NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 936/2004-188
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce
JUDr. Z. L., proti žalované P. P., o zaplacení částky 202.865,10 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 36 Cm
308/99, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10.
února 2004, č. j. 3 Cmo 47/2003-159, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 224.713,- Kč s příslušenstvím
představující odměnu za právní pomoc, kterou jako advokát poskytl právnímu
předchůdci žalované v souvislosti s vymáháním pohledávek, vzniklých provedením
víceprací na stavbě plynovodu DN 1000, za společností V. s. B., s. r. o.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. listopadu 2002, č. j. 36 Cm
308/99-136, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 202.865,10 Kč s
10 % úrokem z této částky jdoucím od 1. 6. 1999 do zaplacení (výrok I.), žalobu
o zaplacení 8 % úroku z prodlení a částky 21.847,90 Kč s 10 % úrokem z prodlení
zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III.
a IV.). Jeho předchozí (žalobu v plném rozsahu zamítající) rozsudek ze dne 20.
dubna 2000, č. j. 36 Cm 308/99-66, byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze
ze dne 8. října 2001, č. j. 3 Cmo 351/2000-85, a věc mu byla vrácena k dalšímu
řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. února 2004, č. j. 3 Cmo 47/2003-159,
rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku, jímž byla žalované uložena
povinnost zaplatit žalobci částku 202.865,10 Kč s 10 % úrokem z této částky
jdoucím od 1. 6. 1999 do zaplacení, a v nákladových výrocích, potvrdil.
Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Převzal zjištění soudu prvního
stupně, že mezi žalobcem coby advokátem a právním předchůdcem žalované byla v
červnu 1996 uzavřena písemná smlouva o poskytování právní pomoci při vymáhání
dlužných pohledávek žalované, vzniklých provedením víceprací na stavbě
plynovodu DN 1000 ve výši 11,153.255,- Kč a 15,527.155,- Kč, za objednatelem V.
s. B., s. r. o. Ve smlouvě byla sjednána podílová odměna advokáta ve výši 10 %
z ceny pohledávek. Žalovaná zaplatila žalobci na zálohu vyúčtovanou v částce
200.000,- Kč pouze 100.000,- Kč a protože zbytek zálohy odmítla poskytnout,
žalobce od smlouvy o poskytování právní pomoci odstoupil. Odvolací soud s
poukazem na určitou nepřehlednost (nikoli nepřezkoumatelnost) odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně, pokud jde o výčet učiněných právních úkonů,
doplnil skutkový stav o zjištění, že žalobce provedl pro žalovanou celkem deset
úkonů právní pomoci (z toho jeden za účinnosti vyhlášky č. 270/1990 Sb., zbylé
za účinnosti vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a v souvislosti s nimi vynaložil hotové
výdaje za jízdné a promeškal čas. Žalobce vyúčtoval žalované za poskytnutou
právní pomoc odměnu ve výši 324.713,- Kč, od níž pak odečetl již zaplacenou
zálohu 100.000,- Kč. Žalovaná účtovanou odměnu odmítla uhradit.
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v prvé řadě připomněl, že již
ve svém zrušovacím usnesení vyslovil závazný právní názor, podle něhož žalobce
s právním předchůdcem žalované platně uzavřeli smlouvu o poskytnutí právní
pomoci, v níž si sjednali podílovou odměnu advokáta - žalobce ve smyslu § 10 a
§ 11 vyhlášky č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků za
poskytování právní pomoci, v tehdy platném znění (dále jen „vyhláška“), a to ve
výši 10 % z ceny pohledávek, aniž by bylo něco dalšího ohledně odměny žalobce
dojednáno. Jestliže podílová odměna advokáta podle citovaných ustanovení je
vázána na úspěch ve věci a právní zastoupení skončilo před pravomocným
rozhodnutím ve věci, nejsou splněny předpoklady pro vznik práva na takovou
odměnu. Tím ovšem není vyloučen případný nárok na odměnu za poskytnuté právní
služby vůbec. Došlo-li k ukončení právního zastoupení z důvodů, které je třeba
přičíst k tíži strany advokátem zastoupené, nemůže tím být advokát zbaven práva
na odměnu za právní služby do doby ukončení zastupování skutečně poskytnuté. I
když z takových důvodů nepřichází v úvahu původně sjednaná podílová odměna,
přichází v úvahu odměna, na jakou by advokátovi vznikl nárok v případě, že by
podílová odměna sjednána nebyla, tj. mimosmluvní odměna podle § 12 vyhlášky
podle hodnoty nebo druhu věci a počtu úkonů, které advokát ve věci vykonal (§
13 a § 16 vyhlášky), a na paušální částky náhrady hotových výdajů (§ 19 odst. 3
vyhlášky). Dovodil, že podle hodnoty věci a počtu úkonů právní pomoci, resp.
podle tarifní hodnoty a počtu úkonů právní služby přísluší žalobci mimosmluvní
odměna spolu s paušální náhradou hotových výdajů ve výši 297.395,- Kč a náhrada
dalších hotových výdajů (jízdné) a za promeškaný čas v částce 6.175,10 Kč.
Protože žalovaná již žalobci zaplatila 100.000,- Kč, dluží žalobci 203.870,10
Kč. Jelikož odvoláním byl napaden pouze vyhovující výrok ohledně částky
202.865,10 Kč, nebylo možno žalobci přiznat více.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnila správnost závěru, že v
posuzovaném případě vznikl žalobci nárok na mimosmluvní odměnu. Je přesvědčena,
že vyhláška č. 270/1990 Sb. neumožňovala, aby advokátu náleželo právo na
smluvní i mimosmluvní odměnu. Pokud ve věci, pro jejíž zastupování byla smlouva
uzavřena, nebylo do současné doby rozhodnuto, vzniklo žalobci po vypovězení
smlouvy toliko právo na náhradu hotových výdajů a nikoli právo na mimosmluvní
odměnu. Uvedená vyhláška neumožňovala advokátu zvolit si, zda bude nárokovat
odměnu smluvní či mimosmluvní. Z těchto důvodů navrhla rozsudek odvolacího
soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl dovolání zamítnout, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem
je správné. Zdůraznil, že k ukončení právního zastoupení došlo z důvodů na
straně žalované, která nesplnila závazek složit přiměřenou zálohu na náklady
právního zastoupení. Ačkoli vyhlášky č. 270/1990 Sb. a č. 177/1996 Sb. výslovně
neřeší situaci, která mezi účastníky nastala, nelze připustit, aby advokát
neměl nárok na odměnu vůbec. Poukázal na to, že smlouva uzavřená účastníky dne
5. 6. 1996 obsahuje v článku VI. ujednání, že v případě výpovědi smlouvy
klientem má advokát právo na odměnu za již vykonanou práci a na náhradu za
vynaložené náklady. Je přesvědčen, že toto ujednání je možné analogicky použít
i na případ výpovědi smlouvy ze strany advokáta.
S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo v řízení o dovolání
postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
před 1. 4. 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená zákonem č. 59/2005
Sb. (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (žalovanou) při splnění
podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4
o. s. ř.) a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., přezkoumal
napadené rozhodnutí podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. Žalovaná netvrdí, že je
řízení postiženo některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když
nebyly v dovolání uplatněny. Jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu.
Proto se dovolací soud zabýval pouze tvrzeným nesprávným právním posouzením
věci z hlediska otázky předestřené žalovanou k dovolacímu přezkumu. Dospěl k
závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodů, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, který ovšem nesprávně vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
dovodil nesprávné právní závěry.
V posuzovaném případě byla smlouva o poskytování právní pomoci uzavřena za
účinnosti zákona č. 128/1990 Sb., o advokacii. Podle § 20 tohoto zákona advokát
poskytuje právní pomoc zpravidla za odměnu; má právo žádat od klienta
přiměřenou zálohu. Výši odměny a způsob jeho určení stanoví prováděcí předpis.
Tímto prováděcím předpisem byla v rozhodné době vyhláška č. 270/1990 Sb., o
odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci, ve znění
vyhlášky č. 573/1990 Sb. (dále opět jen „vyhláška“).
Podle § 3 odst. 1 písm. a/ vyhlášky při uzavírání smlouvy o poskytnutí právní
pomoci se může advokát dohodnout s tím, kdo jej požádal o poskytnutí právní
pomoci (dále jen \"klient\") na druhu smluvní odměny. Podle odst. 2 tohoto
ustanovení nedojde-li k dohodě podle odstavce 1, má se za to, že se advokát
dohodl s klientem na odměně určené podle ustanovení této vyhlášky o mimosmluvní
odměně. Podle § 5 odst. 1 písm. c/ vyhlášky výše smluvní odměny se určuje
podílem na hodnotě věci (podílová odměna).
Podle § 10 odst. 1 vyhlášky podílová odměna může být sjednána ve formě podílu
na hodnotě věci, která je předmětem řízení před soudem nebo jiným orgánem,
je-li výsledek tohoto řízení podle okolností případu značně nejistý. Podle § 11
vyhlášky advokát má právo na sjednanou podílovou odměnu jen za předpokladu, že
klient, s nímž se dohodl na poskytnutí právní pomoci za tuto odměnu, měl plný
úspěch ve věci. Skončí-li řízení jen částečným úspěchem klienta, má advokát
právo na mimosmluvní odměnu ve výši stanovené podle míry úspěchu ve věci. Neměl-
li klient ani částečný úspěch ve věci, může od něj advokát požadovat pouze
úhradu hotových výdajů.
Žalovaná v dané věci prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu
nezpochybňuje právní závěr, že byla platně uzavřena smlouva o poskytování
právní pomoci a že došlo k dohodě o smluvní odměně podílové (§ 3 odst. 1 písm.
a/, § 5 odst. 1 písm. c/ a § 10 vyhlášky). Nemá výhrady ani k závěru, že
žalobce od uvedené smlouvy účinně odstoupil z důvodu uvedeného v § 18 odst. 1
zákona č. 128/1990 Sb. (neposkytnutí přiměřené zálohy na odměnu za právní pomoc
žalovanou). Napadá toliko správnost právního závěru, že v případě, kdy advokát
v době před pravomocným skončením věci odstoupí od smlouvy o poskytování právní
pomoci, v níž byla sjednána podílová odměna advokáta závislá na úspěchu ve
věci, aniž by ve smlouvě bylo dojednáno cokoli dalšího, má nárok na mimosmluvní
odměnu podle hodnoty nebo druhu věci a podle počtu vykonaných úkonů právní
pomoci. Je přesvědčena, že žalobci vzniklo po odstoupení od smlouvy pouze právo
na náhradu hotových výdajů a nikoli právo na mimosmluvní odměnu. Této námitce
nelze přisvědčit.
Úprava obsažená ve shora citovaných ustanoveních vychází z konstrukce
nevyvratitelné domněnky dohody o ceně. Dispozitivní ustanovení § 3 vyhlášky
přitom dává možnost dohodnout se na smluvní ceně - odměně za právní pomoc a
teprve nedojde-li k takové dohodě, má se zato, že byla uzavřena dohoda o
mimosmluvní odměně. Určení výše podílové odměny sjednané mezi advokátem a jeho
klientem závisí na nejisté okolnosti - úspěchu ve věci. Konkrétní výše podílové
odměny je stanovena pouze hypoteticky v závislosti na nejistém výsledku sporu
(§ 11 vyhlášky). Na dohodnutou podílovou odměnu má advokát právo jen za
předpokladu, že jeho klient měl plný úspěch ve věci. V ostatních případech, tj.
při jiném než plném úspěchu ve věci, již právo na podílovou odměnu nepřísluší.
Při částečném úspěchu ve věci má advokát právo na mimosmluvní odměnu ve výši
stanovené podle míry úspěchu ve věci (§ 11 odst. 2 ve spojení s § 12 a násl.
vyhlášky), a pokud klient neměl ani částečný úspěch, přísluší advokátu
požadovat pouze úhradu hotových výdajů (§ 11 odst. 3 ve spojení s § 18 a násl.
vyhlášky). V posuzovaném případě sice byla při uzavírání smlouvy o poskytování
právní pomoci dohodnuta podílová (tj. smluvní) odměna, avšak žalobce (poté, co
ve prospěch žalované vykonal deset úkonů právní pomoci) ještě před skončením
věci od smlouvy platně odstoupil. Smlouva účastníků pro ten případ ve vztahu k
určení odměny neobsahuje žádné ujednání a tuto situaci neupravuje ani samotná
vyhláška. Žádná z variant určení výše odměny uvedená v § 11 vyhlášky na
posuzovanou věc nedopadá, neboť zde chybí hledisko míry úspěchu ve věci, jež je
jedině rozhodné pro závěr, v jaké výši advokátovi náleží odměna. I kdyby byl
případně výsledek sporu znám, byl by za dané situace pro určení odměny bez
významu, neboť žalobce jej nemohl po odstoupení od smlouvy osobně ovlivnit.
Přitom podílová odměna, u níž je garantována minimální výše, se od mimosmluvní
odměny odlišuje právě tím, že se u ní výrazně promítá zájem advokáta na
výsledku sporu v podobě hmotné pobídky - podílové odměny (ve formě až 20 %
podílu na hodnotě věci). Námitka žalované, že v posuzovaném případě žalobci
přísluší pouze právo na úhradu hotových výdajů (§ 11 odst. 3 vyhlášky), se
proto nemůže prosadit. Protože nelze pustit ze zřetele, že vyhláška ve svém § 1
zakotvuje obecnou zásadu, podle které advokát poskytuje právní pomoc za odměnu,
není přijatelné, aby mu za úkony právní pomoci (resp. právní služby) provedené
před odstoupením od smlouvy nenáležela žádná odměna. V opačném případě by totiž
klient na jeho úkor získal bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 obč. zák.
Odvolací soud proto správně dovodil, že za dané situace advokátovi přísluší
(bez ohledu na výsledek sporu) nárok na mimosmluvní odměnu podle § 12 vyhlášky
(tj. podle hodnoty nebo druhu věci a podle počtu úkonů, které ve věci vykonal
ve smyslu § 13 a § 16 vyhlášky), na paušální částky náhrady hotových výdajů
podle § 19 odst. 3 vyhlášky a na náhradu za promeškaný čas podle § 20 vyhlášky
(resp. podle § 6 odst. 1, § 7, § 11, § 13 odst. 3 a § 14 vyhlášky č. 177/1996
Sb. ve spojení s § 15 této vyhlášky), na kterou by mu vznikl nárok v případě,
že by podílová odměna sjednána nebyla.
Jelikož se žalované nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnit správnost napadeného rozsudku
odvolacího soudu, nezbylo než její dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 části
věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci v této
fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči
žalované právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142
odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu