39 ObčZ neplatný.
Závazek koupit nemovitost je samozřejmě podstatnou a tudíž neoddělitelnou
součástí smlouvy o smlouvě budoucí kupní, a tak je ve smyslu § 41 ObčZ nutno
považovat za neplatnou celou tuto smlouvu včetně ujednání o zajištění závazku
kupujícího smluvní pokutou.
Jestliže soudy obou stupňů vycházely z opačného názoru, t. j. že smlouva o
smlouvě budoucí kupní sepsaná 8. 12. 1994 je platným právním úkonem, spočívá
jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Proto je uplatněný
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ naplněn, a to nejen ve vztahu
k napadenému rozsudku, ale i ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně. Za této
situace dovolacímu soudu nezbylo, než podle § 241b odst. 2 věty za
středníkem a odst. 3 OSŘ oba tyto rozsudky zrušit a věc vrátit soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2004
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu