33 Odo 911/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Zdeňka Dese a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivany
Zlatohlávkové ve věci žalobců a) J. S. a b) M. S., proti žalovanému P. P.,
zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 300 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 129/98,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června
2002 č. j. 39 Co 566/01-122 takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
příslušenství nad 19 % úrok z prodlení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Soud prvního stupně takto rozhodl poté, co byl jeho předchozí rozsudek
ze dne 30. března 2000 č. j. 23 C 129/99-72 Městským soudem v Praze jako soudem
odvolacím usnesením ze dne 11. prosince 2000 č. j. 53 Co 531/2000-94 v
zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 300 000 Kč s příslušenstvím a ve
výroku o nákladech řízení zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Odvolací soud své zrušující usnesení odůvodnil tím, že závěry soudu prvního
stupně o tom, že částka 300 000 Kč je žalobci zřejmě požadována z jiného
skutkového základu, než jak byl vylíčen v žalobě, považuje za dosud nepodložené
a předčasné, neboť pro hypotézu soudu prvního stupně o nevěrohodnosti potvrzení
o půjčce částky 300 00 Kč nesvědčí žádný přímý důkaz. Odvolací soud proto
uložil soudu prvního stupně, aby stanoveným způsobem doplnil dokazování,
veškeré důkazy vyhodnotil postupem uvedeným v § 132 občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) a poté ve věci rozhodl.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. června 2002 č.
j. 39 Co 566/01-122 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci
samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za
prokázané, že žalobci poskytli žalovanému půjčku v částce 300 000 Kč na základě
smlouvy o půjčce uzavřené dne 14. 11. 1996 podle § 657 občanského zákoníku
(dále jen „ObčZ“), přičemž lhůta k jejímu vrácení marně uplynula dnem 31.
května 1997. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně rozhodl zcela
správně, když uložil žalovanému povinnost tuto částku žalobcům uhradit včetně
úroků z prodlení ve výši odpovídající § 517 odst. 2 ObčZ ve
spojení s vládním nařízením č. 142/1994 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v podmínkách stanovených v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle
kterého lze podat dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
ve věci samé jinak proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu,
který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolání odůvodnil tím, že odvolací soud
vycházel ze stejných důkazů jako soud prvního stupně, přičemž důkazy, které
byly provedeny v řízení po zrušení rozsudku vydaného soudem prvního stupně,
nepřinesly ve věci nic nového. Má za to, že všechny důkazy přisvědčovaly jeho
obraně, že listinu ze dne 14. 11. 1996 podepsal jako uznání dlužného úroku z
půjčky 1 200 000 Kč, nikoliv jako smlouvu o půjčce, jak dovodily soudy obou
stupňů.
Dovolání v dané věci není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání
přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm.
c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je,
aby soud prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak jen proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí.
Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního
stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze
závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní
názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve
věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový
vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci
samé. Tam, kde není takovýto vliv na odlišný pozdější rozsudek soudu prvního
stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve
zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozsudkem soudu
prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Právním názorem soudu ve smyslu
tohoto ustanovení je názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký
právní předpis má být aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen. Z
tohoto hlediska právním názorem soudu nejsou pokyny odvolacího soudu k doplnění
důkazního řízení za účelem zjištění skutkového stavu věci, jestliže je
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno pro neúplnost skutkových zjištění.
Takový „právní názor“ obsahuje jen pokyny, jak postupovat po procesní stránce a
v posouzení věci soud prvního stupně nijak neomezuje. V posuzovaném případě
odvolací soud své zrušovací rozhodnutí odůvodnil neúplností provedeného
dokazování, které nemohlo vytvořit dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci a
uložil soudu prvního stupně, aby provedl žalobcem v odvolání navrhované důkazy
a dále vyzval žalobce, aby specifikoval při odvolacím jednání navrhovaný důkaz,
který měl doložit jeho solventnost v době tvrzené půjčky. Závěrem konstatoval,
že teprve po takto doplněném řízení a zhodnocení veškerých důkazů podle § 132
o. s. ř. bude moci soud prvního stupně opětovně ve věci rozhodnout. Odvolací
soud tedy nezaujal ve věci žádný závazný právní názor, jak se mylně domnívá
dovolatel, neboť nestanovil, jaký právní předpis má být aplikován,
popř. jak má být právní předpis vyložen; odvolací soud soudu prvního stupně
pouze stanovil podrobný procesní postup při provádění dokazování. Přípustnost
dovolání podle § 237 odst. l písm. b) o. s. ř. tedy není dána.
Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť
Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní
právní význam, přičemž tento závěr není povinen podle § 243c o. s. ř.
odůvodňovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí
dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.
s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243b odst. 5
ve spojení s § 224 odst. l, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. když
úspěšným žalobcům žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 18. prosince 2002
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu