33 Odo 938/2004

33 Odo 938/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče

a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně M.

R., s. r. o. , zastoupené, advokátem, proti žalovaným 1) Z. G., nar. 23. 11.

1969, a 2) M. G., zastoupeným, advokátem, o zaplacení

částky 78.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního

soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 209/2000, o dovolání žalovaných proti

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2003, č. j. 23 Co 211/2003-113,

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů

dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 8.175,- Kč k rukám advokáta …

do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. ledna 2003, č. j. 8 C 209/2000-98, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala

zaplacení částky 78.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 12. 4. 2000 do

zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně, která

v rámci podnikání provozuje činnost realitní kanceláře, uzavřela se žalovanými

22. 2. 2000 „smlouvu o zajištění“, v níž se zavázala vyvíjet činnost směřující

k tomu, aby žalovaní získali možnost uzavřít dohodu o převodu členských práv a

povinností a členského podílu v bytovém družstvu spolu s právem nájmu k blíže

specifikovanému bytu na třetí osobu za částku 780.000- Kč. Žalovaní se současně

zavázali zaplatit žalobkyni odměnu, pokud by došlo k uzavření dohody o převodu

členských práv a povinností jejím přičiněním. Žalovaní dále převzali závazek

uzavřít dohodu o převodu členských práv a povinností s nabyvatelem, který

uzavřel se žalobkyní dohodu o složení rezervačního poplatku na byt, bez

zbytečného odkladu poté, co k tomu budou žalobkyní vyzváni. Účastníci se dále

dohodli, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 10%

ceny za převod mimo jiné v případě, že odmítnou uzavřít dohodu o převodu

členských práv a povinností s nabyvatelem získaným prostřednictvím žalobkyně,

který již s ní uzavřel dohodu o složení rezervačního poplatku na byt. Dne 28. března 2000 uzavřeli žalovaní s K. H. dohodu o podmínkách převodu členských

práv a povinností k družstevnímu bytu (dále též pouze „dohoda o podmínkách

převodu“) a téhož dne byla mezi žalobkyní, žalovanými a K. H. uzavřena dohoda o

depozitní úschově, na jejímž základě K. H. složila na depozitní účet u

peněžního ústavu částku 780.000,- Kč. Dne 7. dubna 2000 poslali žalovaní

žalobkyni dopis, v němž jí oznámili, že odstupují od smlouvy o zajištění, od

dohody o podmínkách převodu členských práv a povinností i od dohody o depozitní

úschově, s odůvodněním, že smlouvy jsou nedostatečné a že jim nevyhovují. Dopisem ze dne 25. dubna 2000 vyzvala žalobkyně žalované k zaplacení smluvní

pokuty ve výši 78.000,- Kč do 15 dnů od doručení dopisu. Žalovaní pak převedli

členská práva a povinnosti na jiné osoby dohodou z 31. 8. 2000. Na základě

těchto skutkových závěrů soud prvního stupně dovodil, že smlouva o zajištění je

smlouvou smíšenou ve smyslu § 491 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen

„ObčZ“), která obsahuje prvky smlouvy o smlouvě budoucí a smlouvy

zprostředkovatelské. Tuto smlouvu však považoval za neplatnou, neboť v části, v

níž se žalovaní zavázali uzavřít dohodu o převodu členských práv a povinností,

chybí podstatné náležitosti budoucí smlouvy, a navíc ujednání, jímž se žalovaní

zavázali uzavřít smlouvu s jakoukoli osobou, kterou zajistí žalobkyně,

představuje úkon, jímž se žalovaní předem vzdali svého práva rozhodnout, zda s

touto osobou smlouvu uzavřou či nikoli. I kdyby bylo možno smlouvu o zajištění

považovat za platnou, nebylo prokázáno, že žalovaní odmítli uzavřít dohodu o

převodu členských práv a povinností, neboť jim návrh na uzavření takovéto

dohody nebyl nikdy předložen. Proto žaloba není důvodná.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne

3. září 2003, č. j. 23 Co 211/2003-113, změnil rozsudek soudu prvního stupně

tak, že žalobě v celém rozsahu vyhověl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy

obou stupňů. Vyšel ze stejných zjištění jako soud prvního stupně, ale s jeho

právním posouzením věci se neztotožnil. Konstatoval, že účastníci uzavřeli

platnou smlouvu o zajištění, z níž jednoznačně vyplývají jejich práva a

povinnosti, a je nadbytečné posuzovat, o jaký smluvní typ šlo. Zatímco

žalobkyně splnila závazek, který na základě této smlouvy vůči žalovaným měla,

žalovaní dali dopisem ze 7. 4. 2000 jednoznačně najevo, že odmítají uzavřít s

K. H., kterou jako zájemkyni zajistila žalobkyně, dohodu o převodu členských

práv a povinností, ač tak podle smlouvy o zajištění byli povinni učinit. Proto

se žalobkyně právem domáhá zaplacení sjednané smluvní pokuty. Námitku

žalovaných, že dohoda o podmínkách převodu je svým obsahem dohodou o převodu

členských práv a povinností, odvolací soud odmítl a nesouhlasil ani s názorem,

že žalovaní nemohli zmařit uzavření dohody o převodu, když jim návrh takovéto

dohody nebyl předložen.

Proti tomuto rozsudku podali žalovaní dovolání, v němž vyslovili především

nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že je rozdíl mezi dohodou o podmínkách

převodu a dohodou o převodu členských práv a povinností a že tedy dohodu o

podmínkách převodu nelze za dohodu o převodu členských práv a povinností

považovat. Podle jejich přesvědčení dohoda o podmínkách převodu obsahuje

jednoznačný projev jejich vůle převést na K. H. členská práva a povinnosti a

její projev vůle tato práva a povinnosti nabýt a zaplatit za to sjednanou

úplatu. Naopak z jazykového vyjádření dohody nelze dovodit, že by měla

následovat další smlouva, jíž teprve k převodu práv a povinností dojde. Z toho,

že nabyvatelka kromě složení částky 780.000,- Kč na depozitní účet zaplatila

žalovaným dalších 75.000,- Kč, které se v dohodě o podmínkách převodu nepřesně

nazývají rezervačním poplatkem, je pak zřejmé, že i ona považovala dohodu o

podmínkách převodu za dohodu o převodu členských práv a povinností. Ostatně

sama žalobkyně nazvala dohodu z 28. 3. 2000 dohodou o převodu členských práv a

až později začala účelově tvrdit, že se nejedná o smlouvu podle § 230

obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“). Odvolací soud tedy nesprávně posoudil

právní povahu dohody o podmínkách převodu, čímž pochybil při aplikaci § 35

odst. 2 ObčZ a § 230 ObchZ a následně i § 544 odst. 1 ObčZ, neboť vycházel z

nesprávného závěru o tom, že žalovaní porušili svoji smluvní povinnost. I kdyby

bylo možno se závěrem odvolacího soudu ohledně právní povahy dohody o

podmínkách převodu souhlasit, nelze dovozovat, že dopisem ze 7. 4. 2000

žalovaní od této dohody odstoupili. Tato dohoda totiž byla uzavřena s K. H. a

té odstoupení od dohody nikdy nebylo zasíláno a tudíž ani doručeno. Účinky

odstoupení proto nemohly nastat a dohoda o podmínkách převodu je stále platná.

Kromě toho z obsahu dopisu se nepodává, že žalovaní odmítají s K. H. smlouvu

podle § 230 ObchZ uzavřít, lze z něj dovodit pouze to, že jim nevyhovuje obsah

předtím uzavřených smluv. Pokud měl odvolací soud pochybnosti o obsahu projevu

vůle žalovaných ve zmíněném dopisu, měl za tímto účelem provést další důkazy,

což neučinil. I v tomto směru se tudíž jedná o nesprávnou aplikaci § 35 odst. 2

ObčZ. Konečně žalovaní zpochybnili platnost smlouvy o zajištění s tím, že jde o

smlouvu zprostředkovatelskou podle § 774 ObčZ, v níž je v rozporu s právní

úpravou tohoto smluvního typu zakotvena jejich povinnost uzavřít smlouvu se

subjektem, který jim „vybere“ žalobkyně, a to pod sankcí smluvní pokuty.

Žalovaní tím byli zbaveni práva výběru smluvního partnera a i když v

občanskoprávních vztazích platí princip smluvní volnosti, je takovéto ujednání

v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 ObčZ a tedy neplatné podle § 39 ObčZ.

Žalovaní uzavřeli, že jsou naplněny dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2

písm. b) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), a navrhli, aby

byl napadený rozsudek zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu

řízení.

Žalobkyně se ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu.

Podrobně se vyjádřila k jednotlivým dovolacím námitkám, zdůraznila, že z

postoje žalovaných v řízení je zcela zřejmé, že v žádném případě a za cenu

jakýchkoli argumentů nehodlají respektovat smlouvu, kterou dobrovolně uzavřeli,

a navrhla odmítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodného, případně jeho zamítnutí.

Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná

ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání

proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto

zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle

dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních

právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo

tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění

před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „OSŘ“).

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo

podáno včas k tomu oprávněnými osobami, že je přípustné podle § 237 odst. 1

písm. a) OSŘ a že jsou splněny i podmínky uvedené v § 241 odst. 1 a 4 a § 241a

odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ. Žalovaní

nenamítají, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229

odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, případně jinými vadami řízení, které

mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud

přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic

takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněnými

dovolacími důvody, jak byly obsahově vymezeny, a dospěl k závěru že dovolání

není opodstatněné.

Už v rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve

Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 73/2000, vyslovil Nejvyšší

soud ČR názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů

vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní

práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na

zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31.

října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura

pod č. 46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně

z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá

ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro

účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení

věci. Z pohledu této judikatury, od níž nemá dovolací soud důvodu se odchýlit

ani v tomto případě, se jeví výhrady žalovaných ke způsobu, jakým odvolací soud

vyložil obsah dohody o podmínkách převodu a obsah jejich dopisu ze 7. 4. 2000,

označované jako nesouhlas s právním posouzením věci, ve skutečnosti jako

uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 OSŘ, byť v sobě

samozřejmě zahrnují námitku nesprávného použití § 35 odst. 2 ObčZ.

Podle § 241a odst. 3 OSŘ lze dovolání v případech, kdy je přípustné podle § 237

odst. ísm. a) a b) OSŘ, případně podle obdobného užití těchto ustanovení,

podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle

obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací

důvod míří na pochybení spočívající ve vadnosti skutkového zjištění, které bylo

podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu. Skutkové zjištění nemá oporu v

provedeném dokazování mimo jiné tehdy, neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů

ustanovení § 132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z

provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v

řízení najevo, nebo protože soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které

byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, anebo v

hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo

které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,

pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor.

Podle § 35 odst. 2 ObčZ právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom

podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní

úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Žalovaní tvrdí,

že skutečnou vůlí účastníků dohody o podmínkách převodu bylo uzavřít již 28. 3.

2000 dohodu o převodu členských práv a povinností. I kdyby tomu tak ovšem bylo,

byla by tato vůle v rozporu s jazykovým projevem obsaženým v písemném

vyhotovení dohody. Především nelze pominout samotné označení dohody: pokud by

měli její účastníci vůli touto dohodou již převod členských práv a povinností

uskutečnit, neměli nejmenší důvod ji nazývat „dohodou o podmínkách převodu

členských práv a povinností“. Tomu, že mezi dohodou o podmínkách převodu a

dohodou o převodu členských práv a povinností činili žalovaní i K. H. rozdíl,

nasvědčuje i to, že v článku II. odstavci 3. dohody z 28. 3. 2000 použili

odlišný termín „dohoda o převodu členských práv a povinností“, nikoli výraz

„dohoda o podmínkách převodu členských práv a povinností“, případně výraz „tato

dohoda“, které by odpovídaly jejich nynějšímu tvrzení, že dohoda o podmínkách

převodu byla ve skutečnosti dohodou o převodu samotném. Kromě toho i budoucí

čas, který je použit v textu dohody o podmínkách převodu („převodce převede“,

„nabyvatel přijme“), vzbuzuje pochybnosti o tom, že převod samotný neměl být

vyhrazen další dohodě. Ani následné chování žalovaných, které je rovněž

relevantní při výkladu jejich projevu vůle, nenaznačuje, že by dohodu z 28. 3.

2000 považovali za dohodu o převodu členských práv a povinností, neboť dohodu

nepředložili družstvu, jak by se předpokládalo, ani neprojevili snahu jednat se

žalobkyní o zaplacení dohodnuté odměny přesto, že dohody o převodu členských

práv a povinností by – při této jejich verzi – bylo dosaženo jejím přičiněním.

Naproti tomu nic z obsahu spisu – kromě tvrzení samotných žalovaných –

nevyznívá ve prospěch této jejich dovolací námitky. To platí i o způsobu, jakým

K. H. platila dohodnuté částky – skutečnost, že zaplatila nad rámec dohody o

depozitní úschově další částku, není důkazem, že dohodu o převodu členských

práv a povinností již považovala za uzavřenou. To, že žalobkyně v žalobě

nazvala dohodu z 28. 3. 2000 dohodou o převodu členských práv a povinností,

nelze přeceňovat, tím spíše, že žalobkyně zaujala své současné stanovisko hned

na začátku prvého jednání soudu prvního stupně. Dovolací soud tedy s námitkou,

že odvolací soud při výkladu dohody o podmínkách převodu vzal v úvahu

skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani

jinak nevyšly v řízení najevo, nebo že pominul rozhodné skutečnosti, které byly

provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a že tím byl naplněn

uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ, nesouhlasí.

Totéž pak platí i o výkladu obsahu dopisu žalovaných ze 7. 4. 2000. To, že

žalovaní výslovně „odstoupili“ od všech v dopisu označených smluv, nelze

vykládat jinak než jako projev vůle těmito smlouvami se nadále neřídit. Na tom

nic nemění fakt, že tento dopis nebyl doručen K. H., neboť pro věc není

podstatné, zda bylo řádně odstoupeno od smlouvy, nýbrž zda žalovaní odmítli

uzavřít s ní smlouvu o převodu členských práv a povinností (článek 5.1 smlouvy

o zajištění). Tvrzení žalovaných v dovolání, že vlastně i nadále byli

připraveni (za jiných podmínek) tuto dohodu s K. H. uzavřít, zcela odporuje

jejich následnému chování. Žalovaní ani netvrdí, natož prokazují, že se i

nadále cítili být dohodou o podmínkách převodu vázáni a pokusili se žalobkyni

nebo K. H. kontaktovat a navrhnout jiné podmínky, za nichž by dohoda o převodu

členských práv a povinností mohla být uzavřena. Naopak je zjevné, že kontakty

zcela přerušili a sami začali vyhledávat zájemce o převod členských práva a

povinností, což nakonec vyústilo v uzavření dohody s manžely M. předložené

bytovému družstvu 31. 8. 2000. Jestliže pak odvolací soud (a to právem)

považoval obsah dopisu ze 7. 4. 2000 za jednoznačný, neměl důvod provádět za

účelem jeho výkladu další dokazování, jak požadují žalovaní. Skutkový závěr, že

dopisem ze 7. 4. 2000 žalovaní odmítli uzavřít dohodu o převodu členských práv

a povinností se žalobkyní zajištěnou nabyvatelkou, byl tedy učiněn na základě

výkladu tohoto právního úkonu, který nikterak neodporuje § 35 odst. 2 ObčZ, a

námitku žalovaných v tomto směru nelze než považovat za zcela účelovou.

Podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí

spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je

omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O

mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který

měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně

jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní

závěry.

Výhrady žalovaných k právnímu posouzení věci se týkají závěru o tom, že dohoda

o zajištění, především její ujednání o smluvní pokutě, je platným právním

úkonem. Ani ty však dovolací soud nepovažuje za opodstatněné. Především lze

přisvědčit odvolacímu soudu, že je nadbytečné zkoumat, pod jaký smluvní typ má

být smlouva o zajištění podřazena. Podle § 491 odst. 1 ObčZ totiž závazky

vznikají zejména ze smluv občanským zákoníkem výslovně upravených; mohou však

vznikat i z jiných smluv v zákoně neupravených (§ 51) a ze smíšených smluv

obsahujících prvky různých smluv. Zákon tím pro oblast závazkových právních

vztahů dále rozvádí princip smluvní volnosti zakotvený obecně v § 2 odst. 3

ObčZ, podle kterého si účastníci občanskoprávních vztahů mohou vzájemná práva a

povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně

nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze

odchýlit. V daném případě je tedy podstatné jen to, zda není dán některý z

důvodů neplatnosti smlouvy o zajištění z 28. 3. 2000, nikoli zda se jedná o

smlouvu zprostředkovatelskou či innominátní, případně o jiný smluvní typ. Není

pochyb o tom, že ujednání, která jsou ve smlouvě obsažena, zákon nezakazuje. Z

povahy ustanovení o zprostředkovatelské smlouvě, jíž se smlouva o zajištění

nejvíce podobá, pak neplyne, že by šlo o ustanovení kogentní povahy, od nichž

se nelze odchýlit. Smlouva tedy neodporuje zákonu ani jej neobchází (§ 39

ObčZ). Proto není-li dán některý z obecných důvodů absolutní neplatnosti

smlouvy uvedených v § 37, § 38 a § 40 ObčZ (relativní neplatnost není

namítána), mohla by být neplatná toliko pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §

39 ObčZ.

Podle § 3 odst. 1 ObčZ výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních

vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a

nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Žalovaným lze přisvědčit, že uzavřením

zprostředkovatelské smlouvy podle § 774 ObčZ není zájemce zbaven možnosti

uzavřít smlouvu, která je předmětem zprostředkovatelské smlouvy, s jinou osobou

než kterou obstará zprostředkovatel. Této možnosti však žalovaní nebyli zbaveni

ani v tomto případě, a to přesto, že se zavázali uzavřít dohodu o převodu

členských práv a povinností s nabyvatelem, kterého jim žalobkyně zajistila (tak

lze zjednodušeně vyložit obsah článku 2.1 smlouvy o zajištění). Žádné z

ujednání smlouvy jim nezakazovalo, aby vyhledávali svého smluvního partnera

sami a případně s ním i dohodu o převodu členských práv a povinností uzavřeli.

Je ovšem přirozené, že pokud právo žalobkyně na zaplacení odměny bylo i pro

případ, kdy beze zbytku splní svůj závazek vůči žalovaným, závislé na

skutečnosti, že dohoda bude uzavřena jejím přičiněním (jinými slovy řečeno

právě s osobou, kterou při splnění všech požadavků žalovaných zajistila ona),

tedy na skutečnosti, kterou mohli ovlivnit pouze žalovaní, trvala na tom, aby

splnění závazku žalovaných uzavřít dohodu o převodu členských práv a povinností

s jí vyhledanou osobou, bylo ve smlouvě zajištěno. S ohledem na tyto

souvislosti se ujednání o smluvní pokutě ve výši 10% z dohodnuté ceny za převod

nepříčí dobrým mravům. Žalobkyně (a to žalovaní nezpochybňují) své závazky ze

smlouvy dodržela a zajistila jim uzavření dohody o převodu členských práv a

povinností s osobou, která splňovala všechny podmínky, jež si žalovaní

stanovili, a dokonce i složila dohodnutou finanční částku do depozitní úschovy,

takže nebylo pochyb o její solventnosti. Pokud se žalovaní přesto rozhodli s

touto osobou dohodu neuzavřít a porušit tím svůj smluvní závazek, není výkon

práva žalobkyně, t. j. uplatnění smlouvou založeného nároku na zaplacení

smluvní pokuty, v rozporu s dobrými mravy a není proto důvodu jí v této

konkrétní situaci za použití § 3 odst. 1 ObčZ toto právo odepřít.

Žalovaným se prostřednictvím žádného z uplatněných dovolacích důvodů nepodařilo

zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud ČR

proto podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem OSŘ jejich dovolání

zamítl.

Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1

OSŘ má v dovolacím řízení úspěšná žalobkyně právo na náhradu nákladů tohoto

řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané

advokátem [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle §

10 odst. 3, § 3 odst. 1 bodu 5. a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou

8.100,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č.

177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč. Solidarita žalovaných vyplývá z § 145 odst. 4

ObčZ, platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti z § 149 odst. 1 a §

160 odst. 1 OSŘ.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá tento vykonatelný rozsudek, může

žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 27. dubna 2006

Vít Jakšič, v.r.

předseda senátu