NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 938/2002-339
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka
Dese a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Z. V., zastoupené JUDr. J.
S., advokátem, proti žalovanému R. S., zastoupenému JUDr. M. T., advokátem, o
zaplacení 234 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích
pod sp. zn. 17 C 74/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 31. ledna 2002 č. j. 22 Co 201/2001 - 314, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1995 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že
žalobkyně uzavřela dne 15. 9. 1993 neplatnou smlouvu o sdružení, jestliže
předmětem bylo zřízení účtu pro žalobkyni a placení úroků z vkladu,
protože podle § 716 a násl. obchodního zákoníku tak mohou
činit jen banky. Plnění, které žalovaný od žalobkyně na
základě neplatné smlouvy přijal, je bezdůvodným obohacením podle § 451 obč.
zák., které by měl vydat. Žalovaný ale namítl promlčení uplatněného práva. Soud
při posouzení promlčení vyšel ze zjištění, že žalobkyně již v
listopadu 1995 věděla, že finanční prostředky, které poukázala na účet
žalovaného, bude těžké získat zpět. Pokud žalobu o vydání bezdůvodného
obohacení podala u soudu až dne 13. 3. 1998, činila tak po uplynutí objektivní
tříleté promlčecí doby, jež počala běžet již uzavřením neplatné smlouvy dne 15.
9. 1993 (§ 107 odst. 2 obč. zák.) a po uplynutí dvouleté
subjektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 1 obč. zák.). Soud neuznal důvodnou
námitku žalobkyně, že žalovaný od počátku měl v úmyslu obohatit se na
její úkor, a že tudíž v dané věci běží desetiletá promlčecí doba. Vyšel přitom
ze zjištění Policie ČR, jež dospěla k závěru, že žalovaný se v
souvislosti s činností ve sdružení nedopustil trestné činnosti
a věc odložila, a ze zjištění, že žalovaný vyplatil žalobkyni dne 24. 2. 1994
úroky z jejího vkladu. Soud dále dovodil, že i kdyby se
žalovaný na úkor žalobkyně obohatil úmyslně, uplynula již subjektivní promlčecí
doba, tudíž nelze žalobkyni promlčené právo přiznat (§ 100 odst. 1 obč. zák.).
Z tvrzení žalobkyně, že v roce 1994 převedla vklad vložený na účet žalovaného
na spol. L. s r. o. na základě neplatné smlouvy o tichém společenství, soud
učinil závěr, že žalovaný by nebyl ve věci pasivně
legitimován a žalobkyně by se musela domáhat vrácení vkladu po uvedené
společnosti, nikoliv po žalovaném.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. ledna 2002 č.
j. 22 Co 201/2001 - 314 rozsudek soudu prvního potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení; zároveň zamítl návrh žalobkyně na
připuštění dovolání. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně, že smlouva, kterou účastníci uzavřeli dne 15. 9. 1993, je podle § 39
obč. zák. neplatná pro rozpor se zákonem, neboť jejím účelem
bylo zřízení vkladového účtu a placení úroků z tohoto vkladu, tedy činnost,
která náleží jen bankám (§ 716 obch. zák.). Žalobkyně se proto oprávněně
domáhala po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 obč. zák.). Odvolací
soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě je
délka promlčecí doby tříletá, nikoliv desetiletá. Skutečnost, že předmět
smlouvy uzavřené mezi účastníky platná právní úprava umožňovala jen bankám,
ještě neznamená, že žalovaný jednal s úmyslem bezdůvodně
se obohatit, a okolnosti, za jakých došlo k uzavření smlouvy a okolnosti po
uzavření smlouvy, nesvědčí o úmyslném jednání žalovaného. Tento závěr potvrzuje
i výsledek trestního řízení vedeného s žalovaným. Jestliže k podání žaloby
došlo až dne 13. 3. 1998, uplynula objektivní tříletá promlčecí doba marně, a
není třeba již zkoumat běh dvouleté subjektivní lhůty.
Návrhu na připuštění dovolání odvolací soud
nevyhověl, neboť posouzení předmětu činnosti sdružení založeného podle § 829 a
násl. obč. zák. s ohledem na § 1 zákona č. 21/1992 Sb., o
bankách, nepovažoval za otázku po právní stránce zásadního významu. Zásadně
významnou neshledal ani otázku týkající se převodu práv účastníků sdružení k
poskytnutým věcem na třetí osobu s ohledem na důvody, které vedly k zamítnutí
žaloby. Uzavřel, že otázky týkající se bezdůvodného obohacení se
nevztahují k právnímu věci, ale k posouzení skutkových
zjištění.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, neboť se
domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Za otázku zásadního
významu považuje dovolatelka posouzení otázky „zda majetkový prospěch
žalovaného v tomto řízení lze považovat za bezdůvodné obohacení úmyslné“.
Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že posouzení této otázky je posouzením
skutkových zjištění, a tvrdí, že soud prvního stupně i odvolací soud
nesprávně na zjištěný skutkový stav aplikovaly
ustanovení § 107 obč. zák. Podle dovolatelky je třeba činit
rozdíl mezi tzv. podnikatelským rizikem při činnosti právními předpisy dovolené
a bezdůvodným obohacením úmyslným. Domnívá se, že v případě,
kdy se od počátku jednalo o činnost žalovanému podle platné
právní úpravy zakázanou, je možno učinit jen závěr, že se jednalo
o bezdůvodné obohacení úmyslné. Žalobkyně navrhla, aby rozsudek odvolacího
soudu i soudu prvního stupně byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal
podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále opět
jen „o. s. ř.”) - srov. část dvanáctou, Hlavu I, bod 17 zákona
č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Po zjištění, že dovolání splňuje obsahové i formální náležitosti vyžadované
zákonem, bylo podáno včas a k tomu oprávněným subjektem (žalovanou) řádně
zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 2 o. s. ř.), se zabýval
nejprve přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde-li o případ vad vyjmenovaných v § 237 odst. 1 o. s. ř., a ty v daném
případě z obsahu spisu nevyplývají, je třeba - je-li dovoláním napaden rozsudek
odvolacího soudu - zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení § 238
odst. 1 a § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř. Jde-li o rozsudek, jímž
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, připouští právní úprava
dovolání jen ve třech případech. V prvním případě jde o situaci, kdy za
podmínek stanovených v § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto jinak než v jeho dřívějším,
zrušeném rozsudku. Ve druhém z nich je dovolání přípustné proto, že jeho
přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh či bez návrhu podle § 239 odst. 1
o. s. ř. ve výroku svého potvrzujícího rozsudku. O žádný z těchto
případů přípustnosti dovolání v daném případě nejde, protože odvolací soud
potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, aniž ve výroku svého
potvrzujícího rozsudku vyslovil, že je dovolání přípustné.
Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu
účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl
učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením
(vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané
tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní
význam, je takové rozhodnutí, v němž odvolací soud řeší právní
otázku, která byla v projednávané věci pro
rozhodnutí sporu o právo mezi účastníky určující; současně ovšem musí být
splněna podmínka, že právní význam rozhodnutí odvolacího soudu se
dotýká rozhodovací činnosti soudů vůbec (má obecný dopad na případy obdobné
povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam
zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších
soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů)
nebyla vyřešena, případně jejíž výklad se v judikatuře těchto
soudů neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku
jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (rozhodnutí
odvolacího soudu pak představuje v tomto směru odlišné řešení této právní
otázky). Naopak za otázku zásadního právního významu nelze zpravidla považovat
takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s konformní
soudní praxí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. 10. 1996
sp. zn. 2 Cdon 911/96, uveřejněné v sešitě č. 3 z
roku 1997 časopisu “Právní rozhledy”, příp. usnesení téhož soudu z 24. 9. 1997
sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v sešitě č. 13 z roku 1997
časopisu “Soudní judikatura”).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 239 odst. 2 o. s. ř.
spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní
stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení
otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti či úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují).
Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy - vedle
důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. a) o. s. ř. - již jen důvod podle § 241
odst. 3 písm. d) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci).
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na
zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkových zjištění (skutkové
podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a
povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní
předpis a zda byl také správně vyložen.
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní
žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává
přípustným.
V daném případě žalobkyně před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího
soudu podala návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, kterému odvolací soud
nevyhověl; je proto namístě zkoumat přípustnost dovolání právě v intencích §
239 odst. 2 o. s. ř.
Dovolatelka navrhla, aby odvolací soud připustil dovolání k řešení otázky, zda
bezdůvodné obohacení, jehož se na její úkor žalovanému dostalo způsobem, který
byl v řízení zjištěn, je bezdůvodným obohacením úmyslným. Tato otázka byla pro
právní posouzení věci (konkrétně pro posouzení promlčení práva na vydání
bezdůvodného obohacené) určující. Protože výklad této otázky nelze mít dosud za
ustálený, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a
dovolání tak shledal přípustným.
Podle § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k
bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle druhého odstavce
téhož ustanovení se právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčí za tři
roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset
let ode dne, kdy k němu došlo. Vzhledem k tomu, že občanský zákoník, ani jiný
občanskoprávní předpis pojem a podstatu úmyslného jednání
nevymezuje, vychází se v právní teorii z právní úpravy zavinění obsažené v
trestním zákoně. Právní teorie vycházející z § 4 trestního zákona rozlišuje
podle přítomnosti rozumového (intelektuálního) a volního (určovacího) prvku
mezi úmyslným jednáním a jednáním z nedbalosti. O úmysl přímý jde tehdy,
jestliže ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, věděl, že svým
jednáním získá bezdůvodné obohacení a současné je také získat chtěl. O úmysl
nepřímý jde, jestliže ten, kdo se na úkor jiného obohatil, věděl, že svým
jednáním obohacení, které mu nenáleží, může získat, a s tímto následkem byl pro
případ, že nastane, srozuměn. V obou případech je tedy rozhodujícím znakem
úmyslu předchozí vědomost subjektu, který se neoprávněně
obohatil, o tom, že svým jednáním získává (úmysl přímý) nebo získat může (úmysl
nepřímý) hodnoty vyjádřitelné v penězích, které mu nenáležejí.
Pokud by měla být v posuzovaném případě aplikována desetiletá objektivní
promlčecí doba stanovená v § 107 odst. 2 obč. zák. pro případ získání úmyslného
bezdůvodného obohacení, bylo by proto nutno prokázat existenci vědomosti
žalovaného o tom, že při uzavírání smlouvy o sdružení a při přijetí vkladu od
žalobkyně musel žalovaný skutečně vědět nebo být minimálně srozuměn (úmysl
nepřímý) s tím, že přijetím finanční částky na svůj účet
se bezdůvodně obohacuje. Takové skutkové závěry by přitom musely vyplynout z
dokazování provedeného v tomto řízení, neboť
Nejvyšší soud ČR je vázán skutkovými zjištěními, která učinil na základě
provedeného dokazování odvolací soud. V průběhu řízení však nebyla prokázána
vědomost žalovaného o tom, že může získat bezdůvodné obohacení, a že s tímto
následkem svého jednání byl srozuměn. Z dokazování naopak vyplynulo, že po
uzavření smlouvy a vložení finančních prostředků žalobkyní na účet žalovaného,
vyplatil žalovaný žalobkyni úroky z jejího vkladu. Nelze akceptovat názor
dovolatelky, že úmysl bezdůvodně se obohatit lze dovodit již z toho, že činnost
žalovaného je podle platné právní úpravy zakázaná. Odvolací soud proto
nepochybil, jestliže uvedenou skutečnost nepovažoval za rozhodující pro závěr o
úmyslném jednání žalovaného a dovodil-li, že je třeba posoudit
úmyslné jednání žalovaného podle všech dalších okolností. Jestliže soud prvního
stupně učinil závěr, že jednání žalovaného nenasvědčuje
tomu, že by se chtěl již od počátku na úkor žalobkyně
bezdůvodně obohatit, a že v daném případě není důvod pro stanovení desetileté
objektivní promlčecí doby, ale běží promlčecí doba tříletá, a odvolací soud se
s tímto závěrem ztotožnil, pak ustanovení § 107 odst. 2 obč.
zák. odvolací soud aplikoval na zjištěný skutkový stav správně.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
nebyl naplněn, a protože nebylo zjištěno, a ani dovolatelkou tvrzeno, že by
rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v § 237 odst. 1 o. s. ř.
nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud České republiky, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.),
dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 1 o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst.
4 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 odst. 3 a §
142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a
žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. února 2003
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu