33 Odo 924/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci
žalobce m. K., zastoupeného, advokátkou, proti žalované M. N., zastoupené,
advokátem, o zaplacení 80.787,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 244/98, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. června 2003, č. j. 14 Co
312/2003-171, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení ve
výši 8.385,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho
zástupkyně, …, advokátky se sídlem v ...
Žalobce se žalobou v konečném znění domáhal po žalované zaplacení částky
192.366,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že o tuto částku se žalovaná bezdůvodně
obohatila užíváním nebytových prostor, které jsou ve vlastnictví žalobce.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 14. 2. 2001, č. j. 15 C
244/98-72, žalobu „o zaplacení částky 192.366,- Kč s příslušenstvím“ zamítl a
rozhodl o nákladech řízení. Usnesením ze dne 28. 6. 2001, č. j. 14 Co
373/2001-90, Krajský soud v Plzni k odvolání žalobce tento
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a se závazným právním názorem mu věc
vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud v Karlových Varech poté rozsudkem ze dne 23. 4. 2003, č.
j. 15 C 244/98-153, uložil žalované povinnost zaplatit
žalobci 80.787,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 30. 3. 1998 do zaplacení, co do
částky 111.579,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o nákladech
řízení. Tento rozsudek v odvoláním dotčeném vyhovujícím výroku Krajský soud v
Plzni rozsudkem ze dne 24. 6. 2003, č. j. 14 Co 312/2003-171, potvrdil a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Shodně jako soud prvního stupně vyšel odvolací soud ze zjištění, že v době od
března 1996 do srpna 1997 užívala žalovaná nebytové prostory, které jsou ve
vlastnictví žalobce, aniž mezi účastníky byla uzavřena nájemní smlouva. Po
výběrovém řízení byly radou města K. předmětné nebytové prostory přiděleny
žalované, k uzavření nájemní smlouvy však mezi účastníky nedošlo, neboť se
neshodli na jejím obsahu. Za užívání předmětných nebytových prostor v rozhodném
období zaplatila žalovaná žalobci 38.736,- Kč. Částka, která odpovídá nájemnému
vynakládanému obvykle v daném místě a čase za užívání obdobných nebytových
prostor, byla znaleckým posudkem za uvedené období vyčíslena na 119.523,- Kč.
Na podkladě uvedených zjištění odvolací soud uzavřel, že v důsledku užívání
nebytových prostor bez právního důvodu se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně
obohatila a vznikla jí povinnost toto obohacení žalobci vydat. Výši
bezdůvodného obohacení určil peněžitou částkou, která odpovídá částkám obvykle
vynakládaným za užívání obdobných nebytových prostor v daném místě a čase. Na
takto vypočtenou dlužnou částku započetl to, co již žalovaná žalobci za užívání
nebytových prostor zaplatila. Námitku žalované, že mezi účastníky platila ústní
dohoda o nižším nájemném, než bylo stanoveno ve znaleckém posudku, shledal
odvolací soud bezvýznamnou, neboť i v případě prokázání existence takové dohody
by tato byla neplatná pro nedostatek písemné formy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž vytýká
odvolacímu soudu, že věc nesprávně právně posoudil a vycházel přitom ze
zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování. Namítá, že jí nevzniklo
bezdůvodné obohacení, neboť měla sice předmětné nebytové prostory v rozhodném
období k dispozici, resp. měla od nich klíče, ale z jejich držby neměla žádný
majetkový prospěch, protože je pro svou výrobní ani prodejní činnost
neužívala.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl. Připomněl, že nové
skutečnosti v podobě námitky o neužívání nebytových prostor nelze v dovolacím
řízení uplatnit. Tvrzení žalované, že v uvedeném období jí z užívání nebytových
prostor neplynuly žádné zisky, shledává z hlediska posouzení vzniku
bezdůvodného obohacení bezvýznamným.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“)
po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným
subjektem (žalovanou) při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky
(§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a že směřuje proti
rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst.
1 písm. b/ o. s. ř., dospěl k závěru, že není opodstatněné.
Ačkoli žalovaná v dovolání výslovně namítá, že rozsudek odvolacího soudu –
vedle nesprávného právního posouzení věci – vychází rovněž ze skutečnosti
nemající oporu v provedeném dokazování, z obsahové konkretizace této námitky se
podává, že jí je zpochybněn výhradně právní závěr
odvolacího soudu dovozující, že za daných okolností případu se žalovaná na úkor
žalobce bezdůvodně obohatila. Žalovaná tak v dovolání uplatnila výlučně
dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze
vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci.
Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení skutkového
stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech
účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti
omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu
nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze
skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle ustanovení § 451 odst. 1 zákona číslo 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ObčZ“, musí
ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, obohacení vydat. Podle
ustanovení § 451 odst. 2 ObčZ je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo
plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z
nepoctivých zdrojů.
V posuzované věci byly žalované bez právního důvodu (bez smlouvy) žalobcem
přenechány k užívání nebytové prostory, které má ve vlastnictví; bylo plně na
její vůli, jakým způsobem (a zda vůbec) bude tyto prostory užívat. Skutečnost,
že v rozhodném období měla žalovaná předmětné nebytové prostory k dispozici a
bylo jí žalobcem umožněno je užívat, žalovaná ani v dovolání nezpochybňuje,
argumentuje výlučně tím, že toto oprávnění nevyužívala pro svou výrobní či
prodejní činnost, takže nezískala žádný majetkový prospěch (tj. držbu
nebytových prostor majetkově nezhodnocovala). Z hlediska posouzení, zda
žalovaná na úkor žalobce získala bezdůvodné obohacení, není však významné, zda
své oprávnění užívat předmětné nebytové prostory skutečně realizovala (zda a
jakým způsobem toto oprávnění konzumovala). Podstatné je, že toto oprávnění
měla, tedy že jí žalobce předmětné nebytové prostory do užívání přenechal a ona
je převzala, a že jí užívání nebytových prostor v rozhodné době umožňoval,
resp. v tomto užívání jí nikterak nebránil. Ať už tedy žalovaná oprávnění
užívat předmětné nebytové prostory využila či nikoli, přenecháním (předáním)
nebytových prostor k užívání (jež bylo žalovanou akceptováno) poskytl žalobce
žalované určité plnění (žalovaná získala majetkový prospěch) a jelikož se tak
stalo bez právního důvodu, je žalovaná povinna žalobci toto plnění vydat.
Protože takové plnění nelze fakticky vydat, vzniká žalované povinnost vydat
žalobci ekvivalent tohoto plnění vyjádřený v penězích. Hodnota plnění je v
daném případě vyjádřitelná cenou, za níž bývá obvykle v daném čase a místě
užívací právo k obdobným nebytovým prostorám přenecháváno. Rovněž pro stanovení
této ceny je bez významu, zda příjemce získané oprávnění skutečně
využil a k jakým účelům, resp. zda mu v důsledku realizace tohoto
oprávnění vznikl další zisk či nikoliv. Z uvedeného vyplývá, že
námitka dovolatelky, že měla předmětné nebytové prostory toliko ve své držbě,
ale nijak tuto držbu majetkově nezhodnocovala, není pro právní posouzení věci
významná.
Odvolací soud tudíž nepochybil, dospěl-li k závěru, že žalovaná se na úkor
žalobce bezdůvodně obohatila a vznikla ji proto povinnost toto obohacení
(proti jehož výši v dovolání nebrojí) žalobci vydat. Rozhodnutí odvolacího
soudu je tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné. Jelikož nebylo
zjištěno (a ani žalovanou tvrzeno), že by byl rozsudek postižen některou z vad
uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst.
3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud
povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s.
ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243b
odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a v dovolacím řízení neúspěšné žalované
byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady, které mu vznikly v souvislosti
s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady
sestávají z odměny advokátky v částce 8.310,- Kč (srov. § 3 odst. 1, § 10
odst. 3, § 16 odst. 1 a 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se
stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo
notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení) a z
paušální částky 75,- Kč (§ 2 odst. 1, 13 odst. 1, 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb – advokátní tarif).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. listopadu 2004
JUDr. Ivana Zlatohlávková,v.r.
předsedkyně senátu