33 Odo 92/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivany
Zlatohlávkové ve věci žalobce S., a. s., zastoupeného
advokátem, proti žalované E. K., zastoupené advokátkou, o 92 847 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Prahu - východ pod sp.
zn. 6 C 155/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 13. července 2000, č. j. 27 Co
690/99-65, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 3 150 Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
z prodlení od 5. 3. 1998 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud
prvního stupně zjistil, že mezi účastníky byla uzavřena
dne 31. 12. 1997 kupní smlouva, podle níž žalobce jako
prodávající a vlastník pozemků parc. číslo 645/69, parc. číslo 623 a rodinného
domu čp. 470 na pozemku parc. č. 623, tj. nemovitostí zapsaných na LV č. …
vedeném pro obec a katastrální území L., prodal tyto nemovitosti žalované jako
kupující za dohodnutou kupní cenu 1 992 793 Kč. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že žalovaná unesla důkazní břemeno a prokázala,
že žalobci zaplatila celou kupní cenu. Svoje zjištění opřel o článek II/3 kupní
smlouvy, v němž účastníci potvrdili, že kupní cena byla kupující (žalovanou)
zaplacena před podáním návrhu na vklad kupní smlouvy do katastru nemovitostí,
když neuvěřil svědkům V. K., J. Š. a V. Ch., kteří vypověděli, že spornou
částku žalovaná žalobci dosud neuhradila.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13.
července 2000 č. j. 27 Co 690/99-65 změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že zavázal žalovanou zaplatit žalobci částku
92 847 Kč s 23% úrokem z prodlení od 13. 9. 1998 do
zaplacení, ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení i
řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud doplnil dokazování výslechem
svědka J. V., otce žalované, a provedením důkazu
listinou - smlouvou o budoucí kupní smlouvě s dodatkem č. 1 a
opakoval důkazy výslechem svědků J. Š. a V. Ch. Odvolací soud zjistil, že
kupní smlouva byla připravena žalobcem, jednalo
se standardní znění, kdy ani v ostatních případech nebyla uhrazena celá kupní
cena hned při podpisu kupní smlouvy, ale až později. Odvolací soud vyhodnotil
svědecké výpovědi svědků žalobce jako věrohodné a vzal za prokázané, že
žalovanou byla zaplacena převážná část sjednané kupní ceny a účastníci se při
uzavírání kupní smlouvy ústně dohodli, že celá kupní cena bude doplacena před
podáním návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Celá kupní
cena však dosud zaplacena nebyla. Výši nedoplatku kupní ceny žalobce prokázal
předloženými doklady. Naproti tomu žalovaná ke svému tvrzení, že kupní cenu
uhradila v plné výši, nabídla pouze důkaz předmětnou kupní smlouvou, která
však sama o sobě není dokladem o zaplacení kupní ceny a žádný jiný důkaz
nenabídla, odmítla i důkaz svojí vlastní účastnickou výpovědí. Žalovaná tak
neunesla důkazní břemeno stran svého tvrzení, že celou sjednanou kupní cenu
zaplatila. Odvolací soud proto dospěl k jinému právnímu závěru než soud prvního
stupně a shledal žalobu co do požadované dlužné částky za důvodnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které odůvodnila tím,
že řízení je stiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování a spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Žalovaná především namítá, že doklady, které předložil žalobce
ohledně zaplacení části kupní ceny dokazují pouze to, že část kupní ceny byla
zaplacena, ale nedokazují, že žalovaná nezaplatila celý
dluh. Uvádí, že její tvrzení podporuje i skutečnost, že v
protokole o předání a převzetí předmětného domu poskytl žalobce žalované slevu,
ale neuplatnil k tvrzenému nedoplatku žádné kompenzační prohlášení a dům
předal, aniž by tvrzený nedoplatek v předávacím protokolu uvedl. Dovolatelka
dále namítla, že odvolací soud se nezabýval otázkou, zda je
žalobcem tvrzená ústní dohoda o změně rozhodné části písemné kupní smlouvy
týkající se kupní ceny právně relevantní. Zpochybnila hodnocení důkazů o výši
nedoplatku, když žalobce nepředložil všechny doklady o jejích platbách. Tyto
doklady však sama s ohledem na znění kupní smlouvy nearchivovala. Je
přesvědčena, že odvolací soud na ni nepřípustně naléhal ohledně její
účastnické výpovědi a vystavoval ji psychickému nátlaku, čímž porušil procesní
pravidla. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání poukázal na to, že žalovaná nepředložila žádný
důkaz, že zaplatila celou kupní cenu, přičemž sama odmítla vypovědět o tom, jak
a kdy kupní cenu uhradila. Tvrzení žalované o tom, že s ohledem na znění
smlouvy doklady nearchivovala, působí jako velmi nepravděpodobné. Pokud by
žalovaná nedoplatek skutečně uhradila, bylo by možno tuto skutečnost doložit
účetními doklady žalobce. Existenci ujednání o povinnosti žalované zaplatit
nedoplatek kupní ceny potvrdili svými výpověďmi pracovníci žalobce. Žalobce se
domnívá, že samotná smlouva není důkazem o tom, že žalovaná zaplatila kupní
cenu v plné výši, zejména v situaci, kdy žalovaná soudu nepředložila žádný jiný
doklad. Námitky dovolatelky směřující k nepřípustnému nátlaku odvolacího soudu
na žalovanou ohledně její účastnické výpovědi označil žalobce za účelové a
neopodstatněné. Žalobce navrhl zamítnutí dovolání.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
(1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních
předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle
občanského soudního řádu ve znění platném
do 31. 12. 2000 - dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno
včas oprávněnou osobou a že je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.
a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 237 odst.
1 o. s. ř., či jinými vadami, které by mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3).
Vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci se rozumí především to, že rozhodnutí vychází z
neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, a to nikoli z pohledu
výsledku hodnocení provedených důkazů, nýbrž z pohledu postupu soudu v důkazním
procesu. Uvedená vada je dána zejména tehdy, nebylo-li při provádění důkazů
postupováno v souladu s § 120 o. s. ř. (nebyl proveden navržený důkaz, nebyly
zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci) nebo vycházel-li odvolací
soud z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by postupoval
podle § 213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval důkazy, na nichž
založil svá zjištění soud prvního stupně, popř. dokazování
doplnil. Takovou vadu řízení však dovolací soud nezjistil.
Pokud jde o tvrzení dovolatelky, že v průběhu odvolacího řízení byla vystavena
nepřípustnému nátlaku ze strany odvolacího soudu, ztotožňuje se Nejvyšší soud s
jejím tvrzením, že mohla jako účastník řízení svou výpověď odmítnout. Postup
soudu, který by ji k poskytnutí účastnické výpovědi nutil, by jistě nebyl
správný a zakládal by dovolací důvod upravený v §
241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. Takový postup soudu v řízení by se ale nijak
neprojevil v rozhodnutí ve věci, protože dovolatelka nevypovídala a nemohla tak
ovlivnit dokazování ani hodnocení důkazů.
Dovolatelka dále namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu
vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování [ § 241 odst. 3 písm. c)
o. s. ř.] a že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci
[§ 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.].
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je
třeba ve smyslu § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. rozumět
výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z
ustanovení § 132 o. s. ř. , protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů nebo přednesů stran nevyplynuly ani
jinak nevyšly najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v
hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo který odporuje
ustanovením § 133 a § 134 o. s. ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy,
týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska
hmotného práva.Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s.
ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož
nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen
ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné
pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat,
že soud neměl uvěřit svědecké výpovědi nebo výpovědi účastníka řízení, že
některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý, apod.).
Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy i skutkové
zjištění jako jeho výsledek z jiných než z výše uvedených důvodů nelze
dovoláním úspěšně napadnout.
V dané věci spočívá těžiště námitek dovolatelky v popírání tvrzení
žalobce o tom, že v okamžiku sepisu kupní smlouvy nebyla
kupní cena úplně uhrazena. Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud vzal v
úvahu skutečnosti, které nevyšly v řízení najevo (vzal na základě účetních
dokladů žalobce za prokázané, že žalovaná nezaplatila celou kupní cenu) a
pominul skutečnosti, které naopak najevo vyšly (shodné prohlášení stran
smlouvy, že kupní cena byla zaplacena před podáním návrhu na vklad vlastnického
práva do katastru nemovitostí). Žalobce naopak ve svém vyjádření poukazuje na
to, že žalovaná nedoplacení celé kupní ceny popírala, ale k prokázání
skutečnosti, že kupní cenu žalobci uhradila, nepředložila či nenavrhla žádný
důkaz.
Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností zatěžuje toho účastníka, který
tyto skutečnosti tvrdí a vyvozuje z nich pro sebe příznivé právní důsledky.
Pokud se věřitel domáhá splnění dluhu, je na něm, aby
prokázal vznik splatné pohledávky vůči dlužníkovi. Pokud bylo prokázáno, že
taková pohledávka skutečně vznikla, může se dlužník bránit
tvrzením, že tato pohledávka již zanikla. Důkazní břemeno ohledně existence
skutečností, které měly za následek zánik dluhu, leží na dlužníkovi.
V daném případě předložil žalobce účetní doklady, z nichž vyplynulo, že dluh
žalované nebyl v celém rozsahu splacen, a nabídl svědecké výpovědi svých
pracovníků o okolnostech uzavření kupní smlouvy i existenci ujednání, že text
této smlouvy není pravdivý, pokud jde o prohlášení, že žalovaná celou kupní
cenu uhradila. Žalovaná oproti tomu poukázala jen na text smlouvy a žádné další
důkazy nenavrhla ani nepředložila. Předmětná kupní smlouva je soukromou
listinou, pro jejíž posouzení jako důkazního prostředku je významná její
pravost a pravdivost. Listina je pravá, pochází-li od vystavitele a je jím též
podepsána - tyto skutečnosti nikdo z účastníků nepopíral. Je-li listina pravá,
dokazuje, že vystavitel projevil vůli o obsahu v listině zachyceném, popř.
učinil prohlášení v listině obsažené. Na rozdíl od důkazního hodnocení veřejné
listiny, o níž § 134 o. s. ř. prohlašuje, že tato listina potvrzuje,
že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který ji vydal, a není-li prokázán
opak, i pravdivost toho, co je v listině osvědčeno nebo potvrzeno (jde o projev
tzv. legální teorie důkazní), hodnocení důkazu soukromou listinou zákon zvlášť
neupravuje. Soud je proto povinen postupovat při
hodnocení takového důkazu podle § 132 o. s. ř., který vyjadřuje zásadu volného
hodnocení důkazů a podle něhož hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý
důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě
přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Ze zákona ani z povahy věci nevyplývá, že by pro hodnocení
důkazů soukromými listinami bylo možno vyslovit jiné pravidlo, než uvedené v §
132 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že je-li pravdivost soukromé listiny předložené k důkazu
popřena, vyzve soud toho, kdo pravdivost popírá, aby uvedl, proč pravdivost
popírá a nabídl ke svému tvrzení důkazy. Provedené důkazy
včetně důkazu spornou listinou pak soud zhodnotí v souladu se zásadou volného
hodnocení důkazů, přičemž přihlíží k povaze listiny, zejména pak k tomu, zda
jde o listinu v neprospěch vystavitele nebo v jeho
prospěch. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností totiž leží na tom
účastníkovi řízení, který z existence daných skutečností vyvozuje pro sebe
příznivé právní důsledky.
V daném případě popíral žalobce pravdivost předmětného článku kupní smlouvy a
ke svému tvrzení nabídl důkazy. Žalovaná naopak tvrdila, že daný článek smlouvy
je pravdivý, pro své tvrzení však další důkazy neměla. Vyvozovala tak pro sebe
příznivé právní důsledky z pravdivosti smlouvy, aniž však předložila jakýkoli
další důkaz, který by k závěru o pravdivosti opravňoval. Pokud tedy odvolací
soud vzal za prokázané, že při uzavření kupní smlouvy nebyla
celá kupní cena zaplacena a účastníci předpokládali
její doplacení později, mělo toto jeho skutkové zjištění oporu v provedeném
dokazování, neboť soud vycházel nejen z hodnocení listinného důkazu předmětnou
smlouvou, ale ze všech dalších důkazů v jejich vzájemné souvislosti.
Věrohodnost prohlášení v kupní smlouvě byla navíc snížena formulací použitou v
jejím článku II.3, že „kupní cena uvedená v čl. II. odst. 2 byla zaplacena
kupující před podáním návrhu na vklad kupní smlouvy do katastru nemovitostí“,
tedy nikoliv v okamžiku uzavření kupní smlouvy, ale až po uzavření této
smlouvy, a skutečností, že žalobce i v jiných obdobných
případech uzavírání kupních smluv o prodeji nemovitostí použil stejnou
formulaci potvrzující zaplacení kupní ceny před podáním vkladu do katastru
nemovitostí, ač v těchto jiných případech doplatili nabyvatelé kupní cenu až po
uvedeném termínu deklarovaném v kupní smlouvě. Nejvyšší soud proto neshledal,
že by z postupu soudu bylo možno vyvodit dovolací důvod upravený v § 241 odst.
3 písm. c) o. s. ř.
Dovolatelka dále uplatnila dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s.
ř. a namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právní
posouzení. Právní posouzení je nesprávné, jestliže dovolací soud posoudil věc
podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, která byla určena správně, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatelka v této souvislosti namítá, že ústní ujednání měnící
smlouvu o převodu nemovitostí, která musí mít obligatorně
písemnou formu, je právně irelevantní. Tento dovolací důvod však není v dané
věci dán, neboť odvolací soud nedospěl k závěru, že se účastníci dohodli na
změně kupní smlouvy. Odvolací soud posuzoval, zda unesla důkazní břemeno
tvrzení, že prohlášení v článku II.3 kupní smlouvy, že žalovaná zaplatila celou
kupní cenu, je pravdivé.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích
důvodů správné a dovolací soud proto dovolání žalované podle ustanovení
§ 243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst.
4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když
žalovaná nebyla v dovolání úspěšná a náklady žalobce spočívají v odměně
advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 3 075 Kč [§ 7 a § 11 odst.
1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb] a v paušální částce náhrady hotových výdajů
advokáta ve výši 75,- Kč (§ 13 odst. 3 cit. vyhl.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2002
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu